Koupila jsem si na trhu dva
kusy dýně. Ne dvě celé dýně, ale dva velké kusy vykrojené z jedné obří
oranžové dýně. Dohromady vážily přes dvě kila. Prodavač, takový dědoušek, tykev
na místě rozpůlil, jednu polovinu nechal vcelku jako dekoraci a druhou
naporcoval na zhruba kilové kousky, zbavil jader a nastrkal do sáčků. Nejspíš
by tak velikánskou dýni nikdo nekoupil, protože by ji ani neunesl. A kutálet
dýni domů ulicemi města?
Už jsem se těšila, jak
z toho krásného materiálu uvařím polévku. To je naše typická podzimní
pochoutka. Dovlekla jsem svůj zeleninový náklad domů a pustila se do dýně.
Mínila jsem přichystat čerstvou dýňovou polévku k večeři. Je to hutné ale
lehké jídlo, plné chutí a povzbuzující barvy. Naštěstí pro pro svůj recept toho
nepotřebuji mnoho. Je to jedna z nejjednodušších polévek, co znám. Kapku
oleje, karí koření, sůl a na každou porci lžíci tekuté šlehačky.
Zbavila jsem kusy dužiny
slupky a nakrájela na menší kostky. Ty jsem vsypala do velkého hrnce na malou
trošku rozehřátého slunečnicového oleje. Když se kostky trochu opekly, posolila
jsem je a nepatrně zakápla vodou. Pak jsem přisypala karí koření, rychle
přiklopila poklici a a stáhla plamen. Dýně se už dál sama dusila. Po patnácti
dvaceti minutách se kostky rozpadaly a kuchyní to silně vonělo. Vypnula jsem
vařič a vytáhla ponorný mixér, svého věrného kuchyňského pomocníka. Hrnec jsem
si postavila na prkénko na kuchyňské lince a mixér zabořila doprostřed. Trochu
jsem se obávala, že když ho zapnu hned na nejvyšší rychlost, že mi oranžová
kaše zacáká kuchyň. Začala jsem tedy mixovat na nižší rychlost. Necákalo to.
Zamyšleně jsem pozorovala
pohyb částí. Překonala jsem pokušení honit mixérem jednotlivé kousky po hrnci a
držela jsem železnou vrtuli uprostřed hrnce. Jen jsem postupně zvyšovala
rychlost. Kousky samy lezly pod vrtuli přitahovány dostředivou silou. Hmota se
dala do pohybu. Za chvíli byla v hrnci jemná hladká řídká kaše barvy
slunce. Prstem jsem setřela trošku polévky z kovové hlavice mixéru a
olízla. Už teď to nebylo špatné, ale ještě trocha karí a malinko dosolit.
Přesto jsem nepřemýšlela o chuti a vůni téhle podzimní pochoutky. Uvažovala
jsem o podobenství, které se mi právě odehrálo před očima.
Jak často honím příležitosti
a životní okolnosti jako kousky dýně v hrnci. Většinou vyniká moje
křečovitá snaha. Jako nerozmixované kousky dýně v polévce. Pokud se mi
podaří zůstat v klidu a čekat, okolnosti se srovnají a příležitosti samy
přijdou až ke mně. Výsledkem bývá plynulý, jemný, hladký a barevný životaběh.
Jako ta krémová dýňová polévka.
Ne že by polévka nebyla
potěšením, to teda byla, se lžicí šlehačky v každém talíři a ozdobená lístečky
bazalky, ale podobenství, které jsem pozorovala v hrnci, mě zahřálo ještě
o trochu víc.