Dárek pro tatínka

S tatínkem a dárky bylo vždycky těžké pořízení. Buď sám nevěděl, co si vlastně přeje, nebo si přál něco, co mu Karolínka nemohla vyrobit ani koupit, i kdyby vynaložila všechny své úspory. Ovšem když už pro něj Karolínka něco vyrobila, mohla si být jistá, že její dárek bude chovat ve vážnosti. Například záložku do knihy, kterou mu namalovala k narozeninám, když jí byly asi tak tři roky, používal stále. Nakreslila na ni samu sebe a tatínka, jak spolu jdou na procházku. Karolínce připadala legrační. „Takoví hlavonožci,“ smála se, když záložku objevila v jedné zlusté knize, co tatínek zrovna četl. Dnes už samozřejmě dokázala kreslit daleko krásnější obrázky a za svůj dávný výtvor se tak trochu styděla. Nabízela tatínkovi, že mu nakreslí jinou a lepší záložku, ale on to odmítl. „Ne ne, Karolínko, děkuji, ale nechci. Tahle záložka mi bude vždycky připomínat, jaká jsi byla, když jsi byla tak malá. Namaluj mi něco jiného.“

„Hm, to se snadno řekne, namaluj mi něco jiného. Jenže co? Tatínkovi pomalovat sklenici na čaj nemá žádnou cenu, protože tatínek pije čaj nejraději z velkého buclatého hrnku. Záložku už jednu má a jinou nechce. Co bych pro toho tatínka mohla jenom vyrobit?“ mudrovala Karolínka. Trápila se tou otázkou kolik dní. Chtěla tatínkovi svým dárkem ukázat, jak ho má ráda. Mohla by se samozřejmě poradit s maminkou a ta by jistě nějaký nápad měla, jenže maminka měla před Vánocemi strašně moc práce. Sedala k počítači vždycky už brzy ráno, dříve než Karolínka vstávala. A řešila ty své překlady a korektury ještě dlouho potom, co šla Karolínka spát. Také se s maminkou nechtěla radit proto, že by jí tím prozradila, že i ona, malá Karolínka bude letos poprvé dávat vánoční dárky.

Ptala se holek ve škole, ale ony takové starosti neměly. Žádné dárky totiž rodičům nedávaly. Tvrdily, že jsou na to ještě malé, aby dávaly dárky. Karolínka se tím cítila samozřejmě výjimečná. Ona dárky dávat chtěla. Jednak proto, že se na to cítila dost velká, jednak proto, že potřebovala nějak zahladit ten špinavý pocit, který v ní vyvolávaly výčitky svědomí.

„Možná bych mohla zajít za babičkou,“ napadlo Karolínku jednou odpoledne, když se vracela z hudební školy a brouzdala po náměstí kolem osvětlených a svátečně nazdobených výkladů. Ale hned ten nápad zavrhla: „Kdepak babička, ta by mě přesvědčovala, že dárky nosí Ježíšek. A já už nejsem žádné mimino.“ Zastavila se před výlohou papírnictví. Prohlížela si vystavené zboží a dumala o dárcích. Její zrak spočinul na dárkových krabičkách, sáčcích a arších vánočního balicího papíru. Vánoční balicí papír! „No ano, ten budu potřebovat. Maminčinu sklenici přece musím do něčeho hezkého zabalit.“ Rozhodla se vstoupit do obchodu a v kapse přitom mačkala svou malou peněženku. Měla v ní celé své úspory.

V obchodě moc lidí nebylo. Jen dvě staré dámy si vybíraly vánoční pohlednice a jedna maminka s malým dítětem si prohlížela psací soupravy. Slečna prodavačka se na Karolínku vlídně usmála: „Co by sis přála?“ Karolínka úplně zapomněla, že vlastně původně chtěla koupit vánoční balicí papír a vyhrkla to, o čem celou dobu přemýšlela: „Sháním dárek pro tatínka a nevím, co by to mělo být.“ „Aha,“ zamyslela se slečna, „podíváme se.“ Pak sahala do poliček a šuplátek a ukazovala Karolínce různé věci. Plnicí pera, diáře, poznámkové sešity, pravítka, těžítka, ale nic z toho nepřipadalo Karolínce jako to pravé. Byla už z toho nesvá, že odmítá všechny návrhy hodné slečny. Až docela naposledy se slečna nešťastné Karolínky zeptala: „Kreslíš ráda?“ Karolínka horlivě pokývala hlavičkou. „Mám tu jeden dárek, který bys musela sama dokončit,“ vyprávěla prodavačka a hledala v přihrádkách police za sebou. „Bude to ovšem dost práce a nevím, jestli to stihneš. Musela bys nakreslit dvanáct obrázků,“ s těmi slovy položila na pult před Karolínku nástěnný kalendář.  Byly v něm natisknuty všechny názvy měsíců a čísla dnů, ale tam, kde mívají kalendáře obrázek, byl vždycky jen bílý obdélník. Místo pro vlastní obrázek. „Vidíš?“ ukazovala slečna prodavačka, všude je prázdné místo, které budeš muset zaplnit. Troufneš si na to?“ A Karolínka věděla, že tohle je přesně to pravé. Radostně poskočila a vytáhla peněženku. Peníze jí stačily na kalendář a ještě i na dva archy vánočního balicího papíru. Byl krásně červený s bílými zvonečky a rolničkami. Celá šťastná se vracela domů. Kalendář schovala do tašky k notám, takže vůbec nebyl vidět a roli papíru se jí podařilo zastrčit dozadu za šaty v její skříni v pokojíčku. „Dvanáct obrázků, to je spousta práce, ale já to zvládnu,“ těšila se Karolínka a v duchu už rozvrhovala, co na který měsíc nakreslí.

Z knihy Vánoční přání, KNA 2013

Zpátky domů

Nejsem si jistá, jestli tentokrát není mé doporučení zajímavé knížky trochu mimo. Ne že bych si nebyla jistá tím titulem, to ne, zaručeně je to kniha, kterou s dobrým svědomím doporučuju. Jen si nejsem jistá, že adresuju svůj knižní tip správným čtenářům. Nicméně to přesto zkusím. Budu totiž doporučovat kuchařku.

Nebojte se, nejsem z této knihy tak nadšená kvůli receptům a nebudu vás nenápadně motivovat, abyste se pokoušeli vařit nebo péct. O recepty tu vlastně skoro ani nejde (ačkoli jsou praktické a docela jednoduché). Jsem nadšená z textů, které se vlastně vaření přímo netýkají. Kuchařka se jmenuje Zpátky domů, napsala ji Hana Michopulu a je báječná. Takhle krásně vyvedená knížka se spoustou barevných fotografií by se mohla nazývat manifestem konzervativních hodnot, prohlášením rodičovské odpovědnosti či deklarací svobody ženy v praxi. Oč jde? Vysvětlím.

Hana Michopulu pracovala jako šéfredaktorka slavného časopisu o vaření a byla velmi úspěšná. Jak sama přiznává v úvodu své knihy, její časopis psal o poctivém domácím vaření, bio surovinách a zdravém stravování, avšak ona sama (stejně jako její kolegyně) se živily rychlým občerstvením, na domácí vaření nikdy neměla čas, a tak je šidila polotovary. Zastavila ji jedna poznámka jejích dětí. Pochybovaly totiž o tom, že by maminka dokázala sama upéct narozeninový dort. V krátké době na to její děti onemocněly a musely dodržovat přísnou dietu. Co na to maminka – úspěšná šéfredaktorka? Zůstala doma, aby vařila.

Návrat do domácí kuchyně pro ni znamenal návrat k jiným hodnotám. Příprava pokrmů dostala najednou ještě další rozměr než jen nasycení hladového žaludku, stala se vyznáváním lásky, potvrzováním rodinné či přátelské vzájemnosti, obdarováním. Je příjemné a osvobozující číst o tom, že dort nemusí být přesně symetrický a poleva dokonale hladká a lesklá. Předpokládá se, že se možná trochu sveze našišato a poleva bude vyhlížet lehce upatlaně. To ale vůbec nevadí. Neděláte to přece jako soutěž tvořivosti. Vaření je pro radost. Autorka předvídá, že ne každého může vaření lákat hned na plný úvazek. Proto nezapomíná na výstražná upozornění. Zkusit vařit neznamená připoutat se k plotně a na všechno ostatní zapomenout. Třeba vás zláká jediná disciplína, jediné jídlo, které ovládnete dokonale a originálně jako nikdo jiný. Možná se stanete specialistou na víkendové snídaně. Budete připravovat jediné jídlo v týdnu, ovšem tak brilantně a tvořivě, že si všichni budou myslet, jak skvěle vaříte. Vaření také znamená být spolu. Pohromadě v jedné kuchyni, olizovat lžíce od polevy a smát se… takové vzpomínky tvoří rodinnou historii, v takových chvílích je možné hovořit o všem. V takové chvíli je domov více domovem a láska má své hmatatelné vyjádření.

Člověk by nečekal, že kuchařská kniha velmi jasně a zpříma připomene, na čem v životě vlastně záleží.

Michopulu, Hana: Zpátky domů, Smart Press 2007.

Karolínka a Mikuláš

Toho večera, bylo to zrovna na svátek svatého Mikuláše, se prudce ochladilo a část nezbedného šedivého mráčku se snesla na zem jako mrznoucí mrholení. Byla hustá mlha. Karolínka se odpoledne vracela domů z hudební školy, nastavovala tvář padající mlze a potichu se smála, jak ji jemné kapičky dopadající vody lechtaly na obličeji. Jakoby jí jemňoučké studené prstíčky ťukaly na čelo a na tváře a na nosík. Chvíli tak stála, ale pak se chtěla podívat na kostelní věž, aby zjistila, kolik je hodin.

Věž však vůbec nebyla vidět. Karolínka se vyděsila, že kostelní věž zcela zmizela. Viděla jen hustou bílou mlhu. Dokonce ani jejich domek na konci ulice nebyl zřetelně vidět. Jakoby postupně pomalu mizel za bílou záclonou. Všude na dohled se oči zabořily do bílé. Co se to jen mohlo stát? Celý svět se jí ztrácel před očima, všechno tonulo v bílé mlze. Kostel na kopci nebyl vidět už vůbec a některé vzdálenější domy také neviděla. Aby tak ještě zmizel i jejich dům! Rozběhla se poplašeně ulicí. Horečnatě přemýšlela. Maminka bude doma, ta se neztratí. Tatínek se bude vracet z práce, ale tatínek nezabloudí, ten se nikdy neztrácí, ten trefí vždycky. Ale co Mikuláš? Dneska večer měl přece všechny domy obcházet svatý Mikuláš a roznášet dětem dárky. Najde všechny domy? Nemine zrovna jejich ulici, když zmizela i kostelní věž? Co se to s tím světem stalo?

 Doběhla domů celá vyděšená a hned v předsíni volala na maminku: „Věž, věž! Kostelní věž zmizela i s hodinama!“ Maminka se jí nevysmála. Seděla v křesle a při světle stojací lampy něco zašívala. Jen zdvihla hlavu od práce a zeptala se: „To je tak hustá mlha?“ Karolínka si uvědomila, že to asi bude tou mlhou a jen přisvědčila, že ano, že mlha je moc hustá. „Snad k nám Mikuláš v té mlze trefí,“ zauvažovala ustaraně holčička, „já se ho musím na něco důležitého zeptat.“

Celý den se těšila, že večer přijde Mikuláš. Nejen kvůli dobrotám, které od něj vždycky dostávala, nebo kvůli slavnostní a tajemné atmosféře, letos se Karolínka nemohla dočkat ještě z jiného důvodu. Tajně si totiž hýčkala velké vánoční přání. Velice toužila po tom, aby na Vánoce padal sníh. Vždycky se jí líbilo, jak z šedého nebe chumelí tisíce a tisíce něžných sněhových vloček.

Bude letos na Vánoce sněžit? Karolínka velice toužila, aby na Vánoce napadla spousta sněhu. Přála si, aby bezútěšná zahrada zmizela v závějích, aby šedé střechy zakryly sněhové peřiny, aby holé větve stromů ozdobily legrační bílé čepice a aby mohla sledovat stopy ptáků v bílém pokryvu na dvoře pod oknem. Vyptávala se každého, kdo by o tom mohl něco vědět, ale všichni krčili rameny. Možná bude na Vánoce sněžit, možná až po nich. Kdo ví? Karolínka každého rána neklidně zkoumala oblohu. Tak co? Bude to dneska? Denodenně sledovala na teploměru, který tatínek připevnil ke kuchyňskému oknu, jestli už mrzne, jestli už bude moci padat sníh. Ale modrá tyčinka nikdy neklesala pod nulu víc než o jeden dva dílky a sníh stále nepřicházel.

„Zeptám se svatého Mikuláše, až k nám přijde,“ napadlo Karolínku. „Jako světec by o takových tajemných záležitostech snad mohl něco vědět. Svatí přece mají něco společného s nebem,“ rozvažovala a úplně se zapomněla bát čertů, kteří s Mikulášem přece také chodívají a kvůli nimž mívala vždycky dřív celý ten svátek zkažený. „Zeptám se ho, však on mi něco odpoví,“ pevně si umínila holčička a chystala se na večer.

Karolínka si oblékla čisté tričko a svou sváteční červenou sukýnku, aby na svatého Mikuláše udělala dojem. Dokonce si ani nezapomněla vzít bačkorky. Babička ji totiž často škádlila právě kvůli bačkorám a Mikuláši. „Když je nebudeš nosit, on k vám ani vůbec nepřijde,“ říkávala babička s takovým zvláštním úsměvem. Karolínka neměla bačkorky ráda. V punčoškách se tak dobře klouzalo po naleštěné podlaze a bez bačkorek se daleko lépe tančilo. Někdy si je schválně zapomínala obout. Jak se ovšem blížil ten den, kdy měl Mikuláš přijít, snažila se ze všech sil na ně nezapomenout. Třeba je to opravdu důležité a tomu hodnému svatému na nich kdovíproč záleží. Tentokrát se cítila zvlášť dobře připravená. Básničku uměla, bačkorky nosila alespoň poslední týden opravdu každý den, žádného škraloupu nebo průšvihu si nebyla vědoma.  Těšila se na dárky, které pro ni bude mít ten hodný svatý ve své nůši, to jistě, ale letos to bylo ještě jiné. Nutně potřebovala informaci o sněhu. Snad stihne přijít ještě dřív, než půjde Karolínka spát. Děsila se, aby se jí nestalo to, co některým jejím kamarádkám – Mikuláš je navštívil až pozdě v noci, takže ho vůbec neviděly. O jeho návštěvě svědčil pouze balíček s dobrotami, který jim nechal za oknem. Ostatně tak prý to dělával za dávných časů, že nechával dárky za oknem.

Najednou ji něco napadlo. „Maminko, myslíš, že Mikuláš přijde taky k naší sousedce? Vždyť paní Vomáčková už je dávno babička,“ zeptala se Karolínka maminky. Ta chvíli uvažovala a pak odpověděla: „Já myslím, že ne.“ „To on Mikuláš k babičkám nechodí?“ ujasňovala si holčička situaci, „a není jim to líto?“ Maminka přisvědčila, že by mohlo být. „A maminko, nemohli bychom si zahrát na Mikuláše a něco jí dát za okno? Ona to přece nepozná, že jsme jí to dali my…“ Mamince se ten nápad líbil. Dohodly se, že společně připraví malý mikulášský balíček a večer, až se setmí, jej nějak nenápadně doručí za okno domku paní Vomáčkové. „Nejlepší bude dát jí to za okno ložnice. To vede do zahrady, a tak si svého dárku všimne, až půjde večer spát,“ navrhovala maminka a roztřepala pěkný plátěný sáček, který našla ve spíži. Společně jej naplnily sušeným ovocem, ořechy a přidaly malou hořkou čokoládu, protože o své sousedce věděly, že ji má ráda. Karolínka přidala obrázek Mikuláše s dlouhým bílým vousem a vysokou červenou čepicí. Nakonec sáček zavázaly červenou mašlí. Byly připraveny.

„Dáš jí to za okno sama?“ zeptala se maminka, „nebudeš se bát?“ Karolínka se trochu bála, protože co kdyby v tom hustém šeru a mlze narazila na opravdového Mikuláše? Statečně ovšem prohlásila, že to zvládne. „Vždyť je to jenom kousek zahradou,“ utěšovala spíš sebe než maminku. Obula si boty a vyrazila. Za chvilku byla zpět a s rozzářenýma očima hlásila, že sáček postavila na okno ložnice paní Vomáčkové tak, „že si určitě všimne, až půjde zatahovat na noc závěsy.“ „Ty moje Mikuláško,“ pohladila ji maminka po tváři, „mám z tebe radost.“

Za malou chvíli pak přišel opravdový Mikuláš. Všechny čerty tentokrát nechal venku za dveřmi, což Karolínku opravdu potěšilo. Sice tam výhrůžně chrastili řetězy a mumlali něco temného ve své čertí řeči, ale byli za dveřmi, Karolínka je neviděla, a tak se jich ani tolik nebála. Přednesla nacvičenou básničku o zimě, přiznala se, že nenosila celý rok bačkorky poctivě, ale teď v posledním týdnu, co je opravdu už zima, je fakt nosila každý den.

Svatý Mikuláš uznal, že byla hodná, pochválil ji za básničku a vytáhl pro ni z nůše na zádech velký sáček plný ovoce a sladkostí, ale o sněhu jí nemohl říci nic. Když si totiž dodala odvahy, zatahala svatého muže za červený rukáv a nesměle se zeptala: „Svatý Mikuláši, nevíš, jestli bude na Vánoce sněžit?“ Ten vysoký muž se jen hezky usmál a odpověděl pokrčením ramen. Taky to nevěděl.

Karolínka seděla večer v postýlce ve svém tmavomodrém pyžamku s malinkými bílými puntíky a líčila tatínkovi, který jí přišel dát ještě pusu na dobrou noc, jak si s maminkou hrály na Mikuláše. „To jsem zvědavá, co bude paní sousedka říkat, až ten sáček objeví,“ těšila se Karolínka, „ale nesmíš jí to říct! Kdyby se prozradilo, že jsme to byly my s maminkou, nebyla by to žádná hra,“ nařizovala tatínkovi. Ten se smál a sliboval, že paní Vomáčkové určitě nic neprozradí. „A tati,“ přitiskla se k tatínkovi důvěrně, „můžu se tě na něco zeptat?“ Tatínek přisvědčil. „Že to nebyl opravdový svatý Mikuláš, že to byl pan Novotný od tebe z práce? Jak jsme u něj byli na jaře pro sazenice…“ „Ty má chytrá hlavičko,“ smál se tatínek, „já mu to říkal, že už jsi moc velká a že tě letos už asi neoblafne,“ vysvětloval tatínek, „jenže on si nedal říct. Mikuláš je jeho životní role.“ „Hm, to je od něj hezké, že chce být jako svatý Mikuláš. Ono je to vlastně moc zábavné,“ rozumovala Karolínka, „když jsme dneska s maminkou chystaly ten balíček pro paní sousedku, bylo to moc prima. A když jsem jí ho nesla na okno, cítila jsem se úplně jako veliká. Ani jsem k tomu nepotřebovala ten mikulášský hábit,“ zachichotala se holčička.

Najednou si však vzpomněla ještě na něco a smutně si povzdychla: „Neví to ani svatý Mikuláš, ačkoli když to byl pan Novotný, tak to ani vědět nemohl,“ stěžovala si tatínkovi, „a já si tak moc přeju, aby na Vánoce sněžilo.“ Tatínek si jako vždy věděl rady: „Co kdyby ses za sníh pomodlila? O sněhu přece rozhoduje Pán Bůh, nikdo jiný.“ Karolínka vyskočila radostí. „No jasně, že mě to nenapadlo. Kdo jiný?“ A hned to udělala.

z knížky Vánoční přání, KNA 2014

Sdílené potěšení

Šly jsme takhle včera s naší Aničkou po ulici. Ona kráčela do školy, já do práce. Vykračovaly jsme si pěkně spolu jako dvě velké holky, trochu jsme švitořily, trochu už jsme každá myslela na to, co ji dnešního dne kde čeká. 

Blížily jsme se ke křižovatce s širší a hlavnější ulicí, po které jezdí i tramvaje, když tu náhle jsme obě strnuly a jednohlasně vykřikly: „Jé! Dívej! Vánoční stromečky!“

Kolem totiž přejel náklaďák plný vánočních stromků a mířil zřejmě do centra města, aby zásoboval prodejce. Obě jsme se naplno rozesmály. Radostí, že už je to jisté, že už opravdu co nevidět budou Vánoce. Veselím, že obě jásáme jako malé děti a projevujeme to stejným způsobem. Úplně fyzicky jsem cítila, jak se máme rády – bylo to takové hřejivé teplo, které se šířilo odněkud z hrudníku až ke konečkům palců u nohou. Moc krásný pocit. Skutečné potěšení!

Na další křižovatce jsme se rozloučily letmým políbením a lehkým objetím a pokračovaly každá svou cestou. Anička do školy, já do práce. Přetrvávající teploučké tetelení ještě stále zahřívalo mou dušičku a já jsem si uvědomila, jak je to hezké,  moci nějakou malou radost s někým sdílet. Jedno staré přísloví říká, že sdílená bolest je poloviční a sdílená radost dvojnásobná. Myslím, že tak nějak to bude.

Zkuste se tedy tento týden o svou radost z čehokoli s někým podělit. i kdyby to měla být prodavačka u pokladny v samoobsluze, s níž se poradujete, že rohlíky jsou pěkně čerstvé, nebo v chodbě u schránek s pošťákem, že toho má teď před Vánoci moc, což je krása, protože tak můžeme vědět, že se lidi přece jen ještě mají rádi, když si píšou. Určitě na něco přijdete, když to budete hledat. A pak se pozorujte, jestli to budete mít jako já: takové hřejivé teplo, které se šíří odněkud z hrudníku až ke konečkům palců u nohou. Moc krásný pocit. Skutečné potěšení!

Spokojený večer

Docela často se mi stává, že se večer zastavím uprostřed pokoje, kuchyně nebo koupelny a usilovně přemýšlím, co je ještě potřeba udělat. Pověsit prádlo? Sundat suché ze sušáku? Vyžehlit? Nebo snad přerovnat prádelník? Co jsem to dělala předtím, než jsem se zamotala do těch prádelních starostí? Kam jsem co nesla nebo pro co jsem šla? Zdá se mi, že toho mám nějak moc.

Občas takhle večer přemítám, do které z prací, které na mne volají ze všech možných koutů mé domácnosti, bych se měla ještě pustit, abych se živá odplazila do postele. Mám u toho takové ztracenecké pocity, jako že jsem vlastně nic za ten den nestihla, že jsem promarnila svůj čas, že bych ještě potřebovala stihnout spoustu věcí. Ale většinou už nemám moc energie, abych se do něčeho pouštěla, dokonce často nemám sílu, ani abych dokončila, co mám právě rozdělaného. Například jdu věšet vyprané prádlo, ale po cestě si všimnu, že kytky potřebují zalít, postavím koš s prádlem k sušáku a jen odskočím pro konvičku s vodou. U dřezu si všimnu odložených špinavých hrnků, tak je zlehka opláchnu a postřehnu, že utěrky jsou už pěkně špinavé, tak je vezmu a nesu do koše se špinavým prádlem a… tak nějak to bývá. Pak stojím v koupelně a přemýšlím, co jsem to dělala předtím, než jsem myla hrnky, šla pro vodu… aha! Chtěla jsem věšet prádlo! Takhle to přece nemá být.

Jak to, že si dovolím domnívat se sama o sobě, že jsem toho za den stihla málo vykonat? Kdyby se někdo odvážil mi něco takového říct do očí, se zlou by se potázal. Pěkně nahlas bych mu vyjmenovala všechny práce od rána do večera. Tak proč pořád nemám dost? Jdu pak spát nespokojeně a přitom vlastně objektivně nemám žádný důvod. Musím se sebou jednat jako s cizím. To je nápad! Budu na sebe jako na cizího.

Dověšela jsem vyprané prádlo a pak jsem šla přes všechna ta volání nezalitých kytek, rozházených polštářků na pohovce, prachu na zrcadle i nedbale zastrčených knih v knihovně ke svému psacímu stolu a vzala si podélný trhací bloček, do kterého obvykle zapisuju nákupy a úkoly. Zhluboka jsem se zamyslela a pokusila jsem se vybavit si, co všechno jsem od rána dělala. Co mě napadlo, to jsem zapsala. Bylo toho na stránku a půl. Tak. To by pro dnešek stačilo. Zítra je taky den. Dneska už se pracovat nebude. Zasloužím si hezký odpočinkový večer.

Spokojeně jsem si vlezla do vany s detektivkou – ale to už je zase jiné potěšení. 

Franta není důkaz

My holky, co se už dlouho známe, se občas scházíme někde v kavárně. Třeba tady. Potřebujeme spolu probrat všechny novinky, mluvíme o knížkách, co jsme četly, o práci, o manželích, o dětech, prostě si potřebujeme pokecat.

Jedna z nás, Vlaďka, se nedávno vdala. Je až nesnesitelně šťastná. Její Franta je dokonalost sama. Je to měsíc po svatbě a ještě pořád jí nosí ráno kávu do postele, každou neděli ji zve na oběd do restaurace, uklízí po sobě špinavé ponožky, šeptá jí do ouška sladké nesmysly a často jí nechává v kabelce malé sladkosti jako překvapení. Tvrdila nám, že se přesvědčila o Boží dobrotě, protože Bůh jí dal za muže jejího Frantu. No bodejť, novomanželka. Všechny jsme dojatě povzdechly: „To je hezké...“

„No jo,“ odvážila jsem se říct, „ale co až tě tvůj Franta naštve? Nemysli si, že se to nemůže stát. Třeba ne letos. Ale za rok, za dva, za deset let...? Co pak bude důkazem Boží dobroty?“ Vlaďka se rozpačitě usmívala, ale ostatní holky se rozjely.

„Co kdyby tě opustil? Normálně by si našel jinou. Mé kamarádce Daně se to stalo a jaká to byla láska, když se brali...“ zavzpomínala Mirka. „Nebo si představ, že by třeba onemocněl a umřel. Pak bude Bůh zlý?“ zeptala se na konec Julie. To byly vážné námitky. Nebylo možné je přejít jen jako odbočku v konverzaci a dál se lehce a nezávazně bavit. Všechny jsme cítily, že jsme se dostaly až k jádru našich životů. Jaké místo má manžel a jaké Bůh? Vděčíme manželovi za to, že prožíváme Boží dobrotu? Nebo vděčíme Bohu, že smíme prožívat dobrotu svého manžela? Slepice nebo vejce? A čistě hypoteticky: Přestal mě Bůh mít rád, když láska mého muže ochládá? Je protivný manžel Božím trestem?

Naše přátelské setkání se rázem změnilo v teologickou konferenci. Zvažovaly jsme argumenty, poměřovaly Božím slovem, přely jsme se o slovíčka v různých překladech bible. Tváře nám porudly zaujetím, jak jsme vášnivě diskutovaly. Bylo už pozdě, když jsme slavnostně vyhlašovaly výsledky disputací. Za svitu svíčky to vypadalo tak tajemně, důležitě a romanticky závažně. Musely jsme sepsat na věčnou paměť, na co jsme přišly. Zdálo se nám to totiž nesmírně podstatné.

Za prvé jsme si ujasnily, že Bůh je vždycky a jenom dobrý.

Za druhé jsme vyřešily, že láska manželova s tou Boží souvisí jenom podle toho, jak oni dva se milují. Pokud se podle stavu manželství formuje vztah k Bohu, není to v pořádku. Opačně (tedy že vztah s Bohem ovlivňuje ostatní vztahy) to platí bez výjimek.

A za třetí jsme slavnostně a nezrušitelně vyhlásily, že Franta není důkaz.

Nečekané začátky

Barbora za mnou do obchodu chodívá vždycky v pátek. Má to po cestě z práce na zkoušku pěveckého sboru. Bývá to ke konci mé pracovní doby. Na chviličku si příjemně popovídáme, co my, co naše dospělé děti, co mužové, ona si koupí nějakou drobnost, zasmějeme se své marnotratnosti, a pak ona běží do zpěvu a já domů. Tentokrát však přišla ve čtvrtek.

„Copak se děje?“ zeptala jsem se překvapeně. „Ale měla jsem tady cestu kolem,“ mávla tak nějak neurčitě rukou a složila narvané nákupní tašky na zem. Vypadala ztrhaně. „Stalo se něco?“ „Představ si, Pepu vyhodili z práce,“ vyhrkla, jako by tu zprávu už dál nedokázala udržet. „Jen tak? Na hodinu?“ „Jo. Manažeři to tak mívají ve smlouvě.“ Posadila se a tvářila se nešťastně. „To je mi líto,“ zmohla jsem se pouze na tohle neslané nemastné vyjádření. Barbořin Pepa byl vysoce postavený manažer, vydělával balík, ale Bára byla na všechno sama. On by byl ve svém zaměstnání i spal, což možná i párkrát udělal, zatímco Bára vychovala tři děti, vedla pohostinnou domácnost a své zaměstnání zcela přizpůsobila manželově kariéře. Dovedla jsem pochopit, že pro něj je to opravdová katastrofa. Ale pro Báru? Pohlédla jsem do tváře mé kamarádky a zeptala jsem se: „Chceš panáka? Mám tu portské.“ Usmála se a kývla. „Dneska bezpodmínečně.“ Nalila jsem nám oběma, ačkoli to jinak nedělávám. „Na nový život,“ pozvedla jsem sklenku.

Bára si cucla temně rudé voňavé tekutiny a uvolněně se opřela. „Vlastně to není žádná katastrofa. Máme něco našetřeno, děcka jsou už samostatný, akorát Pepa přišel o smysl života.“ Zeptala jsem se, jestli to nějak výrazně změní její osobní život. A Bára se rozjasnila. Od dopoledne, co se tu zprávu dozvěděla, nemyslí na nic jiného. Ano, Pepy je jí líto, ale jeho pracovního místa ani trochu. A hlavně cítí se volná. Nebude už muset sedět na úřednické židli ve firmě svého manžela. Dohodil jí tu práci, protože je pečlivá a svědomitá a protože děti byly tehdy ještě malé. Její místo znamenalo stabilní slušný příjem a nenáročnou práci. A taky nudu, jednotvárnou monotónnost k uzoufání. „Možná se bude chtít stěhovat do jiného města,“ zasnila se Bára, „sice by mně chybělo všechno to, na co jsem už zvyklá, kamarádky, ten sbor tady, ale upřímně – možná je to poslední šance v životě začít něco nového.“

„Co bys tak chtěla dělat? Víš, kdyby to bylo jenom na tobě, bez ohledu na cokoli,“ zajímalo mne. „Doufám, že to bude bez zbytečných ohledů,“ zasmála se Bára a já ji náhle málem nepoznávala. „Syn už je dospělý dávno a je načase, aby se osamostatnil. Bydlet s námi doma je pro něj až moc pohodlné. No a holky? Barunka studuje v Německu, ta se už těžko vrátí natrvalo domů a Jindřiška pořád básní o Africe.“ „Kde se v ní berou takové dobrodružné sklony?“ podivila jsem se. „To bude mít nejspíš po mně, taky jsem chtěla odjet do Afriky. Na misii, dělat tam nějakou sociální práci, učit děti nebo tak něco, jenže jsem poznala Pepu, vzali jsme se, měli tři děti a bylo po snech. Teď už bych si na Afriku netroufala, ale pořád ještě vím, co bych chtěla dělat. Víš, co mě nejvíc láká? Hospice, domovy důchodců, prostě cokoli se seniory.“ „Budu ti držet palce,“ slíbila jsem jí a musela jsem dodat: „Jsem na tebe pyšná.“ „No já jsem věděla, že mě pochopíš. Ostatní si budou myslet, že jsem se zbláznila.“

Dopily jsme portské, Bára sebrala své nákupní tašky, dala mi letmou pusu na tvář a odešla domů. Potěšovat manžela a vstříc novým začátkům.

Překvapivé potěšení

Nikdy bych nevěřila, že to někdy řeknu. Kdyby byl mi někdo tvrdil něco podobného, pomyslela bych si, že je to nesmysl. Nikdy jsem se netajila tím, že žehlení nepatří k mým oblíbeným domácím pracím. Nebavilo mě, ani když jsem žehlívala plínky naší Aničky (ach, jaké mám staré dítě, pamatuje látkové plínky) a z té nudné práce jsem si udělala zajímavý výzkum. Pokoušela jsem se vyžehlit a složit plínku za použití co nejméně pohybů. Bylo to legrační.

Dodnes se snažím žehlení se co možná vyhnout. Já toho vlastně ani moc k žehlení nemívám. Pokud se mi podaří prádlo dobře pověsit a po usušení hezky složit, žádné žehlení není zapotřebí. Jediné, co nedokážu obejít, jsou ubrusy a kapesníky. Ubrusy jsou má osobní úchylka. Mám ráda textilní ubrus, i když se snadno pokecá a musí se prát. Přece nebudeme kecat na holý stůl? Látkové kapesníky používá u nás doma hlavně můj muž. Nevím proč, ale papírové nemá rád. Naštěstí jich má velkou zásobu z dob, kdy se ještě látkové kapesníky často dávaly jako vánoční dárek. Dostával je od většiny příbuzných a tak jich má dost. Se žehlením proto není třeba spěchat, počkám si vždycky, až se jich nahromadí víc, aby to žehlení vůbec stálo za to.

Na výstavě o hospodyňkách v muzeu jsem si prohlížela staré žehličky. Vypadaly spíš jako zbraně než jako nástroje k rovnání prádla. Žhavily se vkládáním uhlíků, které se vybíraly z kamen. Jakmile vychladly, zase bylo potřeba je přendat do kamen a nahradit čerstvě žhavými. Vzpomněla jsem si, že moje babička mi kdysi dávno vyprávěla o takovém žehlení. Říkala, že to bylo hrozné. Uhlí a čistě vyprané prádlo nikdy nešlo moc dobře dohromady. Na skoro už dokonale vyžehlené povlečení, ubrus nebo sváteční zástěru vždycky spadla nějaká ta saze z rozžhaveného uhlí. Mohlo se to prát, škrobit, bělit a sušit znovu. Taky prý bylo dost obtížné regulovat teplotu žehličky. Ještě si vzpomínám, jak si babička stěžovala, že žehlení bylo prací pro opravdu silné paže. Žehličky tohoto typu byly totiž dost těžké.

Celou cestu domů z muzea jsem na to musela myslet. Jakým obrovským technickým vývojem žehlička prošla? Nejenže ji nepotřebuju plnit žhavým uhlím, aby hřála, a riskovat, že si vyprané prádlo hned zase umažu, protože mám báječnou lehkou elektrickou, nepotřebuju ani předem všechno kropit, protože moje žehlička je napařovací. Tohle kdyby babička viděla! Jak by žasla! Možná by potom žehlila ráda. A já? Přijela jsem domů, vytáhla žehlicí prkno, naplnila nádobku žehličky vodou a pustila jsem se do žehlení hromádky kapesníků, nastřádané za kdoví kolik týdnů. Není ono v tom dnešním žehlení taky kus potěšení?

Červené lentilky

Moje velká holčička dostala chuť na něco sladkého. Hledala ve svých tajných skrýších nějaké zapomenuté dobroty, ale nic nenašla. Pátrala ve skříňce na sladkosti v kuchyni, ale nic tam nebylo, jen poslední dvě žvýkačky a jedna műsli tyčinka a to nebylo ono. Obcházela kolem mne a nenápadně vyzvídala, jestli náhodou nemám někde něco zapomenutého, co by jí tak mohlo chutnat.
„Já tady už opravdu nic nemám, pusinko,“ zkontrolovala jsem svou zásuvku, kde obvykle mívám nějaké mlsání, „musíš si skočit do obchodu něco koupit.“ Radostně poskočila a řekla: „Tak jo.“ „Chceš peníze?“ zeptala jsem se. „Ne, já mám,“ velkopansky mne odbyla a už byla pryč. Zabrala jsem se zase do svého psaní. Samoobsluha je na naší ulici jen kousek cesty od našeho domu, věděla jsem, že bude za chvilku zpátky. Taky že byla.

„Koukni, co jsem si přinesla,“ chlubila se svým úlovkem. No jasně, lentilky. Ty snad miluje každý. „Chceš, maminko?“ nabídla mi šlechetně dcera. „Hm, tak jo. Jednu si vezmu, ale musí být červená. Máš tam nějakou červenou?“ vymýšlela jsem si. „Proč chceš zrovna červenou?“ divila se mi dcera. Vysypala kvůli mně celou krabičku lentilek na roh mého psacího stolu. Sama si vstrčila do pusy jednu žlutou a hned za ní jednu růžovou. Prstem jsem prohrábla hromádku barevných bonbonů a vybrala jsem si jednu červenou. „Proč červenou? Protože koukej, s červenou si namaluješ pusu a ještě si zamlsáš.“ Názorně jsem předvedla, jak to myslím: zašmejdila jsem si lentilkou po olíznutých rtech a pak jsem ji snědla. Dceruška obdivně vzdychla: „Kde ses to naučila?“ „Ve školce, asi ve školce,“ odpověděla jsem. Poděkovala jsem za to malé potěšení a dala najevo, že bych už zase chtěla pracovat. Moje holubička mě dál nezdržovala a zmizela v holčičím pokoji i s lentilkami, které pečlivě shrnula zpátky do krabičky.

Dopsala jsem, co bylo potřeba, vypnula jsem počítač a šla dělat jiné věci. Večer jsem si na psacím stole rovnala složku papírů a v zásuvce jsem hledala nějaké doklady a můj zrak padl na malinkou skleněnou mističku ze  servisu pro panenky. Stála u hrnečku s tužkami a byla plná červených lentilek. To už bylo fakt velké potěšení.

Půjčte si něco!

Milena mi půjčila knížku. Starou klasickou beletrii. Zamilovaný příběh. Takové to odpočinkové čtení ke kávě, do vany nebo k horkému grogu, když za oknem prší. Je to přesně ten typ knihy, na který v běžném chvatu nemám čas. Ona to Milena myslela dobře, sama knížku našla zastrčenou v zadní řadě police v knihovně, přečetla si ji a pak mi ji přinesla, že se mi bude líbit, že je to taková pohoda, že to určitě ocením.

Mně se to moc nezdálo, spíš jsem předpokládala, že na čtení tohoto typu nebudu mít ani náladu ani čas, jenže jsem Milenu nedokázala odmítnout. Cítila jsem se jako slaboch, hlavně ve chvíli, když odcházela a oznámila mi, že si pro knihu přijde za týden. Už za týden? Není ta holka nutič? Nejsem já zbabělec? Knihu jsem odložila na svůj noční stolek bez valného nadšení. Ach jo, to je tedy situace...

To bylo předevčírem. Včerejší den stál opravdu za to. Od rána jsem se nezastavila. Čekalo mne několik setkání, jednání, přesunů z místa na místo, a taky převlékání, protože na slavnostní vernisáž a na jednání ve sportovní hale přece nemůžete ve stejném oblečení. Když jsem večer dorazila domů, moje holčičky mi k večeři ohřály dnes ještě nesnědený oběd. Pochlubily se, že sundaly prádlo, jedna vyluxovala předsíň a druhá uklidila v kuchyni. Pochválila jsem je zemdleným hlasem a bylo mi jasné, že dnes už budu jen odpočívat. Žádnou práci si už nedovolím. A vtom jsem si vzpomněla: je tu ta kniha, co ji musím za týden vrátit!

Dcery mi uvařily konvičku čaje, na stolek vedle mne postavily mísu s jablky a vzdálily se do svého pokoje. Já jsem si zabalila nohy do deky a v houpacím křesle jsem se ponořila do toho půjčeného románu. Byla to limonáda, ale krásná! Zasmála jsem se i slzička dojetí mi skanula. (Vzali se.) Když jsem za dvě hodiny pokládala přečtenou knihu na stolek a odcházela do koupelny, bylo mi dobře.

„Jestlipak bych si tu knížku přečetla, kdyby nebyla vypůjčená? Kdybych věděla, že si ji mohu přečíst kdykoli později, že to nijak nespěchá?“ uvažovala jsem. Musela jsem si přiznat, že nikoli. Nečetla bych to. Připravila bych se tak o příjemnou chvíli odpočinku. Jistě bych mohla odpočívat zase nějak jinak, ale taková námitka nemá smysl.

Můj návrh pro potěšení tohoto týdne tedy pobízí: Půjčte si něco, co budete muset do týdne vrátit. Tlak zodpovědnosti vás přinutí najít si čas a užít si to. A nemusí to být jen kniha! Půjčit si můžete film, hudbu, masážní přístroj, hudební nástroj, plesové šaty… nebo co já vím. Dá se v tom najít potěšení.

Skulina v čase

„Kdybych měla aspoň půlhodinku pro sebe,“ drtila jsem mezi zuby trochu bezmocně a trochu naštvaně. Připadala jsem si skoro jako v době, kdy byly děti ještě malé a nemohla jsem se od nich nikam hnout. Do práce, z práce, rychle domů, všechno stihnout, uvařit, uklidit, vyprat a pověsit prádlo, zalít kytky, podepsat žákovskou, vyřídit vzkazy, zajít na poštu, nezapomenout koupit něco holkám na svačinky... neustálý proud nějakých úkolů a práce. Skoro jako bych neměla čas volně dýchat.

Jak jsem to dělala tehdy? Matně si pamatuju, že se mi vcelku dařilo najít skulinu v odpoledni, kdy bylo potřeba odvést jednu dceru do výtvarky a pro druhou zajít do školky, nakoupit, skočit na poštu a zvládnout i to všechno ostatní. Vzpomínám si, že jsem přesně plánovala co, jak a kdy. Například když se mi podařilo vyjít s jednou holčičkou do výtvarky, hudebky nebo cvičení o něco malinko dřív a pro druhou do školky jsem se dostavila o něco malinko později, vznikla skulina v čase. Malinká, tak nanejvýš půl hodiny. Ale dobrá půlhodinka!

V této časové skulině jsem nestíhala ani poštu ani spořitelnu ani nákupy. Kdepak! To by byla špatně využitá skulina, to by vlastně ani žádná skulina nebyla, jednalo by se o úplně normální provoz. Já jsem chodívala do kavárny. Dala jsem si kávu nebo černý čaj s mlékem, možná jsem krátce prolítla noviny anebo nějaký časopis, ale nejčastěji jsem listovala svým vlastním diářem, rovnala si myšlenky a jen tak koukala a snila. Jak tohle bývaly terapeutické chvíle!

Rázem jsem totiž přestávala být tou uštvanou maminou s nákupní taškou po boku. Stávala jsem se... já nevím, kým vlastně, nepřemýšlela jsem o tom tehdy, ale nejspíše sama sebou. Tou holkou, kterou uvnitř pořád jsem, i když zvenčí se časem trochu proměňuju. Pokaždé jsem pak chvátala tu do školky, tu do kroužku pro děti a cítila jsem se velmi osvěžená. Chvilka u kávy mi pomáhala připomenout si, že existuje ještě i jiný svět, než mé každodenní vyběhané stezky a přeplněné přesné časové rozvrhy.

Ano, tohle mi chybí. Jsem tak organizovaná, že to až není hezké. Bude to chtít objevit nějakou skupinu v čase. A když ji neobjevím, budu si ji muset vyrobit. Půlhodina se v odpoledni ztratí jako nic. Aspoň jednou týdně...

Už vím, jak to udělám. Předem si vyhlídnu někde na cestě k domovu příhodně položenou útulnou kavárnu. Z práce odejdu přesně. Nic jiného po cestě nebudu zařizovat. Žádné pochůzky, žádné nákupy, nic takového. Zajdu na kávu nebo čaj s mlékem jako za starých časů. Možná si krátce prolítnu noviny, možná budu listovat svým diářem a rovnat si myšlenky. Nejspíš ale budu jen tak koukat a snít. Domů přijdu o trošku později, ale myslím, že si toho nikdo ani nevšimne. Já se ale budu cítit osvěžená. Budu o trochu víc tou holkou, která se skrývá uvnitř. Sama sebou. 

Maminčina postel

Myslela jsem, že si to jen vymýšlím, ale asi to bude fakt. Maminčina postel je léčivá. Nebyla jsem si jistá, jestli to platí pro člověka v jakémkoli věku, ale asi jo. Včera se vrátily moje dospělé holubičky po delší době ze zahraničí. Byly unavené z cesty, přetažené a vyčerpané. Obě bolela hlava a cítily se mizerně. Jedna po druhé bojovaly s migrénou. A obě si jako bojiště vybraly moji postel. Nejdřív jedna, potom druhá si tam zalezly, zakryly se dekou a zavřely oči.

Maminčina postel je útočiště v nesnázích, přístav v bouřích a má léčivou moc. Maminčina postel totiž speciálně voní. V maminčině posteli se může člověk schoulit do klubíčka, čichat maminčinu vůni, představovat si, že není už dávno dospělá osoba, ale malá holčička, která se pořád ještě může schovat do maminčiny náruče a bude tam v naprostém bezpečí před jakýmkoli ohrožením, bolestí nebo nezdarem, jaký si člověk dovede v nejbujnějších snech představit. Na tomto malém území totiž nabírají na síle vzpomínky na minulé záchrany.

Sem se dalo utéci za nocí, kdy malý člověk z nevysvětlitelných příčin nemohl usnout. Tady se nacházelo útočiště před působením zlých sil, které trápily nepříjemnými sny. Pronásledovanému stačilo proběhnout vlastním pokojem, otevřít potichoučku dveře ložnice, aby se neprobudil tatínek, přiblížit se k maminčině straně postele a naléhavě zašeptat: „Maminko, já mám zlý sen.“ A maminka jen nadzdvihla peřinu, člověk si k ní rychle vlezl a v bezpečí její teplé náruče skoro hned usnul. Sem zlé sny nemohly, tady ztrácely svou moc. Zlý sen byl dobrým důvodem pro jakoukoli situaci, kdy bylo potřeba najít útočiště. Výčitky svědomí, bolení bříška i naprosto nevysvětlitelná nespavost, to všechno nacházelo v maminčině posteli své dokonalé řešení.

Pokud bylo člověku za dne nějak špatně, něco ho bolelo, kam jinam by byl uložen? Maminčina postel bylo to nejvhodnější místo pro každý neduh. Dřímat zabalen v její peřině, hlavu položit na polštář vonící maminčinými vlasy, to bylo skoro stejně účinné jako schoulit se do maminčiny náruče. Když už byly nejhorší nevolnosti překonány, bylo pořád na co koukat, co si prohlížet. Poblíž maminčiny postele byla totiž naaranžována spousta krásných předmětů, obrázků, knížek, květin a dóziček s tajemstvími.

Když jsme se vrátily všechny tři zvenku a bylo nám zima, byly jsme unavené a potřebovaly jsme nějakou morální vzpruhu, naskákaly jsme všechny do mé postele. Tulily jsme se k sobě a hřály se. Tady vznikla podle pohádky Sůl nad zlato naše oblíbená hra: Jak moc mě máš ráda? Vymýšlely jsme si co nejbarvitější přirovnání, co největší hodnoty, které by se mohly vyrovnat tomu, jak moc se máme rády. Hra se později vyvinula do ještě lepší verze: Než co mě máš raději? V maminčině posteli docházelo ke špitání o nejtajnějších nejdůvěrnějších tajemstvích. Mohla se týkat toho, co holky říkaly, toho, co mě napadlo, že bych mohla zkusit, nebo důvěrných informací o klucích, kteří nějak jevili zájem. Nikde jinde se o tak intimních věcech mluvit nedalo, ale tady? Zachumlané pod dekou, obklopené spoustou polštářků s rozsvícenou malou noční lampičkou? Klidně.

Myslela jsem, že si to jen vymýšlím, ale asi to bude fakt. Moje postel je léčivá. Obě dcerušky si na chvíli zdřímly v mé posteli a vstaly jako rybičky.

Dokonce i Edita

Šla jsem domů z práce. Mechanicky jsem šlapala svou obvyklou trasou známými ulicemi šedým a pochmurným podvečerem. Bylo mi těžko u srdce a měla jsem dojem, jakoby v mých vnitřnostech přebýval těžký ostrý kámen. „Dokonce i Edita,“ povzdechla jsem si nahlas a nestarala se o to, jestli mě někdo uslyší. I ta krásná štíhlá Edita s dlouhými vlasy a dívčím půvabem, to nekonfliktní jemné stvoření, ta báječná ženská, pracovitá, tvořivá a obětavá manželka, i tahle skvělá žena je opuštěná. Co by za to můj muž dal, kdybych vypadala jako ona! Co by kterýkoli muž dal za to, kdyby jeho žena nejen vypadala, ale i byla jako Edita.  Ale i ona je odvržená.

Přišla mi to dneska říct. Plakala, když mi vyprávěla, že asi tak půl roku se jí zdál manžel divný. Podrážděný a nevrlý, utrhoval se nesmyslně na děti, nikdo se mu nemohl zavděčit. Často býval pryč. Zahýbal. Pak se jednoho dne zeptala, co se děje a dozvěděla se, že našel své štěstí. Konečně prý našel ženu, po jaké celý život toužil, teprve od ní se mu dostává toho, co muž potřebuje a tak k ní odchází. Tak se Editě zhroutilo posledních dvacet let života. Snažila se manželství zachránit, konzultovala u odborníků, udělala asi opravdu všechno, co bylo možné. Avšak marně. Manžel ji opustil. Nezradil však jen svou ženu, ale i své dvě děti. Popřel celý svůj život, všechny hodnoty. Byla zoufalá. Plakaly jsme spolu, protože co na takovou zprávu může člověk říct?

Mně bylo hrozně. Když i Edita je bez muže, kde mám nějakou záruku já? Copak mi manžel občas nenaznačuje, že bych možná měla zhubnout? Zdá se, že není se mnou spokojený. Taky bývá často nevrlý a mrzutý a někdy se na nás utrhuje kvůli maličkostem. Častěji se hádáme. Cítila jsem fyzickou bolest, jak mé vnitřnosti proklálo kopí strachu. Rozpad Editina manželství byl už několikátý v řadě našich známých. U některých párů to člověk tak nějak čekal. Bylo zjevné, že něco neklape. Avšak některá ta manželství vypadala zvenčí pořád tak klidně, tak bezpečně, tak neotřesitelně. Ale pod povrchem to nejspíš bylo jiné. Kde mám nějakou jistotu já? Strašně jsem se bála. Najednou jsem pochopila ta úlevná vydechnutí různých našich přátel, s nimiž jsme se setkali po dlouhé době, a oni zjistili, že jsme stále spolu, že je vše při starém. Došlo mi, proč mě jedna z mých kamarádek prosila zčásti žertem, zčásti naléhavě, abychom se my dva s mužem nikdy nerozcházeli, že jsme pro ni důkazem stability. Důkazem toho, že stálé věrné manželství je přece jen možné. Že něco takového existuje i v reálném životě, nejen v románech. Tehdy mi to přišlo trochu přepjaté, ale teď tomu rozumím. Také můj svět se povážlivě rozkolíbal rozchodem těch dvou.

Dorazila jsem domů a musela jsem vypadat opravdu zničeně. Můj drahý se mě neptal, ale rovnou zkonstatoval, že jsem měla hrozný den a nabídl mi sklenku vína. Sedli jsme si spolu v kuchyni a já jsem mu řekla, co je nového: „Edita se bude rozvádět. Dokonce i Edita.“ Nevěřícně kroutil hlavou a divil se stejně jako já. Pak chtěl vědět nějaké podrobnosti a na závěr mi řekl: „To bych já nikdy neudělal.“

Já jsem exponát

Už zase chodí. Přes zimu skoro nechodili, ale jak se oteplí, jsou zase tu. Turisté uspořádaní ve výpravách s vůdcem v čele brouzdají centrem města. Drží se v houfu za mužem nebo ženou se zdviženým deštníkem jako znamením vedoucího výpravy. Rozhlížejí se kolem sebe, fotí. Vlevo památník, vpravo kašna. Před vámi věž, za vámi náměstí. Někteří z cizinců koukají jenom tam, kam ukazuje průvodce, jiní stihnou hledět i jinam. Celé město se stalo kulisou jejich prohlídky.

Výpravy mohou obdivovat všechny historické kamenné budovy, kostelní věže a starobylé zdobené fasády, ale zároveň i letos nové obrovské prosklené výkladní skříně s luxusním zbožím. Po ulicích lemovaných vzrostlými stromy a slunečníky u kavárenských zahrádek dojdou ke kašnám tryskajícím do výšky a cestou se proplétají mezi davy místních lidí. V hejnu obklopují svého průvodce a naslouchají jeho výkladům. My lidi, co tudy zrovna jdeme ze školy, z práce, na nákup nebo jen tak na zmrzlinu, jsme součástí té expozice. Štrúdl dětí ze základní školy putuje někam s aktovkami na zádech a štěbetá, až se to rozléhá kolem. Na lavičkách u zastávky tramvaje posedávají staré paní s taškami a košíky z trhu. Čouhají jim z nich pórky, zelená cibulka a hlavičky salátu. Dvě slečny si něco důležitého špitají, popíjejí u toho kávu z bílých kelímků s víčky a vítr cuchá jejich dlouhé vlasy. Důležitě vypadající mladý muž v obleku s kravatou a kufříkem někam spěchá a v chůzi po telefonu řeší své obchodní záležitosti. Součástí té expozice jsem i já.

Zkouším se na sebe podívat pohledem cizince z výpravy. Vždycky si totiž v cizím městě prohlížím nejvíc místní lidi. Jak tam žijí? Uvědomují si krásu svého města? V cizině navíc chci co nejvíc proniknout do životních rytmů a zvyklostí té země. Zajímá mne, jestli jedí víc venku nebo doma. Je pro místní běžné, dát si na ulici v zahrádce kavárny kávu? Nebo je to jen aranž pro turisty? Co nakupují na trhu? Žijí stejně jako já? Mohla bych z jejich životních zvyklostí načerpat nějakou inspiraci pro sebe?

Jak tedy na turisty v mém městě mohu naopak působit já? Zrovna teď totiž sedím na kamenném okraji starobylé kašny, u mých nohou stojí koš s nákupy z trhu. Je vidět efektní kombinaci kopru, růží a rajčat. Čekám na manžela, který mi slíbil pomoci s košem, ale právě vyřizuje nějakou svou záležitost. Protože to trvá dlouho, koupila jsem si u zmrzlináře s bleděmodrým vozíkem kornoutek malinové zmrzliny s kousky čokolády. Mlsám zmrzlinu, rozhlížím se po kolemjdoucích, usmíváme se na sebe s malým chlapečkem, který se marně pokouší vyškrábat na obrubu kašny, aby viděl vodu, větřík mi čechrá vlasy a nadzdvihuje sukni mých letních šatů. A zrovna v tuhle chvíli kolem pochoduje zástup japonských turistů. Jejich průvodce jde v čele a nese nad hlavou žlutý praporek. Zastaví se na deset kroků ode mne, ukazuje na kašnu a něco vypráví. Všichni si fotí mne. Snažím se nedat najevo rozpaky. Hlídám si sukni, pomalu lížu zmrzlinu a dělám, jakoby nic. Jsem exponátem. Doufám, že své město dobře reprezentuju.

Rtěnka

„Tak může být?“ zeptala se mě mladá dáma v bílém plášti, s dokonalým účesem i nalíčením. Beze slova jsem přikývla a ona zaštrachala ve velké zásuvce, vyňala malou krabičku se zlaceným nápisem a příslušným číslem a odcházela k pokladně. Následovala jsem ji jako ovce a už hned teď jsem věděla, že je to všechno špatně. Nebudu tu rtěnku používat! Zbytečně si ji kupuju, je to chyba. Nicméně jsem se neodvážila prodavačce oznámit, že jsem si koupi rtěnky rozmyslela a nebudu si ji brát. Pečlivě ji se mnou vybírala, snažila se vcítit do mých nároků, byla na mne milá. Zaplatila jsem, do sáčku s malou krabičkou jsem kromě účtu a letáku ještě dostala malinký vzorek nového parfému a plná odsouzení jsem opustila obchod.  

Zahanbeně jsem se vydala na cestu domů. Co jsem to udělala? Děsila jsem se sama sebe. Proč jen jsem si tu rtěnku kupovala? Vždyť novou nijak zvlášť nepotřebuju, ani se mi zas tak moc nelíbila, dokonce byla dost drahá… Proč dělám věci, které vlastně vůbec dělat nechci? Původně jsem plánovala, že bych se ještě stavila někde v kavárně na kávu, ale bylo mi tak hrozně, že jsem to zamítla. Nic, jedu domů.

Pokusila jsem se nastoupit do narvané tramvaje. Vmáčkla jsem se do pátečního davu studentů, kteří odjížděli na víkend domů, jejich batohů a žen s plnými nákupními taškami a ujížděla dvě zastávky k domovu. V levé ruce, pravou jsem se držela tyče, jsem se snažila udržet igelitku nacpanou knihami z knihovny, nákupní tašku plnou potravin na víkend a malou elegantní taštičku s tou zbrusu novou rtěnkou. Cítila jsem se příšerně. Zdržela jsem se v té parfumerii, už jsem mohla dávno doma žehlit nebo chystat rodině večeři. Utratila jsem peníze za úplnou zbytečnost. A co nejhoršího? Chtěla jsem takhle získat potěšení a nepodařilo se mi to. Proč jsem chtěla získat potěšení novou rtěnkou? K čemu je potěšení? Přece pro hladovou duši. Může taková věc nasytit hladovějící duši? A na co má moje hladová duše vůbec chuť? Chutná duši nová rtěnka? 

Málem jsem přejela svou zastávku. Prodírala jsem se k východu, někomu jsem šlápla na nohu, ani nevím, komu jsem adresovala svou omluvu, div že jsem nespadla za schůdků. V břiše mi kručelo hlady, nohy v lodičkách mě pálily a plné tašky se mi zdály čím dál těžší. Cítila jsem se tak unavená, že jsem se posledních pár metrů naší ulicí už sotva vlekla. Strašně jsem se těšila, až se doma vyzuju, uklidím nákup, napiju se studené vody a na chvilku se posadím s nohama nahoře.  Na rtěnku jsem se snažila vůbec nemyslet. To vyřeším, až si aspoň trošku odpočinu, utěšovala jsem se. Nějak se mi podařilo dojít k domu, s pomocí lehké akrobacie vytáhnout z kapsy klíče a nic přitom neupustit, odemkla jsem domovní dveře a vstoupila do chladivého příšeří. Za chvilku už za mnou zabouchly dveře od bytu a skopla jsem z nohou lodičky. Tašku s nákupem jsem postavila na zem ke kuchyňské lince, knihy jsem upustila vedle a šla jsem si do koupelny umýt ruce. Do skleničky na čištění zubů jsem si napustila studenou vodu a zhluboka jsem se napila. Čím to, že voda z kohoutku v koupelně chutná vždycky líp než v kuchyni? 

Výjimečně jsem byla sama doma. Holky ještě nepřišly ze školy a muž je někde na svých toulkách. Tak jsem si udělala pohodlí. Usadila jsem se v pohodlném křesle na balkoně a nohy jsem si položila na židli. Za záda jsem si vsunula polštář a zavřela jsem oči. Chvíli jsem nevnímala nic. Potom jsem si uvědomila, že ve větvích stromu kousek ode mne se honí a pokřikují sýkorky. Ucítila jsem lákavou vůni hovězího vývaru odněkud z horního patra. A pak jsem si uvědomila ten zřetelný pocit provinilosti kvůli tomu nesmyslného nákupu nové rtěnky. „Tak co s tím provedem?“ zeptala jsem se sama sebe. „Proč jsem si tu rtěnku teda vlastně kupovala?“ Chvíli jsem přemítala: „Chtěla jsem si dopřát malou radost. Odměnit se za namáhavý týden. Nasytit hladovou duši. Ale chtěla jsem opravdu rtěnku? “ Věděla jsem už, že rtěnka nebyla správným řešením. Co ale bylo tou malou radostí, tou odměnou, tou potravou k nasycení duše? Možná malá procházka pod stromy. Možná tichá chvíle v soukromí s nohama nahoře. Možná sklenice studené vody natočené z kohoutku v koupelně.

Jak to, že hledám občerstvení jinde, než se pro mne skutečně nachází? Co je pohodlnější? Koupit si novou rtěnku nebo se posadit doma o samotě s nohama nahoře a jen tak chvíli být? Jít si sednout do kavárny nebo se vydat na malou procházku do přírody?  Většinou doopravdy toužím po těch levnějších a méně náročných věcech. A ty mi také nakonec udělají dobře.

Ještě chvíli jsem poseděla a bavila jsem se pozorováním sýkorek. Ulevilo se mi. Uklidila jsem nákup, převlékla jsem se do pohodlného domácího oblečení a vytáhla jsem z tašky knihu. V ledničce je hrnec polévky od včerejška. Dneska nevařím. Potřebuju si číst. A nakonec, co? Ta rtěnka bude dobrá…

Lov

V poslední době se mi to stává docela často. Někdy nad ránem se budím a nemohu usnout. V hlavě se mi honí různé myšlenky, navzájem se hádají, zápasí spolu, strkají se a já sebou házím na posteli, převracím se z boku na bok, přetahuju si peřinu přes hlavu a zase ji odkopávám. Nevím, co si přeju víc – zda pořádně usnout, a nebo se pořádně probudit. Možná stárnu.

Když začne svítat a s hlasy ptáků se probouzí den, já trhaně usínám. Při vstávání pak mám dojem, že jsem bděla celou noc, i když to jistě není pravda. Jsem z těch myšlenek celá umořená. Většinou to bývají různé strachy, honičky, nebezpečné výpravy a napínavé čekání. Méně často se mé myšlenky točí kolem situací, které jsem už někdy zažila. Znovu je promýšlím a zkoumám, jestli jsem se zachovala správně, jestli všechno, co jsem řekla, jsem říci měla a naopak, zda to, co jsem zamlčela, mělo být zamlčeno. Zřejmě nejmíň ze všeho jsou mé myšlenky příjemné. Pokud ale před nikým neprchám, s nikým se nehádám, nic nezpytuju a nikam nepadám, bývá to hezké. Připomínám si, za co všechno mohu být vděčná. Většinou je toho tolik, že než to promyslím, znovu usnu. Ráno se pak cítím zvláštně blahobytně. To jsem asi šťastná, když mám tolik důvodů k vděčnosti, myslívám si a dělá mi to dobře.

Po jedné šťastně probdělé noci jsem uvažovala, jak to zařídit. Ráno jsem se totiž cítila docela svěže, protože ačkoli jsem toho moc nenaspala, mé myšlenky byly hezké. Jak to udělat, aby mé noční myšlenky byly ty hezké? Mohu já v tom hejnu, co mi krouží hlavou a nad ránem mi nedá spát, mohu já vybrat tu myšlenku, kterou chci, a nějak ji polapit? Pak bych se zabývala tím, čím se chci zabývat, pustila bych si do mysli to, co se mi líbí. Je to ale možné? Jde to vůbec?

Ve stavu polobdění a polospánku mi to moc nešlo. Myšlenky se nedaly moc snadno polapit, ale zato v bdělém stavu to šlo výborně. Vlastně to nebyl žádný velký problém. Za bílého dne jsem mohla vhodnou hezkou myšlenku polapit a laskat se s ní. Nemusela jsem nosit v hlavě žádné strašáky. Zjistila jsem, že je to veliké potěšení: polapit žádoucí myšlenku a nezabývat se nežádoucími. Zbytečně se nestrachovat, nedělat si nesmyslné starosti, ale spíše se zabývat tím, zač mohu být vděčná. Zkuste, nebudete litovat!

Dvě brože

Líbí se mi, když předměty, které používám, ještě něco říkají. Když předměty, jimiž se zdobím, mají i svůj obsah. Něco, jako mé soukromé prohlášení, tajemství, připomínka něčeho důležitého. Četla jsem, že Madeleine Allbrightová nosila brože s poselstvím. Někdy docela drsným, jindy výhrůžným. Jejím brožím nemusel každý rozumět, ale ona tím byla posílena ve svých postojích. Mohla si připomínat: „Tomuhle věřím. Toto propaguji. Toto je mé poselství.“ Musím se přiznat, že takové nošení šperků mi imponuje. A mám ráda rozluštitelná tajemství. 

Nedělám to automaticky, ale čas od času se mi stane, že hledám obsah, nějaké poselství, určitý význam toho, co dělám nebo proč něco nosím. Nedávno jsem byla zaujata báječnými brožemi vytvořenými z ciferníků starých hodinek. Bylo jich spousta, měla jsem na výběr plnou krabici. Nadšeně jsem se tím pokladem probírala. Materiálem k výrobě broží se staly ciferníčky z různých starých hodinek různých tvarů, s čísly arabskými i římskými některé dokonce zcela bez číslic jen s orientačními body. Vyhlížely pestře, protože byly větší i menší, kulaté i obdélníkové, starožitné i klasické. Všechny potáhli průhlednou pryskyřicí a vespod je opatřili brožovými můstky. Nemohla jsem odolat. Brala jsem do rukou jednu po druhé, obdivovala jsem jejich dávnou eleganci a zkoušela jsem si představit, kdo je asi nosíval, když ještě ukazovaly čas. Musela jsem si aspoň jednu vyzkoušet. Připnula jsem si na svetr nejdřív jednu krásnou brož v bílé barvě. Původně byla pánskými hodinkami. Možná je nosil nějaký prošedivělý distingovaný lékař či důstojný soudce. Také mohly zdobit zápěstí pana profesora s bílým plnovousem. Klasický kulatý ciferník se zlatými číslicemi zářil do daleka, ale nějak to nebylo ono. Něco vadilo. Buď byl příliš malý, nebo byl příliš bílý, nebo jsem ho na svetru připnula na špatné místo a ciferník tam vyhlížel příliš osaměle. Nejspíš ode všeho trochu. Mně se ale přesto nechtělo se ho vzdát, tak jsem si k němu na zkoušku připnula ještě jeden, pro změnu kulatý černý ciferník. Ten se zdál vyzařovat ženskost a eleganci. Maličké černé hodinky se zlatými čárkami místo číslic jsem si nedovedla představit nikde jinde, než na útlém zápěstí nějaké opravdové dámy. Nahlížela na ně, když psala dopisy, nebo když na procházce svírala vodítko svého psíka. Třeba byla pyšná na své krásné hodinky, když gestikulovala při rozhovorech, a ony odrážely světlo. Jaký asi používala řemínek? Ach, tolik příběhů slibovaly ty dvě brože. Bylo to ono. Ty dva ciferníky patřily k sobě.

Dvě brože? Proč ne? Tahle kombinace vypadala roztomile, praštěně i vtipně zároveň. Dva ciferníky vedle sebe, černý a bílý. Co to vypovídá? To byla skutečná výzva. Napadalo mne toho mnoho, ale nic z toho nebylo pro rychlé veřejné zdůvodnění, proč nosím zrovna tyhle dvě brože zároveň. Ale jedna věc mi přišla hluboká a důležitá pro mne osobně. Nosím své hodinkové brože na znamení něčeho, co si chci často připomínat. Říkám jimi sobě a každému, koho to bude zajímat: „Mám dost času.“

Oblak svědků

Postávala jsem na tramvajové zastávce a čekala, až pojede ta moje. Ve studeném větru nás tam takhle v čekání na tramvaj netrpělivě podupávalo víc. Bezděčně jsem se zadívala na mladého muže, který stál mně nejblíž. Zdál se mi totiž neuvěřitelně podobný mému kamarádu Jirkovi ze základní školy. Stejné tmavé kudrnaté vlasy, podobný typ postavy, rysy obličeje, úsměv. Ano, úsměv, protože když si všiml, že ho soustředěně pozoruju, usmál se. Já jsem zase postřehla, že v ruce držel papírek od nějaké čokolády, kterou zrovna dojedl. Pečlivě ho zmačkal a chvilku si  s ním v ruce pohrával, ale když si uvědomil, že na něj koukám, strčil si papírovou kuličku do kapsy a pak se usmál. Odhodil by ji na zem, kdybych se nedívala?

Tramvaj konečně přijela. Hrnuli jsme se všichni nedočkavě dovnitř, protože jsme očekávali, že vevnitř bude tepleji než venku. Bylo. Musela jsem chvilku počkat, než na mě přišla řada u značkovače jízdenek. Nějaké paní se to nechtělo podařit. Pořád strkala jízdenku do automatu a ono to ne a ne cvaknout. Asi ji měla pomačkanou. Mezitím se tramvaj samozřejmě rozjela. Napadlo mě, že kdybych si nestihla jízdenku označit, ušetřila bych pár korun. To není málo. Jedna zmrzlina nebo dvě koblihy. Pokušení.

Paní si konečně cvakla jízdenku a po ní ještě dva další lidé. Váhavě jsem se chytla tyče s automatem na označování jízdenek a zdlouhavě jsem v kapse lovila jízdenku. Pátravě jsem se rozhlédla po okolí. Poznala bych revizora? Kolik je teď vůbec pokuta? Bylo to napínavé. Vtom se můj pohled zkřížil s pohledem toho mladíka ze zastávky. Chápavě se pousmál. Přesně věděl, o čem přemýšlím! Okamžitě jsem zasunula jízdenku do značkovače a hned to cvaklo. Dvě koblihy zmizely z mé mysli nadobro. Jela bych načerno, kdyby se nedíval?

Ta otázka mě pronásledovala, ještě když jsem vystoupila z tramvaje a šla domů. Bude asi víc věcí, které nedělám, když se někdo dívá. Možná mi stačí si to jen představit a už mě to zarazí. Třeba skoro nikdy nechodím na červenou. To mám od doby, kdy jsem začala učit ve škole. Jak bych svým žákům vysvětlovala, že nesmějí přecházet silnici na červenou, kdyby mě někdy při porušení dopravních předpisů uviděli? A nikdy jsem neměla jistotu, že odněkud některý z žáků nekouká. Později se mi to hodilo, když jsem už měla vlastní děti...

Taky si samozřejmě uvědomuju, že mě pořád vidí Bůh. V každém situaci, na každém místě, kdykoli. A tuhle mi došlo, že není sám. Jsou jich doslova mraky. Koho? No svědků. Copak není napsáno v listě Židům, že máme oblak svědků? Těch, kdo nás předešli na věčnost, těch, kteří žili stejný život na stejné zemi jako já. Prožili trápení a pronásledování, o jakém si dnes jen čteme. Možná si říkají: „Jak to teď mají na zemi dobrý, to za nás... Lvi jim žijí jen v ZOO a dávno je nekrmí křesťanským masem. A ti křesťani padají na takových blbinách... cvaknout jízdenku za pár kaček!“

Možná nás povzbuzují: „Neboj se! Vydrž to! Odolej tomu pokušení. Neskoč na tu lest!“ A určitě se radují, když to zvládnem. Tleskají, když cvakneme jízdenku a tím pádem odoláme pokušení ke krádeži. Výskají nadšením, když svým jednáním nezapřeme svého Pána. A budou tancovat, až se k nim přidáme.

Tu cvaknutou jízdenku jsem si založila do diáře. Bude mi připomínat něco důležitého. Oblak svědků.

Micky, Mourci a Klotylda

Byli jsme tuhle na návštěvě u přátel na venkově. Bydlí na starém statku s velkou zahradou, stodolou, polem a kouskem lesa. Na dvoře chovají různá domácí zvířata, na poli a zahradě pěstují různé plodiny. U nich i obyčejné brambory s mlékem chutnají jinak než ve městě. Je to úplně luxusní pokrm. A maso? Ani se neptejte. Smažený králík z domácího chovu je fakt lahůdka. Děti se po obědě hned hrnuly ven na dvůr, protože chtěly vidět králíky, slepice a prasátko. My jsme vyšli na zahradu a tam pod slunečníkem jsme pili kávu a povídali jsme si. Slyšeli jsme vzrušené výskání dětí, asi honily kočku. Paní domu se o těch potvůrkách vyjádřila docela pohrdlivě.

Vzpomněla jsem si na naši sousedku. Tato ovdovělá bělovlasá dáma, žije ve svém malém útulném bytě, plném starožitností a vzpomínek s jedinou společnicí. Černou, žlutookou kočkou Klotyldou. Žijí si spolu v náramné shodě. Společně se vyhřívají na zahradě na sluníčku, když svítí, a v hlubokém křesle u okna, když prší. Společně poslouchají Smetanu a Vivaldiho, pokud zrovna náhodou v televizi nedávají nějaký krásný romantický film nebo detektivku s Hercule Poirotem. Obě milují grilované kuřátko a šlehačku. Obě mají vytříbený cit pro eleganci a obě nosí černý kožich. Pravda, paní sousedka jen v zimě. Nikdo to neví, ale Klotylda rozumí lidské řeči. Sousedka mi to jednou prozradila, když jsme se pokoušely spočítat, kolik té kočce může být let. Ráda jí to věřím. Ona má svou kočku moc ráda. Když kočičce není dobře, její paní s ní jede k panu doktorovi. Má svůj osobní pelíšek, misku na mléko a různé roztomilé hračky. Ta kočka má velkou cenu.

Naši známí, ta rodina, co bydlí na statku na venkově, mají koček několik. Jejich počet je proměnlivý. Čas od času je jich jen pár, pak zase úplný houf. Možná se navštěvují s kočkami od sousedů, kdoví... Dovnitř do stavení kočky nesmějí, pohybují se volně po dvoře, po zahradě a přespávají na půdě. Občas dostávají mléko nebo nějaké zbytky do starého pekáče, který stává na dvoře pod přístřeškem. Jinak se musí o svou potravu postarat samy. Asi to dělají, protože vyhuble nevypadají. Patří k hospodářství, ale nikdo se jimi nijak zvlášť nezabývá. Možná některá má své vlastní jméno, ale většinou o nich mluví jako o univerzálních Mickách a Mourcích. Jsou tu, ale když některá z koček zmizí, nikdo si z toho nedělá hlavu. Ne že by je domácí neměli rádi, ale jsou to jen kočky. Nemají žádnou cenu.

Přitom pravděpodobně i tyhle kočky dovedou rozumět lidské řeči. Docela jistě by mohly mlsat grilované kuřátko nebo šlehačku a poslouchat u toho Smetanu nebo Vivaldiho. Ale nikdo to o nich neví, nikdo se jimi nezabývá. Je rozdíl v těch kočkách?

Navenek vypadají stejně. Štíhlá, pružná těla, hebká srst, jiskrné oči, hedvábné vousky. Tam rozdíl není. Asi to nebude ani tím, co žerou, kde spí a s čím si hrají. Tak proč Klotylda je zvíře nesmírné ceny a proč Micky a Mourkové žádnou cenu nemají? Dlouho jsem o tom přemýšlela a do mých úvah se pletly i jiné věci. Třeba opuštěné nechtěné děti, osamělí staří lidé... proč někdo cenu má a někdo ne? Já myslím, že rozdíl je v množství lásky, kterou do nich někdo vložil. Co milujeme, má pro nás cenu. Kde je náš poklad, tam je i naše srdce.

Klotylda to asi dobře ví.

Zalitá zahrada

Horký letní večer. Už se stmívá, ale pořád je ještě vedro. Odpoledne jsem se osprchovala, ale pořád mám pocit, že lepím. Oblékla jsem si ty nejlehčí a nejpohodlnější letní šaty z mačkané indické bavlny a popíjím chlazenou minerálku s plátkem citronu a rozdrcenými lístky máty. Nejraději bych se ponořila do vody a lehce si zaplavala. Jenže než bych se dostala někam do bazénu, to by byla strašná námaha. A pak zpáteční cesta! To bych se zase zapotila, než bych došla domů. Kdepak, koupání se zamítá.

Právě jsem zalila všechny kytky na balkoně, protože se mi zdálo, že jsou z toho vedra pěkně otrávené, vydatně jsem pokropila i truhlíky s bylinkami, protože taky vypadaly povadle, a opřená o zábradlí jsem se rozhlížela po zahradě.

Trávník ještě nezežloutl, ani keře neuschly, zahrada nese horka statečně. Ovšem určitě by jí udělalo radost, kdybych ji trochu zalila. Je zaručeně nejlepší zalévat zahradu navečer, protože se voda nejvíc využije. Nejméně se jí odpaří.  A sobě bych mohla dopřát taky nějakou tu spršku. Třeba jen jako náhodou, kdyby se někdo zrovna díval. A pro všechny lidi z domu tu svlažím vzduch! Budu všeobecně prospěšná. Tenhla pocit mám ráda.

Zalila jsem zahradu vydatně. Opláchla jsem prach z keřů, postála u růží. Když jsem kropila trávník, pokropila jsem chladnou sprškou i sebe. Měla jsem chuť pištět jako malá holka. Tak mi bylo dobře. Mokré šaty se mi lepily na nohy a příjemně chladily. Na levém rameni jsem si připlácla komára. Déšť hebkých voňavých lístků odkvetlé popínavé růže mě zasypal, zrovna když jsem procházela pod vstupním obloukem do zahrady. Tak nějak vypadá štěstí, pomyslela jsem si a zamávala jsem sousedovi, který právě pokuřoval na balkoně svou cigaretku před spaním. Už se skoro setmělo a zahlédla jsem kroužícího netopýra. Potom jsem smotala hadici, ještě na závěr jsem si umyla ruce od bláta a spokojeně vyběhla schody domů.

„Ach, to voní,“ uvítaly mne dcery. „Tos měla, maminko, dobrý nápad,“ chválily mne, „ale nemusela jsi zalívat, my bychom to udělaly.“ Věděla jsem, že se musím přiznat, jinak by to chtěly vzít zítra za mne. „No, mě to bavilo, bylo to potěšení.“  No fakt, zalít po horkém dni zahradu (a taky trochu sebe) je vážně velké potěšení. 

Kytice modrých zvonečků

Jde tu možná o dětskou úchylku. Snad se jedná o dědičnou deformaci. Ale dost možná, že tohle dělají všechny malé holčičky. Jen některým to zůstane ještě i v době, když už jsou velké. Chlapečci dělají vlastně zcela spontánně něco podobného. Kdykoli se ocitnou v přírodě, okamžitě najdou a seberou pořádný klacek, který se v té chvíli stává zbraní podle okamžité představy. Holčičky trhají květiny. Já kromě nich sbírám kde co.

Vyšli jsme si s rodinou a pár přáteli na procházku do přírody. Cestička podél řeky se úzce vinula příkrým svahem. Museli jsme proto jít pěkně za sebou, protože vedle sebe se nevešly ani dvě osoby.  Po nějaké chvíli jsme se celá výprava roztáhli do délky. Povídat si mohli vždycky jen dva právě za sebou jdoucí. Šla jsem jako poslední a zůstala jsem sama. Dokonce jsem se schválně zdržela, aby měli ostatní přede mnou náskok. Vyhovovalo mi to. Nemusela jsem se na nic soustředit, jen abych nezakopla o kořen. Spokojeně jsem se loudala na konci výpravy, rozhlížela jsem se kolem sebe, aby mi neuniklo ani zrníčko té krásy. Chtěla jsem načerpat co nejvíc a odvézt si v paměti zpátky domů do města.

Za dlouhého čekání na tramvajovém ostrůvku uprostřed silnice nebo ve chvílích chůze po prašných, hlučných ulicích bude stačit jen přivřít oči a budu zpátky. Vrátím se ve vzpomínkách do toho chladného letního dne, kdy chvilku svítilo slunce, chvilku foukal chladný vítr a jednou dvakrát dokonce drobně poprchalo. Ocitnu se opět na uzoučké cestičce zaříznuté do svahu říčního břehu. Na mysli mi opět vytane klidná hladina řeky, v níž se zrcadlí zalesněné svahy okolních kopců. O hladinu sebou občas plácne ryba, zaslechnu naříkavý hlas dravce. Vybavím si ostrou vůni borovic a závany rybiny z řeky. Můj pohled se zalíbením spočine na kamenech bujně porostlých lišejníky a naducanými poduškami mechu. Znovu si připomenu, že jsem cestou strčila do kapsy jeden hříbek, jednoho kozáka, dvě pěkné holubinky a dokonce dvě drobné lišky. Od poloviny cesty, když už jsme se vlastně vraceli k domovu, jsem v ruce nesla krásný zakroucený klacík. Nebyla jsem si jistá, co s ním budu dělat, k čemu se bude hodit, ale to se mi pro tu chvíli nezdálo tak důležité. Krásně padl do ruky, jeho malebné křivky lahodily mým očím. Do druhé kapsy bundy jsem sbírala lískové oříšky. Zkusila jsem je a byly už sladké.

Poslední kořistí byly květiny. Blankytně modré zvonečky kvetly tu a tam po stráni nad řekou. Pro některé jsem musela zdolat kousek svahu, pro ty nejkrásnější jsem neváhala šplhat i po kamenech a přes kmeny zhroucených stromů. Trhala jsem je do svazečku a odolala pokušení přidávat k nim i jiné druhy květin. V mé kytičce se snoubila jen jasná modrá s jemnou sytou zelení stonků a lístků. Tahle barevná kombinace na mne působila tak důvěrně známě, tak domácky bezpečně, že jsem se musela každou chvíli na kytku koukat a pokochat se. Připomínala mi podobné vycházky před mnoha lety, kdy jsem jako malá holčička chodívala s rodiči týmiž místy a trhala modré zvonečky, sbírala hezké klacíky nebo zajímavé kamínky.

Zdá se, že v něčem jsem stále stejná, jako tehdy. Vzpomínky na procházku zhmotnělé v kytičce modrých zvonečků mi vydržely týden. Ty, co jsem si nastřádala do paměti, mi vydrží zřejmě mnohem déle. Je to takové trvanlivé potěšení.

Šlápnout si

Vařila jsem oběd. Vymyslela jsem si dost složité jídlo a moc mě bavilo všechno to loupání, krájení, spařování, míchání, pražení a zapékání. Tváře mi hořely, bylo mi horko, bosky jsem vířila kuchyní, rádio hrálo dost nahlas, na plotně to prskalo a syčelo, trouba hučela a vzduchem se rozlévaly všelijaké libé vůně. Česnek, máta, rozmarýn, citrón, smažící se cibule. Vtom zazvonil zvonek.

Odstavila jsem pánev s cibulkou mimo oheň, zběžně jsem si otřela ruce do utěrky a neochotně běžela otevřít. Naštěstí to byl jen pošťák s balíčkem. Dlouho mne nezdržel. Předal mi zásilku, nasál vůni, která se prodrala za mnou do předsíně, uznale se usmál a odporoučel se. Když už byla cibulka v bezpečí, neodolala jsem a otevřela balíček. Roztrhla jsem tlustou obálku a z ní vypadla v bublinkové fólii zabalená knížka. „Aha. Tu jsem si objednala před čtrnácti dny,“ napadlo mě, „skoro jsem už zapomněla.“ Položila jsem knížku na stůl, papírovou obálku strčila do koše a bublinkovou fólii jsem hodila ke koši na zem. Co kdyby se mi na něco ještě hodila? Mohla bych na ni například očistit zeleninu, uvažovala jsem v duchu. Pak jsem se zase zabrala do vaření.

Pobíhala jsem vesele od sporáku ke dřezu, všechno se mi to pěkně vařilo a peklo. Prostírala jsem na stůl, leštila skleničky a skládala ubrousky.  Jak jsem se tak pohybovala podél kuchyňské linky, podařilo se mi šlápnout na odhozenou bublinkovou fólii. Ucítila jsem pod nohou něco měkkého, co tiše prasklo. Lekla jsem se. „Co to bylo? Co jsem to rozšlápla?“  Podívala jsem se na zem a ulevilo se mi. Praskací bublinky!

Jako děti jsme je vždycky s požitkem praskaly jednu po druhé, když nám tatínek kousek té fólie daroval, ale šlápnout si? To mě ještě nikdy nenapadlo! A tak jsem tu pohozenou fólii pěkně narovnala a šlápla jsem si ještě jednou. Zase to tak měkce potichoučku zapraskalo.  Zkusila jsem to znovu a pak ještě jednou. Potěšení! No ne?

Prázdniny

Ačkoli už dávno nejsem studentka, dost dlouho nejsem učitelka, dokonce už zakrátko nebudu ani maminka studentek, přesto se na prázdniny vždycky moc těším. Je to zvláštní čas, v němž se spousta běžných zvyklostí mění. Vždyť i tramvaje jezdí jinak. O prázdninách se zdá, že by člověk mohl podnikat mimořádné věci. Aspoň já mám pocit, že je dělám.

Tak například si změním pracovní dobu (a jsem šťastná, že to můžu). Chodím do práce jen na odpoledne. Ráno totiž musím chodit plavat. Miluju letní plavání, ale nemám ráda davy. Štvou mě ječící děcka, co skáčou do bazénu těsně před můj obličej a stříkají mi vodu do očí. Přírodní koupání má kůže před dvěma lety nějak přestala snášet (asi potřebuju ten chlór), a tak musím chodit do bazénu, když v něm ještě skoro nikdo není. Poklidně si plavat za časného rána a mít před sebou klidnou hladinu, to patří k největším potěšením, jaká znám.

Podnikám pravidelné výpravy na trh a z toho, co pak přinesu domů, vařím jako někde na jihu. Taky budu trochu zavařovat. Určitě zavařím okurky ve sladkokyselém nálevu. Bez pochyby uvařím pár skleniček meruňkové marmelády, bez toho by to nebylo snad ani léto. A když seženu dost meruněk, budu je sušit na zimu. V kuchyni mám přes léto na stole červenobíle pruhovaný ubrus a na okně stejnou záclonku, protože nic letnějšího si neumím představit.

Během prázdnin uspořádám několik zahradních slavností, z toho jednu ke svým narozeninám. Upeču dort, nejspíš bude trochu nakřivo, ale všichni mi budou tvrdit, jak je výborný. Určitě pojedeme někam na výlet, půjdeme na prohlídku hradu nebo zámku, potom do místní cukrárny na zmrzlinu a své mamince odtud pošlu pohlednici.

Budu nosit letní šatičky a culík, aby mi nebylo horko vzadu na krku.

To se budu mít!

Co budete v létě dělat vy?