Pracovní činnosti

„A to jste se učili opravdu každý den?“ ptají se často maminky a nevěřícně u toho kroutí hlavou. „Co když se vám nechtělo?“ zkoušejí mne nachytat tatínkové. Každý si totiž dovede představit takový ten zamračený deštivý den, kdy se nikomu nechce vylézat z postele, každého tak trochu pobolívá hlava a na žádné vědy nebo umění není nálada. Nebo naopak den jako lusk, kdy člověka z postele tahá sluníčko za oknem, ptáci se rvou u krmítka a doma u učení by zůstával jen zapšklý morous.

Tak v takových situacích může výuku zachránit předmět nazvaný pracovní činnosti. Jeho úkolem je naučit děti něčemu praktickému. Ve škole je to trochu obtížné, protože školy většinou na nějaké praktické činnosti nebývají vybaveny. Nářadí mívá leda tak pan školník a do školní kuchyně se nesmí. Zato doma!

Domov je ideální dílna

Domov je pro výuku praktických činností zcela ideálním místem. Když o tom začnete uvažovat, zjistíte, že například vaření vyžaduje poznatky z biologie, fyziky, chemie, matematiky a nakonec i výtvarné výchovy. Kde jinde, než v domácí kuchyni by mohl člověk zjistit, že špenát se nevyrábí někde v mrazírnách jako směs nějakých bílkovin, vlákniny, železa a zeleného barviva, ale že je to lupení, které roste z hlíny. Troufám si opovážlivě tvrdit, že násobilka sedmi je stejně důležitá jako dovednost uvařit polívku z pytlíku. (Na vlastní oči jsem totiž viděla trapné rozpaky mladého sedmnáctiletého muže, který si s návodem na sáčku nevěděl rady.)

Kdykoli tedy nastaly okolnosti teoretické výuce nepříznivé, vydali jsme se do kuchyně, na zahradu, do sklepa něco kutit nebo prostě ven. Učili jsme se obsluhovat všechny možné domácí spotřebiče pračkou počínaje, přes vysavač, myčku, domácí pekárnu, troubu, všelikými mixéry konče. Učili jsme se vařit polívku, péct sušenky, míchat salátovou zálivku, důkladně čistit boty. Na zahradě jsme probírali rytí, hrabání, sázení, setí, pletí i sklízení.

Vyráběli jsme roztodivné kýče školní. Vánoční kvězdičky z hliníkových kalíšků od vyhořelých čajových svíček, střapce a bambule ze zbytků vlny, osobitá přáníčka jako koláže z nejrůznějších materiálů, lepenkoví andělíčci nebo velikonoční kraslice. Vytvořili jsme ovšem i v rámci mozartovského projektu rokokovou Mozartovu paruku z proužků bílého kartonu. Malovali jsme na sklo i na hedvábí, vyšívali jsme a aranžovali kytky. Měli jsme tím většinou postaráno o dárky pro celou širokou rodinu (ovšam až po pololetním přezkoušení, kde jsme se svými výrobky náležitě chlubili).

Venku se lze také učit

Když v naší domácnosti řádili dělníci a něco opravovali, vyrazili jsme učit se ven. Vlastně jsme chodili na exkurze. Do knihovny a k hasičům, na úřad a na poštu. Všude k nám byli velmi milí, jen co jsme přiznali, že jsme domácí škola na exkurzi. Všichni žasli a ptali se na tytéž věci… no, jako se ptáte vy.

V učivu prvouky je totiž část učiva s názvem Svět okolo nás. Učí se tam o poště, o úřadech, obchodech, lékařích a tak. V učebnici nuda. Ale v terénu? To se nedá zapomenout.

Zkoušli jsme prostorovou představivost a kreslili plány oblíbeného parku. Učili jsme se o rodném městě tím, že jsme procházeli jeho ulice, vypravovali si o tom, jak vypadaly před deseti, padesáti nebo dvěma sty lety, navštěvovali jsme památná místa a historické budovy. Jedno léto jsme vyhlásili projekt zkoumání městských kašen. Kreslili jsme je, umisťovali do plánu města, zkoumali jejich historii a zajímavé příběhy, popisovali je a z těchto materiálů vznikla kniha. Naše školní kniha. Podobnou jsme vyrobili o radniční věži nebo o kašně na hlavní třídě.

Velmi záhy jsem zjistila, že domácí vzdělávání je vlastně životní styl. Všechno, co se doma i jinde děje, poslouží s příhodným komentářem jako učební látka. Kdekoli jsme byli, něco jsme pozorovali, rozebírali, vysvětlovali, počítali nebo jinak zkoumali. Běžná cesta do samoobsluhy se mohla stát výzkumným úkolem, procházka po parku laboratorní prací z prvouky nebo přírodovědy. Učili jsme se vlastně všude a pořád. Ani jsme sama netušila, co všechno vlastně vím. A co jsem nevěděla, to jsme společně nastudovali. I to je kus vzdělání – zjistit, že nikdo neví všechno, ale je důležité vědět, kde potřebné informace hledat.