Nevím už, proč jsem se potřebovala podívat do diáře. Možná
ze zvyku. Můj černý malý Moleskine diář patří k předmětům, které nosím vždycky
a všude s sebou. Je v něm celý můj život. Všechny mé termíny,
nejrůznější čísla čehokoli, útržky nápadů, které mne náhle přepadnou, zatímco
čekám na oběd, všechny mé soukromé úkoly i pracovní plány. Co si nezapíšu,
pravděpodobně zapomenu.
Navykla jsem si používat diář už za studentských let a každý
rok si kupuju nový. Posledních pár let je to vždycky černý týdenní Moleskine. Připadá
mi, že ho vymysleli pro mne. Přesně mi sedí do ruky, rozvržení stránek mi
dokonale vyhovuje. Během ledna, února si ho ještě šetřím, ale nejpozději
v březnu už do něj čmárám všechno možné. Nákupy, jídelníčky, poznámky o
ševci i čistírně, najdete tam zubaře i divadlo, rozpis výstav v mé galerii
a také to, kam jedu přednášet. Dívám se do něj často.
Myslím, že jsme s Evičkou mluvily o nějakých plánech do
budoucna. Pravděpodobně jsme uvažovaly o nějaké podzimní výstavě a já jsem si
potřebovala připomenout, jak to tam mám na podzim v galerii obsazené.
Otevřela jsem na aktuální stránce svůj krásný černý notýsek, který jsem
vyštrachala v kabelce, a zděsila jsem se. Byla totiž úplně prázdná. Ani
písmenko, ani čárka. Zkontrolovala jsem datum a to sedělo. Chladně mne oválo
někde kolem žaludku. Musela jsem na něco zapomenout. To přece není možné, abych
v diáři neměla nic, ale vůbec nic! Jak je to možné? Beze slov jsem hleděla
na prázdnou dvojstranu a pozvolna mi to docházelo. Jasně, v diáři nic
není, protože mám dovolenou. No to dá rozum, o dovolené přece žádné úkoly
neplním, na nákupy nechodím, termíny nestíhám. Vaříme, na co dostaneme chuť,
z toho, co zrovna máme. Nic neplánujeme, protože děláme, co se nám právě
chce. Hrozně se mi ulevilo. Musela jsem se začít smát.
Cvičně jsem zalistovala jen o pár stránek dozadu a tam už
byly všechny listy hustě popsány. O několik listů dopředu se už taky nějaké
poznámky vyskytovaly. Jen tyto dvě dvoustrany mé přímořské dovolené zely
prázdnotou. Zpočátku mi připadaly jako chyba. Jak to, že tam nic nemám? To ode
mne nikdo nic nechce ani nepotřebuje? To mě nic zajímavého nečeká? Ale jak jsem
si postupně zvykala, bílé stránky se mi čím dál víc líbily. Je to hezké, nic
nemuset. Nikam nemuset. kdyby to tak mělo být pořád, asi by mě to nebavilo, ale
sem tam prázdná dvojstrana v diáři může být příjemná změna. Budu na to
hledět pamatovat.
Do listopadu jsem zapsala návrh termínu Eviččiny výstavy a
záložku jsem honem přesunula zpátky do května. Na prázdnou dvojstranu své
dovolené. Ještě pár dní tam nic nemám.
Žádné komentáře:
Okomentovat