Nádherný podzimní den. Slunko svítí, auta vesele jezdí, lidé
procházející pod mým oknem jsou oblečení nalehko jen v tričkách
s krátkými rukávy. Dokonce i pejsek, kterého páníček venčí na trávníku
přes ulici, se nadšeně honí za padajícími kaštany. Listí už skoro zežloutlo,
část už opustila stromy, poletuje vzduchem nebo obarvuje zelený trávník na
žluto. Takový veselý den.
I já budu mít veselý den. Dneska se od rána do večera
nezastavím. Jako včera a jako zítra. Jsou to teď takové aktivní dny. Všichni
jsou ohromně výkonní, činorodí, plní nápadů. Já taky. Celý den jsem
v jednom letu. Snídám v běhu, obědvám v chůzi, většinou dělám
tři věci najednou. Mám pocit, že jsem ohromně důležitá, když jsem tak strašně
vytížená. Nekoukám, nelelkuju, pracuju, a to usilovně. Vždy ve střehu, stále
k dispozici. Chrlím nápady, jsem spolehlivá i zábavná, šířím dobrou
náladu. Všechno stihnu, skoro nic nezapomenu. Nedá se nic dělat, jsem prostě
zdatná a mám z toho radost!
Zůstala jsem chvilku stát u pootevřeného okna a zahleděla
jsem se na zežloutlou korunu lípy přes ulici. Z vrcholku její nejvyšší
větve se uvolnil jeden drobný žluťoučký lístek a pomalým klouzavým letem se snášel
v ladných kruzích k zemi. Už už se blížil k zemi, ale poryv
vánku ho znovu podebral, pozvedl a poponesl o kousek výš a lístek vykroužil
ještě další plavný oblouk, ještě další půvabnou piruetu. Ve slunečních
paprscích zazářila jeho zlatá barva. Byla to tak veselá a zároveň jaksi tichá
podívaná. S napětím jsem hleděla na smělou dráhu jeho letu a nedokázala
jsem odpoutat svůj pohled. Jak dlouho ještě poletí? Kam dopadne? Jakou ještě
figuru zatančí ten žluťásek?
Okouzleně jsem pozorovala let lístečku, dokud hladce
nepřistál mezi jiným listím na trávě. Nejspíš to byla jen krátká chvíle, ale mně
se zdálo, že trvala hodně dlouho. Všechny mé veledůležité povinnosti byly
zapomenuty, celá moje supervýkonnost byla odsunuta někam na vedlejší kolej.
Pocítila jsem krátký okamžik intenzivního štěstí. Jakoby se celý svět zastavil
ve svém pracovním chvatu a tvořivém třeštění a každý zároveň se mnou pozoroval,
jak se jeden maličký lupínek lípy snáší pomalu k zemi. Všechno ztichlo,
dokud nezmizel ve žlutavém koberci. Pak se pozvolna znovu ozval ruch ulice,
všichni začali někam spěchat, telefony se rozdrnčely, auta troubila, děti na
sebe pokřikovaly a všechno bylo jako dřív.
Vydechla jsem úlevou, jako když to ve filmu dobře dopadlo, a
zatoužila jsem prostát takhle u okna celé dopoledne a pozorovat padající listí.
Představovala bych si, že jejich houpavé obloučky znázorňují něco jako životní
osudy. Mohla bych s otevřenýma očima snít. Strašně se mi chtělo ulpět
pohledem na něčem drobném a nepodstatném a zastavit se. To by bylo potěšení...
avšak pracovní povinnosti se už zase neúprosně hlásily o slovo, i můj telefon
zvonil a bylo třeba se probrat a dát se do práce. Přesto však tahle malá tichá
chvíle zanechala zřetelný otisk v mé duši.
Zkuste také na chvilku nerušeně postát u okna nebo na ulici
a navzdory vší usilovné práci si plně vychutnat okamžik padajícího podzimního
listí. Je to potěšení.
Žádné komentáře:
Okomentovat