Spokojený večer

Docela často se mi stává, že se večer zastavím uprostřed pokoje, kuchyně nebo koupelny a usilovně přemýšlím, co je ještě potřeba udělat. Pověsit prádlo? Sundat suché ze sušáku? Vyžehlit? Nebo snad přerovnat prádelník? Co jsem to dělala předtím, než jsem se zamotala do těch prádelních starostí? Kam jsem co nesla nebo pro co jsem šla? Zdá se mi, že toho mám nějak moc.

Občas takhle večer přemítám, do které z prací, které na mne volají ze všech možných koutů mé domácnosti, bych se měla ještě pustit, abych se živá odplazila do postele. Mám u toho takové ztracenecké pocity, jako že jsem vlastně nic za ten den nestihla, že jsem promarnila svůj čas, že bych ještě potřebovala stihnout spoustu věcí. Ale většinou už nemám moc energie, abych se do něčeho pouštěla, dokonce často nemám sílu, ani abych dokončila, co mám právě rozdělaného. Například jdu věšet vyprané prádlo, ale po cestě si všimnu, že kytky potřebují zalít, postavím koš s prádlem k sušáku a jen odskočím pro konvičku s vodou. U dřezu si všimnu odložených špinavých hrnků, tak je zlehka opláchnu a postřehnu, že utěrky jsou už pěkně špinavé, tak je vezmu a nesu do koše se špinavým prádlem a… tak nějak to bývá. Pak stojím v koupelně a přemýšlím, co jsem to dělala předtím, než jsem myla hrnky, šla pro vodu… aha! Chtěla jsem věšet prádlo! Takhle to přece nemá být.

Jak to, že si dovolím domnívat se sama o sobě, že jsem toho za den stihla málo vykonat? Kdyby se někdo odvážil mi něco takového říct do očí, se zlou by se potázal. Pěkně nahlas bych mu vyjmenovala všechny práce od rána do večera. Tak proč pořád nemám dost? Jdu pak spát nespokojeně a přitom vlastně objektivně nemám žádný důvod. Musím se sebou jednat jako s cizím. To je nápad! Budu na sebe jako na cizího.

Dověšela jsem vyprané prádlo a pak jsem šla přes všechna ta volání nezalitých kytek, rozházených polštářků na pohovce, prachu na zrcadle i nedbale zastrčených knih v knihovně ke svému psacímu stolu a vzala si podélný trhací bloček, do kterého obvykle zapisuju nákupy a úkoly. Zhluboka jsem se zamyslela a pokusila jsem se vybavit si, co všechno jsem od rána dělala. Co mě napadlo, to jsem zapsala. Bylo toho na stránku a půl. Tak. To by pro dnešek stačilo. Zítra je taky den. Dneska už se pracovat nebude. Zasloužím si hezký odpočinkový večer.

Spokojeně jsem si vlezla do vany s detektivkou – ale to už je zase jiné potěšení. 

Franta není důkaz

My holky, co se už dlouho známe, se občas scházíme někde v kavárně. Třeba tady. Potřebujeme spolu probrat všechny novinky, mluvíme o knížkách, co jsme četly, o práci, o manželích, o dětech, prostě si potřebujeme pokecat.

Jedna z nás, Vlaďka, se nedávno vdala. Je až nesnesitelně šťastná. Její Franta je dokonalost sama. Je to měsíc po svatbě a ještě pořád jí nosí ráno kávu do postele, každou neděli ji zve na oběd do restaurace, uklízí po sobě špinavé ponožky, šeptá jí do ouška sladké nesmysly a často jí nechává v kabelce malé sladkosti jako překvapení. Tvrdila nám, že se přesvědčila o Boží dobrotě, protože Bůh jí dal za muže jejího Frantu. No bodejť, novomanželka. Všechny jsme dojatě povzdechly: „To je hezké...“

„No jo,“ odvážila jsem se říct, „ale co až tě tvůj Franta naštve? Nemysli si, že se to nemůže stát. Třeba ne letos. Ale za rok, za dva, za deset let...? Co pak bude důkazem Boží dobroty?“ Vlaďka se rozpačitě usmívala, ale ostatní holky se rozjely.

„Co kdyby tě opustil? Normálně by si našel jinou. Mé kamarádce Daně se to stalo a jaká to byla láska, když se brali...“ zavzpomínala Mirka. „Nebo si představ, že by třeba onemocněl a umřel. Pak bude Bůh zlý?“ zeptala se na konec Julie. To byly vážné námitky. Nebylo možné je přejít jen jako odbočku v konverzaci a dál se lehce a nezávazně bavit. Všechny jsme cítily, že jsme se dostaly až k jádru našich životů. Jaké místo má manžel a jaké Bůh? Vděčíme manželovi za to, že prožíváme Boží dobrotu? Nebo vděčíme Bohu, že smíme prožívat dobrotu svého manžela? Slepice nebo vejce? A čistě hypoteticky: Přestal mě Bůh mít rád, když láska mého muže ochládá? Je protivný manžel Božím trestem?

Naše přátelské setkání se rázem změnilo v teologickou konferenci. Zvažovaly jsme argumenty, poměřovaly Božím slovem, přely jsme se o slovíčka v různých překladech bible. Tváře nám porudly zaujetím, jak jsme vášnivě diskutovaly. Bylo už pozdě, když jsme slavnostně vyhlašovaly výsledky disputací. Za svitu svíčky to vypadalo tak tajemně, důležitě a romanticky závažně. Musely jsme sepsat na věčnou paměť, na co jsme přišly. Zdálo se nám to totiž nesmírně podstatné.

Za prvé jsme si ujasnily, že Bůh je vždycky a jenom dobrý.

Za druhé jsme vyřešily, že láska manželova s tou Boží souvisí jenom podle toho, jak oni dva se milují. Pokud se podle stavu manželství formuje vztah k Bohu, není to v pořádku. Opačně (tedy že vztah s Bohem ovlivňuje ostatní vztahy) to platí bez výjimek.

A za třetí jsme slavnostně a nezrušitelně vyhlásily, že Franta není důkaz.

Nečekané začátky

Barbora za mnou do obchodu chodívá vždycky v pátek. Má to po cestě z práce na zkoušku pěveckého sboru. Bývá to ke konci mé pracovní doby. Na chviličku si příjemně popovídáme, co my, co naše dospělé děti, co mužové, ona si koupí nějakou drobnost, zasmějeme se své marnotratnosti, a pak ona běží do zpěvu a já domů. Tentokrát však přišla ve čtvrtek.

„Copak se děje?“ zeptala jsem se překvapeně. „Ale měla jsem tady cestu kolem,“ mávla tak nějak neurčitě rukou a složila narvané nákupní tašky na zem. Vypadala ztrhaně. „Stalo se něco?“ „Představ si, Pepu vyhodili z práce,“ vyhrkla, jako by tu zprávu už dál nedokázala udržet. „Jen tak? Na hodinu?“ „Jo. Manažeři to tak mívají ve smlouvě.“ Posadila se a tvářila se nešťastně. „To je mi líto,“ zmohla jsem se pouze na tohle neslané nemastné vyjádření. Barbořin Pepa byl vysoce postavený manažer, vydělával balík, ale Bára byla na všechno sama. On by byl ve svém zaměstnání i spal, což možná i párkrát udělal, zatímco Bára vychovala tři děti, vedla pohostinnou domácnost a své zaměstnání zcela přizpůsobila manželově kariéře. Dovedla jsem pochopit, že pro něj je to opravdová katastrofa. Ale pro Báru? Pohlédla jsem do tváře mé kamarádky a zeptala jsem se: „Chceš panáka? Mám tu portské.“ Usmála se a kývla. „Dneska bezpodmínečně.“ Nalila jsem nám oběma, ačkoli to jinak nedělávám. „Na nový život,“ pozvedla jsem sklenku.

Bára si cucla temně rudé voňavé tekutiny a uvolněně se opřela. „Vlastně to není žádná katastrofa. Máme něco našetřeno, děcka jsou už samostatný, akorát Pepa přišel o smysl života.“ Zeptala jsem se, jestli to nějak výrazně změní její osobní život. A Bára se rozjasnila. Od dopoledne, co se tu zprávu dozvěděla, nemyslí na nic jiného. Ano, Pepy je jí líto, ale jeho pracovního místa ani trochu. A hlavně cítí se volná. Nebude už muset sedět na úřednické židli ve firmě svého manžela. Dohodil jí tu práci, protože je pečlivá a svědomitá a protože děti byly tehdy ještě malé. Její místo znamenalo stabilní slušný příjem a nenáročnou práci. A taky nudu, jednotvárnou monotónnost k uzoufání. „Možná se bude chtít stěhovat do jiného města,“ zasnila se Bára, „sice by mně chybělo všechno to, na co jsem už zvyklá, kamarádky, ten sbor tady, ale upřímně – možná je to poslední šance v životě začít něco nového.“

„Co bys tak chtěla dělat? Víš, kdyby to bylo jenom na tobě, bez ohledu na cokoli,“ zajímalo mne. „Doufám, že to bude bez zbytečných ohledů,“ zasmála se Bára a já ji náhle málem nepoznávala. „Syn už je dospělý dávno a je načase, aby se osamostatnil. Bydlet s námi doma je pro něj až moc pohodlné. No a holky? Barunka studuje v Německu, ta se už těžko vrátí natrvalo domů a Jindřiška pořád básní o Africe.“ „Kde se v ní berou takové dobrodružné sklony?“ podivila jsem se. „To bude mít nejspíš po mně, taky jsem chtěla odjet do Afriky. Na misii, dělat tam nějakou sociální práci, učit děti nebo tak něco, jenže jsem poznala Pepu, vzali jsme se, měli tři děti a bylo po snech. Teď už bych si na Afriku netroufala, ale pořád ještě vím, co bych chtěla dělat. Víš, co mě nejvíc láká? Hospice, domovy důchodců, prostě cokoli se seniory.“ „Budu ti držet palce,“ slíbila jsem jí a musela jsem dodat: „Jsem na tebe pyšná.“ „No já jsem věděla, že mě pochopíš. Ostatní si budou myslet, že jsem se zbláznila.“

Dopily jsme portské, Bára sebrala své nákupní tašky, dala mi letmou pusu na tvář a odešla domů. Potěšovat manžela a vstříc novým začátkům.