Driftování

Každý, kdo viděl divadelní hru Járy Cimrmana Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem, si jistě vzpomene na rozkošnou scénu s driftováním. Účastníci výpravy vysvětlují jednomu ze členů, co to driftování je (magnetismem přitahované ledové kry se pohybují poháněny proudem vody směrem k pólu). Ten jim to moc nevěří, tváří se pochybovačně: „Kdybychom jeli, rozráželi bychom vítr, drncalo by to nebo by se aspoň míhala okolní krajina…“ A když se ostatní dohadují, jak asi dlouho budou ještě driftovat, než dosáhnou pólu, prohlásí: „Tak to vám teda nezávidím.“ Přitom všichni stojí na téže kře, plující v ledovém oceánu.

My všichni jsme driftováni magnetismem smrti k věčnosti. Víme o tom, ale tváříme se, že se nás to netýká. „Já tedy driftovat odmítám.“ Jsme směšní jako ten Varel Frištenský, hrdina Cimrmanovy hry. Stojíme na ledové kře, která zvolna ale nevyhnutelně směřuje k pólu smrti.

Podivujeme se, jak to, že nic nedrncá. „Jaké šediny?“ ptáme se a vybíráme nový odstín barvy na vlasy. Vrtíme hlavou, že ani nerozrážíme vzduch. „Slabost stáří? Neznám. Kupuju si Geriavit farmaton.“

Kdybychom driftovali, aspoň krajina kolem nás by ubíhala… „Že někteří z našich spolužáků už umřeli? Měli prostě smůlu. Mě se to netýká,“ krčíme rameny.

Ale my všichni jsme driftováni magnetismem smrti k věčnosti. Víme o tom, ale kdybychom si to připustili, žebříčky hodnot našeho života by se možná obrátily vzhůru nohama. Nový model kozaček, kvůli kterému jsem dva měsíce dělala samé přesčasy a ani jednou jsem nebyla s dětmi sbírat kaštany. Pravidelné návštěvy u kosmetičky, kvůli nimž jsem přibrala to vedlejší zaměstnání, a pak jsem půl roku neměla čas navštívit mámu. 

Člověk může umřít kdykoli, ale jak roste od dospělosti ke zralosti, měl by s tím už asi počítat. Nikdo z nás neví, kdy přijde ta jeho hodina. Jak mi přibývají léta, víc na mne doléhá doporučení, abych nenechávala nad svým hněvem zapadnout slunce. Méně vtipná a více pravdivá mi připadá věta, že dobře vychované děti jsou tím nejlepším penzijním připojištěním.

Taky se mě stále více dotýká jeden příběh z bible. Ten o muži, jemuž se mimořádně bohatě urodilo na poli. Velice se z toho radoval a plánoval, jak postaví nové a větší stodoly. Těšil se, jak si pak bude užívat, odpočívat, radovat se. Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?“ Tak se stane tomu, kdo si hromadí poklady a není bohatý v Bohu. Náš život totiž není zajištěn tím, co vlastníme.

Chci mít svůj poklad v nebi. (Nevíte, jaká je tam úroková sazba?)

Brusinky, KNA 2012

Rozhovor pro KULT

Člověka většinou motivuje k psaní vlastní záliba ve čtení knih, v literatuře. Jak to bylo u Vás? Co bylo tím hlavním podnětem, že jste začala psát vlastní texty?

Od malinka mne lákalo vyjadřovat se slovem. Svou první knihu – bohatě ilustrovanou kovbojku jsem s kamarádkou napsala asi ve čtvrté třídě.  Po vysoké škole jsem pracovala v redakci časopisu Opus musicum a tam jsem se naučila většinu toho, co o psaní vím. Psaní mě těší, je to svého druhu rozkoš. Vychutnávat na jazyku slova, aby co nejpřesvědčivěji předala mou myšlenku, řadit je za sebe ve vhodném rytmu, aby text zněl jako hudba, spřádat nitky příběhu, aby jeho pointa dávala smysl, to je velké potěšení.

Píšete hodně o sobě, svých nejbližších. Procházejí Vaše povídky, úvahy, fejetony (auto)cenzurou?

Moje první kniha vznikla sebráním mých rozhlasových  fejetonů. Psala jsem je pro Radio 7 pro pořad Zadáno pro dámy, který byl určen maminkám na mateřské. Byla jsem v té době taky na mateřské, a tak jsem psala o tom, co jsem sama prožívala. Zjistila jsem, že psát o sobě má podivuhodnou sílu. Prožívala jsem a prožívám samozřejmě totéž, co jiné ženy. Ovšem tím, že o svých příhodách a myšlenkách píšu, stávají se i pro ty ostatní ženy něčím cenným, něčím, o čem se dá psát. Jejich život tím získává na hodnotě. Skoro všechno, co napíšu a nějak se to týká mých blízkých,  jim dávám přečíst. Nevzpomínám si, že by něco neprošlo.

Vašimi čtenářkami jsou především ženy, máte ale ohlasy také od mužů?

Ach ano! Mnoho mužů mi soukromě sdělilo, že si nad mými příběhy poplakali. Děkují mi, že trochu pochopili, jak my ženy uvažujeme. Někteří kupují mé knížky svým manželkám nebo maminkám, aby se taky dokázaly dívat na svět jako já. Dojímá mne to, stydím se a jsem vděčná.

Láká Vás coby spisovatelku vyzkoušet nějaký zcela nový literární žánr?

Lákalo by mne napsat nějaký pěkný román. Nebyl by to tedy zcela nový literární žánr, ale byl by nový pro mne. Bude to chtít vymezit si na psaní pravidelný psací prostor. Fejetony se píší snadno, jsou krátké a většinou když sednu k počítači, mám už v hlavě srovnané, jak to asi bude. Psát román je jiná práce a bude chtít větší kázeň.

Vystudovala jste na Pedagogické fakultě češtinu a hudební výchovu. Nakolik si myslíte, že je jejich výuka ve školách důležitá pro rozvoj mladého člověka směrem k zálibě v umění, kultuře?

Pokud se česká literatura a umělecké výchovy vyučují dobře, jsou samozřejmě velice důležitým přínosem pro formování dětí ať už jako tvůrců nebo poučených konzumentů kultury a umění.  Často však vidíme, že tyto školní předměty děti od kultury a umění spíše odpuzují, protože jsou vyučovány necitlivě, nešikovně, školometsky.

Jak vzpomínáte na práci korepetitorky v divadle Na provázku?

Ráda vzpomínám na některé lidi, ale nebyla to práce pro mne.

Co Vás přivedlo k tomu, že jste si otevřela vlastní knihkupectví a galerii? Šlo se o dávný sen, nebo jste k tomu rozhodnutí „dozrála“?

V životě by mě nenapadlo, že já budu mít knihkupectví! Po mateřské a osmi letech domácího vzdělávání dětí jsem hledala nějaký kratší pracovní úvazek a oslovili mne z knihařství a knihkupectví.  Do dvou let po nástupu jsem stála před otázkou, zda celý obchod převezmu nebo si budu hledat něco jiného.  Bála jsem se, ale můj muž mne velice podpořil, a tak jsem to vzala. Ukázalo se, že mi to docela jde a že mne to velmi baví. Ráda vybírám knížky, zvláště ty dětské, ráda si povídám s lidmi a nabízím jim, co by se jim mohlo líbit, a ráda doplňuju knižní sortiment drobnými dárky. Velkou slunnou kancelář jsem přeměnila v galerii, kde každý měsíc pořádám novou výstavu a vernisáže bývají příjemnými setkáními lidí v hezkém prostředí. Nemám ráda účetnictví a všechny úřednické disciplíny, které se k té práci vážou, ale každá živnost má svoje. Moje práce mi dává svobodu a tu bych za nic nevyměnila.

Podle čeho vybíráte umělce, které v galerii prezentujete?

Mým hlavním kritériem, podle něhož hodnotím nabízené dílo, je můj instinkt. Hlas Ducha svatého, chcete-li. Některé výstavy pořádám proto, že mne osloví dílo, někdy je to ode mne gesto podpory umělci. Věřím, že umění má klást otázky a dávat naději.

Ráda píšete o potěšeních, která život přináší. Co Vás naposledy potěšilo v brněnském kulturním životě?

V nedávné době jsem se na Špilberku pokochala výstavou obrazů Pavla Čecha. U obrazu Odchod Jaroslava Foglara jsem se rozplakala.  Silný dojem jsem si odnesla z koncertu Marty Kubišové v Sonu.  Nikdy dřív jsem ji neslyšela naživo a měli jsme s manželem dojem, že jí to dlužíme. Byl to nádherný zážitek. Tak vitální, přesvědčivá a pokorná žena. Člověk však v jejím zpěvu nevnímá pouze hudební kvalitu, ale i všechno, čím v životě prošla, jaké postoje udržela, co dokázala obětovat. Nemohu se nezmínit o Janáčkově Její pastorkyni v Janáčkově divadle, o skvělých varhanních koncertech festivalu Bachův varhanní podzim, o koncertech staré hudby, jak je pořádá B. M. Willi v konventu Milosrdných bratří... je toho spousta, co mne potěšuje. Teď se už těším na otevřené zahrádky kaváren, to je taky městská kultura, ne?

http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/detail/297408

Být přitom

Většina lidí je jako já. Většina lidí je zvědavá. Většina lidí je ráda přitom, když se děje něco významného, důležitého, něco, co podstatně ovlivňuje chod světa. Strašně mě lákalo jít se nenápadně projít po náměstí, když jsem si v novinách přečetla, že v našem městě bude na oficiální návštěvě prezident naší země. Zajímalo by mě vidět ho doopravdy. Jestlipak vypadá z deseti kroků stejně jako v televizi nebo na fotografiích v tisku? A jestlipak se bude chovat mile, usmívat se na hostitele i obyčejné lidi, co je cestou po městě potká? Nebo bude poučovat a povýšeně si měřit malost všech kolem? To ale ještě nic není.

Při takové návštěvě se vlastně o nic významného nejedná. Daleko víc by mě zajímalo, jak to vypadá u důležitých politických jednání, kdy skutečně o něco jde. Třeba bych moc ráda byla přítomna rozhovoru dvou prezidentů nejmocnějších zemí světa o podpisu nějakého dějinného dokumentu. Co si tak povídají? Hledají třeba v textu na poslední chvíli hrubku nebo překlep? Je jim to jedno nebo prohánějí úředníky, aby to rychle opravili? Poznají to vůbec? Nikdy jsem se ovšem u ničeho takového nevyskytla, tak to nevím. Ale těšilo by mě to sledovat.

Včera jsem si však uvědomila, že se pravidelně vyskytuju u událostí patrně daleko důležitějších nejen pro mne, ale i pro běh celého světa, a vlastně si to skoro neuvědomuju. Seděla jsem ráno u okna v kuchyni a koukala jsem ven. Popíjela jsem svou ranní kávu. Zbytek rodiny ještě sladce spal, a tak jsem mohla nerušeně přemýšlet. Zálibně jsem si prohlížela rozvíjející se jaro. Raná meruňka přímo před naším kuchyňským oknem tu stála v plném květu, za ní zářil keř zlatého deště, po zemi tu a tam rozkvétaly červené tulipány a žluté narcisy. Mohutné vysoké lípy, které tvoří přirozený předěl mezi naším a protějším domem a v létě jsou jako neprůhledná zelená stěna, byly ještě holé. Jenom při pozornějším pohledu bylo zřejmé, že jejich větve jsou plné nalitých pupenů, a ty se co nevidět rozpuknou. Takové to stádium, kdy strom vypadá, jako by byl zahalen v zelenkavém závoji. Ještě ne plášť, jen závoj. Jasný příslib, že v příštích dnech to propukne. Co dnech?! V příštích hodinách se z pupenů vyklubou lístky a ty se každou minutou budou rozvíjet do svého tvaru a velikosti. Co by se stalo, kdyby se nerozvinuly?

Kdyby se na celé zemi nerozvinuly listy stromů, svět by měl potíže s kyslíkem, řekla bych. Stromy by nevykvetly a většina včel by zahynula hladem. Nebylo by ovoce. Bylo by smutno. Nejsem biolog, ale to je možná dobře. Kdybych si dovedla představit tu katastrofu, která by nastala, v celé její hrůze, asi bych se pořádně vyděsila. Není to vlastně dějinná událost, tohle rozvíjení pupenů? A já jsem u toho! Mám to přímo před očima a málem bych si ani neuvědomila, jak důležitou událost mohu sledovat v přímém přenosu. Zítra, pozítří nebo nejpozději ve středu budou stromy plné listů a já si je budu prohlížet s novým potěšením. Byla jsem přitom, když se to rozhodlo. Svět je zase na jeden rok v bezpečí. Listy se rozvily.

Jedno potěšení týdně, KNA 2010

Jidáš

Dva muži se vzrušeně dohadovali na chodbě pěkného výstavného domu. Mladší z nich, vzezřením ještě chlapec, před chvílí vstoupil do domu a nesl velký koš plný zeleniny. Starší, statnější a dobře oblečený muž se chystal z domu odejít. Jejich hlasy se rozléhaly tak, že by je mohl každý v domě slyšet. Ale nikdo tu nebyl. 

„Jidáši, ty sis zase bral peníze ze společné pokladny? Přiznej se! Že je to tak?“ mladšímu muži skoro přeskočil hlas, jak potřeboval zvládnout těžký koš i těžkou otázku.
Druhý muž se snažil odpovědět lehkým tónem, aby bylo jasné, že vlastně o nic nešlo: „ Ale no jo, vzal jsem si pár drobných. Něco málo pro svou osobní potřebu. Přece jako pokladník skupiny učedníků Ježíšových musím reprezentovat. Třeba když za nás někde jednám, nemůžu vypadat jako chudák, ne? To bys, ty, Jane, mohl pochopit.“
Mladší muž se nechtěl nechat jen tak umluvit: „Ale pořád je to krádež. Měl jsi nám to říct. Víš, že Ježíš by ti dopřál. Musíš se přiznat.“
Jidáši se zdálo, že tohle by mohl snadno slíbit. Třeba bude zase tak rušno, že se na pár drobných a nějaké přiznávání zapomene: „Tak dobře. Já mu to pak řeknu,“ zahučel smířlivě. Na Janovi bylo patrné, že mu celá ta rozmluva není příjemná a s úlevou se pustil do nového tématu, o němž se domníval, že bude méně kontroverzní. Postavil těžký koš na zem a otřel si zpocené čelo.
„Co říkáš na včerejší večer, na tu Marii? Pořád cítím vůni toho jejího parfému, co vylila Ježíšovi na hlavu. Seděl jsem vedle něj a taky na mě trochu káplo. Tady – na rukáv košile. Cítíš?“ a se zalíbením si přiložil předloktí k nosu a blaženě vdechl: „Voníme teď s Ježíšem stejně…“
Jidášovi se ovšem Janovo okouzlení nezamlouvalo a jako obvykle měl na celou situaci jiný názor: „No jo, ženská! To se dalo čekat, že nebude mít rozum. Jen tak zbůhdarma vylít celou lahev nejdražšího parfému…“ Jan vášnivě vyletěl: „To nebylo zbůhdarma! Ježíš je Boží syn!“
„Ale no dobře,“ zabručel Jidáš.
„Bohu přece patří to nejlepší. Marie to dobře pochopila! Vzala to nejlepší, co měla, to nejvzácnější a nejdražší,“ nenechal se jen tak odbýt Jan.
„Měla to dát do chrámu. Na oltář. Tak se to patří,“ stál si Jidáš na svém.
Jan zdvihl oči ke stropu: „Ale Jidáši,“ odpověděl už skoro zoufale, „Ježíš je přece Boží syn.“
Jidáš ale moc neposlouchal. Ve věcech obchodu se vyznal. Měl dojem, že sám rozumí té věci lépe: „Ale no jo. Považ ale, kdyby se ten parfém prodal, mohly se za to koupit nové sedačky do modlitebny. Nebo jsme za ty peníze mohli koupit nějaké jídlo a rozdávat ho po shromáždění chudým a hladovým. Víš, jaká by to byla skvělá reklama?“
„Ježíš řekl, že chudým můžeme dát kdykoli příště. Tohle bylo z úcty a lásky k němu,“ namítl zase Jan.
„Tak když to mělo být pro něj, to jsme mohli zaplatit pořádného osla, dokonce koně nebo i velblouda jsme mohli dostat a slavnostní vjezd do Jeruzaléma by měl pořádné grády.“ Pohrdlivě se zasmál: „Kdepak oslátko!“ a zakroutil hlavou při té vzpomínce.
Jan zůstal v údivu stát. Nechápavě chvíli hleděl Jidášovi do očí a pak potichu řekl: „Vždyť to tak muselo být. Bylo to prorokováno!“
Jidáš si jeho pohnutí nijak nevšímal a z koše zeleniny si vytáhl jednu pěknou ředkev. Zakousl se do ní s velkou chutí a neochotně připustil: „To je sice pravda, ale vypadalo to tak nějak nanicovatě. Divím se, že vůbec lidi začali jásat. Pak se to skutečně rozjelo. Jak mávali těmi větvemi, co orvali z palem u cesty, to bylo ohromný.“ „Nebo jak prostírali své pláště na silnici pod kopýtka toho oslátka…“ doplnil jeho vzpomínku Jan. Jidáš se zatvářil dočista znechuceně: „No já bych svůj kabát asi neobětoval. Nejsem fanatik!“ Ukousl poslední sousto ředkve a listy, co mu zbyly v ruce, odhodil zase zpátky do koše. Otřel si ruku do pláště, narovnal si pás a otočil se k odchodu. „A stejně si pořád myslím, že Ježíš nerozumí reklamě. A s tím parfémem mě fakt naštval,“ pronesl ještě k Janovi a rázně vykročil ke dveřím. „Mám důležitou schůzku. Na náměstí. Spěchám,“ utrousil ještě přes rameno.
Jan se s povzdechem sehnul k velkému koši, uchopil jej a vydal se chodbou ke kuchyni. Měl před sebou ještě hodně práce. Nachystat večeři pro třináct lidí, to přece není jen tak. Kdoví, kde se potlouká Petr? Ten měl na starosti připravit maso… no ještě že víno jsme dali chladit do sklepa a stoly jsou prostřené. Saláty zvládnu rychle, pomyslel si, a placky jsem koupil.

Jidáš rychlým krokem vyšel ze dveří na malý dvorek. Už jen projít temnou chodbičkou, která končí mohutnými dveřmi, a bude na ulici. Svým rázným tempem vstoupil do tmy. Majitelé by neměli tak šetřit na osvětlení, napadlo ho. „Aspoň olejový kahan kdyby sem pověsili,“ zabručel si pod vousy. A vtom ucítil, že do někoho narazil a ze tmy se ozvalo: „Jidáši! Dávej pozor! Málem jsi mě srazil na zem…“
„Jé, to jsi ty, Ježíši?“ vyhrkl Jidáš překvapeně. „Nechtěl jsem do tebe vrazit. Promiň,“ dodal omluvně. „Co tu děláš tak sám a potmě?“ zeptal se ještě a ze tmy zasvítily jeho oči.
„Ale jen tak si tu přemýšlím,“ vyhýbavě odpověděl Ježíš. Zřejmě se mu nechtělo vysvětlovat, proč tu postává tak sám v temné chodbičce, a aby odvedl řeč, zeptal se: „Co ty? Dlouho jsme spolu pořádně nemluvili. Jak jdou v poslední době obchody?“
„Mám teď něco rozjetého. Bude to, doufám, větší kšeftík,“ nadšeně se rozvyprávěl Jidáš. „Jednám s jednou obchodní skupinou,“ dodal ještě na vysvětlenou.
Ježíš se zeptal: „Kdo to je? Znám je?“
„Asi ne. Myslím, že je neznáš,“ poněkud vyhýbavě odpověděl Jidáš.
„Jsou to ti zákoníci?“ ozvala se ze tmy tichá otázka.
Jidáš se trochu vylekal. „Jak to víš?“ vyjelo z něho.
Tmou blýskly v úsměvu Ježíšovy zuby: „Ale Jidáši…“ odmlčel se na chvíli, ale brzy pokračoval: „Máš v pořádku smlouvy? Dej si na to pozor. Tihle zákoníci se tak dobře vyznají ve všech těch právních kličkách, že tě oblafnou jako nic.“
Jidáš si pomyslel:  Ty mě tak budeš poučovat, ty zrovna. A když sám sebe ujistil, že Ježíš nemůže mít ani tušení, o čem si to vlastně spolu vyprávějí (Jak by to mohl vědět?), pokračoval v řeči: „Zatím mi nabízejí za ten obchod částku nižší, než jsem si představoval, ale je to pořád v jednání. Třeba to ještě půjde dojednat líp.“
Ježíš starostlivě podotkl: „Buď opatrný, Jidáši.“
„Neboj se, Ježíši. To by bylo, abych nezískal aspoň sto zlatých,“ usmál se vidinou té spousty peněz uklidněný Jidáš. Ježíš se v temnotě, která už začínala být jen hlubokým šerem, jak si Jidášovy oči zvykly, pohodlněji opřel o malý výklenek a poznamenal: „Řekl bych, že se s tebou o zlatých vůbec nebudou bavit. Zákoníci platí obchody tohoto druhu zásadně stříbrnými. Mají na to předpisy.“ Jidáš se překvapeně pohnul. „To jsi nevěděl?“ pokrčil Ježíš rameny na znamení údivu nad takovou neznalostí. Jidáš užasle vydechl: „Ne.“ Nevěřícně ztichl. Jeho srdce se na chvíli zastavilo, ale pak se rozběhlo jako šílené. Ucítil, jak se mu začaly potit ruce. Napadlo ho, jak je rád, že se srazili právě v této tmavé chodbičce. Kdyby se byli potkali venku na dvorku nebo na jasném světle na ulici, viděli by si zcela zřetelně do očí. To by bylo daleko horší. Jidáš měl hroznou chuť rozběhnout se a prchat někam daleko odsud. Pryč od Ježíše, pryč od ostatních učedníků, pryč od svých obchodů… jenže věci už došly příliš daleko. Tušil, že svému svědomí by stejně neutekl. „Ježíši? Ty víš, o jaký obchod jde?“ otázal se tiše.
„Ale Jidáši… „ rozlehl se tmou Ježíšův hlas a zněl, jakoby se Ježíš hořce pousmál. Po malé chvíli ticha se ten hlas ozval znovu: „ Kdy s nimi máš další jednání?“
„Dneska večer.“
„Ale budeš na večeři aspoň chvíli, ne? Petr s Janem se opravdu snažili, aby to byl slavnostní večer. Myslím, že připravili vynikající večeři. Znáš to, pečený beránek na česneku, saláty, chlebové placky… všechno, jak má být. Petr tvrdí, že sehnali výtečné víno.“ Ježíš se zasmál a napodobil Petrovu chlubivou intonaci: „Výtečné víno!“ Pak pokračoval nezvykle naléhavým hlasem: „Však víš, jak rád hoduje. Tak to bys ho zarmoutil, kdyby ses vůbec neukázal. I Jana by to mrzelo. Dali si s tím takovou práci…“
Jidáš váhavě odpověděl: „Tak dobře. Sice jsem to neplánoval, ale přijdu tedy. Zastavím se aspoň na chvíli.“ A sám si nebyl jist, jestli to bude v jeho silách zvládnout. Ležet s nimi všemi u stolu, jíst, pít, bavit se, smát se?
Ježíš se zaradoval, nadšeně máchnul rukama a k Jidášovi zavanul obláček známé drahé vůně. „Jo. Přijď. Chyběl bys tam. Budeme všichni naposledy pohromadě.“ Jidáš strnul a zaťal zuby. Ježíš se zase opřel o zeď výklenku. „Bude to naše poslední večeře…“ dodal zamyšleně a najednou hrozně smutně.
Jidáš ustrašeně vyjekl: „Ježíši! Ty to všechno víš?“
„Ale Jidáši…“ ozvalo se trochu káravě tou temnou chodbičkou.
„Ty všechno víš? A přesto se mnou chceš ještě naposled večeřet? Nic neuděláš?“ dotazoval se Jidáš nevěřícně. Cítil, jak se mu roztřásla kolena a po zádech mu stekl pramínek potu. Ježíš se narovnal a svým trochu rošťáckým gestem staršího bratra, pro které ho všichni učedníci tak milovali, mu položil ruku na rameno.
„Jsi svobodný a můžeš se rozhodnout, jak chceš. My dva jsme přece měli často rozdílné názory. Přesto bych ti chtěl ještě říct něco důležitého. Vlastně na rozloučenou, že?“
A Jidáš ucítil, jak se ta pevná ruka na jeho rameni zachvěla. Nemohl promluvit, tak jen zasípal: „Co mi chceš říct, pane?“
Ježíš si přitáhl jeho tvář, aby mu v tom šeru viděl do očí, a velmi důrazně a zároveň velmi tiše řekl: „Ať se rozhodneš jakkoli, nikdy nezapomeň, že tě mám rád.“
Jidáš se mu vyškubl a vyrazil ke dveřím na ulici. Rozrazil je a přitom se bolestivě uhodil, ale jen sykl. Na nic nedbal a rychle běžel ulicí k náměstí, aby na schůzku přišel včas.

Nebiblické příběhy, KNA 2010