pátek 31. března 2017

Lahvička nardového oleje

„Cos to, prosím tě, provedla?“ zlobila se Marta, „copak se sluší lít ctihodnému muži na nohy parfém? Možná snad někde na hostinách římských zbohatlíků s těmi jejich zjemnělými mravy, ale tady u nás? V poctivé židovské rodině? Co si o nás lidi řeknou? To zas budeme mít ostudu!“ Marta se právě chystala mýt nádobí. Opásala se velkou hrubou zástěrou, aby si nezašpinila slavnostní šaty, nachystala si široký dřevěný škopek na stůl a zkoušela opatrně vodu v kotli nad ohněm, jestli už je dost teplá. Na stole se vršila hromada talířů, misek a velkých mis a podnosů, na nichž servírovala jídlo na stůl. Po velké hostině bývá hodně nádobí a dnes to byla velká hostina.
Přes rozhořčení, které dávala hlasitě najevo, se cítila spokojená. Kolem úst jí pohrával jemný úsměv, a jak se pohybovala po kuchyni mezi ohništěm a stolem, zdálo se, jako by chvílemi skoro tančila. Večeře se náramně vydařila. Jídlo bylo vybrané, víno jiskrné, zábava u stolu živá a přátelská. Všichni pozvaní se dostavili včas a chovali se noblesně. Až na Marii. Marta se zamračila. Obrátila se k sestře, která právě vybírala z ošatek na chleba zbylé úlomky a kůrky a z Martina hubování si nic nedělala. Možná ji vůbec neposlouchala. Marta vždycky hodně mluvila a Marie si zvykla, že pokud mluvila o něčem důležitém, vždycky to několikrát zopakovala. Aspoň jednou k ní Martina slova jistě proniknou a pak si je zapamatuje. Marie nebyla nemluvná nebo nespolečenská, ale hodně času trávila ponořená do vlastních úvah nebo snění. Všechno hluboce prožívala. Vedle vysoké tmavé krasavice Marty její drobnější postava vždycky trochu zanikala. Marii to však nijak nevadilo. Byla své starší sestře oddána a měla ji ráda z celého srdce.
Marta pozorovala Marii, jak se zasněným pohledem a nepřítomným výrazem čistí ošatky od zbylých drobečků a skládá si na hromadu použité plátěné ubrousky. Na některých zůstaly skvrny od červeného vína, budou se muset před praním namočit, napadlo Martu. Už už se chystala na to Marii upozornit, ale když viděla její výraz, rozmyslela si to. „Zaručeně by mě neslyšela,“ pomyslela si Marta. „Je zase duchem nepřítomná, přemýšlí si kdoví o čem a jak ji znám, nejspíš by se jen tak usmála a řekla: Ano. Ale kdybych se jí zeptala, co jsem to vlastně říkala, nevěděla by.“ Marta svou sestru dobře znala. Není divu, po smrti rodičů ji s bratrem Lazarem vlastně vychovali. Marie byla skoro ještě dítě, když osiřeli. Marta velmi oceňovala Mariinu zasněnou krásu a umělecké sklony, které se projevovaly v tom, jak dovedla upravit stůl, aranžovat květiny, ušít šaty nebo učesat vlasy. Vlastně byla celá taková – jiná. Někdy bylo pro Martu obtížné své sestře porozumět, cesty jejích myšlenek byly tak odlišné… Jako teď s tím parfémem.
Lahvička nardového oleje stála celé jmění. Byl to nejdražší dárek, jaký Marta kdy v životě někomu darovala. Sama lahvička byla malým uměleckým dílem. Jemný křišťál se zlacenými ornamenty vypadal jako královský poklad. A ta vůně! Marta si byla jistá, že to je ten nejvhodnější dárek k narozeninám, jaký by mohla pro Marii koupit. A také část výbavy, myslela si. Lazar takovým věcem nerozuměl, ale ochotně Martě svěřil velkou částku peněz, aby narozeninový dárek Marii vybrala. Při rodinné oslavě pak lahvička parfému vzbudila bouři nadšení. Marie jásala, tančila radostí a plakala dojetím. „Smích i slzy v jednom uzlíčku,“ myslela si Marta a šťastně se na sebe s Lazarem usmívali, když viděli, jaké potěšení sestřičce způsobili.
„Tak prosím tě, řekni mi, co tě to popadlo? Cos tím chtěla říct?“ počkala si Marta, až Marie dokončí jednu práci a rozhlédne se po jiné. Vzala sestru za ruce a přitáhla ji k sobě. Objímala ji, jako když byla ještě malá a potřebovala utišit, uklidnit nebo povzbudit, protože se bála. Marie se schoulila do Martiny náruče a tiše si vzdychla. Nevěděla, jak sestře vysvětlit všechny ty zmatené myšlenky, bouřlivé city a překvapující poznání, které zaměstnávaly její mysl v uplynulých hodinách. „Ach Marto, jak ti to mám vysvětlit?“ „Pojď, sedneme si na to, nádobí může počkat,“ usoudila Marta a sama se posadila na lavici u stěny jako první. Marie přisedla k ní a s těžkostí hledala slova, kterými by vyjádřila své city.
„Víš, já jsem si uvědomila, že on není jen učitel nebo prorok,“ pronesla po kratším váhání. „A já mu chtěla dát nějak najevo, že to vím, že mu věřím. Pamatuješ, jak si učedníci povídali tehdy o Petrovi? Jak řekl, že Ježíš je Mesiáš, syn živého Boha? Nešlo mi to z hlavy. Nejdřív jsem si myslela, že je to rouhání. Kdo o sobě může říct: Já jsem Mesiáš? Než jsem Ježíše poprvé uviděla, zdálo se mi, že to musí být pěkný náfuka.“ Marta se tiše zasmála, protože si dobře pamatovala na ohnivé debaty, které tehdy s Lazarem vedli. Slovo náfuka patřilo ještě k těm slabším výrazům, jichž v označování toho podivného Ježíše použili. „Mysleli jsme si, že to je nějaký blázen,“ vzpomínala. „Ale pak, když jsme ho poznali, když jsme slyšeli, jak mluví a co říká a když vzkřísil Lazara,“ vzlykla Marie, stále ještě plná vzpomínek na ty trýznivé a potom šťastné chvíle kolem bratrovy smrti a jeho vzkříšení z mrtvých. „Musela jsem na to myslet a v modlitbách jsem pořád zvažovala, jak to asi je. A jednou na zahradě, zrovna když jsem trhala fíky a dumala o tom všem, víš, napadlo mě, že buď je lhář, nebo je blázen nebo je opravdu ten, kdo říká. Mesiáš.“
Marta sebou až škubla, jak ji překvapila razance sestřiných myšlenek. „To myslíš vážně? Ne, on tedy rozhodně není žádný lhář ani blázen,“ protestovala. „No právě,“ přikyvovala horlivě Marie a tváře jí nadšením zčervenaly. „Pak ale není jiná možnost,“ uzavřela rozhodně. Pozorovala však, že Marta stále ještě svádí ve svém nitru boj, že se ještě zcela nerozhodla, jestli s tak opovážlivým tvrzením souhlasí. „Počkej, Marto, já ti povím, co bylo dál,“ chytila Martu za ruku a pokračovala. „Když mi tohle došlo, lekla jsem se. Stejně jako teď ty. Bála jsem se, jestli se nerouhám. Copak já se vyznám ve všech těch starých proroctvích o příchodu Mesiáše? Nemám ani ponětí o všech těch znameních a okolnostech? Ale měla jsem dojem, že prasknu, jestli v tom nebudu mít jasno. Tak víš, co jsem udělala?“ Marta mlčky zavrtěla hlavou. „Tam pod tím fíkovníkem jsem si klekla na zem, sklonila hlavu až k zemi a pokorně jsem žádala Panovníka Hospodina, aby mně, své nehodné služebnici, dal nějaké ujištění.“ Marie upřela svůj vítězný pohled do Martiných zmatených očí.
„A co se stalo?“ hlesla Marta bez dechu. „Nejdřív nic. Bylo strašné horko, ale já jsem měla husí kůži po celém těle. Nedělo se nic, neslyšela jsem nic ani mě nic nenapadalo. Cítila jsem se strašně slabá. Bála jsem se, jestli se takhle vůbec smím zeptat. Ale pak…“ Marie se usmála při vzpomínce na tu chvíli. „Pak mě začalo zalévat teplo. Jako kdyby mne někdo pomalu poléval teplým hustým olejem. Moje husí kůže mizela pod tím stékajícím příjemným teplem. A zároveň s tím pocitem tepla a takové sladké tíže jsem si uvědomovala pokoj. Chtělo se mi plakat i smát se zároveň, ale taky jsem toužila nedělat nic a co nejdéle zůstávat v tom blaženém stavu. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když to přešlo, žádné mučivé pochybnosti jsem už neměla.“
Marie se na chvíli zasnila a ani Marta nic neříkala. Na její tváři se zračil úžas, ohromení a dojetí. „No, a když jsem už věděla, jak to s Ježíšem je, chtěla jsem mu to nějak dát najevo,“ pokračovala Marie. „Víš, nějak mu sdělit, že uznávám, že je Mesiáš, že to už vím, že mu věřím. Ale já bych mu to nedokázala říct. Umřela bych studem. Neumím se dobře vyjadřovat… ale neumím ani zpívat nebo tančit, abych to mohla vyjádřit nějakým takovým způsobem.“ Marii se trochu třásl hlas, když před svou sestrou odhalovala nejhlubší myšlenky svého srdce. „Ani nejsem taková hospodyně jako ty, abych mu svou péčí dala najevo, co prožívám. Cítila jsem se tak malá a nepatrná. A taky jsem si připadala hrozně neschopná. A pak mě napadl ten parfém. Víš dobře, že to je to nejcennější, co mám. A ta jeho vůně je tak vzácná a úžasná, že se mi zdálo, že je hodna toho, navonět Mesiáše.“ Marie rozzářenýma očima pohlédla na stále nemluvnou Martu a šibalsky se pousmála. „Jen myslím, že jsem to maličko přehnala a vylila jsem toho oleje Ježíšovi na nohy trochu moc. Chtěla jsem to něčím osušit, ale neměla jsem nic po ruce. Jak jsem obsluhovala u stolu, měla jsem na sobě zástěru, a chápeš, to přece nešlo. Tak jsem to otřela do vlasů. Snad to nevadilo, ne?“
Marta objala svou sestru kolem ramen, přitáhla si ji k sobě, políbila do vlasů a řekla trochu přiškrceným hlasem: „Ty můj malý blázínku.“ Marie se zavrtěla a přitulila k sestře. Blaženě se usmívala. „Krásně voníš, Marie. To jak jsi otřela parfém do vlasů,“ se zalíbením pravila Marta. „A ty teď budeš vonět zrovna tak! Jak tu sedíme vedle sebe a ty se dotýkáš mých vlasů…“ škádlivě se smála Marie. „A Marto, víš co?“ Marie se narovnala, aby viděla sestře do očí, „My obě voníme stejně jako on.“  Marta strnula a pak se jí po tváři rozlil stejně blažený úsměv. „To je taky způsob, jak něco vyjádřit, ne?“ zeptala se.
Protože její praktická povaha nedovolovala prodlévat dlouho u nějakých citových výlevů, po chvíli pustila sestru z objetí, vstala z lavice, protáhla si záda a rozhlédla se po kuchyni. „Co jsme to předtím dělaly? Aha, nádobí!“ a pustila se s vervou do mytí špinavých talířů, misek, mis, podnosů a pohárů. „No a já bych mohla uklidit v jídelně,“ uvážila Marie, vzala z rohu koště a vlhký hadřík a zmizela za dveřmi. Marta na malý okamžik zaváhala a pak v drobných rozpacích zdvihla loket k nosu a přivoněla si. Šťastně se usmála a znovu se pustila do nádobí. Rázně a energicky rovnala umyté nádobí do hromádek na stole, třískala talíři o sebe a stále se přitom usmívala. „No jasně,“ myslela si, „i vůní se dá něco říct.“

Nebiblické příběhy KNA 2010

pondělí 20. března 2017

Můj beránek

Na dnešní den jsem se vůbec netěšil. Myslím, že jsem se ho dokonce bál. Ráno jsem vstal strašně brzo, dřív než obvykle, dokonce dřív než bratři, ačkoli ti, protože jsou starší, měli vstát obzvlášť časně, aby šli s tátou do Jeruzaléma. Já jsem nešel. Táta mi řekl, že aspoň jeden muž musí zůstat v domě a být mámě oporou. Skutečně, sestra někdy nemožně piští a maminku by z toho mohla bolet hlava. Možná to ale řekl i proto, abych nemusel jít s nimi. Abych neviděl, až se to stane.
Ráno jsem vstával tak brzo, abych se rozloučil s beránkem. Přinesl jsem mu mrkev a ještě naposledy jsem si ho pohladil. On kolem mne poskakoval jako vždycky a mně bylo do breku. Jasně, je to jen zvíře, jak mi všichni už po celý týden opakovali, ale ještě nikdy jsem žádné zvíře neměl tak rád.
Beránek se narodil zrovna před rokem a hned od malinka se ukazovalo, jak je mimořádný. Byl nejkrásnější ze všech, ohromně chytrý a přítulný. Ničeho se nebál, ale přitom byl poslušný. Nejlepší na něm ovšem bylo, že mě měl rád. Vždycky poznal, když jsem se blížil, a šel mě přivítat. Vesele mě zdravil, i když jsem mu nic nenesl. Všichni říkali, že je dokonalý. Nemám to slovo rád, protože kvůli tomu ho vybrali za oběť.
Jednou do roka totiž chodí táta do Jeruzaléma do chrámu, aby tam nechal obětovat beránka bez vady jako oběť za hříchy celé naší rodiny. Letos vybrali mého beránka. Plakal jsem a zlobil jsem se. Snažil jsem se tátu přemluvit, aby vybral jiného beránka. Ale sám jsem viděl, že můj beránek je nejlepší ze všech. Věděl jsem přece, že je dokonalý. Musel jsem uznat, že je nejlepší obětí za hříchy. Táta mi sliboval jiného, že prý si vyberu z malých jehňátek nového kamaráda. Ale druhý takový beránek už přece nemůže být. A kdyby byl třeba jen podobný, co když bude zase jediný dokonalý a zase mi ho obětují?
Přemýšlel jsem, jestli bych dokázal aspoň já sám nehřešit, aby těch hříchů bylo míň, a k oběti stačil třeba jenom párek holubů. Minulý týden jsem se o to opravdu ze všech sil pokoušel. Ani jednou jsem nezalhal, ačkoli jsem kvůli tomu dostal výprask. Přiznal jsem se totiž, že jsem byl u souseda v sadě a utrhl jsem si dva fíky. Byly jen dva, ale táta to nějak poznal, zeptal se a já jsem se přiznal. No, tak jsem sice nelhal, ale zato jsem kradl.
Poslušně jsem pomáhal mamince, dokonce jsem hlídal malou sestřičku. Když ale ona pořád ječela a bořila mi mou ohrádku, kterou jsem si postavil pro figurky zvířátek, co mi táta vyřezal, tak jsem se neudržel a malinko jsem ji plácl. Ona hned běžela žalovat a já jsem dostal zase.  Maminka byla moc smutná, že prý ji trápím. No a já jsem se, prosím, tak snažil nehřešit. Nedokážu to, kdybych se přetrhl. Ani týden. Dost mě to zničilo. A to jsem jen malý kluk, co teprve, jak říkali starší bráchové, až přijdou mužská pokušení. To si ani neumím představit! Copak chudák beránek za to může? On nikdy neokusoval maminčiny květiny jako naše koza, ani nelezl sousedovi do zelí. On byl tak hodný. A teď to odskáče za celou rodinu! Prý to tak musí být, jednou ročně je zapotřebí prolít krev bezvadného zvířete. Jakože místo nás, místo celé naší rodiny. Protože odplatou za hřích je smrt. Brr. Bylo mi z toho nanic.
Celý den jsem se snažil pomáhat mamince. Hlídal jsem sestřičku, nosil vodu, sypal slepicím i jsem odnesl košík cibule ke staré sousedce, co bydlí na kraji vesnice, když mě o to maminka poprosila. Pořád jsem se něčím zaměstnával, jen abych nemusel myslet na to, že svého beránka už nikdy neuvidím. Nechtěl jsem si představovat, že mu podříznou krk, a přesto jsem o tom pořád musel uvažovat.
Odpoledne, když maminka uspala sestřičku, vzala si mě na klín a povídali jsme si. Asi na mně viděla, jak jsem pořád nešťastný. Vyprávěla mi, že to ustanovení o oběti je Boží spravedlnost. Že prý jinak by museli umírat lidé, kteří hřeší. A že prý zhřeší úplně každý. Tak jsem jí řekl, že to už vím. Že jsem se snažil, ale vůbec mi to nešlo. Maminka se usmívala, hladila mě a říkala, že ona tisíckrát raději obětuje zvíře, i když to byl můj milovaný beránek, než by viděla, že se něco stalo mně nebo bratrům nebo sestřičce nebo tátovi. To jsem musel uznat. Maminka dovede člověka vždycky tak uklidnit. Pak jsem jí pomáhal chystat večeři pro naše poutníky. Tak trochu jsem se začínal těšit, co mi asi z města přinesou.
K večeru jsem pořád vybíhal před dům, abych viděl, až se budou vracet. Dlouho nešli a už se stmívalo. Byl jsem celý nedočkavý a maminka mě uklidňovala, že je to dlouhá cesta, že nejspíš v Jeruzalémě bylo strašně moc lidí, že možná v chrámu museli čekat, než na ně přijde řada a že se nejspíš ještě zdrželi někde na tržišti. Pak se konečně objevili v zatáčce cesty. Bylo už hodně šero, a tak jsem myslel, že mě klame zrak. Táta totiž vedl beránka. Mého beránka. Poznal bych ho mezi tisíci. Vyběhl jsem jim naproti a křičel jsem radostí na uvítanou. Nemohl jsem pochopit, co se stalo.
Tatínek i bratři vypadali trochu zvláštně. Byli zaražení a pobledlí. Moc jsem si toho nevšímal, protože beránek mi skákal radostně naproti a já ho objímal. Později u večeře tatínek i bratři vyprávěli nějaký podivný smutný příběh, kterého byli svědky v Jeruzalémě, já jsem mu moc nerozuměl, a maminka plakala. Pamatuju si z něho jen, co řekl tatínek na konec, že už obětovali jiného beránka a že toho mého nebylo zapotřebí.


pondělí 13. března 2017

Prázdná nádrž

„Mami, potřebuju pochovat.“ To je jedna z nejčastějších potřeb našich dětí. Velmi často moje dcery vyžadují, abych je objala, podržela v náručí, políbila nebo lépe opusinkovala, pohladila, poškrábala na zádech, vzala na klín a chvíli tiskla k sobě nebo něco takového. Taková potřeba nastává vždycky, když docházejí síly fyzické nebo morální.
Někdy se moříme s matematikou a ono to nejde. Čísla a znaménka se pletou, mínus nebo plus, dělení, násobení, všechno jedno. Jsme z toho celé upočítané, dcera lehce nešťastná, já lehce naštvaná a co teď. „Mami, potřebuju pochovat,“ tiskne se ke mně nešťastně se tvářící holčička. V objetí nabereme sílu obě. Pak si dáme pusu, smlsneme kousek čokolády a jdeme na další předmět.
„Mamí, já asi potřebuju pochovat,“ šourá se ke mně hromádka neštěstí. Snažila se mě překvapit v kuchyni a zatím rozlila vodu, vysypala cukr, zamazala se a trošku se řízla. Beru ji na klín a šeptám do ouška, že je moje šikovná hospodyňka a velká pomocnice. Pofoukám pořezaný prstík a za chvíli se už domlouváme, jak tu spoušť zlikvidovat.
Nebo se kočičky hádají, poštěkávají po sobě, ne a ne si vyhovět. Jsou podrážděné, začínají být hysterické a už ani vlastně nevědí, proč se začaly dohadovat. Co s tím? Hledat kořeny sporu, abych mohla spravedlivě rozhodnout, je dlouhotrvající, úmorná a taky úplně zbytečná práce. Jako jediné rozumné řešení se nabízí pochovat obě, jednu po druhé. Většinou žádná nechce čekat, protože se to už nedá vydržet, a tak skončíme všechny tři na jedné hromadě na posteli nebo na polštářích na zemi.
Zdá se, že vždycky, když je jejich nádrž na lásku prázdná, nemohou uspokojivě fungovat, dokud nedoplníme zásoby. Už to znám, a tak se většinou nezdržuju zlobením a rozčilováním, vyšetřováním a zkoumáním příčin, prostě se rovnou zeptám: „Nepotřebuješ náhodou pochovat?“ Skoro všechno se tím vyřeší.
Nedávno jsem potkala svou kamarádku. Šla po ulici, já proti ní, obě jsme někam spěchaly. Měla stažený obličej zklamáním a při pozdravu byla na pokraji pláče. Co tak honem udělat, abych jí vyjádřila svou podporu? Na nějaké rozbory nebo řečňování tady na ulici opravdu není čas. Instinktivně vztahuju ruce a objímám ji. Chvilku ještě stojí celá strnulá, ale pak se mi schoulí do náruče, uroní dvě tři slzičky a je jí líp. Vysmrká se, usměje a vzápětí obě pokračujeme každá svou cestou. Že by to stačilo? Co jsem jí tím vlastně dala? Ono jedno objetí tolik znamená?
Sama jsem se o tom tuhle přesvědčila na vlastní kůži. Bylo mi mizerně, bolela mě hlava, připálila jsem bábovku, protože jsem na ni v troubě zapomněla. Psala jsem totiž cosi na počítači a v závěru jsem to všechno nešťastně smazala. Celá práce v háji! Ke všemu na mě byla sprostá sousedka, která je jinak nepříjemná ke všem a já si to normálně tak neberu, ale tohle byla poslední kapka. Seděla jsem v kuchyni jako hromádka neštěstí, slzičky mi kapaly na ubrus a měla jsem pocit, že jsem úplně k ničemu. Když mě takhle našel můj muž, viděl, že je to vážné. Já takhle zbořená běžně nebývám. Ale udělal přesně to jedině správné, co v této chvíli mohl. Objal mě, tiskl k sobě a já jsem cítila, jak ze mne padá všechna tíha.
Potřebujeme to jako děti, kdykoli nám docházejí síly. Obejmout, podržet v náručí, políbit nebo lépe opusinkovat, pohladit, poškrábat na zádech, vzít na klín a chvíli přitisknout nebo něco takového. To všechno je totiž vyjádřením lásky a bez lásky se žít nedá.


z knihy Smím být něžná

čtvrtek 2. března 2017

Takhle bude vypadat!

Moje nová knížka s názvem Život v tempu andante už má schválenou obálku. Sice jsem si ji představovala jinak, ale tahle se mi líbí. Červené kolo si nejspíš kupovat nebudu, ale ty kytky určitě ano.
Kdy knížku vytisknou, to ještě nevím, ale doufám, že to bude brzo. Snad se vám moje andante bude líbit.

Jako ochutnávku přijměte jeden z fejetonů.

Hledání potěšení

Jedna paní se mě ptala, jak to dělám, že pořád nacházím něco krásného, že se pořád raduju z nějakého toho potěšení. Že ona si na to, jak je den dlouhý, ani nevzpomene. Chvilku jsem nevěděla, co říct, ale pak mi to došlo. No to je ono. Kdybych nehledala, asi bych taky nic nenacházela. Ale jak to, že na hledání potěšení nezapomínám? Nebo aspoň většinou na to nezapomínám?
Dnes už to dělám automaticky, naučila jsem se tak hledět na svět kolem sebe. Jak tomu ale bylo dřív? Skutečně bylo pro mne vždycky samozřejmostí vidět něco potěšujícího ve všem a brát to osobně? Asi ne...
Kdysi jsem si přečetla knížku o francouzských ženách a o jejich schopnosti každý den nacházet a dopřávat si drobná potěšení. Zaujalo mne to a uvažovala jsem, zda já, česká žena, bych to také dokázala. Je to vůbec možné? Každý den? A tak jsem se rozhodla zjistit, jestli bych také dokázala najít jedno potěšení – no ne-li denně, tedy aspoň jednou za týden. První rok jsem při svých výzkumech uvažovala o tom, co dělat, abych potěšení dosáhla. Cíleně jsem připravovala situace a vytvářela podmínky pro vznik nějakých libých zážitků. Chodit pěšky, pít ráno sklenici vody, dát si šlofíka nebo šálek kávy, po dvěstěpadesátépáté si přečíst jednu knížku, zkusit něco sdílet, nebo si něco nechat pro sebe – no prostě některá potěšení se dají nachystat. Za všechno jsem byla vděčná. Bylo to velice zábavné, ale postupně jsem začínala tušit, že lze jít ještě dál.
Během druhého roku jsem se propracovala k změně postoje. Dělala jsem to všechno obráceně. Nic jsme si nepřipravovala, nic si nechystala. Naopak jsem hledala potěšení a radost ve všem, co jsem dělala, nebo co se mi přihodilo. Sbírala jsem potěšení cestou. Tohle bylo ještě zábavnější. Tento opačný postup se mi zdál trochu náročnější, bylo nutné být více ve střehu, jenže jakmile se člověk rozhodl uvažovat o sobě jako o přetvořiteli čehokoli do potěšení, šlo to už samo. Cokoli, co mne v životě potkalo, mohlo být potěšením. Udělala jsem první stopy v zasněženém plácku, jedla jsem oběd nejpomaleji ze všech, pozorovala jsem sýkorky za oknem, nebo jsem si vychutnávala krásné ráno jako dar. Třeba šlo klidně o tytéž události, radost přinesly podobné okolnosti, ale bez mého přičinění. Přestala jsem potěšení vytvářet, ale začala jsem je vyhledávat, protože v mém životě prostě byla. Má vděčnost se prohlubovala, neboť mi docházelo, že já nejsem zdrojem své radosti.
Ve třetím roce zkoumání jsem už zcela jistě věděla, že potěšení se vyskytuje ne jednou týdně, ne jednou denně, ale tolikrát, kolikrát člověk chce. Potěšením může být všechno, záleží na tom, zda se rozhodnu tak na svět a své místo v něm hledět. Nejspíš jsem pochopila, že štěstí je otázkou rozhodnutí. Myslím, že vděčnost se stala mým životním programem.Není vždycky snadné se pro vděčnost rozhodnout, ale vždycky je dobré to udělat.

Nevím, jestli dokážu vždycky jasně vysvětlit, jak se potěšení hledají. Nejsem si jistá, zda jsem věrohodným příkladem, že takhle žít je nejen možné, ale i nutné, aby člověk nestárl do trpkosti a hořkosti. Což bych nechtěla.