Učitel obětuje kariéru

„Ten z rodičů, který vyučuje, ale musí obětovat svou vlastní kariéru, ne?“ ptají se maminky s obavami. „Kam mě po těch pěti – deseti letech vezmou? Vždyť ztratím kontakt s oborem,“ strachují se. No ano, je to tak. Domácí vzdělávání je práce na plný úvazek, není možné při něm naplno docházet někam do zaměstnání. Neznamená to ovšem, že by člověk nemohl vykonávat vůbec žádnou další pracovní činnost.

Není profese jako profese

Je pochopitelné, že žena matka nepřestává kvůli svému mateřství být například lékařkou, učitelkou, spisovatelkou, knihovnicí, prodavačkou nebo prostě tou profesí, které se věnovala předtím. I když své povolání musela v souvislosti s narozením dítěte či dětí na delší či kratší dobu opustit, mateřská dovolená neznamená jejímu profesnímu růstu konec. Avšak domácí vzdělávání prodlužuje pobyt doma s dětmi na dobu povážlivou. Při pouhých dvou dětech narozených v rozumném intervalu tří let od sebe se jedná o čtrnáct let. To je dost. K některé profesi se lze i po takové době vrátit bez větších obtíží, jinde je přerušená kontinuita vážnou překážkou.

Záleží také na typu člověka. Někdo zvládá bez obtíží obhospodařovat více oblastí života a shledává to osvěžujícím a pestrým. Jiný typ osobnosti se dokáže opravdu soustředit pouze na jednu oblast a je pro něj neúměrnou zátěží stíhat vyučování, práci i domácnost. Nikdo by se neměl odsuzovat za to, že je jiný.

Práce na poloviční úvazek

Já sama jsem při domácím učitelování vždycky dělala ještě něco. Většinou to byly nějaké jednorázové intelektuální úkony. Něco napsat, provést korektury, někde moderovat nebo předčítat. Během mateřské a následujícího domácího vzdělávání jsem začala psát knihy.

Vzniklo to z objednávky mé kamarádky, rozhlasové redaktorky, která mě vyzvala k vytváření scénářů pro pravidelný rozhlasový pořad pro ženy na mateřské. Po roce a padesáti dvou scénářích vyšla první knížka. Já jsem si zvykla pravidelně psát a objevila jsem v sobě schopnost, o níž jsem věděla, že ji mám, ale nevyužívala jsem ji.

Znám ženy, které se takto nárazově věnovaly překládání z cizích jazyků, rukodělné tvořivosti, kterou dokázaly zajímavě zpeněžit, výuce na hudební nástroj či profesionálnímu úklidu. Když bylo náročné období pro školáka, mohly svůj čas a energii věnovat jemu. V obdobích prázdnin (a prázdniny v domácí škole jsou dlooooouhé – o tom někdy příště) anebo v době volnějšího režimu mohly přibrat ještě nějakou tu práci.

Fakt je, že malí školáčci stejně nevydrží pracovat tak dlouho, aby se u toho nedalo stihnout ještě něco jiného. Větší školáci jsou zase již schopní pracovat nějaký čas samostatně, takže se mohou své práci věnovat učitel i žák paralelně.

Dost času i sil může také ušetřit skupinová výuka. I dvě maminky si mohou významně vypomoci, pokud spojí své síly (a hlavně své děti do skupiny) a rozdělí si tak práci na poloviny. Mně vypomáhal manžel. Jednou týdně vyučoval tělocvik. Manžel je totiž učitel hudby a pracuje výhradně odpoledne. Dopoledne má tudíž volná (pokud necvičí, nepřipravuje se, nevyřizuje a tak). Což prakticky znamenalo, že v pátek ráno sbalil děti, švihadla, míče, házecí talíře, stopky, brusle, sáně… a svačinu a vyrazil s nimi ven. Věnovali se pohybovým aktivitám, které v tom daném ročním období připadaly v úvahu. Vraceli se k obědu. Když to ven nešlo, učili se soustavu rehabilitačních cviků na záda, dělali doma na molitanech kotrmelce, házeli šipkami do terče nebo se učili střílet ze vzduchovky (od koupelnových dveří přes kuchyň a předsíň to bylo dostatečně daleko). Já jsem měla volno.

Jako obvykle otázkou jsou priority

Jako obvykle otázkou jsou priority. Je-li naší životní prioritou naše vědecká, umělecká nebo podnikatelská kariéra, nemůžeme se věnovat ničemu rozptylujícímu, tedy ani domácímu vzdělávání. Svěříme tedy děti důvěryhodnému vzdělávacímu zařízení a neděláme si výčitky, že je neučíme doma. Nedělali bychom to rádi, vadilo by nám, že se nemůžeme věnovat tomu, co pokládáme za skutečně podstatné.

Pokud je naší prioritou rodina a výchova dětí, je to hodnota krátkodobá. Dětem se totiž má smysl věnovat intenzivně po těch pár let, kdy jsou tvárné. Dejme tomu prvních deset let života. Pak potřebují i jiné vzory, jiné učitele, pestřejší možnosti rozvoje. Pak je pro děti nejlepším příkladem rodič poctivě se věnující nějaké smysluplné práci.

Často mi píší zoufalé maminky, které se po mateřské dostaly na vysněné místo někde ve škole a plny elánu se vrhly do práce. Dítě ve školce, nová pracovní pozice, velké nároky na přípravu… po několika měsících si nebyly tak jisty, že to bylo správné rozhodnutí. Ale mohou teď odejít? Co když už nikdy nedostanou takovou možnost? Jak vyjdou s penězi? Bude stačit manželův plat? Je domácí vzdělávání dostatečným důvodem pro opuštění jistoty pracovního místa (notabene vysněného)?

Odpověď na otázku

Mojí odpovědí je otázka. Co vám říká vaše srdce? Odpovězte si opravdu upřímně. Pokud uvidíte, že přes všechny výhrady a s veškerými riziky chcete svému dítěti (svým dětem) těch pár let života věnovat, jděte do toho. Ona se nějaká práce zase najde. A možná jako já v sobě objevíte dosud plně nevyužívané zdroje. Pokud své děti milujete, ale další setrvávání v plné péči o ně byste viděla jako svoji ztrátu, dejte je do školy.

Ať jste ten či onen případ, neodsuzujte se, až se rozhodnete. Nikdo nežije ve vaší kůži a nikdo nemá právo vás soudit. Ani vy se nesuďte. Užívejte si té cesty, kterou jste si zvolila.