Vánoce? Odpočívám.

Tedy ne že bych takhle strávila celé Vánoce! Ale aspoň chvilku jsem si našla dokonce i u babičky.
Poprvé jsme totiž trávili vánoční svátky včetně Štědrého dne mimo náš domov. Měla jsem trochu trému, ale bylo to fajn.

Vzpomínky na autogramiádu Středověku

Záznam autogramiády

O oříšku, co chtěl být cukrovím

Na jednom vysokém ořešáku dozrávaly ořechy. Bylo jich opravdu hodně. Často si vpodvečer povídaly, čím by chtěly v životě být, kam by se chtěly dostat, co by rády viděly – jak už  to tak u dospívající mládeže bývá. Oříšky měly různá přání.

Jeden chtěl strávit zimu v domácnosti zrzavé veverky, v její malé spíži. Veverka by se chodila do spíže dívat celou zimu. Vždycky by tak krásně blýskala svýma černýma očkama, protože by věděla, že ještě má něco v zásobě a nebude hladem, a až by k jaru došlo na oříšek, radostně by si na něm pochutnala. Jiný oříšek si přál, aby si ho vybrala sojka. Aby ho rázně klofla svým silným zobákem a odnesla do svého hnízda. Byl by vysoko převysoko, mohl by zblízka koukat na sojčina modrá pírka a poslouchat, jak hlasitě povykuje, když se přiblíží někdo cizí.  Další oříšek zase toužil spadnout do listí, schovat se a přečkat v něm zimu. Na jaře, až se oteplí, vyklíčit a vyrůst jako nový strom. Nejdřív by byl jen takový proutek s několika listy, pak by samozřejmě zesílil a po letech, po mnoha letech by z něj mohl být veliký, silný, mohutný strom.

Jeden z oříšků měl ale zvláštní přání: pořád si představoval, jaké by to bylo, dostat se do cukroví. Do vánočního cukroví. Snil o tom, jak bude spočívat přilepený hustou čokoládovou polevou na báječném kakaovém dortíčku s rumovým krémem mezi ostatními kousky cukroví na nádherné skleněné míse na nízkém stolku. Kolem bude vonět káva a v záři mnoha svíček se budou třpytit ozdoby na vánočním stromku a lesklé stužky na dárcích pod ním. Tohle by si přál zažít, takovou slavnostní eleganci. Pak ať se s ním stane cokoli. Ať si ho sní kdokoli.

Oříšky si často o svých snech a přáních vyprávěly. Těšily se, jaké to bude, až dozrají. Až se vyloupnou ze svých zelených kabátků, seskáčou na zem do listí a jen tak v  elegantních dřevěných oblečcích vyjdou vstříc svým osudům.

Listí na stromech žloutlo, zelené kabátky oříšků začaly praskat. Pár prvních nedočkavců už seskákalo do trávy a vydalo se za svým štěstím. Oříšky, co zůstávaly na stromě, se už moc těšily, jaké to s nimi bude. První zmizel oříšek, co chtěl bydlet u veverky. Jen co praskl jeho zelený obal a vykoukla dřevěná skořápka, veverka ho chňapla tlapičkama, ostrými zoubky odhryzla zbytek zeleného obalu a odnesla si oříšek do svého pelíšku.

Sojka si taky hlídala zrající ořechy. Se zásobami na zimu si ale hlavu nedělala. Který ořech uchopila do svého silného zobáku, ten taky snědla. Nebylo to tedy tak úplně podle oříškova přání, ale aspoň na chvíli sojčina modrá pírka obdivovat mohl.

Náš oříšek, ten co toužil být cukrovím, spadl s mnoha ostatními brášky na zem do trávy a spadaného listí. Tam ho také našli. Tatínek se dvěma dětmi. Byli na procházce a na kraji lesa uviděli stát rozložitý strom ořešák. Rozběhli se k němu a s veselými výkřiky vyhledávali oříšky v listí. Plnili si kapsy, dokonce i čepice. Náš oříšek se ocitl v tatínkově kapse a velmi se mu to líbilo. Blížil se svému snu. Spolu s ostatními oříšky z kapes se sušil v košíku na balkóně. Pak je přenesli do spíže. Venku už nastala zima. Oříšky v košíku si špitaly, kdy už přijdou Vánoce, kdy už nastane ta jejich chvíle. A nastala.

Zpočátku to vypadalo velmi nenápadně. Vůbec to nebylo slavnostní. Maminka vynesla košík do kuchyně, svolala děti a tatínka a všichni si sedli ke stolu. „Tohle ale přece nemohou být Vánoce,“ povzdechl si náš oříšek. A taky že ještě nebyly. Bylo to louskání ořechů. Tatínek si vzal lesklý kovový louskáček, ořechy do něj vkládal a tiskl je tak silně, až jim praskaly jejich dřevěné kabátky. Maminka a děti pak rozlouskané ořechy brali a vybírali z nich jadérka. Některá jádra se podařilo vyndat za skořápek skoro celá, jiná se rozlámala. Zvlášť pěkné půlky jader se dávaly do zvláštní misky. „To bude na zdobení,“ řekla maminka. Oříšek se bál. Každý oříšek se bojí o svůj kabátek. Ale když na něj přišla řada, jen přivřel oči, trochu to křuplo a bylo to. Rozlouskl se na dvě stejné pěkné poloviny. „Podívejte, to je fešák!“ zvolala holčička, která jádro hbitými prstíky vylovila ze skořápky. „Budeš zdobit,“ dodala a vhodila obě půlky jádra do té zvláštní misky. Oříšek, celý omámený, se nevěřícně rozhlížel kolem sebe.

Od té doby byla kuchyň vždycky plná vůní. Maminka hnětla těsta, děti vykrajovaly drobné tvary cukroví, všude ležely mísy s upečeným cukrovím a plechy s neupečeným. Když bylo všechno upečeno, nastalo šlehání krémů a míchání polev. Nejvíc ze všeho cukroví voněly čokoládové dortíčky. Maminka brala malé osmihránky po dvou, jeden položila na mísu a druhý natřela báječnou čokoládovou polevou. Chlapeček, který toho dne pomáhal v kuchyni, bral jednu půlku oříšku za druhou a vždycky ji vtlačil pěkně doprostřed dortíčku do ještě horké polevy. Když pak poleva zaschla a oříšky nemohly spadnout, maminka dvojice osmihránků slepovala k sobě bílým máslovým krémem s rumovou příchutí. Pak mísu postavila do studené spíže.

Obě půlky našeho oříšku se ocitly podle svých snů v husté tmavé lesklé čokoládové polevě. Ta vůně úplně opájela. To napětí se už ani nedalo vydržet. Všechny kousky cukroví totiž byly uschovány ve velké papírové krabici s víkem a čekaly. Oříšek si říkal: „Až dosud bylo všechno, jak jsem si vysnil, jak  jsem si přál. Bude to až do konce takové? Nečeká mě ještě nějaké hrozné zklamání?“

Jednoho večera se však dočkal. Maminka ve slavnostních šatech a s bílou zástěrkou s kraječkami přišla do spíže, otevřela krabici a vybírala od každého druhu cukroví několik kousků. Opatrně je kladla na nádhernou skleněnou mísu. Čokoládový dortíček s naším oříškem ležel hned na vršku té vonící nádhery. Pak mísu přenesla do velkého pokoje ozářeného světlem mnoha svíček a postavila ji na nízký stolek. V pohodlných křeslech tu seděli tatínek a bělovlasá babička, která tu byla přes Vánoce na návštěvě. V místnosti stál překrásně nazdobený vánoční strom. Dosahoval až ke stropu a vypadal tak šťastně, že oříška napadlo, jestli se mu taky nesplnil jeho sen. Děti postávaly kolem stromku a pokukovaly po dárcích. Za malou chvíli se na stolku objevily něžné šálky s vonící kávou.

„To je štěstí,“ pomyslel si oříšek, „o tomhle jsem celý život snil.“ A vzpomněl si na své kamarády a na jejich životní přání. Zvědavě se rozhlížel a spokojeně zjišťoval, že všechno je ještě krásnější, než si dokázal představit. Ozdoby na stromečku se třpytily ve světle svíček, stejně jako lesklé stužky na tajemných balíčcích pod stromečkem. Děti zpívaly krásnou starobylou píseň o narození malého děťátka, všem zářily oči a bylo zjevné, že se mají rádi. Pak se rozbalovaly dárky.

Když už byly všechny balíčky rozbalené, děti si hrály s novými hračkami a rodiče popíjeli svou kávu. „Ještě jste ani neochutnali cukroví,“ pobídla maminka. Děti přiběhla a prohlížely si mísu. „Vypadá nádherně. Je vidět, že mi pomáhali šikovní pomocníci,“ usmívala se maminka. Chlapeček natáhl ruku a vzal si čokoládový dortíček s naším oříškem. „Na ten jsem se nejvíc těšil,“ zálibně si prohlédl sladkou dobrotu chlapeček. Oříšek se ještě naposledy rozhlédl krásným pokojem a pak byl sněden, přesně jak si vysnil.

Cestou z Písku

Cestou z Písku jsme se zastavili v Pelhřimově. Bylo tam hezky.

Konference o duchovní výchově dětí v rodině

Na podzim jsem odjela do Písku, abych tam přednášela na konferenci o duchovním výchova dětí v rodině. Moc mne těšilo hovořit o tématu, které je mi blízké a které považuju za velice důležité.

Myslím, že to dobře vyšlo, a tak nemohu odolat, abych se nepodělila.

Přikládám odkaz na zvukový záznam svých dvou přednášek.



Příklady táhnou   http://www.cb.cz/deti/sites/default/files/rodicovstvi_1_cast_slova_hybaji_priklady_tahnou1.mp3
Cílem je samostatnost
http://www.cb.cz/deti/sites/default/files/rodicovstvi_2_cast_cilem_vychovy_je_samostatnost1_0.mp3

Fejeton o těšení se

Na mimořádných událostech a svátcích mě vždycky zaráželo, jak krátce trvají. Těšívala jsem se celé dlouhé týdny, nemohla jsem se dočkat, malovala jsem si čárky, pak jsem je pořád pečlivě přepočítávala a pěkně jednu po druhé umazávala, abych zřetelně viděla, jak se ten vytoužený den už blíží. A pak najednou frrr! Slavný den byl pryč, ani jsem nevěděla, kam se poděl.

Protože se mi to stalo skoro pokaždé, když jsem se na něco tak moc těšila, a nezáleželo na tom, jednalo-li se o narozeniny, Vánoce, večírek, divadelní představení nebo výlet, usoudila jsem, že na vině nebude ta událost sama. Možná na vině nejsem ani já a ani nikdo jiný. Nejspíš je potřeba na to jít jinak. Chytře.

Co trvá nejdéle? Těšení. Čeho je tedy třeba si nejvíce užít? Těšení! Řešení bylo jasné: vymyslet nějaké metody, jak z těšení vytěžit maximum. Poctivým výzkumem jsem zjistila, že metody tu jsou, dokonce se hojně používají, ale my ani vlastně nevíme, že si jimi užíváme těšení. Za pár dní tu máme Vánoce, zaměřím se tedy na těšení předvánoční.

Adventní kalendář není nic jiného než zhmotnělé těšení. Každý den jednu malou lahůdku, malou sladkůstku, nebo to nemusí být sladké, může to být denně kolečko salámu nebo štamprlička něčeho dezinfekčního. Tajemství je v tom: každý den jednu malou věc. Je to záloha na Vánoce.

Když jsem psala svou první knížku čtyřiceti krátkých úvah na jedno téma, vymyslela jsem si pomůcku. Postavila jsem si na psací stůl dvě sklenice od marmelády. Jedna byla prázdná, do druhé jsem nasypala čtyřicet skleněných kuliček, které mi laskavě zapůjčila naše Adélka ze své sbírky. Za každou jednu úvahu jsem přemístila jednu kuličku do původně prázdné sklenice. Hezky jsem viděla, jak mi to odsejpá. S jakou radostí jsem přendávala kuličku poslední, která hlásala splnění úkolu, to si jistě umíte představit!

Těšení jsou i přípravy. Nakupování vás bude jinak bavit, když budete vědět, že každým nakoupeným dárkem jste blíž tomu dni. A tudíž i té radosti, kterou váš dárek způsobí. Každou vyleštěnou klikou, slepeným lineckým kolečkem, rozvěšenou ozdobou nebo rozsvícenou svíčkou jsme blíž tomu dni. Už nyní ochutnáváme jen malý kousek té slasti, která se pak rozvoní naplno. Já tedy zkouším neleštit kliky, neslepovat linecká kolečka a nepsat vánoční gratulace, abych to už měla za sebou, ale protože tohle jsou úkony, které mě přibližují Vánocům. Raduju se už teď, aby mi radost déle vydržela. Vím, že pak to možná bude frrr…