Vánoce? Odpočívám.

Tedy ne že bych takhle strávila celé Vánoce! Ale aspoň chvilku jsem si našla dokonce i u babičky.
Poprvé jsme totiž trávili vánoční svátky včetně Štědrého dne mimo náš domov. Měla jsem trochu trému, ale bylo to fajn.

Vzpomínky na autogramiádu Středověku

Záznam autogramiády

O oříšku, co chtěl být cukrovím

Na jednom vysokém ořešáku dozrávaly ořechy. Bylo jich opravdu hodně. Často si vpodvečer povídaly, čím by chtěly v životě být, kam by se chtěly dostat, co by rády viděly – jak už  to tak u dospívající mládeže bývá. Oříšky měly různá přání.

Jeden chtěl strávit zimu v domácnosti zrzavé veverky, v její malé spíži. Veverka by se chodila do spíže dívat celou zimu. Vždycky by tak krásně blýskala svýma černýma očkama, protože by věděla, že ještě má něco v zásobě a nebude hladem, a až by k jaru došlo na oříšek, radostně by si na něm pochutnala. Jiný oříšek si přál, aby si ho vybrala sojka. Aby ho rázně klofla svým silným zobákem a odnesla do svého hnízda. Byl by vysoko převysoko, mohl by zblízka koukat na sojčina modrá pírka a poslouchat, jak hlasitě povykuje, když se přiblíží někdo cizí.  Další oříšek zase toužil spadnout do listí, schovat se a přečkat v něm zimu. Na jaře, až se oteplí, vyklíčit a vyrůst jako nový strom. Nejdřív by byl jen takový proutek s několika listy, pak by samozřejmě zesílil a po letech, po mnoha letech by z něj mohl být veliký, silný, mohutný strom.

Jeden z oříšků měl ale zvláštní přání: pořád si představoval, jaké by to bylo, dostat se do cukroví. Do vánočního cukroví. Snil o tom, jak bude spočívat přilepený hustou čokoládovou polevou na báječném kakaovém dortíčku s rumovým krémem mezi ostatními kousky cukroví na nádherné skleněné míse na nízkém stolku. Kolem bude vonět káva a v záři mnoha svíček se budou třpytit ozdoby na vánočním stromku a lesklé stužky na dárcích pod ním. Tohle by si přál zažít, takovou slavnostní eleganci. Pak ať se s ním stane cokoli. Ať si ho sní kdokoli.

Oříšky si často o svých snech a přáních vyprávěly. Těšily se, jaké to bude, až dozrají. Až se vyloupnou ze svých zelených kabátků, seskáčou na zem do listí a jen tak v  elegantních dřevěných oblečcích vyjdou vstříc svým osudům.

Listí na stromech žloutlo, zelené kabátky oříšků začaly praskat. Pár prvních nedočkavců už seskákalo do trávy a vydalo se za svým štěstím. Oříšky, co zůstávaly na stromě, se už moc těšily, jaké to s nimi bude. První zmizel oříšek, co chtěl bydlet u veverky. Jen co praskl jeho zelený obal a vykoukla dřevěná skořápka, veverka ho chňapla tlapičkama, ostrými zoubky odhryzla zbytek zeleného obalu a odnesla si oříšek do svého pelíšku.

Sojka si taky hlídala zrající ořechy. Se zásobami na zimu si ale hlavu nedělala. Který ořech uchopila do svého silného zobáku, ten taky snědla. Nebylo to tedy tak úplně podle oříškova přání, ale aspoň na chvíli sojčina modrá pírka obdivovat mohl.

Náš oříšek, ten co toužil být cukrovím, spadl s mnoha ostatními brášky na zem do trávy a spadaného listí. Tam ho také našli. Tatínek se dvěma dětmi. Byli na procházce a na kraji lesa uviděli stát rozložitý strom ořešák. Rozběhli se k němu a s veselými výkřiky vyhledávali oříšky v listí. Plnili si kapsy, dokonce i čepice. Náš oříšek se ocitl v tatínkově kapse a velmi se mu to líbilo. Blížil se svému snu. Spolu s ostatními oříšky z kapes se sušil v košíku na balkóně. Pak je přenesli do spíže. Venku už nastala zima. Oříšky v košíku si špitaly, kdy už přijdou Vánoce, kdy už nastane ta jejich chvíle. A nastala.

Zpočátku to vypadalo velmi nenápadně. Vůbec to nebylo slavnostní. Maminka vynesla košík do kuchyně, svolala děti a tatínka a všichni si sedli ke stolu. „Tohle ale přece nemohou být Vánoce,“ povzdechl si náš oříšek. A taky že ještě nebyly. Bylo to louskání ořechů. Tatínek si vzal lesklý kovový louskáček, ořechy do něj vkládal a tiskl je tak silně, až jim praskaly jejich dřevěné kabátky. Maminka a děti pak rozlouskané ořechy brali a vybírali z nich jadérka. Některá jádra se podařilo vyndat za skořápek skoro celá, jiná se rozlámala. Zvlášť pěkné půlky jader se dávaly do zvláštní misky. „To bude na zdobení,“ řekla maminka. Oříšek se bál. Každý oříšek se bojí o svůj kabátek. Ale když na něj přišla řada, jen přivřel oči, trochu to křuplo a bylo to. Rozlouskl se na dvě stejné pěkné poloviny. „Podívejte, to je fešák!“ zvolala holčička, která jádro hbitými prstíky vylovila ze skořápky. „Budeš zdobit,“ dodala a vhodila obě půlky jádra do té zvláštní misky. Oříšek, celý omámený, se nevěřícně rozhlížel kolem sebe.

Od té doby byla kuchyň vždycky plná vůní. Maminka hnětla těsta, děti vykrajovaly drobné tvary cukroví, všude ležely mísy s upečeným cukrovím a plechy s neupečeným. Když bylo všechno upečeno, nastalo šlehání krémů a míchání polev. Nejvíc ze všeho cukroví voněly čokoládové dortíčky. Maminka brala malé osmihránky po dvou, jeden položila na mísu a druhý natřela báječnou čokoládovou polevou. Chlapeček, který toho dne pomáhal v kuchyni, bral jednu půlku oříšku za druhou a vždycky ji vtlačil pěkně doprostřed dortíčku do ještě horké polevy. Když pak poleva zaschla a oříšky nemohly spadnout, maminka dvojice osmihránků slepovala k sobě bílým máslovým krémem s rumovou příchutí. Pak mísu postavila do studené spíže.

Obě půlky našeho oříšku se ocitly podle svých snů v husté tmavé lesklé čokoládové polevě. Ta vůně úplně opájela. To napětí se už ani nedalo vydržet. Všechny kousky cukroví totiž byly uschovány ve velké papírové krabici s víkem a čekaly. Oříšek si říkal: „Až dosud bylo všechno, jak jsem si vysnil, jak  jsem si přál. Bude to až do konce takové? Nečeká mě ještě nějaké hrozné zklamání?“

Jednoho večera se však dočkal. Maminka ve slavnostních šatech a s bílou zástěrkou s kraječkami přišla do spíže, otevřela krabici a vybírala od každého druhu cukroví několik kousků. Opatrně je kladla na nádhernou skleněnou mísu. Čokoládový dortíček s naším oříškem ležel hned na vršku té vonící nádhery. Pak mísu přenesla do velkého pokoje ozářeného světlem mnoha svíček a postavila ji na nízký stolek. V pohodlných křeslech tu seděli tatínek a bělovlasá babička, která tu byla přes Vánoce na návštěvě. V místnosti stál překrásně nazdobený vánoční strom. Dosahoval až ke stropu a vypadal tak šťastně, že oříška napadlo, jestli se mu taky nesplnil jeho sen. Děti postávaly kolem stromku a pokukovaly po dárcích. Za malou chvíli se na stolku objevily něžné šálky s vonící kávou.

„To je štěstí,“ pomyslel si oříšek, „o tomhle jsem celý život snil.“ A vzpomněl si na své kamarády a na jejich životní přání. Zvědavě se rozhlížel a spokojeně zjišťoval, že všechno je ještě krásnější, než si dokázal představit. Ozdoby na stromečku se třpytily ve světle svíček, stejně jako lesklé stužky na tajemných balíčcích pod stromečkem. Děti zpívaly krásnou starobylou píseň o narození malého děťátka, všem zářily oči a bylo zjevné, že se mají rádi. Pak se rozbalovaly dárky.

Když už byly všechny balíčky rozbalené, děti si hrály s novými hračkami a rodiče popíjeli svou kávu. „Ještě jste ani neochutnali cukroví,“ pobídla maminka. Děti přiběhla a prohlížely si mísu. „Vypadá nádherně. Je vidět, že mi pomáhali šikovní pomocníci,“ usmívala se maminka. Chlapeček natáhl ruku a vzal si čokoládový dortíček s naším oříškem. „Na ten jsem se nejvíc těšil,“ zálibně si prohlédl sladkou dobrotu chlapeček. Oříšek se ještě naposledy rozhlédl krásným pokojem a pak byl sněden, přesně jak si vysnil.

Cestou z Písku

Cestou z Písku jsme se zastavili v Pelhřimově. Bylo tam hezky.

Konference o duchovní výchově dětí v rodině

Na podzim jsem odjela do Písku, abych tam přednášela na konferenci o duchovním výchova dětí v rodině. Moc mne těšilo hovořit o tématu, které je mi blízké a které považuju za velice důležité.

Myslím, že to dobře vyšlo, a tak nemohu odolat, abych se nepodělila.

Přikládám odkaz na zvukový záznam svých dvou přednášek.



Příklady táhnou   http://www.cb.cz/deti/sites/default/files/rodicovstvi_1_cast_slova_hybaji_priklady_tahnou1.mp3
Cílem je samostatnost
http://www.cb.cz/deti/sites/default/files/rodicovstvi_2_cast_cilem_vychovy_je_samostatnost1_0.mp3

Fejeton o těšení se

Na mimořádných událostech a svátcích mě vždycky zaráželo, jak krátce trvají. Těšívala jsem se celé dlouhé týdny, nemohla jsem se dočkat, malovala jsem si čárky, pak jsem je pořád pečlivě přepočítávala a pěkně jednu po druhé umazávala, abych zřetelně viděla, jak se ten vytoužený den už blíží. A pak najednou frrr! Slavný den byl pryč, ani jsem nevěděla, kam se poděl.

Protože se mi to stalo skoro pokaždé, když jsem se na něco tak moc těšila, a nezáleželo na tom, jednalo-li se o narozeniny, Vánoce, večírek, divadelní představení nebo výlet, usoudila jsem, že na vině nebude ta událost sama. Možná na vině nejsem ani já a ani nikdo jiný. Nejspíš je potřeba na to jít jinak. Chytře.

Co trvá nejdéle? Těšení. Čeho je tedy třeba si nejvíce užít? Těšení! Řešení bylo jasné: vymyslet nějaké metody, jak z těšení vytěžit maximum. Poctivým výzkumem jsem zjistila, že metody tu jsou, dokonce se hojně používají, ale my ani vlastně nevíme, že si jimi užíváme těšení. Za pár dní tu máme Vánoce, zaměřím se tedy na těšení předvánoční.

Adventní kalendář není nic jiného než zhmotnělé těšení. Každý den jednu malou lahůdku, malou sladkůstku, nebo to nemusí být sladké, může to být denně kolečko salámu nebo štamprlička něčeho dezinfekčního. Tajemství je v tom: každý den jednu malou věc. Je to záloha na Vánoce.

Když jsem psala svou první knížku čtyřiceti krátkých úvah na jedno téma, vymyslela jsem si pomůcku. Postavila jsem si na psací stůl dvě sklenice od marmelády. Jedna byla prázdná, do druhé jsem nasypala čtyřicet skleněných kuliček, které mi laskavě zapůjčila naše Adélka ze své sbírky. Za každou jednu úvahu jsem přemístila jednu kuličku do původně prázdné sklenice. Hezky jsem viděla, jak mi to odsejpá. S jakou radostí jsem přendávala kuličku poslední, která hlásala splnění úkolu, to si jistě umíte představit!

Těšení jsou i přípravy. Nakupování vás bude jinak bavit, když budete vědět, že každým nakoupeným dárkem jste blíž tomu dni. A tudíž i té radosti, kterou váš dárek způsobí. Každou vyleštěnou klikou, slepeným lineckým kolečkem, rozvěšenou ozdobou nebo rozsvícenou svíčkou jsme blíž tomu dni. Už nyní ochutnáváme jen malý kousek té slasti, která se pak rozvoní naplno. Já tedy zkouším neleštit kliky, neslepovat linecká kolečka a nepsat vánoční gratulace, abych to už měla za sebou, ale protože tohle jsou úkony, které mě přibližují Vánocům. Raduju se už teď, aby mi radost déle vydržela. Vím, že pak to možná bude frrr…

Autogramiáda ve znamení osmnáctek

Tak se to hezky sešlo. Vypadá to vlastně docela rafinovaně, ale nemám na tom velkou zásluhu. Autogramiáda mé osmnácté knížky se bude konat 18. 12. v 18 hodin.

Titul Středověk mého života představím v několika ukázkách. Hudební program a moderaci zajistí naše rodina. Bude to takový malý vánoční večírek.

Zároveň budete moci dokoupit ještě nějaké vánoční dárky nebo potěšení pro sebe.

Těším se, přijďte.

Moudrost nebo rezignace

Jsem už zmoudřelá nebo jen prostě rezignuju v bitvě, kterou jsem již stokrát předtím prohrála? A je to skutečně moje bitva? Je to vůbec bitva? Šlo totiž o kečup. Nesmějte se, já vím, že o kečup se nebojuje, s kečupem se nezápasí. Jako obvykle šlo o zástupný problém.

Někteří lidé mají rádi kečup. Přidávají si tuto červenou tekutinu téměř ke každému jídlu. Jedině snad k dukátovým buchtičkám ne. K některým jídlům je patrně vhodnější, k jiným méně. Jako mladá kuchařka jsem kečup brala velmi negativně. Připadal mi jako zhmotněná urážka mého kuchařského umění. Zdálo se mi, že strávníkovi jídlo příliš nechutná, zdá se mu bez chuti nebo chuti nevalné, a cítí potřebu tuto nevalnou chuť něčím přerazit nebo chybějící doplnit. Když si někdo pocákal porci jídla na talíři kečupem rovnou, aniž by ochutnal, připadalo mi to ještě horší: Už ani nic dobrého nečeká! Tento člověk přímo nedůvěřuje, že by jídlo mohlo dobře chutnat a raději si je dochutí hned. Uráželo mě to.

Tak já se pokouším o chuťově bohaté jídlo, rafinovaně kombinuju koření, snažím se, aby to bylo chutné, zdravé a vyvážené, a on?! Sotva zasedne ke stolu, shání se po kečupu. Přiznám se, schovávala jsem tu nenáviděnou červenou lahev. Schválně jsem ji zapomínala koupit. Při každém pohledu do ledničky mi vadila, brala jsem ji jako nástroj ponížení.

Včera jsem potřebovala rychle ukuchtit nějakou hutnější večeři. Koukla jsem do ledničky, prometla spíž a našla suroviny na selskou omeletu. Zbytek vařených brambor, kousek slaniny, půlka klobásy, cibule, plechovka hrášku a vajíčka. Prostřela jsem stůl a volala muže k večeři. Posledním zběžným pohledem jsem kontrolovala, jestli nic nechybí, abych pak nemusela vstávat od jídla. Aha, kečup, napadlo mě. A postavila jsem na stůl červenou lahev. To je zvláštní, kam se poděla má nenávist? Kde se ztratila má alergie na používání kečupu? Že bych zmoudřela? Nebo je to rezignace? Proč mi to vlastně tolik vadilo?

Musela jsem si upřímně přiznat, že jsem si už přesně nedovedla vzpomenout. Možná jsem se cítila jako kuchařka nejistě a všechno jsem brala přecitlivěle. Možná jsem se cítila přehnaně zodpovědná za zdravou výživu rodiny a chtěla jsem všechny kontrolovat, aby jedli opravdu správně zdravě. Protože já to přece vím nejlépe. Možná… kdo ví? Lehce pobaveným pohledem jsem sledovala manžela, jak si svou porci omelety pořádně pocákal kečupem. Je svobodný, sám nejlíp ví, co mu svědčí. Popřála jsem mu dobrou chuť. Spokojeně jsme se pustili do jídla. Rezignace? Kdepak, zmoudření to bude, zmoudření…

Ranní sklenice vody

Ráno někdy bývá tou nejhorší částí dne. Všechny úkoly, které je třeba zdolat, se tyčí jako neprostupná hradba, jako pohoří s vrcholy v mracích. Člověk se někdy cítí už předem poražen, bez energie a potřebných sil a neschopen všechno zvládnout. Hodně lidí, co já vím, bolí břicho trémou už ráno v posteli. Hrůza! Právě teď, hned zrána potřebujeme malou soukromou radost. Na posilnění.

Malou ranní radostí bude sklenice vody vypitá na lačný žaludek. Může být obyčejná z kohoutku v koupelně, může to být nějaká minerálka. Jak chcete. Důležité je uvědomit si, že teď děláte něco velmi důležitého pro sebe a všechny, které se vám podaří dnešního dne potkat.

Sklenice vody na lačno osvěží váš přes noc dehydrovaný organismus. (Víte, kolik litrů vody tělo přes noc vypotí?) Dostatek tekutin se projeví na hezké pleti i vlasech. (Víte, kolik ušetříte za kosmetiku, botoxové injekce a plastické operace?)

Sklenice vody na lačno nastartuje trávicí procesy, takže vzdaluje nebezpečí obávané zácpy. (Víte, že rakovina střeva začíná úpornými a častými zácpami?) Nemáte-li zácpu, nebudete popudliví.

Osvěžující chuť vody způsobí, že všechny ostatní chuti vaší snídaně vám budou připadat zřetelnější, barevnější. Možná dokonce způsobí, že dostanete hlad. Kdo se ráno nenasnídá, pomlsává během dne, protože nemá dost sil a potřebuje doplnit energii. Má pak špatně rozvržený příjem potravin a tloustne.

Vidíte? Jedna obyčejná sklenice vody ve správný čas znamená, že hned zrána jste udělali velké věci pro své zdraví, vzhled i náladu. 

Nemáte radost?

Padající list

Nádherný podzimní den. Slunko svítí, auta vesele jezdí, lidé procházející pod mým oknem jsou oblečení nalehko jen v tričkách s krátkými rukávy. Dokonce i pejsek, kterého páníček venčí na trávníku přes ulici, se nadšeně honí za padajícími kaštany. Listí už skoro zežloutlo, část už opustila stromy, poletuje vzduchem nebo obarvuje zelený trávník na žluto. Takový veselý den.

I já budu mít veselý den. Dneska se od rána do večera nezastavím. Jako včera a jako zítra. Jsou to teď takové aktivní dny. Všichni jsou ohromně výkonní, činorodí, plní nápadů. Já taky. Celý den jsem v jednom letu. Snídám v běhu, obědvám v chůzi, většinou dělám tři věci najednou. Mám pocit, že jsem ohromně důležitá, když jsem tak strašně vytížená. Nekoukám, nelelkuju, pracuju, a to usilovně. Vždy ve střehu, stále k dispozici. Chrlím nápady, jsem spolehlivá i zábavná, šířím dobrou náladu. Všechno stihnu, skoro nic nezapomenu. Nedá se nic dělat, jsem prostě zdatná a mám z toho radost!

Zůstala jsem chvilku stát u pootevřeného okna a zahleděla jsem se na zežloutlou korunu lípy přes ulici. Z vrcholku její nejvyšší větve se uvolnil jeden drobný žluťoučký lístek a pomalým klouzavým letem se snášel v ladných kruzích k zemi. Už už se blížil k zemi, ale poryv vánku ho znovu podebral, pozvedl a poponesl o kousek výš a lístek vykroužil ještě další plavný oblouk, ještě další půvabnou piruetu. Ve slunečních paprscích zazářila jeho zlatá barva. Byla to tak veselá a zároveň jaksi tichá podívaná. S napětím jsem hleděla na smělou dráhu jeho letu a nedokázala jsem odpoutat svůj pohled. Jak dlouho ještě poletí? Kam dopadne? Jakou ještě figuru zatančí ten žluťásek?

Okouzleně jsem pozorovala let lístečku, dokud hladce nepřistál mezi jiným listím na trávě. Nejspíš to byla jen krátká chvíle, ale mně se zdálo, že trvala hodně dlouho. Všechny mé veledůležité povinnosti byly zapomenuty, celá moje super výkonnost byla odsunuta někam na vedlejší kolej. Pocítila jsem krátký okamžik intenzivního štěstí. Jakoby se celý svět zastavil ve svém pracovním chvatu a tvořivém třeštění a každý zároveň se mnou pozoroval, jak se jeden maličký lupínek lípy snáší pomalu k zemi. Všechno ztichlo, dokud nezmizel ve žlutavém koberci. Pak se pozvolna znovu ozval ruch ulice, všichni začali někam spěchat, telefony se rozdrnčely, auta troubila, děti na sebe pokřikovaly a všechno bylo jako dřív.

Vydechla jsem úlevou, jako když to ve filmu dobře dopadlo, a zatoužila jsem prostát takhle u okna celé dopoledne a pozorovat padající listí. Představovala bych si, že jejich houpavé obloučky znázorňují něco jako životní osudy. Mohla bych s otevřenýma očima snít. Strašně se mi chtělo ulpět pohledem na něčem drobném a nepodstatném a zastavit se. To by bylo potěšení... avšak pracovní povinnosti se už zase neúprosně hlásily o slovo, i můj telefon zvonil a bylo třeba se probrat a dát se do práce. Přesto však tahle malá tichá chvíle zanechala zřetelný otisk v mé duši.

Zkuste také na chvilku nerušeně postát u okna nebo na ulici a navzdory vší usilovné práci si plně vychutnat okamžik padajícího podzimního listí. Je to potěšení.

Je neděle a prší

Ráno jsem se vzbudila a chvilku bezradně uvažovala, co je za den. Musím rychle vstávat nebo mám čas? Co mě dneska čeká? Škvírou v nedbale zatažených závěsech jsem za oknem zahlédla kývající se větve stromu lesklé deštěm. Aha. Je neděle a prší. Natočím si vlasy.

Co mě to napadlo? Vlasy jsem si nenatáčela už spoustu let. Kde se vzala ta myšlenka, jež mi tak jasně a zřetelně vyvstala s uvědoměním toho, že je neděle a já nic nutného nemusím? Natočit si vlasy. Je to taková zdlouhavá operace s nejistým výsledkem. Budu vypadat líp nebo hůř? Zaváhala jsem, mám-li se dál tím nápadem zaobírat, ale něco na něm bylo tak podivně lákavého, že jsem si vzala župan a šla přemýšlet do kuchyně.

Proč bych to dělala, když vlastně nikam nejdeme? Nepotřebuju vypadat upraveněji než jindy. Ten čas by se dal využít i jiným způsobem. Prospěšnějším. Něco někde vyleštit nebo uklidit. Něco uvařit nebo upéct. Nebo si něco přečíst? Neměla bych se spíše věnovat něčemu užitečnému? Kdypak jsem se já naposledy zabývala něčím tak zbytečným, jako je natáčení vlasů? Ani nepamatuju. Proč mě to teď napadá? Znamená to snad, že bych měla víc myslet na sebe?

V tom to možná bude. Když jsem byla mladá holka, trávila jsem péčí o svůj zevnějšek určitě víc času než dnes.  V koupelně v nejhořejší polici, na kterou bez židle nedosáhnu, mám ve velké plastové krabici schované důkazy. Mezi sáčky s  natáčkami různých velikostí tam odpočívá kulma klasická i kulma plotýnková. Nedávno jsem něco hledala a v zoufalství jsem se podívala i tam nahoru. Pobaveně jsem pak dcerám předváděla, co se v dřívějších dobách používalo k tvarování vlasů. No ano, opravdu jsem si tímhle zařízením kadeřila vlasy. Holky nevěřícně a taky pobaveně braly do rukou mé růžové kulmovací zařízení a já jsem nechápala, kde jsem na to brala čas. No ale v čem je problém? Vždyť teď čas mám. Je neděle a venku prší. Třeba bych si skutečně mohla natočit vlasy. Nebo konečně použít tu pleťovou masku, co jsem dostala zdarma k nákupu. Nebo si trochu pohýčkat pokožku na nohou voňavým olejem, který jsem si koupila ve víře, že mi udělá dobře. Možná je skutečně správná doba zase trochu víc hledět na sebe než na službu rodině nebo jiné veledůležité věci. Teď bych možná zase mohla být veledůležitá já.

A tak jsem se rozhodla. Jak už vím, v určitém věku přestává být krása samozřejmostí a je zapotřebí na ní trochu popracovat. Provádět něco jako pravidelnou údržbu. Zkusila jsem si naplánovat jednou týdně delší čas na „leštění karosérie“ a pokud to jen trochu půjde, dostat se večer do koupelny dřív, než padám únavou a na nějaké složitosti kromě běžné hygieny už došly síly. Rozhodla jsem se ukrojit z toho času, který jsem po léta věnovala domácnosti, dětem a všemu nutnému, co provoz rodiny vyžadoval, něco pro sebe. Vždyť už mě tolik nepotřebují. A já jsem velká holka.

Natočila jsem si vlasy. Všichni mi doma říkali, jak mi to sluší, jak vypadám roztomile a jak bych to měla dělat častěji. Tak jo. Platí. I když nebude pršet a nebude neděle.

Nečekané začátky

Barbora za mnou do obchodu chodívá vždycky v pátek. Má to po cestě z práce na zkoušku pěveckého sboru. Bývá to ke konci mé pracovní doby. Na chviličku si příjemně popovídáme, co my, co naše dospělé děti, co mužové, ona si koupí nějakou drobnost, zasmějeme se své marnotratnosti, a pak ona běží do zpěvu a já domů. Tentokrát však přišla ve čtvrtek.

„Copak se děje?“ zeptala jsem se překvapeně. „Ale měla jsem tady cestu kolem,“ mávla tak nějak neurčitě rukou a složila narvané nákupní tašky na zem. Vypadala ztrhaně. „Stalo se něco?“ „Představ si, Pepu vyhodili z práce,“ vyhrkla, jako by tu zprávu už dál nedokázala udržet. „Jen tak? Na hodinu?“ „Jo. Manažeři to tak mívají ve smlouvě.“ Posadila se a tvářila se nešťastně. „To je mi líto,“ zmohla jsem se pouze na tohle neslané nemastné vyjádření. Barbořin Pepa byl vysoce postavený manažer, vydělával balík, ale Bára byla na všechno sama. On by byl ve svém zaměstnání i spal, což možná i párkrát udělal, zatímco Bára vychovala tři děti, vedla pohostinnou domácnost a své zaměstnání zcela přizpůsobila manželově kariéře. Dovedla jsem pochopit, že pro něj je to opravdová katastrofa. Ale pro Báru? Pohlédla jsem do tváře mé kamarádky a zeptala jsem se: „Chceš panáka? Mám tu portské.“ Usmála se a kývla. „Dneska bezpodmínečně.“ Nalila jsem nám oběma, ačkoli to jinak nedělávám. „Na nový život,“ pozvedla jsem sklenku.

Bára si cucla temně rudé voňavé tekutiny a uvolněně se opřela. „Vlastně to není žádná katastrofa. Máme něco našetřeno, děcka jsou už samostatný, akorát Pepa přišel o smysl života.“ Zeptala jsem se, jestli to nějak výrazně změní její osobní život. A Bára se rozjasnila. Od dopoledne, co se tu zprávu dozvěděla, nemyslí na nic jiného. Ano, Pepy je jí líto, ale jeho pracovního místa ani trochu. A hlavně cítí se volná. Nebude už muset sedět na úřednické židli ve firmě svého manžela. Dohodil jí tu práci, protože je pečlivá a svědomitá a protože děti byly tehdy ještě malé. Její místo znamenalo stabilní slušný příjem a nenáročnou práci. A taky nudu, jednotvárnou monotónnost k uzoufání. „Možná se bude chtít stěhovat do jiného města,“ zasnila se Bára, „sice by mně chybělo všechno to, na co jsem už zvyklá, kamarádky, ten sbor tady, ale upřímně – možná je to poslední šance v životě začít něco nového.“

„Co bys tak chtěla dělat? Víš, kdyby to bylo jenom na tobě, bez ohledu na cokoli,“ zajímalo mne. „Doufám, že to bude bez zbytečných ohledů,“ zasmála se Bára a já ji náhle málem nepoznávala. „Syn už je dospělý dávno a je načase, aby se osamostatnil. Bydlet s námi doma je pro něj až moc pohodlné. No a holky? Barunka studuje v Německu, ta se už těžko vrátí natrvalo domů a Jindřiška pořád básní o Africe.“ „Kde se v ní berou takové dobrodružné sklony?“ podivila jsem se. „To bude mít nejspíš po mně, taky jsem chtěla odjet do Afriky. Na misii, dělat tam nějakou sociální práci, učit děti nebo tak něco, jenže jsem poznala Pepu, vzali jsme se, měli tři děti a bylo po snech. Teď už bych si na Afriku netroufala, ale pořád ještě vím, co bych chtěla dělat. Víš, co mě nejvíc láká? Hospice, domovy důchodců, prostě cokoli se seniory.“ „Budu ti držet palce,“ slíbila jsem jí a musela jsem dodat: „Jsem na tebe pyšná.“ „No já jsem věděla, že mě pochopíš. Ostatní si budou myslet, že jsem se zbláznila.“

Dopily jsme portské, Bára sebrala své nákupní tašky, dala mi letmou pusu na tvář a odešla domů. Potěšovat manžela a vstříc novým začátkům.

Středověk mého života

Už se nemůžu dočkat!

Moje nová knížka jde do tiskárny.

Jmenuje se Středověk mého života a je o mně. Zkoumám v ní život v tom záhadném období mezi maminkou a babičkou. Hledám své sny.

Zkouším nečíst tolik Přísloví ale spíš Píseň písní.

Princezna

Dcera mi vyprávěla, jak ve škole v konverzaci mluvili o tom, čím kdo chtěl být.

"Představ si, maminko, dvě holky řekly, že by chtěly být princeznou," zvěstovala mi. "Hm, to je zajímavý. A cos řekla ty? Taky princeznou?" "Ne. Já přece princezna jsem. Člověk nemůže vystudovat na princeznu. Tou buď jsi nebo ne. A já jsem."

Dotklo se mne to. Ano, to jsem chtěla.

Zaměřit se na potěšení

Dneska se dala se mnou v obchodě do řeči jedna smutná paní. Jak to tak bývá, vzpomněla si, že mne vlastně zná z jakéhosi televizního pořadu, což spustilo stavidla její výmluvnosti. Člověk z obrazovky je totiž jaksi důvěryhodnější, moudřejší a jeho slovo platí.

Povyprávěla mi o sobě a svém životě věci, které bych byla raději nechtěla vědět. Všechny byly smutné, negativní a bolestné. Paní se ve svých černých vzpomínkách utápěla přímo vášnivě. Jako by byla barvoslepá a všechny barvy kromě zářivě bílé byly vlastně hned černé. Té zářivě bílé se v jejím životě vyskytovalo pramálo. Z takových řečí se mi svírá žaludek. Znám podobné případy a vím už, že se mi málokdy podařilo takového člověka nějak potěšit. Oni se rozhodli vidět černě a tak je všechno černé. Samozřejmě hlavně v jejich životě, ostatní si mohou žít dobře, radostně, dokonce i šťastně. „Já vím, že bych měla hledat to hezké, vzpomínat na to dobré, ale já to nějak nedokážu,“ svěřila se mi smutná paní. Koukala na mne svýma krásnýma očima a já jsem nevěděla, co ode mne vlastně čeká.

Nechtělo se mi marně mluvit povzbuzující slova. Všechno, co bych jí mohla říct, už nejspíš mnohokrát slyšela. Znám ty situace, kdy půl hodiny někomu něco vykládám a on pak poděkuje, povzdechne si, že je to sice hezké, ale co je mu to platné, když on to nedokáže, a odejde. Mně mezitím stojí práce, kterou za mne nikdo neudělá. Potřebovala jsem zaevidovat balík nových knih a pak je zařadit do polic. Trochu neklidně jsem přešlapovala za pultem, ale paní se nehýbala.

Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi dávno byla na jedné křesťanské konferenci zaměřené na vize a životní cíle. Všichni tam mluvili o velkých vizích a životním poslání, dost se prorokovalo. Taky jsem chtěla mít nějaký veliký životní cíl či důležité poslání, ale nic z toho, o čem se mluvilo, nerezonovalo s mým srdcem. Styděla jsem se trochu, že pořád nic nemám, když většina ostatních se zalykala nadšením, jak zajímavý život je čeká, jak důstojného poslání jsou hodni. Já nic. Už jsem si připadala trapně, když i ke mně měla jedna dívka proroctví. Vyprávěla o krátkém vidění, v němž jsem já byla na slavnosti a pomáhala dětem u atrakce, kde se zavázanýma očima odstřihovaly sladkosti pověšené na provázcích. „Tys jim pomáhala najít ty sladkosti, aby jich odstřihly co nejvíc,“ sdělila mi a vysvětlila, že to mohu vztáhnout i na život obecně. „Budeš pomáhat lidem nacházet potěšení.“ Tehdy mne to trochu zklamalo, čekala jsem něco významnějšího, důležitějšího, možná okázalejšího, ale pamatuju, že moje srdce jen tak uspokojeně vzdychlo. Brzy jsem na tohle proroctví zapomněla. Po mnoha letech od té události jsem vyklízela zásuvku v psacím stole a objevila jsem krabici od bonboniéry plnou různých papírků a sešitků. Mé zápisky, poznámky a vzkazy z hluboké minulosti. Zvědavě a trochu dojatě jsem se tím probírala a mezi náčrtky recenzí na zajímavé knihy, jedním receptem na ovocné knedlíky a poznámkami z nějakých přednášek jsem nalezla zápis právě toho proroctví o dětech se zavázanýma očima a nůžkami v rukou, sladkostech na šňůrkách a mé pomoci. Došlo mi to. Vždyť já jsem napsala tři knihy přímo o potěšeních a jejich hledání, nacházení a vychutnávání! I když jsem zapomněla na slova proroctví, ono se stejně naplnilo.

Nemohu tu paní se smutnýma očima nechat jen tak. Nedá mi to. Chce to něco jednoduchého. „Víte, co? Zapište si každý večer jedno slovo nebo jednu větu o tom, co hezkého se vám ten den přihodilo. Nejspíš potěšení nevidíte, protože je nehledáte. A kdo hledá? Najde!“ Paní rozjasnila tvář náznakem úsměvu. „A víte, že máte pravdu? Moje maminka to taky tak dělávala. Našla jsem po její smrti takový malý zápisníček…“ (Teprve když odešla, mě napadlo, že jsem jí měla prodat krásný zápisníček, pero a svou knížku o potěšeních. Ach jo, kdy já se to naučím?)

Menší kabelka

Rozhodla jsem se, že potřebuju novou kabelku. Nejspíš červenou a rozhodně menší. Proč menší kabelku v době, kdy jsou v módě tašky spíše obrovské? Kabelky, které vypadají jako nákupní tašky? A proč já chci malou kabelku, když celý život nosím tašky právě těch větších rozměrů? 

Vždycky jsem si vybírala takovou tašku, která by vypadala jako kabelka a přitom se do ní vešla půlka chleba a litr mlíka, samozřejmě kromě všeho toho, co s sebou pořád tahám. Teď je to jiné. Chci malou kabelku. Ne, nemyslím úplně malinkou, ale rozhodně by měla být menší. Mění se časy, měním se i já.

Mám totiž několik krásných kabelek. Všechny jsou spíš větší. A objevila jsem bezpečně fungující pravidlo: Čím větší kabelku máte, tím víc věcí do ní nacpete. Bez ohledu na to, jestli je potřeba s sebou takový náklad nosit, či nikoli. Vždyť se to tam vejde! 

Onehdy jsem si měnila kabelku. Místo černé jsem si chtěla vzít rezavou. A tak jsem začala vybírat všechny věci z té černé a hromadit je na kuchyňském stole. Kniha, diář, hrst starých účtenek, pouzdro s vizitkami (dárek k výhodnému nákupu), pouzdro s všelijakými členskými kartami, na něž dostávám někdy nějaké slevy za věrnost určitému obchodu, taštička ve funkci kápézetky, která obsahuje ty nejnezbytnější drobné předměty jako pilníček na nehty, rtěnku, flešku, náplast, krabičku s pálivými bonbony a kapesní nožíček. Pak tam byl mobilní telefon, propiska, vlastně dvě, peněženka, pouzdro na brýle, balíček papírových kapesníků a několik zmuchlaných kapesníků jednotlivých, evidentně po jednom, dvou použitích a malá lahvička parfému. V nejhlubších záhybech tašky se skrývala ještě nabíječka k mobilu, pak nějaká další nabíječka, ale opravdu nevím k čemu, pomačkaná müsli tyčinka, svazek klíčů a naposled se vykutálel citron. Jak dlouho tam asi byl? Zamýšlela jsem se urputně, ale nemohla jsem přijít na to, odkdy s sebou citron nosím. Od pondělí, kdy jsem si ho vzala, abych měla v práci do čaje? Dneska je čtvrtek? Kolik zbytečné zátěže s sebou vláčím? Musím to všechno neustále přenášet tam a zpět? Jsem snad nějaký nosič nebo co?

Druhé důležité pravidlo, odpozorované nejen z mého života zní: Čím větší tašku máte, tím déle vám trvá v ní něco najít. To pak takhle stojím u pokladny v samoobsluze nebo v lékárně nebo kdekoli, na záda mi funí fronta, do týlu se mi vpalují netrpělivé pohledy lidí v zástupu za mnou a já? Nemůžu najít peněženku. Hrabu se v nejhlubších hlubinách své krásné velké tašky, hmatem analyzuju spoustu předmětů, nacházím věci, o nichž netuším, co jsou, ale peněženka nikde. Určitě ji mám. Ukládala jsem ji do tašky před odchodem z práce a nikde jinde jsem se nezastavovala. V zoufalství, ano nic jiného by mne k tomu nepřimělo, vysypu obsah celé kabely na pokladní pás. Ve frontě to zašumí, lidé pobaveně sledují, co všechno s sebou jedna žena může nosit. Ale peněženka je objevena, celá rudá zaplatím, a halabala házím všechno zpátky do tašky s pevným rozhodnutím udělat si v ní hned dnes večer dokonalý pořádek.

Proto má příští kabelka bude menší. Nevím, jak moc malá, ale určitě menší. Co se mi do ní nevejde, nebudu s sebou nosit.

Ahoj, prázdniny!

"Ahoj, prázdniny, byly jste krásné!" chtělo se mi nahlas volat, když jsem si to poslední srpnové dopoledne věšela na šňůru na balkoně vymáchané plavky. Byla jsem si ráno zaplavat, tak jako většinu dní v červenci a srpnu. Nepamatuju léto, kdy bych byla tolikrát v bazénu! Nezapomenu na romantické noční plavání v dramaticky střídmém ovětlení pod rudým měsícem v úplňku.
Zdokonalila jsem se v přípravě gazpacha, vyrobila spoustu marmelád, pesta a nasušila spoustu meruněk.
S Otíkem jsme navštívili šest moravských zámků, pořádně jsme si je prohlédli a soukromě oznámkovali. Právě jednou jsem plavala v Dyji u Znojma.
Celé léto jsem poslouchala barokní  a renesanční hudbu z mnoha nahrávek a  na několika koncertech.
Upravila jsem si pracovní dobu na odpolední, abych měla dopoledne čas plavat, zavařovat, luštit sudoku nebo jezdit na koloběžce.
Bylo to krásné.

Fejeton o lichotkách

Přiznám se, někdy mi muži lichotí. Říkají mi takové ty roztomilé věty, které vlastně asi ani nic neznamenají, ale tak dobře se poslouchají. Třeba dneska ráno náš listonoš. Když zazvonil u našich dveří s doporučeným psaním a dobírkou pro sousedku, zahlaholil, aniž by se na mne pořádně podíval: „Dobrý den, milostivá! Dneska vám to ale sluší, dneska jste mimořádně krásná.“ 

Já jsem se tak trochu zatetelila radostí, že si toho dneska někdo konečně všiml, ale hned nato jsem se zachmuřila, protože dnes to skutečně nemůže být pravda. Mám děsný účes, nestačila jsem se zatím namalovat a na sobě mám pořád ještě župan, zpod kterého mi vykukuje pyžamo. Dělá si ze mne legraci? Nejspíš. Kdo by věřil chlapům a těm jejich řečičkám… Převzala jsem rekomando a balíček pro sousedku a chladně jsem se rozloučila.

Za chvíli zazvonil soused. Šla jsem otevřít stále v tomtéž županu s vykukujícím pyžamem, pořád ještě nenamalovaná a rozcuchaná. Chtěl půjčit klíč od sklepa. Dala jsem mu ho a on mi poděkoval s dodatkem, že jsem dneska „krásná jako vždycky“. Hm? To bylo lepší. Tohle se mi zdálo spíše uvěřitelné. Má krása přece nezávisí na tom, zda jsem namalovaná, perfektně oblečená a rovnou od holiče. Vždycky jsem doufala, že má krása vyvěrá odněkud zevnitř a objevuje se v úsměvu, v jiskře očí nebo tak. Aby někdo zahlédl mou krásu, musí se na mě skutečně podívat. 

Soused vzal klíč a šel do sklepa. Já jsem se šla konečně převléknout a upravit. Stále jsem přitom převalovala v hlavě ty dvě možnosti: Mimořádně krásná nebo krásná jako vždycky? Co je lepší? Být jednou za čas opravdu oslňující nebo být krásná i třeba po ránu v pyžamu? Čeho bych chtěla, aby si na mně někdo všiml? Mé upravené příležitostné krásy nebo ducha, který mě prosvěcuje zevnitř? Ach, je to jasné! Až mi budete chtít, pánové, polichotit, zvolte prosím tu druhou možnost. Na mimořádnou krásu nehraju. 

Hodinka navíc

Neznám nikoho, kdo by to aspoň občas nepotřeboval. Já samozřejmě mezi všemi v první řadě jsem v takové situaci nejméně jednou týdně. Možná, že však i mnohem častěji, jen si to naplno neuvědomuju, a tak spěchám, chvátám, nestíhám. Potřebovala bych jednu hodinku navíc.

Kdyby mi někdo takhle zrána nabídl hodinu navíc, hned bych věděla, co s ní. Možná bych ještě vlezla do postele a hodinku si přispala. Snad bych naopak vstala a šla dělat něco, co mne těší, ale na co mi v běžném pracovním týdnu nezbývá dost času, například bych šla pracovat na zahrádku. Taková hodinka pletí a okopávání vydá radosti na celý den. Třeba bych si po tu hodinu času dopřála něco mimořádného, teď honem nevím, co by to mohlo být, ale představuju si něco jako masáž, manikúru nebo ošetření u kosmetičky. Je však docela pravděpodobné, že bych v té hodince navíc honem zkusila stihnout napravit nějaké resty, dohnat nějaké skluzy nebo napracovat si něco do zásoby. Báječné by také bylo si celou takovou bonusovou hodinku někde v klidu číst. Uvařit si konvičku čaje nebo šálek kávy, vzít si rozečtenou knížku a usadit se někde na příjemném místě. To by byla jasná hodina slasti. A co třeba si hodinku potelefonovat s kamarádkou? Hm…

Včera jsem cestovala z jednoho konce města na druhý. S přestupováním a čekáním na spoje mi cestování zabralo přes hodinu času. Zlobilo mě, že drahocennou hodinu strávím v tramvajích a trolejbusech. Připadalo mi to jako dočista ztracený čas! Trochu naštvaně jsem uvažovala, co bych mohla za těch šedesát minut jinak stihnout. Určitě spoustu věcí… Pak mne ale napadlo podívat se na tu hodinu cestování z opačného úhlu pohledu, jako na hodinu času navíc. Páni! I když jsem připustila jistá omezení, například to, že budu sedět v hromadném dopravním prostředku a tam se přece jen všechno dělat nedá, přesto šlo o čas, který bych mohla dobře využít. To by bylo, abych nevymyslela nějaké potěšení, jaké by mi mohla tato hodinka poskytnout.

A tak jsem si ve stánku na zastávce koupila lahvičku minerálky a oříškovou müsli tyčinku v čokoládě, ujistila jsem se, že v kabelce mám rozečtenou knížku a na dlouhé cestování jsem se začala dokonce těšit. Když přijela má tramvaj, naštěstí poloprázdná, usadila jsem se s pocity výletníka. Popíjela jsem minerálku a koukala oknem do kraje. Bylo hezké jen si tak přemýšlet. Pak jsem si chvilku četla a po přestupu jsem smlsla tyčinku. Skoro se mi ani nechtělo vystupovat. Utěšená hodinka. Opět jsem dospěla k potvrzení své teorie o potěšeních. Jsou všude. Záleží jen na mně, budu-li je chtít objevit a vychutnat. Stejně jako na vás.

Koncert v bučovickém zámku

Někdy nenosím mobil

Nakupovali jsme zeminu na přesazování kytek. To je vždycky dobrá příležitost přikoupit ještě nějaké nové pěkné sazeničky a náhradní pracovní rukavice. Možná i nějaký ten květináč, ten se hodí vždycky. Moc ráda se potuluju uličkami zahradního oddělení, okukuju květiny, obdivuju keře a představuju si, co bych mohla ještě někam zasadit. Mám pár velkých květináčů se stromky, které pravidelně zastřihuju a které na našem dvorku při pohledu z balkonu vytvářejí iluzi malého zámeckého nádvoříčka. Je to takový můj koníček.

Při prohlížení těch kytek jsem ráda sama. V mysli totiž spřádám představy o různých kombinacích zeleně a květin, sesazuju dohromady trvalky s letničkami, komponuju barevné kombinace… jsem prostě mimo. Je to jeden z nejkrásnějších druhů odpočinku, co znám. Brouzdat mezi květinami, opájet se vlhkou vůní, sytit oči barvami a tvary, jaké by člověk nevymyslel. A navíc mít možnost si něco malého také odnést domů. Když už trávit čas v nějakém nákupním středisku, tak v tomhle. Manžel mne doprovázívá, ale naštěstí se mnou ke kytkám nechodí. Ne že by je neměl rád, ale nejsou pro něj zdaleka takovou vášní jako pro mne. Neříkal by nic, určitě by mne nechal se kochat, ale mlčky by vyzařoval netrpělivost a ta by mne rušila. Už to znám. Nejlepším řešením bývá, aby taky našel něco, co bude s vášní zkoumat sám. Třeba žárovky. Neumím vysvětlit, co u polic se žárovkami tak dlouho dělá. Nijak mi to však nevadí. Naopak. Jsem šťastná, že se zabaví. Nejspíš je na tom podobně jako já s rostlinami. Mluví pak překotně o různých druzích žárovek, lumenech, světelnosti a ostrosti světla asi jako já o tvarech listů, náročnosti na světlo či zálivku a četnosti kvetení. Skoro hned za vstupem do obchodu se tedy rozdělíme a každý si jdeme zvlášť hledat svá potěšení. Sejdeme se dejme tomu za půl hodiny u pokladen.

„Nebo ti zavolám,“ navrhl mi manžel posledně, „máš s sebou mobil, ne?“ Vesele jsem zavrtěla hlavou. „Je sobota, to ho ani nezapínám.“ „No tak za půl hodiny tady,“ pokrčil rameny a ukázal na stánek s informacemi.

Zamířila jsem se svým vozíkem do zahradního oddělení. Protáhla jsem se kolem rodinky blokující provoz uprostřed hlavní cesty. Maminka telefonovala, tatínek rezignovaně držel vozík a kolem nich pobíhala malá holčička. Měla růžovou sukničku a dva blonďaté culíčky. Napadlo mě, že ten tatínek by taky potřeboval odeslat třeba do oddělení elektra, usmála jsem se na holčičku a odkráčela. S rodinkou jsem se za chvíli znovu střetla. Bylo to v oddělení květináčů. Porovnávala jsem zrovna různé tvary podobně velkých keramických nádob a představovala jsem si, jak by se v nich vyjímala má stříhaná túje. Holčička proběhla kolem mne následována tatínkem s vozíkem. Jakoby bezcílně bloumal mezi hromadami květináčů. Maminka stála na rohu uličky a telefonovala. Holčička přiběhla k ní a volala: „Maminko, maminko, tyhle kytičky si koupíme!“ Ale maminka jí nevěnovala žádnou pozornost. Telefonovala. Holčička utíkala zpět k tatínkovi, který znuděně procházel kolem mne ve druhém kole. „Tatínku, tatínku, které kytičky koupíme?“ Muž jen pokrčil rameny a řekl, že to vybere maminka. Jenže maminka telefonovala. Během hovoru brala volnou rukou nějaké plastové kontejnery se sazeničkami muškátů a ukládala je manželovi do vozíku. Dcerušky ani manžela si nevšímala, byla zcela zaujata telefonním hovorem. Pozorovala jsem holčičku. Pořád ještě poskakovala a snažila se zaujmout pozornost své matky. Avšak marně. Maminka si nevšímala vůbec nikoho. Telefonní hovor zcela pohltil její vnímání. Mechanicky brala nějaké květiny a kladla je do vozíku postrkovaného naprosto rezignovaným mužem. Přesunula jsem se jinam, přitahovaly mne rozkvétající větve tamaryšků.

U pokladny jsem se s malou rodinkou setkala naposledy. Stáli ve frontě těsně před námi. Co myslíte, telefonovala maminka ještě stále? Ano, pořád zaujatě hovořila do svého mobilního telefonu. Naprosto pasivní muž a znechucená malá holčička tupě zírali kamsi do neznáma, zřejmě vzdali všechna svá osobní přání. Paní zaplatila a s telefonem stále u ucha odvelela rodinu ven na parkoviště.

Hmátla jsem po kabelce. Ulevilo se mi, mobil opravdu zůstal doma na poličce. Nikdo se mi nedovolá. Můj manžel se chopil nákupního vozíku s pytlem zeminy, několika novými sazenicemi květin a dvěma báječnými úspornými žárovkami. Navzájem jsme si ocenili úlovky, zaplatili jsme a zamířili k autu. Manžel kráčel první a já jsem cupitala za ním a štěbetala o vhodnosti tamaryšku pro naši zahrádku.

Je tolik věcí

Poslali mi dotazník z jednoho velkého festivalu pro mládež, kde mám mít v létě seminář. Prý ať jim napíšu, co dělám, čím žiju a co mě baví. Zdálo se mi to jako snadný úkol, baví mě přece tolik věcí.  Bez dlouhého přemýšlení jsem natěšeně sedla a pustila se do psaní.

Co dělám? To je jasné, o zaměstnání se píše snadno, zvlášť když mám tak jednoznačně definovatelné místo. Popsat podrobně, co všechno dělá knihkupec a galerista v jedné a to jediné osobě, by se do vymezených tří až pěti vět nevešlo, proto zrovna o svém zaměstnání se moc široce rozepisovat nebudu. Na mých zájmech se nejlépe představí košatost mé osobnosti. Co jsem to psala minule? Něco z toho bych mohla zopakovat, ale přece jen ne všechno. Tak co já to ráda dělám? Ráda plavu. Jenže kdy jsem byla v bazénu naposled? Minulý týden ne, to jsem měla čerstvě rozbité koleno a tak to nešlo. Před tím jednou, ale několik předcházejících týdnů jsem ani jednou neplavala, protože jsem bojovala s protivným ekzémem. Takže ano, plavu ráda, ale ne moc často. O plavání radši nebudu psát, když to vlastně ani není pravda. Raději napíšu něco jiného.

Miluju zahradničení. Vrtat se ve voňavé hlíně, sázet květiny do krásných barevných kombinací, stříhat keře do pravidelných tvarů – to je má velká záliba.  Moc ráda za horkých letních večerů zalévám vyprahlou zahradu. Je mi příjemná vůně vodních kapek stékajících po listech keřů, květiny osvěžené vláhou se tváří potěšeně a já mám pocit, že jsem užitečná. Nyní ovšem máme vlažné jaro a na zahradu jsem se vydala tak dvakrát.  Vždycky jsem jen zkontrolovala, jak to vypadá a co bude potřeba udělat, ale na hlínu jsem si pořádně nesáhla. Takže jaké zahradničení? Ještě jsem se k němu letos ani nedostala.

Ráda píšu. Je to rozkoš vybírat slova a skládat je do plynulých výstižných vět. Čtu si je nahlas a vychutnávám si formulace jako zvukové akordy nějaké skladby nebo převaluju na jazyku jako chuť dobře známého či naopak neznámého exotického ovoce. Věty sladké mohu okořenit špetkou pikantního humoru, odstavce melancholické zkusím projasnit svěží barvou radostného přirovnání. Baví mě pointovat, gradovat, hrát si se slovíčky. Jenže je tu malý problém – už skoro dva roky jsem nic nenapsala (když nepočítám vánoční blahopřání a pár dopisů babičce). Pamatuju si vůbec, jaké to je, něco hezkého psát? Budu to ještě umět, až se k tomu zase jednou odhodlám? Co když mi to nepůjde? To mě to pak ale jistě nebude bavit. Je to jasné, když mi něco nejde od ruky, když to drhne a já se u toho pořád jen trápím, nebaví mě to. Tak smím uvést, že mě baví psaní?

Co ještě ráda dělávám, u čeho se cítím dobře a úspěšně a přitom to skutečně dělám?  Vařím. Ano skutečně, velmi ráda vařím. Ačkoli musím přiznat, že ani na tomto poli se v poslední době nepohybuji tak často, jak by se mi to líbilo. Přes týden jsem celý den v práci a mé dospělé dcery se o jídlo pro sebe a tatínka postarají samy. Vařím jen o víkendech a to ještě ne vždy. Někdy mě to popadne, když přijdu domů z práce, a něco malého ukuchtím. Jenže často není doma nikdo, pro koho bych uvařila. A to je smutné, vařit jen pro sebe. To není ono. Zálibu ve vaření jsem tedy opatrně uvedla a sama byla překvapená tím zjištěním.

Je tolik věcí, co ráda dělám. Proč je ale pořádně nedělám? 

Čokoládě odolám

Nové zjištění o mé osobě: Čokoládě odolám, ale květinám stěží.  Od té doby, co jsem pochopila, že mi můj muž nenosí kytky ne proto, že by to dělal schválně, ale proto, že ho to prostě nenapadne, si je dopřávám sama. V průměru tak jednou za týden.

Nevím, kde se vzalo, že si můj manžel myslel, že mám ráda jen jeden druh květin – růže a to červené. Já miluju všechny! Bez rozdílu barvy, vůně či tvaru. Líbí se mi i bodláky, plevel a větve. V zahradě nikoli, leč ve váze ano. Jednou v prosinci jsem si přinesla domů amarylku. Zdálo se mi, že její velké rudé kalichy báječně doplňují vánoční výzdobu našeho pokoje. Manžel na ni udiveně koukal a pak pronesl: „Nevěděl jsem, že máš ráda i takovýhle...“ Vidíte, žijete s někým skoro třicet let a myslíte si, že vás přece už musí dokonale znát, ale kdepak. Od té doby vždycky aspoň jednou do roka mi můj muž koupí červenou amarylku.

Myslím, že od té doby, co nečekám, že kytku dostanu, a kupuju si je sama, jsem šťastnější. (Když se podařilo překonat zádrhel v podobě podezření mého chotě, „že tím chci něco říct“, když si sama přináším domů květiny. Obával se, že touto zastřenou formou vyjadřuju výčitku, že mi je nenosí on.) Osvobodila jsem jeho i sebe z moci předsudku, že květiny nosí domů muž. Kde se to vzalo?

Cestou z práce jsem objevila květinářství, kde vážou kytice jinak než jinde. Zvláštně tvořivě a zajímavě. Používají všelijaké roští, bodláčí a trávy a všechno to dokážou svázat tak pěkně, že se mi zdá, jakoby ty kytice vyprávěly příběhy. Nebo přehrávaly krátké rozkošné skladbičky. Něco jako kytička menuetek, kytice triová sonáta a tak. Doma nepokrytě jásám nad tou krásou, bohatostí, něžností, vůněmi a vůbec vším tím potěšením, co květiny poskytují.

Včera jsem šla nakoupit potraviny a v obchodě zrovna byl květinový den. To je jeden ze tří dnů v týdnu, kdy nabízejí ve stojanech vedle minerálek i kytice růží, gerber, chryzantém nebo tulipánů. Prošla jsem kolem nich a nechtěla jsem se zastavovat, vážně, šla jsem přece pro jídlo, jenže tomu se nedalo odolat. Koutkem oka jsem totiž zahlédla plnokvěté tulipány v podivné červenožluté barvě. Aspoň přivonět! No a už jeden svazek těch nejkrásnějších tulipánů ležel v nákupním vozíku, vážně ani nevím, jak se to stalo.  Pak jsem k nim naskládala všechna ta vajíčka, sýry, jogurty a těstoviny. Rozvážně jsem vybrala ta nejvoňavější jablka a nejžlutější banány. Na mém nákupním seznamu zbývala ještě položka „mlsání“. Prošla jsem kolem sušenek a čokolád, ale nic mě nepřitahovalo. Všechno to působilo tak nějak uměle, průmyslově a přeslazeně. „Radši něco sama upeču,“ pomyslela jsem si a zamířila k pokladně. Doma mi dceruška pomáhala při vybalování a uklízení nákupu. „Nějaké sušenky jsi koupila, maminko?“ ptala se a zkoumala obsah velké nákupní tašky. „Ne, žádné se mi nelíbily,“ odpověděla jsem. „Ale koukej, jaké měli krásné tulipány!“ „No jo,“ smála se mi dcera, „to jsi celá ty, maminko. Čokoládě dokážeš odolat, ale kytkám ne.“

Tak to se mnou ještě není tak zlé. Květiny jsou taková dietní a ušlechtilá záliba, říkala jsem si v duchu a rovnala tulipány do vázy s mladými větvičkami, co jsem naškubala z keře při včerejší procházce, aby se mi doma rozzelenaly rychleji, než se jim to podaří venku. Bylo to krásné.

Nezralé ryngle

Brzy ráno jsem vyrazila na trh. Bylo mi totiž v posteli už tak horko, že jsem musela vstát. Na snídani jsem ještě neměla chuť, noviny jsem prolítla bez zvláštního zaujetí. Psali, že je horko. No to bych věděla i bez novin. Tak jsem vzala košík, peněženku a pro jistotu ještě jednu síťovku a šla.
Na náměstí už někteří trhovci stáli v plné parádě, někteří teprve vybalovali. Našla jsem krásné broskve, rajčata se mi zdála jako malovaná, uchvátily mne voňavé sytě zelené papriky, o nichž mi slečna prozradila, že je trhali s tatínkem dneska ráno. Nemohla jsem odolat svazečkům bylinek. Z bílého kbelíku na stánku u babičky v kroji jsem si navytahovala pořádnou kytici bílých a červených aster. No a když jsem už s plným košíkem zamířila k domovu, koutkem oka jsem je zahlédla. Zeleno fialové blumy, co jsme jim doma říkávali ryngle.
Trhávala jsem je ještě nedozrálé a maminka se na mne kvůli tomu zlobívala. Tvrdila, že mě bude bolet bříško. Ale nikdy mě nic nebolelo. Sedávala jsem na sloupku kamenné zídky, s plnou kapsou rynglí, skryta keřem šeříku a četla jsem si. To bývaly blažené prázdninové chvíle. Já ztracená v ději nějakého příběhu s kyselo sladkou chutí rynglí v puse. Když mi bylo horko, postříkala jsem se hadicí, až se mi šaty lepily na nohy. A pak zase doplnit zásobu ovoce v kapsách a zpátky ke knize na zídku.
Nabrala jsem si těch zelených vzpomínek na dětské prázdniny asi půl kila. Vezmu si je na zahradu a budu si tam číst.

Večerní procházka s výhledem na Pálavu

Některé výlety se obzvlášť podaří. V Březí u Mikulova jsme byli poprvé v životě a je tam krásně. Podvečerní procházka, večeře s výborným vínem, klidná noc. Odpočinek jak vyšitý.

Krize

„Mám dojem, že vařím jídla, která pak nejím. Uklízím nepořádek, který nedělám. Investuju pozornost a nikdo ji neoplácí. Krize. Nebaví mě žít,“ tohle ze mne vyhrklo, aniž bych si uvědomovala, že tak uvažuju. Krize? No asi ano.

Setkání s dávnou přítelkyní může znamenat setkání se sebou samou. S ní jsem se cítila v bezpečí. Nemusela jsem hrát žádnou roli. Nemusela jsem být tou úspěšnou motivující ženou, která každého vyslechne, povzbudí a nabije pozitivní energií. Ona mne znala už tak dávno, že si to ani nepamatuju. Neuvěřila by mi, kdybych jí lhala. Poznala by, že k ní nejsem upřímná. Mohla jsem a také musela být pravdivá. Tak jsem byla. Pravdivost je vždycky pohodlnější. Člověk si nemusí pamatovat, co si vymyslel. Pravdu si každý pamatuje nejlépe. To, co jsem odpověděla na prostý dotaz, jak se mám, překvapilo i mne samu. No, zdá se, že se asi nemám moc dobře. 

A přitom všem na potkání jsem vyhlašovala, že se mám výborně, všechno je v pořádku, děkuji. Jak to?
Možná jsem jen nechtěla ostatním přidělávat starosti. Tuším, jak jsou vzory životní a vztahové stability důležité. Nejspíš jsem ani sama nevěděla, jak popsat stav mírné a pak rostoucí nespokojenosti se sebou samou, se stavem poměrů u nás doma, se světem vůkol a se svým postavením v něm. Ale cítila jsem se nešťastná. Něco se změnilo a mne přestávaly uspokojovat všechny ty běžné úkony a činnosti, které mi dříve dávaly pocit naplnění. Když jsem spěchala z práce domů, abych vařila, uklízela, prala, žehlila, všem dokola naslouchala a povzbuzovala je, byla jsem si jistá, že jsem přesně tam, kde mám být. Teď však tohle vědomí zmizelo. Jako by ty prosté věci ztratily svou hodnotu. Co se stalo? Co je jiné?

Přítelkyně mi pomohla. Zeptala se: „Ale ty už přece nejsi maminkou na celý úvazek, dokonce ani na poloviční, že?“ A mně to v tu chvíli došlo. Jak to, že jsem to neviděla? Čas se posunul, děti odrostly a už nebylo potřeba poskytovat takový servis jako dřív. Dokonce to škodilo. „Pamatuješ, cos tenkrát objevila?“ zavzpomínala kamarádka, „že cílem výchovy dětí je jejich samostatnost.“ Usmála jsem se. „Potřebuješ to doma pustit. Mysli víc na sebe. Choď plavat nebo na výstavy nebo do kina. Nebuď pořád k dispozici, nikdo si toho pak neváží.“ Postěžovala jsem si, že po práci spěchávám domů, ale že tam většinou nikdo není. „No jasně,“ smála se mi, „tak se domů nežeň. Máš volno.“ Mít volno? To znělo velmi zajímavě. „Myslíš, že ani nemám každý den pro všechny vařit?“ zjišťovala jsem meze své nově se rýsující svobody. „To musíš uvážit. Občas může být fajn najít doma od maminky uvařený oběd, ale ať si zvyknou, že to není samozřejmost. Vždyť jsi zaměstnaná žena.“ „Máš pravdu. Vždyť i holky mi říkávají, maminko, odpočiň si, my si k jídlu něco uděláme. Maminko, nech toho, my to pak uklidíme. A já neposlouchám…“

Narovnala jsem se. Už jsem tušila, že si s tím dál poradím. S trochou lítosti jsem se loučila se svou pozicí maminky v domácnosti. Líbilo se mi to. Moc se mi to líbilo. Tak dlouhá léta jsem byla maminkou, že jsem málem zapomněla, že uvnitř mohu být ještě také někdo jiný. Ale jak jsem se zahleděla vpřed do své nové budoucnosti, ve tvářích jsem pocítila nový svěží vítr. Tušila jsem, že to bude dobré. Doufala jsem, že brzy najdu, kým mám být v tomto dalším období svého života. A začala jsem se těšit.

Ale to nic není

„Páni, paní, vy píšete knihy?“ roztomile žasla starší paní u poličky s mými knihami. Mám je v obchodě všechny pohromadě v jedné polici a ona se zastavila zrovna tam, zalistovala v jedné a objevila v ní mou fotografii. Styděla jsem se, ale zapřít se to nedalo. „No ano, píšu,“ přiznala jsem se rozpačitě. „A to všechno tady jste napsala sama?“ nepřestávala žasnout zákaznice. „Ve skutečnosti je jich ještě víc, některé jsou už vyprodané,“ odvážila jsem se sdělit. „Ó!“ podivovala se paní a střídavě hleděla na fotku v knížce a na mou tvář, snad aby si ověřila, že jsem to skutečně já, že si nevymýšlím. Opravdu jsem nevěděla, jak reagovat, jak se tvářit nebo co říct.

V rozpacích jsem přerovnávala něco na pultu. Netrpím přílišnou skromností, avšak v takovýchto situacích se spíš shazuju. „Kolik jste jich už napsala?“ zajímalo paní. Chvilku jsem zaváhala, ale věděla jsem přesně, že osmnáct. „A o čem ty knížky jsou?“ tázala se paní zvědavě a dál se probírala listy jedné z mých knížek. Co honem říct? „Ale tak o životě. Jak byly děti malé, o mateřství, trochu o výchově, o hodnotách, řeším otázky tak, jak je život přináší,“ nevěděla jsem, jak postihnout to bohatství života, rozmanitost mých témat a nepochybně i vývoj názorů. Paní se netvářila nijak zvlášť nadšeně. Pokusila jsem se tedy aspoň postihnout, jak jsem psala příběhy jako své zkoumání drobných životních potěšení. „Je to takové příjemné čtení, příběhy jsou krátké, takže je skutečně můžete číst jako jedno potěšení denně, i když nemáte na čtení právě moc času.“ Paní se na mne koukala, jako bych byla nějaké exotické zvíře a já jsem se snažila ani náznakem nepůsobit tlak, aby si třeba jednu z knížek koupila, když ji to tak zajímá. Nezdálo se, že by se k tomu chystala. Ještě chvíli se probírala hromádkami s pestrými obaly, ale zjevně ji to natolik nezaujalo. Položila knížku zpátky do police a šla si prohlížet jiné zboží. Nakonec si koupila jedno přání k narození dítěte a odešla.
Cítila jsem se dost špatně. Tváře mi žhnuly a dlaně se potily. Nějak jsem asi neobstála. Kdo už jiný by měl prodávat knihy, ne-li jejich autor? Jak se to dělá, aby člověk byl sebevědomý v pravou chvíli? Nestydím se za své knížky, to vůbec ne, myslím si, že jsou dobré a že skýtají příjemné čtení. Jenomže se ostýchám. Seděla jsem pochmurně za pultem a dumala. Jedna z mých oblíbených filmových hrdinek pracuje jako úřednice a sní o tom, že napíše knihu. Nic tak zvláštního, jen pěkné příjemné čtení na léto. Chodí na kurzy psaní a představuje si, že jednou, možná, snad naplní svůj sen. Ve filmu to působí velmi mile. Napsat pěknou knížku je hodnotný životní sen. A já jsem jich napsala už tolik. To by byl vrchovatě naplněný životní sen, kdybych ovšem o něčem takovém kdy snila. Mně se to tak nějak přihodilo. Jakoby přede mnou někdo otevřel dveře a já do nich jen vešla. Ulevilo se mi. Nebudu to řešit. Prostě se nevychloubám, neprosazuju a nedělám si reklamu. Na tom není nic špatného. Nikoho nebudu přesvědčovat, aby si koupil mou knihu. A jsem vděčná za každého, kdo to udělá.
Zacinkal zvonek nade dveřmi a vstoupil nový zákazník. Nadechla jsem se a přivítala jej v klidném přesvědčení, že se nemusím nijak prosazovat. Nevím, jak se to stalo, ale koupil tři knihy. Všechny moje.

Vůně v paměti

V zásuvce malé koupelnové komody jsem našla prastarou lahvičku s toaletní vodou. Nesla nápis Chanson d´eau - Píseň vody. Matná skleněná lahvička krásně vytvarovaná do podoby kapky se světle zelenou voňavou tekutinou. Jak dlouho tam už leží? Stříkla jsem si na zápěstí, abych si připomněla, jak to vlastně voní, ta píseň vody. Příjemná svěží květinovo ovocná vůně.
Pak jsem šla po své práci. Skládala jsem a párovala ponožky. Ze šňůry jsem jich vypraných a uschlých sebrala ohromné množství a teď přede mnou ležely v hromadě jako hnízdo černých housenek. Všechny ponožky byly černé, což při párování příliš nepomáhalo. Mořila jsem se s tím a skládala aspoň trochu shodné páry na hromádky podle uživatele. Jak jsem pohybovala rukama, vířila jsem ve vzduchu tu vůni. Bylo to moc příjemné a nějak zvláštně povědomé.
No jasně, tuhle toaletní vodu jsem dostala v dárkovém balíčku s dalšími kosmetickými produkty stejné vůně a se šňůrkou říčních perliček k narozeninám tehdy, když jsem přes léto ležela v porodnici s Adélkou. Měla jsem ten překrásný balíček na nočním stolku. Ta vůně mi tehdy připadala jako spojení s civilizací tam venku za branami nemocnice. To znamená, že v mé zásuvce schovaná odpočívá už devatenáct let. Je to vůbec možné? Proč jsem tu vůni přestala používat, když je tak příjemná? Nepamatuju si, jak se to stalo, že jsem si oblíbila nějakou jinou. A kde se to ztratilo?
Skládala jsem ponožky, čichala k zápěstí a vzpomínala. Klaply dveře a do pokoje vstoupila Anička, moje starší dcera. Chvilku jen tak postávala a povídaly jsme si. Pak ale zbystřila. „Co to tu tak voní?“ zeptala se a měla ve tváři zvláštní výraz. „Našla jsem starou voňavku a vyzkoušela jsem ji,“ vysvětlovala jsem přítomnost vůně a nastavila jsem jí před nosík své navoněné zápěstí. Chytla mne za ruku a zblízka si přivoněla. „Mami! To jsi ty!“ zvolala. Zasmály jsme se a já jsem jí popisovala, za jakých okolností si na tu vůni a malou lahvičku pamatuju já. Anička zase vyprávěla, jaké pocity v ní ta vůně vyvolala. Obě jsme vzpomínaly, jak když jsem někdy večer nebyla doma a ona musela usínat beze mne, dávala si na polštář můj šátek, který voněl mou vůní. „Pamatuju si, jak jsi odcházela někam na koncert, a my s tátou jsme se s tebou v předsíni loučili. Byla jsem tak pyšná, jak nádherně vypadáš. Měla jsi na sobě krásné šaty, červenou rtěnku, vysoké podpatky ti na chodbě klapaly a v předsíni po tobě zůstala tahle vůně. Tajně jsem se tam pak ještě za chvíli vrátila, jestli tam ta vůně ještě bude. Stála jsem tam potmě a čichala tvou vůni.“
Byla jsem dceři vděčná za tuhle dojemnou vzpomínku. „Nechceš? Já tě taky navoním,“ nabídla jsem jí. „No jasně!“ zazářila. Tak jsem jí taky stříkla trochu na zápěstí a pak jsme svorně skládaly ponožky a povídaly si o tom, jaké to bylo, když byla ještě malá. „Myslíš, že se ta voňavka dá ještě koupit?“ zeptala se najednou Anička. „Nevím, nedívala jsem se po ní. Možná ano,“ pokoušela jsem se upamatovat, jestli jsem povědomou lahvičku v posledních týdnech někde nezahlédla. „Víš, kdyby jo, přála bych si ji k narozeninám. Chtěla bych vonět jako ty.“ Vzala sloupeček svých poskládaných ponožek a odnášela je do svého prádelníku. Na prahu pokoje se otočila a dodala: „Jako maminka.“

Sudoku

Nikdy mě to nezajímalo. Nikdy jsem neluštila křížovky. Teda ne že bych se nikdy žádnou nepokusila vyluštit, to samozřejmě ano, a dokonce se mi to i podařilo. Ale křížovky mne dráždily tou svou nejednoznačností. Zájmeno na tři? Libovolná spojka nebo předložka? A co teprve citoslovce! Také jsem v nich nacházela chyby. A upřímně řečeno, ani tajenky většinou za tu námahu s luštěním nestály. Moje maminka luští křížovky, co ji znám. Vždycky ji to těšilo. Podezřívala jsem ji, že je to proto, že pracovala jako účetní. Mě to nikdy nelákalo.
Tím méně sudoku. Možná mě tyhle čtverečky dokonce odpuzovaly, protože obsahovaly čísla. A s čísly já moc nekamarádím. Ale jednoho dne se něco stalo.  Koukala jsem na poloprázdný čtvereček s několika osiřelými čísly a říkala jsem si: Jak se to asi luští? Zkusila jsem to. A ta hra se mi stala vášní. Zpočátku jsem se trápila i s nejjednodušší variantou a trvalo mi to strašně dlouho, než se mi podařilo zaplnit všechna políčka čtverce. Pletla jsem se a zamotávala, jako bych neuměla do devíti počítat. Zlobila jsem se, když mi to nevycházelo. Z novin vystříhané čtverečky se mi hromadily na nočním stolku, zakládala jsem si jimi knížky, které jsem právě četla, vypadávaly z mého diáře a trávila jsem nad nimi v tichém zadumání spoustu času. Často se mi nedařilo a tak jsem odkládala zpola vyplněné papírky s pocitem, že na to nikdy nepřijdu, že jsem beznadějný případ, ale pak jsem je zase znovu vytahovala a snažila se přijít té záhadě na kloub. Když jsem nebyla úplně soustředěná a do sítě číslic jsem se zapletla a zjistila, že jsem někde udělala chybu, neváhala jsem překreslit si tabulku na čistý papír a vyluštit ji znovu a pořádně.  Trénovala jsem. Po několika týdnech jsem byla schopná celkem běžně vyluštit sudoku v náročnosti pro začátečníky. Vystřihovala jsem si z novin čtverečky všech úrovní náročnosti a schovávala jsem si ty těžké na později. Jednou to přece zvládnu.
Doma na mě hleděli s údivem. „No maminko, co to děláš? Nikdy jsi přece nic neluštila. Copak se to stalo?“ A já jsem nevěděla, co kloudně odpovědět. „Co tě na tom tak baví?“ ptal se nechápající manžel v úžasu, „jenom tam doplňuješ nějaká čísla…“ Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Z nějakého důvodu mne to strašně lákalo zaplnit všechna políčka, aby každé jednotlivé číslo bylo na svém místě. Lahodilo mi pomyšlení, že každé číslo může být pouze a právě na této jediné pozici, jinak nevznikne dokonalý systém. Nechali mě být, jen nade mnou občas kroutili hlavou.
Sama sobě jsem nedovedla vysvětlit, co mne na luštění číslicových hlavolamů tak přitahuje. Snad potřeba naprostého soustředění, kdy se člověk odpoutá od všech ostatních myšlenek a starostí. Možná pocit intelektuálního vítězství po úspěšném řešení.  Vysvětlením by snad také mohlo být, že mě na tom celém procesu řešení sudoku baví hledání a dosahování dokonalého systému. Uspokojuje mne, když čísla zapadnou na svá místa a ladí v řadách, sloupcích i čtvercích. Dokonalá harmonie, dokonalý soulad. Věci jsou na svých místech, všechno je v pořádku, mohu jít dělat něco jiného.

Musely jsme se vyfotit

Šly jsme s Adélkou na koncert Francouzské hudební lahůdky.  Kromě krásné hudby nabízeli i výborné víno, francouzské sýry a paštiky. Pokusily jsme se i vzhledově ladit s francouzskou atmosférou.

Když jsme se o přestávce setkaly s paní flétnistkou, obdivoval jsme její krásnou sukni. Pak jsme se na sebe koukaly a měly dojem, že k sobě hezky ladíme. Někdo další si to myslel taky a vyfotil nás.

Malý kýčovitý pomocníček

Koupila jsem si v jednom květinářství malého žlutého ptáčka. Je z plastu. Nerada to přiznávám, ale je to tak.  (Jednou mi totiž upadl a urazil si kus ocásku. Manžel ho přilepil, ale díky tomu vím, že plastový je určitě.) Nožky, na nichž ne zcela pevně postává, vytvarovali z drátu. Není vlastně ani moc krásný. Jen mi ho bylo nějak líto a chtěla jsem mu poskytnout domov.
Postavila jsem si ho na poličku v kuchyni blízko dřezu. Nebyla bych si to pomyslela, ale on mi fakt pomáhá. Když jdu vařit něco složitějšího než čaj, sundávám si prstýnek. Většinou nevím, kam jej odložit, abych ho zase našla. jen tak na poličku? Na podšálek k některému z hrnečků? Jednou můj zrak padl na ptáčka a náhle jsem věděla: jeho ocásek je přesně tím místem, kam si mohu odkládat prstýnek. Nespadne, nezakutálí se, uvidím jej.
Milý kýčovitý pomocníček.

Na lahůdkovém koncertě

Naše Anička se zabývá pořádáním koncertů. Adélka vzala sousedku a vyrazily jsme. Španělská renesanční a barokní hudba by byla lahůdkou už sama o sobě, ale doplněna čokoládovými lanýži - to bylo něco! Má ta naše holka dobré nápady.