Potkala jsem
Moniku. Včera navečer uprostřed samoobsluhy s vozíkem plným potravin.
Strašně spěchala, když jsem se jí ptala, jak se má. Vrhla na mne uštvaný výraz
a vydechla, že nemá čas, protože za chvíli budou Vánoce. Skoro to vypadalo,
jakoby Štědrý den měl být už zítra. Zeptala jsem se jí, co blbne, vždyť do
Vánoc je přes týden času? Řekla mi: „No právě! Už jen deset dnů. Já to
nestihnu.“ Málem se mi u regálu s moukou a cukrem rozplakala. Chvíli jsem
na ni civěla, ale rychle mi to došlo. Vy Moniku neznáte, já ano.
Monika je
opravdový člověk. Neumí nic dělat napůl. Když studovala, byla nejlepší ze
všech. Vyhrávala odborné studentské soutěže, její práce byly všem za vzor. Když
sportovala, musela vyhrávat. Do čeho se pustila, v tom byla výborná. Ona
totiž věděla, že dobré dílo chce oběti. Nelitovala času, energie, sil, ani
peněz. No a když se vdala, hádejte co? Všechnu svou energii věnovala úsilí stát
se tou nejlepší hospodyní, manželkou a matkou v širém okolí.
„No ale kvůli
Vánocům se nezblázníš, ne? Kde máš děti?“ zeptala jsem se jí. „Ale kluci jsou s
tátou. Šli se projít do města. Okukovat rozsvícené výklady, stromeček na
náměstí a tak.“ „Tak to máme čas na
kafe!“ zajásala jsem, protože moje dcery zas pro změnu byly v dramaťáku.
Polekaně na mne koukala a pak váhavě přikývla. „Tak jo, ale jen na chvíli.“
Sotva jsme
poskládaly všechny naše nákupní tašky kolem malého stolečku v cukrárně,
Monika se upřeně zahleděla na ciferník svých hodinek. „Mám tak půl hodiny, víc
fakt nemůžu.“ „Však jo,“ smířlivě jsem ji uklidňovala, „a co tak honíš?“
Představila jsem si její vždycky dokonale uklizenou domácnost a opravdu mě
zajímalo, z čeho je tak vynervovaná. „No víš, já ještě musím upéct nějaké
cukroví,“ sdělila mi mezi dvěma doušky kávy. „Aha a kolik jich už máš?“ zeptala
jsem se, protože znám Moniku. Ta nebude deset dnů před Štědrým dnem péct první
linecké. Ale její odpověď mě šokovala, i když jsem čekala ledacos. „No zatím
jen šestnáct druhů. Ale dneska musím zvládnout ještě aspoň tři upéct, zítra je
slepím a nazdobím. Pozítří nestihnu nic, to je ve školce besídka, ale
v pátek ještě udělám nějaké to nepečené. Tak pět šest druhů. No a o
víkendu přijede maminka.“ Málem jsem si vylila kávu do klína! „Cože?!“ a rychle
jsem se pokoušela spočítat, kolik těch druhů cukroví tedy bude celkem. „Dvacet
pět? Ty budeš mít dvacet pět druhů cukroví?“ „No,“ odpověděla mi najednou nějak
upejpavě. „A proč tolik, prosím tě? Není to zbytečný?“
Monika se
zatvářila docela zoufale a řekla mi to naplno: „Ty neznáš moji maminku! Ta peče
každý rok aspoň dvacet druhů. Kdo má míň, není pořádná hospodyně! Nemůžu si
dovolit mít míň než dvacet druhů cukroví, zklamala bych ji!“ Koukala jsem na ni
asi dost vyděšeně, protože jí vytryskla slzička. „Chápeš mě přece, ne?“ a
malinká slzička se jí koulela po tváři. Nezůstala poslední. Až se Monika
vyplakala, vysypala to všechno. Celá ta léta, každá ta práce, všechno to úsilí
bylo proto, aby maminka byla spokojená. Stejně všechno bylo marné. Maminka
vždycky našla něco, co ještě nebylo dost dokonalé. Vždycky předhodila své
snaživé dceři nějakou oblast, v níž ještě dostatečně nevynikla. Jen občas
a zdrženlivě připustila, že něco snad trochu zvládla, ale přirozeně, ještě to
bude chtít zlepšit. Monika se zoufale snažila být dobrou dcerou své náročné
matce, ale tušila, že ji neuspokojí nikdy.
Když jsme
spolu probraly, že je báječná ženská, i kdyby nikdy v životě žádné cukroví
neupekla, a že její manžel i synové jsou maminkou nadšení, i kdyby pekla jen
vanilkové rohlíčky, a konec konců na nikom jiném už tolik nezáleží. Po těchto
závěrech jsme si objednaly grog.
„Už to chápu,
není špatné snažit se být nejlepší. Není marné snažit se udělat radost rodičům,
ale je špatné ztrácet kvůli tomu radost a pokoj.“ S takovým závěrem jsme
se mohly spokojit obě dvě. Při grogu mi Monika, která najednou nikam nespěchala,
sdělila recept na báječné cukroví skoro bez cukru s názvem nadýchané
obláčky. Já myslím, že je do Vánoc ještě stihnu.