Zaměřit se na potěšení

Dneska se dala se mnou v obchodě do řeči jedna smutná paní. Jak to tak bývá, vzpomněla si, že mne vlastně zná z jakéhosi televizního pořadu, což spustilo stavidla její výmluvnosti. Člověk z obrazovky je totiž jaksi důvěryhodnější, moudřejší a jeho slovo platí.

Povyprávěla mi o sobě a svém životě věci, které bych byla raději nechtěla vědět. Všechny byly smutné, negativní a bolestné. Paní se ve svých černých vzpomínkách utápěla přímo vášnivě. Jako by byla barvoslepá a všechny barvy kromě zářivě bílé byly vlastně hned černé. Té zářivě bílé se v jejím životě vyskytovalo pramálo. Z takových řečí se mi svírá žaludek. Znám podobné případy a vím už, že se mi málokdy podařilo takového člověka nějak potěšit. Oni se rozhodli vidět černě a tak je všechno černé. Samozřejmě hlavně v jejich životě, ostatní si mohou žít dobře, radostně, dokonce i šťastně. „Já vím, že bych měla hledat to hezké, vzpomínat na to dobré, ale já to nějak nedokážu,“ svěřila se mi smutná paní. Koukala na mne svýma krásnýma očima a já jsem nevěděla, co ode mne vlastně čeká.

Nechtělo se mi marně mluvit povzbuzující slova. Všechno, co bych jí mohla říct, už nejspíš mnohokrát slyšela. Znám ty situace, kdy půl hodiny někomu něco vykládám a on pak poděkuje, povzdechne si, že je to sice hezké, ale co je mu to platné, když on to nedokáže, a odejde. Mně mezitím stojí práce, kterou za mne nikdo neudělá. Potřebovala jsem zaevidovat balík nových knih a pak je zařadit do polic. Trochu neklidně jsem přešlapovala za pultem, ale paní se nehýbala.

Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi dávno byla na jedné křesťanské konferenci zaměřené na vize a životní cíle. Všichni tam mluvili o velkých vizích a životním poslání, dost se prorokovalo. Taky jsem chtěla mít nějaký veliký životní cíl či důležité poslání, ale nic z toho, o čem se mluvilo, nerezonovalo s mým srdcem. Styděla jsem se trochu, že pořád nic nemám, když většina ostatních se zalykala nadšením, jak zajímavý život je čeká, jak důstojného poslání jsou hodni. Já nic. Už jsem si připadala trapně, když i ke mně měla jedna dívka proroctví. Vyprávěla o krátkém vidění, v němž jsem já byla na slavnosti a pomáhala dětem u atrakce, kde se zavázanýma očima odstřihovaly sladkosti pověšené na provázcích. „Tys jim pomáhala najít ty sladkosti, aby jich odstřihly co nejvíc,“ sdělila mi a vysvětlila, že to mohu vztáhnout i na život obecně. „Budeš pomáhat lidem nacházet potěšení.“ Tehdy mne to trochu zklamalo, čekala jsem něco významnějšího, důležitějšího, možná okázalejšího, ale pamatuju, že moje srdce jen tak uspokojeně vzdychlo. Brzy jsem na tohle proroctví zapomněla. Po mnoha letech od té události jsem vyklízela zásuvku v psacím stole a objevila jsem krabici od bonboniéry plnou různých papírků a sešitků. Mé zápisky, poznámky a vzkazy z hluboké minulosti. Zvědavě a trochu dojatě jsem se tím probírala a mezi náčrtky recenzí na zajímavé knihy, jedním receptem na ovocné knedlíky a poznámkami z nějakých přednášek jsem nalezla zápis právě toho proroctví o dětech se zavázanýma očima a nůžkami v rukou, sladkostech na šňůrkách a mé pomoci. Došlo mi to. Vždyť já jsem napsala tři knihy přímo o potěšeních a jejich hledání, nacházení a vychutnávání! I když jsem zapomněla na slova proroctví, ono se stejně naplnilo.

Nemohu tu paní se smutnýma očima nechat jen tak. Nedá mi to. Chce to něco jednoduchého. „Víte, co? Zapište si každý večer jedno slovo nebo jednu větu o tom, co hezkého se vám ten den přihodilo. Nejspíš potěšení nevidíte, protože je nehledáte. A kdo hledá? Najde!“ Paní rozjasnila tvář náznakem úsměvu. „A víte, že máte pravdu? Moje maminka to taky tak dělávala. Našla jsem po její smrti takový malý zápisníček…“ (Teprve když odešla, mě napadlo, že jsem jí měla prodat krásný zápisníček, pero a svou knížku o potěšeních. Ach jo, kdy já se to naučím?)

Menší kabelka

Rozhodla jsem se, že potřebuju novou kabelku. Nejspíš červenou a rozhodně menší. Proč menší kabelku v době, kdy jsou v módě tašky spíše obrovské? Kabelky, které vypadají jako nákupní tašky? A proč já chci malou kabelku, když celý život nosím tašky právě těch větších rozměrů? 

Vždycky jsem si vybírala takovou tašku, která by vypadala jako kabelka a přitom se do ní vešla půlka chleba a litr mlíka, samozřejmě kromě všeho toho, co s sebou pořád tahám. Teď je to jiné. Chci malou kabelku. Ne, nemyslím úplně malinkou, ale rozhodně by měla být menší. Mění se časy, měním se i já.

Mám totiž několik krásných kabelek. Všechny jsou spíš větší. A objevila jsem bezpečně fungující pravidlo: Čím větší kabelku máte, tím víc věcí do ní nacpete. Bez ohledu na to, jestli je potřeba s sebou takový náklad nosit, či nikoli. Vždyť se to tam vejde! 

Onehdy jsem si měnila kabelku. Místo černé jsem si chtěla vzít rezavou. A tak jsem začala vybírat všechny věci z té černé a hromadit je na kuchyňském stole. Kniha, diář, hrst starých účtenek, pouzdro s vizitkami (dárek k výhodnému nákupu), pouzdro s všelijakými členskými kartami, na něž dostávám někdy nějaké slevy za věrnost určitému obchodu, taštička ve funkci kápézetky, která obsahuje ty nejnezbytnější drobné předměty jako pilníček na nehty, rtěnku, flešku, náplast, krabičku s pálivými bonbony a kapesní nožíček. Pak tam byl mobilní telefon, propiska, vlastně dvě, peněženka, pouzdro na brýle, balíček papírových kapesníků a několik zmuchlaných kapesníků jednotlivých, evidentně po jednom, dvou použitích a malá lahvička parfému. V nejhlubších záhybech tašky se skrývala ještě nabíječka k mobilu, pak nějaká další nabíječka, ale opravdu nevím k čemu, pomačkaná müsli tyčinka, svazek klíčů a naposled se vykutálel citron. Jak dlouho tam asi byl? Zamýšlela jsem se urputně, ale nemohla jsem přijít na to, odkdy s sebou citron nosím. Od pondělí, kdy jsem si ho vzala, abych měla v práci do čaje? Dneska je čtvrtek? Kolik zbytečné zátěže s sebou vláčím? Musím to všechno neustále přenášet tam a zpět? Jsem snad nějaký nosič nebo co?

Druhé důležité pravidlo, odpozorované nejen z mého života zní: Čím větší tašku máte, tím déle vám trvá v ní něco najít. To pak takhle stojím u pokladny v samoobsluze nebo v lékárně nebo kdekoli, na záda mi funí fronta, do týlu se mi vpalují netrpělivé pohledy lidí v zástupu za mnou a já? Nemůžu najít peněženku. Hrabu se v nejhlubších hlubinách své krásné velké tašky, hmatem analyzuju spoustu předmětů, nacházím věci, o nichž netuším, co jsou, ale peněženka nikde. Určitě ji mám. Ukládala jsem ji do tašky před odchodem z práce a nikde jinde jsem se nezastavovala. V zoufalství, ano nic jiného by mne k tomu nepřimělo, vysypu obsah celé kabely na pokladní pás. Ve frontě to zašumí, lidé pobaveně sledují, co všechno s sebou jedna žena může nosit. Ale peněženka je objevena, celá rudá zaplatím, a halabala házím všechno zpátky do tašky s pevným rozhodnutím udělat si v ní hned dnes večer dokonalý pořádek.

Proto má příští kabelka bude menší. Nevím, jak moc malá, ale určitě menší. Co se mi do ní nevejde, nebudu s sebou nosit.

Ahoj, prázdniny!

"Ahoj, prázdniny, byly jste krásné!" chtělo se mi nahlas volat, když jsem si to poslední srpnové dopoledne věšela na šňůru na balkoně vymáchané plavky. Byla jsem si ráno zaplavat, tak jako většinu dní v červenci a srpnu. Nepamatuju léto, kdy bych byla tolikrát v bazénu! Nezapomenu na romantické noční plavání v dramaticky střídmém ovětlení pod rudým měsícem v úplňku.
Zdokonalila jsem se v přípravě gazpacha, vyrobila spoustu marmelád, pesta a nasušila spoustu meruněk.
S Otíkem jsme navštívili šest moravských zámků, pořádně jsme si je prohlédli a soukromě oznámkovali. Právě jednou jsem plavala v Dyji u Znojma.
Celé léto jsem poslouchala barokní  a renesanční hudbu z mnoha nahrávek a  na několika koncertech.
Upravila jsem si pracovní dobu na odpolední, abych měla dopoledne čas plavat, zavařovat, luštit sudoku nebo jezdit na koloběžce.
Bylo to krásné.