Maminčina postel

Myslela jsem, že si to jen vymýšlím, ale asi to bude fakt. Maminčina postel je léčivá. Nebyla jsem si jistá, jestli to platí pro člověka v jakémkoli věku, ale asi jo. Včera se vrátily moje dospělé holubičky po delší době ze zahraničí. Byly unavené z cesty, přetažené a vyčerpané. Obě bolela hlava a cítily se mizerně. Jedna po druhé bojovaly s migrénou. A obě si jako bojiště vybraly moji postel. Nejdřív jedna, potom druhá si tam zalezly, zakryly se dekou a zavřely oči.

Maminčina postel je útočiště v nesnázích, přístav v bouřích a má léčivou moc. Maminčina postel totiž speciálně voní. V maminčině posteli se může člověk schoulit do klubíčka, čichat maminčinu vůni, představovat si, že není už dávno dospělá osoba, ale malá holčička, která se pořád ještě může schovat do maminčiny náruče a bude tam v naprostém bezpečí před jakýmkoli ohrožením, bolestí nebo nezdarem, jaký si člověk dovede v nejbujnějších snech představit. Na tomto malém území totiž nabírají na síle vzpomínky na minulé záchrany.

Sem se dalo utéci za nocí, kdy malý člověk z nevysvětlitelných příčin nemohl usnout. Tady se nacházelo útočiště před působením zlých sil, které trápily nepříjemnými sny. Pronásledovanému stačilo proběhnout vlastním pokojem, otevřít potichoučku dveře ložnice, aby se neprobudil tatínek, přiblížit se k maminčině straně postele a naléhavě zašeptat: „Maminko, já mám zlý sen.“ A maminka jen nadzdvihla peřinu, člověk si k ní rychle vlezl a v bezpečí její teplé náruče skoro hned usnul. Sem zlé sny nemohly, tady ztrácely svou moc. Zlý sen byl dobrým důvodem pro jakoukoli situaci, kdy bylo potřeba najít útočiště. Výčitky svědomí, bolení bříška i naprosto nevysvětlitelná nespavost, to všechno nacházelo v maminčině posteli své dokonalé řešení.

Pokud bylo člověku za dne nějak špatně, něco ho bolelo, kam jinam by byl uložen? Maminčina postel bylo to nejvhodnější místo pro každý neduh. Dřímat zabalen v její peřině, hlavu položit na polštář vonící maminčinými vlasy, to bylo skoro stejně účinné jako schoulit se do maminčiny náruče. Když už byly nejhorší nevolnosti překonány, bylo pořád na co koukat, co si prohlížet. Poblíž maminčiny postele byla totiž naaranžována spousta krásných předmětů, obrázků, knížek, květin a dóziček s tajemstvími.

Když jsme se vrátily všechny tři zvenku a bylo nám zima, byly jsme unavené a potřebovaly jsme nějakou morální vzpruhu, naskákaly jsme všechny do mé postele. Tulily jsme se k sobě a hřály se. Tady vznikla podle pohádky Sůl nad zlato naše oblíbená hra: Jak moc mě máš ráda? Vymýšlely jsme si co nejbarvitější přirovnání, co největší hodnoty, které by se mohly vyrovnat tomu, jak moc se máme rády. Hra se později vyvinula do ještě lepší verze: Než co mě máš raději? V maminčině posteli docházelo ke špitání o nejtajnějších nejdůvěrnějších tajemstvích. Mohla se týkat toho, co holky říkaly, toho, co mě napadlo, že bych mohla zkusit, nebo důvěrných informací o klucích, kteří nějak jevili zájem. Nikde jinde se o tak intimních věcech mluvit nedalo, ale tady? Zachumlané pod dekou, obklopené spoustou polštářků s rozsvícenou malou noční lampičkou? Klidně.

Myslela jsem, že si to jen vymýšlím, ale asi to bude fakt. Moje postel je léčivá. Obě dcerušky si na chvíli zdřímly v mé posteli a vstaly jako rybičky.

Dokonce i Edita

Šla jsem domů z práce. Mechanicky jsem šlapala svou obvyklou trasou známými ulicemi šedým a pochmurným podvečerem. Bylo mi těžko u srdce a měla jsem dojem, jakoby v mých vnitřnostech přebýval těžký ostrý kámen. „Dokonce i Edita,“ povzdechla jsem si nahlas a nestarala se o to, jestli mě někdo uslyší. I ta krásná štíhlá Edita s dlouhými vlasy a dívčím půvabem, to nekonfliktní jemné stvoření, ta báječná ženská, pracovitá, tvořivá a obětavá manželka, i tahle skvělá žena je opuštěná. Co by za to můj muž dal, kdybych vypadala jako ona! Co by kterýkoli muž dal za to, kdyby jeho žena nejen vypadala, ale i byla jako Edita.  Ale i ona je odvržená.

Přišla mi to dneska říct. Plakala, když mi vyprávěla, že asi tak půl roku se jí zdál manžel divný. Podrážděný a nevrlý, utrhoval se nesmyslně na děti, nikdo se mu nemohl zavděčit. Často býval pryč. Zahýbal. Pak se jednoho dne zeptala, co se děje a dozvěděla se, že našel své štěstí. Konečně prý našel ženu, po jaké celý život toužil, teprve od ní se mu dostává toho, co muž potřebuje a tak k ní odchází. Tak se Editě zhroutilo posledních dvacet let života. Snažila se manželství zachránit, konzultovala u odborníků, udělala asi opravdu všechno, co bylo možné. Avšak marně. Manžel ji opustil. Nezradil však jen svou ženu, ale i své dvě děti. Popřel celý svůj život, všechny hodnoty. Byla zoufalá. Plakaly jsme spolu, protože co na takovou zprávu může člověk říct?

Mně bylo hrozně. Když i Edita je bez muže, kde mám nějakou záruku já? Copak mi manžel občas nenaznačuje, že bych možná měla zhubnout? Zdá se, že není se mnou spokojený. Taky bývá často nevrlý a mrzutý a někdy se na nás utrhuje kvůli maličkostem. Častěji se hádáme. Cítila jsem fyzickou bolest, jak mé vnitřnosti proklálo kopí strachu. Rozpad Editina manželství byl už několikátý v řadě našich známých. U některých párů to člověk tak nějak čekal. Bylo zjevné, že něco neklape. Avšak některá ta manželství vypadala zvenčí pořád tak klidně, tak bezpečně, tak neotřesitelně. Ale pod povrchem to nejspíš bylo jiné. Kde mám nějakou jistotu já? Strašně jsem se bála. Najednou jsem pochopila ta úlevná vydechnutí různých našich přátel, s nimiž jsme se setkali po dlouhé době, a oni zjistili, že jsme stále spolu, že je vše při starém. Došlo mi, proč mě jedna z mých kamarádek prosila zčásti žertem, zčásti naléhavě, abychom se my dva s mužem nikdy nerozcházeli, že jsme pro ni důkazem stability. Důkazem toho, že stálé věrné manželství je přece jen možné. Že něco takového existuje i v reálném životě, nejen v románech. Tehdy mi to přišlo trochu přepjaté, ale teď tomu rozumím. Také můj svět se povážlivě rozkolíbal rozchodem těch dvou.

Dorazila jsem domů a musela jsem vypadat opravdu zničeně. Můj drahý se mě neptal, ale rovnou zkonstatoval, že jsem měla hrozný den a nabídl mi sklenku vína. Sedli jsme si spolu v kuchyni a já jsem mu řekla, co je nového: „Edita se bude rozvádět. Dokonce i Edita.“ Nevěřícně kroutil hlavou a divil se stejně jako já. Pak chtěl vědět nějaké podrobnosti a na závěr mi řekl: „To bych já nikdy neudělal.“

Já jsem exponát

Už zase chodí. Přes zimu skoro nechodili, ale jak se oteplí, jsou zase tu. Turisté uspořádaní ve výpravách s vůdcem v čele brouzdají centrem města. Drží se v houfu za mužem nebo ženou se zdviženým deštníkem jako znamením vedoucího výpravy. Rozhlížejí se kolem sebe, fotí. Vlevo památník, vpravo kašna. Před vámi věž, za vámi náměstí. Někteří z cizinců koukají jenom tam, kam ukazuje průvodce, jiní stihnou hledět i jinam. Celé město se stalo kulisou jejich prohlídky.

Výpravy mohou obdivovat všechny historické kamenné budovy, kostelní věže a starobylé zdobené fasády, ale zároveň i letos nové obrovské prosklené výkladní skříně s luxusním zbožím. Po ulicích lemovaných vzrostlými stromy a slunečníky u kavárenských zahrádek dojdou ke kašnám tryskajícím do výšky a cestou se proplétají mezi davy místních lidí. V hejnu obklopují svého průvodce a naslouchají jeho výkladům. My lidi, co tudy zrovna jdeme ze školy, z práce, na nákup nebo jen tak na zmrzlinu, jsme součástí té expozice. Štrúdl dětí ze základní školy putuje někam s aktovkami na zádech a štěbetá, až se to rozléhá kolem. Na lavičkách u zastávky tramvaje posedávají staré paní s taškami a košíky z trhu. Čouhají jim z nich pórky, zelená cibulka a hlavičky salátu. Dvě slečny si něco důležitého špitají, popíjejí u toho kávu z bílých kelímků s víčky a vítr cuchá jejich dlouhé vlasy. Důležitě vypadající mladý muž v obleku s kravatou a kufříkem někam spěchá a v chůzi po telefonu řeší své obchodní záležitosti. Součástí té expozice jsem i já.

Zkouším se na sebe podívat pohledem cizince z výpravy. Vždycky si totiž v cizím městě prohlížím nejvíc místní lidi. Jak tam žijí? Uvědomují si krásu svého města? V cizině navíc chci co nejvíc proniknout do životních rytmů a zvyklostí té země. Zajímá mne, jestli jedí víc venku nebo doma. Je pro místní běžné, dát si na ulici v zahrádce kavárny kávu? Nebo je to jen aranž pro turisty? Co nakupují na trhu? Žijí stejně jako já? Mohla bych z jejich životních zvyklostí načerpat nějakou inspiraci pro sebe?

Jak tedy na turisty v mém městě mohu naopak působit já? Zrovna teď totiž sedím na kamenném okraji starobylé kašny, u mých nohou stojí koš s nákupy z trhu. Je vidět efektní kombinaci kopru, růží a rajčat. Čekám na manžela, který mi slíbil pomoci s košem, ale právě vyřizuje nějakou svou záležitost. Protože to trvá dlouho, koupila jsem si u zmrzlináře s bleděmodrým vozíkem kornoutek malinové zmrzliny s kousky čokolády. Mlsám zmrzlinu, rozhlížím se po kolemjdoucích, usmíváme se na sebe s malým chlapečkem, který se marně pokouší vyškrábat na obrubu kašny, aby viděl vodu, větřík mi čechrá vlasy a nadzdvihuje sukni mých letních šatů. A zrovna v tuhle chvíli kolem pochoduje zástup japonských turistů. Jejich průvodce jde v čele a nese nad hlavou žlutý praporek. Zastaví se na deset kroků ode mne, ukazuje na kašnu a něco vypráví. Všichni si fotí mne. Snažím se nedat najevo rozpaky. Hlídám si sukni, pomalu lížu zmrzlinu a dělám, jakoby nic. Jsem exponátem. Doufám, že své město dobře reprezentuju.