sobota 27. února 2016

Větvička


Uprostřed zimy jsem dostala větvičku. Manžel mi ji přinesl z procházky.  Prý někde narazil na hromadu větví z prořezávaných stromů a připadalo mu, že některé větvičky mají už pupeny tak slibné, že by se mohly rozvinout. Tak jednu ulomil a přinesl mi ji domů. Já mám tyhle pozdravy z venku moc ráda a můj muž to dobře ví. Vstrčila jsem ji do skleněné lahvičky od nějaké limonády a postavila na kuchyňské okno.
„Co to bylo za strom?“ zeptala jsem se. „Nevšiml jsem si. Jen jsem z té hromady větví utrhl vhodný kousek,“ usmál se muž. Obhlížela jsem větvičku a lámala si hlavu. Nemohla jsem nějak poznat, z jakého stromu ten klacík pochází. Žádný ze známých keřů to nebyl skoro jistě, to bych snad poznala. Ale poznat druh stromu bez listů anebo aspoň bez tvaru jeho koruny, to je už na mne moc těžké, takový znalec nejsem. Těšila jsem se, že rozvíjející se lístky mi třeba trochu napoví.
Větvička si ale dávala na čas. Netvářila se, že by hynula nebo schla, ale pupeny se taky nezvětšovaly, ani nijak neměnily vzhled. Zdálo se mi to docela napínavé. Každé ráno jsem obhlížela větvičku, sem tam doplnila vodu a trpělivě čekala. Po týdnu mi připadalo, že pupeny jsou o trochu větší a více se lesknou. Po dalších několika dnech se z hladké slupky začal odchlipovat první zelený lístek. Vypadalo to podobně, jako když z Popelčina oříšku vykoukl cíp jejích plesových šatů. Znamenal příslib, nabízel naději, dával znamení, že jaro je skutečná možnost.

 Za další týden byla větvička plná čerstvých zelených lístků. Z jakého stromu nebo keře pocházela, jsem stejně nepoznala, ale nevadilo mi to. Všimla jsem si totiž něčeho jiného. Za oknem bývalo stále ještě šero, ráno drobně mrholilo, v poledne pršelo a v podvečer to klouzalo. Mohlo by se zdát, že vlezlá zima nikdy neskončí. Že už nikdy nebudu nosit nic jiného než těžký zimní kabát. Že neodložím kozačky, rukavice a šálu. Ale ta větvička zeleně zářila na mém kuchyňském okně a jakoby říkala: „Žádný strach. Jaro jistě přijde a všechno bude zelené, jako jsem teď já.“ Takový malý klacík a tak hezké potěšení…

pondělí 22. února 2016

Malé hopsandy

Šla jsem si takhle jednou po ránu ulicí, koukala po lidech a o ničem jsem moc nepřemýšlela. Mírně jsem si pohupovala taškou do rytmu chůze, nastavovala jsem tvář jarnímu větříku a těšila se z hřejivých paprsků slunka. Většina lidí, které jsem potkávala, se nejspíš z jarního tepla těšila taky.

Jak jsem si tak vykračovala, přiblížila jsem se k tramvajové zastávce. Od chodníku ji odděloval jeden jízdní pruh silnice. Zrovna přijela tramvaj, spousta lidí vystupovala, spousta nastupovala, na chodníku nastala malá skrumáž. Zpomalila jsem, abych se tam nepletla ještě i já, která vlastně nikam nespěchám. Z chumlu lidí se vyloupla zajímavá skupinka. Maminka a dvě holčičky. Mladá paní tlačila kočárek a vypadala tak nějak – příjemně. Nevím, co měla na sobě, nedovedu to popsat, jen jsem si zapamatovala pocit, který vzbuzovala. A ten byl velmi příjemný, poklidný, ladný...  Holčičky se kolem ní motaly a byly zcela evidentně zabrané do nějaké své hry. Přebíhaly z jedné strany na druhou jako by se honily, ale vlastně se nehonily, možná tančily. No zkrátka provozovaly nějaký druh podobného pohybu. Jejich maminka je s mírným úsměvem pozorovala a přitom dokázala způsobit, že se pohybovaly stejným směrem jako ona a kočárek. Co bylo ovšem na celém tom spolku nejpozoruhodnější, bylo oblečení holčiček.

Měly na sobě normální běžné bundičky, na hlavinkách nějaké kloboučky a kolem lýtek jim plandaly nohavice tepláčků. Ovšem to nebylo všechno! Zpod bund jim vyčuhovaly a kolem teplákových nohavic povlávaly široké sukně s volány a krajkami. Vypadaly hrozně. Tedy hrozně krásně! Byly postrojené jako princezny v utajení. Jejich maminka musí být skvělá žena!

Pohled na ně ve mně probudil vzpomínky na vlastní dětství a na mé dcery, když byly malé. Mne by maminka takhle ven nepustila. Nikdy. Pořádné princeznovské sukně jsem směla nosit pouze na doma. To já byla tolerantnější matka! Dovolila jsem holkám ledacos. Chtěly sukničky a venku mrzlo? No dobrá, vezměte si klidně sukně, ale pod ně musíte mít tepláky, oteplováky nebo aspoň kamaše. To byl můj způsob boje. Většinou si to rozmyslely. Škoda, že jsem jim to nedovolila častěji, když teď vidím, jak krásně to vypadá! Mohla jsem potěšit nějakou paní, co už má holčičky odrostlé, jako jsem teď já. No každopádně slibuju, že budu-li mít vnučky, všechno napravím.


Načínat a končit

„No to je mrzuté,“ pokrčila nosík babička a odložila otevřenou krabici na stůl. „Copak? Nic tam už není?“ zeptala jsem se s pocitem zklamání. „Ale jo, je tam poslední kousek,“ odpověděla znechuceně babička a přisunula mi papírovou krabici, „nemám ráda poslední kousky.“ „Proč?“ zajímalo mne a vytáhla jsem kousek čokolády s náplní zabalený ve zlatém staniolu z plastového lůžka.

„Je to tak smutné jíst poslední bonbon. Daleko raději načínám novou krabici,“ vysvětlila mi babička. Náhle se jí tvář rozjasnila a ona se přes svůj pokročilý věk mrštně zdvihla z křesla a odcupitala do kuchyně. Rozbalovala jsem si bonbon a slyšela jsem, jak tam kramaří. Za malou chvilku se vracela s vítězoslavným úsměvem a novou, ještě nerozbalenou bonboniérou v rukou. S rozkoší roztrhla celofán a odklopila víko s obrázkem květin. Triumfálně mi podala krabici a trochu teatrálně pronesla: „Posluž si, můžeš si vybrat.“ Sama si pak pečlivě vybrala oblíbený kousek z hořké čokolády s mandlemi. Míchaly jsme si kávu, mlsaly bonbony a cítily jsme se blaženě.

No jasně, je to lepší, pomyslela jsem si, člověk si může vybrat. Ale je to tak i s jinými věcmi? Prožíváme načínání něčeho nového radostněji než dojídání, dobírání, dokončování? Napadlo mě, jak jsme tuhle s manželem načínali novou lahev becherovky. Taky to bylo radostné. Ostrý zvuk prvního otočení kovové zátky, první dvě malé skleničky a ten pocit hojnosti a naděje, že dávkováno po takových dvou malých skleničkách nám ta lahev ještě dost dlouho vydrží. Zatímco není moc potěšující, když člověk poklepává na dno a potřásá lahví, aby po kapkách aspoň dvě malé skleničky z prázdné lahve ještě vydobyl?

A ještě na jeden zážitek jsem si vzpomněla: Onehdy jsem doma na naší toaletě zjistila, že už dochází rolička toaletního papíru. Trocha tam ještě byla, tak na jedno nanejvýš dvě použití, ale pro jistotu, nebo možná z přehnané pečlivosti, co já vím, jsem na poličku vedle nedotočené tenké roličky postavila novou pěkně tlustou zbavenou papírového přebalu. Byl to vlastně svého druhu test. Ta stará role tam stála ještě dva dny. Ano i já jsem raději sáhla po té nové. Není to divné? Proč? Vždyť šlo o stejný druh toaletního papíru! Člověk by čekal, že já, hospodyňka, budu mít hezký pocit uspokojení, že se něco dokonale využilo do poslední kapky, do posledního útržku! No vlastně ono mě to těší taky, jenže zase trochu jinak. Co je tedy tím potěšením? Načínat nebo končit? Je to asi jedno. Nejlepší, co se může stát, je pocit potěšení z obého. A co může být nejhorší? Že mě potěší jen jedna z obou variant. Nakonec i to je dost, ne?


Babička dopila kávu, luskla prsty a s jiskrou v oku oznámila, že má ještě chuť na něco ostřejšího. „Mám tam ve spíži lahvičku becherovky, dostala jsem ji k svátku. Myslím, že nastal čas ji otevřít. Skoč pro ni, holčičko, já zatím nachystám skleničky.“ Ach, ty nové začátky, usmívala jsem se pro sebe a poslušně jsem zamířila do babiččiny spíže. 

pátek 19. února 2016

Čím jsem chtěla být


„Tak to máte splněný sen,“ spíš než otázka to znělo jako spokojené konstatování. Známá paní se rozhlížela po mém pracovišti – po malém knihkupectví s galerií. Moc se jí tam líbilo. Větu o splněném snu opakovala několikrát a já nevěděla, co na to říct.
Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu provozovat takový obchod. Vlastně kdyby mi byl někdo před lety řekl, že ho budu mít, ťukala bych si na čelo. Já a obchod? To teda těžko. Když na to došlo, strašně jsem se bála. Nemohla jsem spát asi tak tři měsíce, ale pak jsem si řekla, že za tu zkušenost to stojí. Uvidíme, jestli mi to půjde. A ono to pomalu jde. Pracuju, učím se. Nejdřív jsem nabízela jen knížky, brzy přibyly dárkové předměty, šperky, dekorace, keramika a originální přání. Pak ze zadní místnosti, kde bývala kancelář, vykvetla galerie. Kdybych měla popsat, jak sháním umělce, kteří by vystavovali, řeknu, že nevím. Nějak přicházejí sami. Originální ručně vázané knihařské výrobky mne přivedly k originálním psacím potřebám a odtud to byl jen malý krůček ke kvalitnímu portskému české výroby. Prostě se to samo skládá.
 Lidi si často myslí, že mám takové štěstí. Každé moje zaměstnání prý vypadá tak atraktivně. Některé kamarádky mi říkají: „Ty se máš. Takovou práci jako ty bych taky chtěla.“ Jenže pak hned dodávají: „Hlavně aby mě to bavilo.“ A pak je hlavním kritériem výše platu. „Za takové drobné nebudu ani ráno vstávat,“ dodávají vtipně. Já ovšem nemohu říct, že by mě vždycky bavilo, co dělám. Některé úkoly jsou mi dokonce nepříjemné, ale nedívám se na to tak. Časem najdu v každé práci něco, co mě těší a pro co ji ráda vykonávám. Většinou je to ta část, kde mohu použít svou tvořivost, ta práce, kde nejvíc projevím sama sebe, kdo jsem a jaká jsem.
Na druhou stranu mnohá zaměstnání vypadají tak velice atraktivně hlavně zvenčí. Když jsme na základní škole vyplňovali dotazníky na téma, čím bych chtěla být, zaškrtávala jsem kolonky jako učitelka, redaktorka, herečka, zpěvačka, hlasatelka… Mnohé z toho jsem si v životě mohla ozkoušet a řeknu vám, nebylo to pro mě. Nedovedla jsem si zkrátka představit, co to obnáší. Jiné kolonky by mě zatrhnout ani nenapadlo. Nic mě nepřitahovalo na zaměstnáních typu knihkupec nebo galerista, nejspíš jsem si ani nedovedla představit, co znamenají, a podívejte. Vykonávám je a jsem šťastná.
A finančně? Nepracuju primárně proto, abych vydělala peníze. Dělám svou práci proto, že mě těší. Něco tvořím, mluvím s lidmi, poskytuju pokojné útočiště. A krom toho tím i něco vydělám. Myslím, že jsem to tak měla skoro vždycky. Což nikdy nesvědčilo našemu rodinnému kontu, ale navzdory tomu, že většinou jsme žili z ruky do úst, se cítíme bohatí.
„No vlastně ano, je to jako sen,“ musela jsem přiznat své zákaznici, „jsem tu ráda.“


středa 10. února 2016

Svatý Valentýn


Jak mi v bytě opadalo jehličí a uklidila jsem i poslední zbytky vánoční výzdoby, rozhlédla jsem se po kalendáři, co bychom tak teď mohli slavit. Do Velikonoc je ještě moc daleko... Možná jsem se ani nemusela dívat do kalendáře. Stačilo by kouknout do výloh obchodů. Ty by mě navigovaly celkem jistě. Jasným povánočním hitem obchodníků je svatý Valentýn.
Jedním z mých celoživotních hesel je slavit cokoli, jen když najdu proč. Proti valentýnskému svátku v podstatě nic nemám, klidně bych slavila, ale nevím, co se vlastně slaví. Romantická milenecká láska? Něco jako Romeo a Julie? Co o tom Valentýnovi říkají legendy? Je jich víc, ale mně se líbila tahle: Ve zlých dobách císaře Claudia II. bylo zakázáno oddávat snoubence, protože ženatí muži byli prý špatní válečníci. A císař potřeboval kvalitní armádu. Ovšem Valentýn si zřejmě uvědomoval, kam to povede.
Pamatuju si ještě, jaké to bylo, když jsem se zamilovala a můj milovaný po mně toužil. Bylo to jako oheň. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na to, jak zase budeme spolu. V noci jsem nemohla usnout, dokud jsem si ve vzpomínkách nepřehrála všechny momenty našeho dnešního setkání a v představách neprožila znovu a znovu každé objetí, pohlazení nebo polibek. Každé slovo, každý pohled, úsměv nebo dotek měly zvláštní význam, jemuž jsme rozuměli jen my dva. Bylo tak těžké se loučit, byť jen na několik hodin do příštího setkání. Jak bolestně jsem se vzdalovala jeho něžným rukám. Jak byl život krásný a bohatý, protože v něm byl on. Všechno se mi dařilo, všechno jsem dělala s větší chutí než dřív, protože každým splněným úkolem jsem byla blíž budoucnosti. Budoucnosti s tím, koho jsem tak  vášnivě milovala. Nemohli jsme se dočkat, až budeme dokonale svoji, dokonale jedno, až budeme nerozlučitelně jako muž a žena. Když jsme se nemohli vzít, bylo nám to jedno. Naši spalující vášeň nic nemohlo zastavit. Zhřešili jsme. Není divu, tehdy jsme ještě neznali Krista, nerozuměli jsme svatosti manželství a mysleli jsme si, že když to spolu myslíme vážně, že to stačí. Nestačí. Způsobili jsme si tím hodně bolesti a trápení. Později jsme se vzali a své tehdejší sliby věrnosti jsme nikdy neporušili, ale stejně jsme start svého společného života pokazili.
Valentýn zřejmě tato rizika znal. Nejspíš věděl, že hříchem si člověk nejen působí bolest na zemi, ale taky věčnou ztrátu nebe, což je mnohem horší. A tak přes císařský zákaz oddával snoubence, aby nehřešili. Ale přišlo se na to a pak ho za trest popravili.
Jestliže o tomhle je svátek svatého Valentýna, to beru. Tomu totiž z vlastní zkušenosti rozumím. Valentýn byl borec. Teď už jen zbývá vymyslet, jak to oslavit. Něco jsem si nastudovala, a tak něco vím. Od 14. století se pořádaly hostiny pro celou rodinu – totiž všechny milované (kteří – dodávám já – by bez manželství možná nebyli). To se mi líbí, hostina může být. Od 16. století si milovaní dávali malé dárečky. Třeba anonymní milostné lístky, sladkosti, šperky, květiny. To se mi taky líbí. Skočím koupit čokoládu. Co jsem nikde nečetla, ale co po hostině a dárečcích musí nutně následovat, je jasné – vášnivá manželská noc.
Ten svátek není o romantické lásce. Je o manželství. Krásného Valentýna.






Káva do postele


Přiznávám, že potěšení, o němž chci dneska psát, je pro mne skutečně sváteční. Mívám ho jednou nanejvýš dvakrát do roka. Jedním z možných termínů je svátek svatého Valentýna v půlce února (nebo nejbližší sobota či neděle k tomu datu) a druhá možnost, že by mne toto potěšení potkalo, je přesně půlka letních prázdnin, kdy mám narozeniny. Proto je mi tak vzácné a tolik si užívám, když nastane ten den. 
Potěšení spočívá v tom, že mi někdo ráno, ještě než vstanu, přinese šálek kávy do postele. Znamená to, že mne probudí jemné cinkání lžičky o vnitřek šálku s horkou kávou. Jedno z nejsladších probuzení, co znám. V obou jmenovaných termínech mi kávu do postele nosí dcery. Od manžela by to bylo taky krásné a on by to pro mne jistě i rád udělal, jenže skoro nikdy se neprobudí tak časně, aby vstal dříve než já. Určitě je mu to líto, ale mužně nedává nic najevo.
Holky se přihrnou ve svých župáncích časně ráno potichoučku do ložnice, lehce cinkají lžičkou v šálku a rozjařeně se chichotají z radosti nad tím, jak se jim to povedlo. Já se probudím (nebo to předstírám), posadím se a ony mi urovnají za zády polštáře, abych se mohla pohodlně opřít. Pak mi podají šálek s kávou a uhnízdí se někde poblíž, aby si mohly vychutnat mé potěšení. Já opatrně upíjím, protože káva je horká, mžourám po nich a jsem blažená.  Manžel spící vedle mne pootevře jedno oko, když zjistí, že se po něm ještě nic nechce, zase je zavře a tváří se, že tam vlastně vůbec není. Doufá, že se mu podaří ještě chvíli spát.

My holky to chápeme. Jakmile dopiju kávu, vylezu z postele, taky si obleču župan a všechny tři odejdeme do kuchyně. Tam už bývá na stole prostřeno k vydatné snídani. Usadíme se ke stolu, brebentíme spolu, plánujeme si, co budeme slavnostního dělat a pomalu líně snídáme. Časem se k nám připojí táta a výjimečný den se rozběhne naplno.

středa 3. února 2016

Unavená galeristka

V úterý byla vernisáž. Po sobotní autogramiádě zpěvníku Písniček pro kluky to bylo dost brzo. Ráno jsem zjistila, že nemám umyté skleničky. Tří krabic špinavých skleniček, co trčely pod stolem, se laskavě ujala paní správcová Inka a nechala je projet svou myčkou. Zachránila mě!
Plakát zvoucí kolemjdoucí na vernisáž, jsem tvořila na poslední chvíli ručně. Pan Jurka chtěl mít zahajovací proslov za každou cenu na galerii, kam se všichni nemohli vejít. Hudebnice se stěhovaly z rohu do rohu, jak si nemohly vybrat, kde budou hrát a tahaly s sebou kvůli violoncellu rohožku plnou kamínků. Hosté nečekali na přípitek a vrhali se na skleničky hned, jak přišli.
Myslela jsem, že to bude katastrofa. Ale všechno dobře dopadlo. Lidí přišlo opravdu hodně, paní malířka jen zářila, protože přišli ti, které má ráda a dostala spoustu květin, proslov měl pointu a spád, hudba byla přiměřená jak co do délky, tak i k obsahu výstavy. Až na jednu rozbitou skleničku - úspěšný večer.