Hrdinkou

Vybourala jsem se na koloběžce. Nic vážného. Vydali jsme se s manželem na malou ranní projížďku, než půjdu do práce. Sjížděla jsem z mírného kopečku a nezkoordinovala jsem tak docela přední a zadní brzdu. Obávala jsem se smyku na písčitém terénu. Viděla jsem blížící se zatáčku a nebyla jsem si jistá, jestli ji na nepevné cestě bezpečně vyberu. Přibrzdila jsem neopatrně, koloběžka prudce zastavila a to byla chyba. Rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká. Vyrazila jsem si dech, odřela jsem si bradu, trochu i nos, koleno hodně a malinko ruce. Taky zvonek a řídítka. Roztrhla jsem si punčocháče a zamazala šatičky. Katastrofa.

Můj drahý, který jel těsně za mnou, se samozřejmě polekal. Hned taky zastavil, sbíral mě ze země, pomáhal mi znovu dýchat, oprašoval mě a zvedl koloběžku. Uklidňujícím tónem na mne mluvil a zkoumal má zranění. Plivala jsem kamínky a fňukala, že mě pálí odřené ruce. Dostala jsem malé kázání o správném používání obou ručních brzd a bezpečné jízdě po písčitém terénu. Já jsem samozřejmě věděla, už když jsem přistála v prachu, že jsem špatně zabrzdila. Možná dokonce ještě když jsem před dopadem letěla vzduchem, mi bylo jasné, kde se stala chyba. Jen se s ní už nedalo nic dělat. Neměla jsem však dost sil se dohadovat, a tak jsem pokorně vyslechla všechno poučování. Nakonec, co měl taky v takové situaci můj manžel říkat? Znovu jsem se chopila řídítek a dojela jsem bezpečně domů. A tam to teprve začalo.

Obě dcery se zděsily, když mě uviděly. „No maminko, cos to, prosím tě, dělala?“ Táta to schytal ještě hůř: „Tati, ty nemáš rozum! Nemůžeš na ni dávat pozor?“ Ovšem když první leknutí pominulo a na vlastní oči se přesvědčily, že mi vlastně skoro nic není, náramně se bavily. Svlíkla jsem zaprášené oblečení, myla jsem se a můj milý mi postříkal odřeniny dezinfekcí. No ano, ječela jsem. Nahlas. A moje milované dcerušky stály každá z jedné strany s rukama v bok a říkaly: „Vidíš, maminko, a ty ses nám smála, když jsme byly malý a brečely jsme, že nechceme dezinfikovat. Aspoň teď víš, jaký to bylo!“

Vlastně jsem nevěděla, jestli jsem ostuda nebo hrdinka. Jistěže je ostuda vybourat se na koloběžce a chodit odřená jako malá holka. Není žádná čest ječet při dezinfikování odřenin. Dodatečně jsem se trochu rozklepala, dostavil se náraz šoku. „Můžu já s takhle odřenou bradou a nosem vůbec jít mezi lidi?“ ptala jsem se před zrcadlem. Vypadalo to trochu směšně a trochu drsně. „No jestli se necítíš dobře, zůstaň doma,“ litoval mě manžel. Ale já jsem se cítila vcelku dobře, jen jsem si potřebovala vyřešit, jestli se za odřeniny dokumentující mou nešikovnost stydím anebo se rozhodnu být hrdinkou. Protože na druhou stranu - kdo po padesátce může říct, že má odřené koleno, protože se vyboural na koloběžce? Rozhodla jsem se být hrdinkou.

A tak jsem s nezbedným úsměvem vyrazila do práce. Kdo se zeptal, tomu jsem to řekla. Sklidila jsem spoustu obdivu, sem tam nějaké politování, ale nesmál se mi nikdo. A já jsem se začala těšit na další koloběžkovou projížďku.

Koloběžka

Věděla jsem, že se musím hýbat. Bylo mi jasné, že bez pohybu nic neshodím, a tudíž se nikam nepohnu. Chtěla jsem shodit kvůli svému pocitu, kvůli svému sebevědomí a chtěla jsem tímhle gestem dát najevo, že o vztah stojím. Že slova svého muže beru vážně. Jak to ale provést, když sportování nemám ráda? Nevím ani, kde se to vzalo, v mládí jsem proti sportování nic neměla, jenže teď si nedovedu představit, že provádím nějaké fyzické cvičení bez pocitu odporu. Já ale musím něco najít!

Moje běžné pohybové aktivity jako jednou týdně plavání a aspoň půlhodinka chůze denně zjevně nejsou dost. Nebo aspoň prozatím. Hromadné cvičení jsem vyloučila hned. Kolektivní sporty mi také nijak lákavé nepřipadaly. Kolo? Jezdit na kole v centru města mi připadalo dost nebezpečné. A taky bych asi nesnesla na hlavě tu přilbu a nikdy bych se nenavlékla do cyklistického oblečku. Nikdy! Zkoušela jsem si vzpomenout, co v oblasti sportu podnikají mé kamarádky, zda by mne něco z toho neinspirovalo, a vybavila se mi Pavla. Jak onehdy vplula celá zářivá ke mně do obchodu, oblečená v papouščích barvách jako vždycky a se zbrusu novou zářivě žlutou koloběžkou. Takovou tou velikou s velkými nafukovacími koly. Hrozně mi připomínala úžasnou koloběžku, jakou jsem zdědila po svém bratranci Jendovi, když mi bylo asi pět. Úplně jsem se v duchu uviděla, jak statečně sjíždím z kopečku od garáže, sukýnka mi plápolá ve větru a červené berušky v mých culících jsou sotva vidět nad zděnou zídkou plotu kolem našeho domu. Byla jsem na svou červenou koloběžku náležitě hrdá a sváděla jsem o ni líté boje se svým mladším bráchou. Strašně mi ji záviděl a nebylo divu, nikdo v celé ulici neměl druhou takovou. Snažil se mi ji tajně brát a já se bránila. Koloběžka… Koloběžka!

Zkusila jsem se na Pavlině koloběžce malinko projet po obchodě a připadala mi báječná. Zahořela jsem touhou vlastnit také takový dopravní prostředek. Blížily se mé narozeniny a jako obvykle jsem nevěděla, co bych si tak měla přát. Teď to ovšem bylo jasné. „Chci koloběžku,“ pronesla jsem pevným hlasem na otázku, jaký dárek bych chtěla k narozeninám. „Koloběžku?“ podivil se manžel, „není to v našem věku už trapné?“ Zamyslela jsem se. „Trapné? Já nevím. Asi je mi to jedno. Chtěla bych ji.“ A tak jsem dostala k narozeninám krásnou bílou koloběžku.

Opatrně jsem začala jezdit. Nejdřív do práce a z práce. Copak do práce! To se jede celou cestu z kopce, ale zpátky domů, to byla fuška. Když jde člověk pěšky, tak to ani tak nevypadá, ale k nám domů to je do pěkného kopce. Zpočátku jsem do kopce jen šla a nonšalantně vedla koloběžku vedle sebe. Po týdnu jsem si všimla, že už vyjedu větší část té nejpříkřejší ulice, než zpočátku. Prostě jsem se zlepšovala. Ohromně mě to těšilo. Manžel mě pozoroval, vyptával se, zkoumal a jednoho dne se rozhodl, že si koloběžku koupí také. „Abychom mohli jezdit spolu,“ vysvětlil mi své rozhodnutí. Mně se to líbilo. Začali jsme vyjíždět společně. Nejčastěji večer, když doučil. Tma milosrdně přikrývala, že takoví dva staří lidé jezdí venku na koloběžkách. Bylo to skvělé. Postupně jsme v okolí nacházeli zajímavé trasy a troufali jsme si vyjet i za plného denního světla. Získávali jsme také větší jistotu a já větší fyzickou kondici. Koloběžky se staly naší oblíbenou zábavou, odreagováním, sportem a také společnou aktivitou. Jezdíme na nich i každý sám, ale podnikat společně koloběžkové výlety, to je něco nového. Něco, co jsme potřebovali najít. Je to pohyb pro zdraví, ale hlavně ohromné potěšení. 

Ptačí hnízda

Kdysi jsem zjistila, že podzimně holé větve stromů odhalují opuštěná ptačí hnízda. Velice mne to zaujalo. Že zrovna v naší ulici si jich postavili tolik? Říkala jsem si, že to možná ukazuje na to, jak ta naše ulice je vhodné místo k životu. Cítila jsem se tím nějak osobně poctěná. Dalším zkoumáním této podivuhodné záležitosti jsem ovšem musela své mínění poopravit.

Ti ptáci stavějí hnízda všude! Dokonce i na těch k životu nejméně vhodných místech. Objevila jsem hnízda přilepená na větvích nad frekventovanými křižovatkami, na nejnižších možných rozsochách větví stromu těsně u vchodu do školy, uviděla jsem je v nepříliš hustém křoví na trávníku u samoobsluhy a dokonce jedno malinké rozčepýřené hnízdečko se naparovalo na dosah ruky na malém hlohu u tramvajové zastávky v nejcentrovatějším centru města. Ti ptáci nemají rozum! Být nějaká záchranářka, sbírala bych takhle nezodpovědně postavená hnízda a odnášela je někam do bezpečí, do hlubin parků nebo aspoň za roh do klidnější ulice. To ale nejsem, a tak je nechávám tam, kde jsou. Je to jejich vlastní nezodpovědnost.

Ale mezitím, poté, co jsem o svém nacházení a počítání ptačích hnízd někam napsala, se mi začaly hlásit další ženy. Také propadly kouzlu objevování ptačích domovů. Maily se zprávami, kolik hnízd kde v které ulici napočítaly, docházely v hejnech. Kromě těch počtů, kdy to vypadalo skoro jako by se trumfovaly, mi psaly, jak se proměnil jejich vztah k ulicím, kde žijí, k blízkým parkům a zahradám, prostě k okolí jejich domovů. Jedna žena mi napsala, že si poprvé doopravdy uvědomila, že v její ulici rostou stromy. Jedna mi dokonce telefonovala, že objevila ptačí hnízdo na větvi přímo pod svým oknem ve třetím poschodí. Jiná paní se mi svěřila, že ji rozplakalo, když za křovím u popelnic uviděla čimčarující hejno vrabců. Vzpomněla si na dětství, kdy jim u babičky na dvorku sypala drobky a tajně házela zbytky svačiny, kterou už nechtěla dojídat. Vrabci byli jejími tajnými spojenci. Dokud ji nenapadlo poohlédnout se po ptačích hnízdech, protože chtěla zjistit, jak je na tom s nimi okolí jejího bydliště, vlastně si vrabců nevšimla. „Vůbec jsem netušila, že ještě ve městě žijí a dokonce tak blízko,“ psala mi, „od dětství jsem je neviděla. Až teprve teď. Napadlo mě, co dalšího ještě nevidím a přitom to mám před očima.“

Její dopis mě dojal. Hned jsem si představila tu malou holčičku házející drobky vrabečkům. A taky jsem si promítla dospělou ženu vzpomínající na dětství při pohledu na houf vrabců. Nejvíc se mne ale nejspíš dotkla její věta o určitém druhu slepoty. Díky ní může člověk nevědět o tom, že v parku v naší ulici žijí veverky, že za rohem otevřeli novou cukrárnu, že houpačky na dětském hřišti jsou dimenzovány i na váhu dospělého, že rozkvetly sakury, že zpívají ptáci, že naproti v přízemí bydlí za oknem kočka, která se někdy nechá pohladit, že sousedových Pepíček už má dva zuby, že v tom malém suterénním krámku s podivným neidentifikovatelným zbožím ten pan prodavač dokonce bydlí. Můžeme úplně přehlédnout, že svět je velice barevné zajímavé místo, a je škoda kvůli nevšímavosti přicházet o spoustu potěšení. 

Za kým půjdu?

Uvažovala jsem, komu bych si mohla ve svém trápení s manželem vylít srdce. Byla jsem tak plná svých rozbouřených citů, že se mi zdálo, že prasknu, pokud to nebudu moci někomu říct. Možná Dádě, ona se mi svěřuje vždycky. Bezpočtukrát jsme probíraly situaci jejího manželství a potíže s výchovou dětí. Určitě by mě vyslechla. Jenže Dáda by byla ke mně tak loajální, že by mi to bylo k ničemu. Asi by házela blátem po mužích obecně, toho mého nevyjímaje. Vynášela by přehnané soudy a nabádala mne ke vzpouře. To je to poslední, co bych potřebovala. Dádě nic neřeknu.

Co třeba mamince? Neměla bych zavolat mamince? No to už vůbec ne. Je celkem pravděpodobné, že by se radovala, že na její slova přece jen došlo. Týden před svatbou mi totiž trpce vmetla, že se stejně do roka rozvedeme. Nikdy nesouhlasila s mužem, kterého jsem si vybrala, a neváhala to dát najevo nám oběma dohromady i každému zvlášť při každé příležitosti. A já nejsem přesvědčená, že jsem u konce našeho manželství. Ani náhodou. Budu bojovat. Ale nejdřív se potřebuju svěřit, vypovídat a nechat se politovat.

A tak jsem se vydala na dlouhou večerní procházku do parku kolem hradu Špilberk, abych to mohla všechno říct a asi se i vybrečet Bohu, který vždycky a všude slyší. Zatím vždycky mi pomohl. Vždycky mi odpověděl. I když to bylo samozřejmě skoro pokaždé jinak, než jsem čekala a taky ne hned. Často jsem musela jeho stanovisko luštit. Potřebovala jsem dýchat zhluboka a získat odstup od sebe samé, protože jsem byla tak upnutá na své řešení, na svůj výklad sebe a světa, že jsem nic jiného ani slyšet nedokázala. Někdy mě musel nechat, abych se nejdřív pěkně sama potrápila a vyměkla. Není neobvyklé, že mi to chvíli trvá, než pustím svoji kostičku, kterou jako malý mopslík zarputile svírám. Často si pak připadám hloupě, když zjistím, že zatímco upřeně zírám na pevně zavřené dveře, vůbec si nevšímám těch dokořán otevřených, které mne zvou ke vstupu hned vedle.

Bylo to tak správně, protože jsem neměla dojem, že by mne ten tichý vnitřní hlas, jímž ke mně Bůh hovořívá, podněcoval ke vzpouře, i když se mne zastal. Laskavě mne utěšoval pokojnými výhledy do kraje a rozveseloval vtipnými výjevy ze života sýkorek. Ani se mi nezdálo, že by mi vyčítal, koho jsem si to vzala, že on mi doporučoval toho vnuka známé paní řeznice, co šel studovat práva. Myslím, že jsem porozuměla Boží odpovědi na své zoufalé volání jako výzvě vpřed. Něco jako apel, abych zanechala starých způsobů a nebála se růst. Abych hledala nový životní rytmus, protože můj život se posunuje do nové etapy. Zahřálo mne vědomí, že v mateřské roli mám splněno a snad s pochvalou. Ne že bych pro dcery už nebyla důležitá nebo je ještě nemohla povzbuzovat, ale už je to na nich. Jsou dospělé. Jak tak na ty své holčičky koukám, neodvedla jsem vůbec špatnou práci. Vyrostly z nich báječné mladé ženy. Teď tedy nastává čas, kdy bych se měla zase víc věnovat sobě. Nikdy mě nenapadlo, že mezi maminkou a babičkou je ještě nějaký časový prostor! Jak se to žije? Tenhle úhel pohledu mne opravdu zaujal. Najednou mi nepřišlo těžké pokusit se žít nějak jinak. Třeba bych nemusela spěchat po práci hned domů, abych se starala o domácnost. Třeba bych mohla pustit z rukou otěže hospodyňky, protože už není zapotřebí, abych je tak pevně svírala. Třeba bych se mohla pustit do nových věcí. Ať už těch, které jsem si celá léta odpírala, protože na ně nebyl čas, energie ani peníze, nebo nějakých nových, jaké mi dosud ani na mysl nepřišly. Možná, že bych mohla přitom i něco zhubnout. Podnikat cokoli, abych zhubla, by mne opravdu nebavilo. Všechno se ve mně vzpíralo při tom pomyšlení. Ale něco podnikat a přitom zhubnout, to mi nevadilo. Co to tedy bude?

S velkou úlevou jsem si uvědomila, že Bůh naprosto obrátil úhel mého pohledu. Sundal mi černé brýle, kvůli nimž jsem viděla svůj život v tragických barvách. Poskytl mi možnost najít nové životní perspektivy, nové vrcholy ke zdolávání, nové cesty či nové dveře zajímavých příležitostí. Zaplavila mne vděčnost. Copak jsem nevěděla, že je dobrý?