úterý 15. července 2014

Okurky

Bylo to jako vojenská operace. Všechno záviselo na pečlivé přípravě a Bylo to jako vojenská operace. Všechno záviselo na pečlivé přípravě a dobře promyšlené koordinaci sil. Jako zkušený generál jsem si promyslela všechny etapy průběhu každoroční bojové akce s názvem zavařování okurek. S tužkou v ruce jsem prošla zásoby koření, cukru, soli a octa, zkontrolovala počet prázdných zavařovacích lahví ve spíži a připsala chybějící položky na nákupní seznam. 

Nemám nic proti různým směsím koření na zavařování nebo vaření, ale nepoužívám je. Raději si dělám vlastní. Hotové směsi jsou asi taky dobré, ale já mám ráda okurky „po svém“. Nepřipadá mi to o nic pracnější, ale o hodně atraktivnější. Moje léty ověřená kombinace koření do okurkového nálevu zatím každému chutnala a já jsem proto nenašla důvod ji vyměnit za něco jiného.

Když jsem tedy doplnila zásoby hřebíčku, nového koření, hořčičného semínka a bobkového listu, nakoupila ocet, krystalový cukr a krabičku umělého sladidla, den d mohl začít. Hned zrána jsme s Adélkou hodily na záda batohy a vyrazily na trh. Po průzkumné obchůzce jsme koupily deset kilo těch nejkrásnějších okurek nakladaček, co tam byly. Drobounké, čerstvé, roztomilé. Pořídily jsme taky cibuli, mrkev, svazek kopru a pěkný kousek čerstvého křenu. Čistě jen pro legraci jsem koupila ještě kilo macatých rudých kapií. kdyby náhodou zbyl nálev...

Doma propukla bitva v plné síle. Adélka odvlekla pytel okurek na balkon a rozpárala mu břicho. První dávku okureček nasypala do plastového lavóru a zalila vodou. Vzala si malý kartáček, který u nás doma přechováváme speciálně jen pro tuto práci, posadila se k lavóru na zem na malý polštářek a pustila se do kartáčování okurek. Pěkně u toho kolem sebe cákala a prozpěvovala si. Čisté pak dávala do velkého nerezového cedníku. 
Já jsem zatím snesla všechny ingredience na nálev a ve dvou velkých hrncích jsem na plotně míchala tu voňavou nádheru. Očistila jsem mrkev, jeden lusk kapie a křen, oloupala cibuli a všechno pěkně na jemná kolečka nastrouhala do misek. Teď se přiblížila nejoblíbenější část operace: rozestavěla jsem čisté lahve na kuchyňskou linku a do každé z nich jsem vložila pár koleček cibule, mrkve a křenu a kolečko kapie pro ozdobu. Od Adélky jsem si přinesla cedník čistých okurčiček a narovnala jsem je do lahví. Tohle mě bavilo už jako malou holku: nacpat do lahve co nejvíc okurek, aby žádný prostor nezůstal volný. Plné lahve jsem opatrně zalévala vroucím nálevem, který už voněl po celém bytě a určitě i na chodbě. Pak ještě zavíčkovat a první dávka lahví mohla do trouby. Dvacet minut při osmdesáti stupních, jak velí tradice. 
To všechno celkem třikrát. 

Večer jsme s Adélkou přehlížely lahve vyrovnané na lince jako naši vítěznou armádu v čele s jednou lahví červené kapie jako s generálem (nálev přece jen vyšel). Hrdě jsme sklízely pochvaly od zbytku rodiny a cítily jsme se šťastně unavené. „Maminko, tohle bylo potěšení, viď?“ zeptala se dcera. „Ano, beruško, veliké.“

pátek 11. července 2014

Spokojenost

Po dokončení instalace nové výstavy.

Druhé vydání Panáčka

Je to zvláštní pocit držet v rukou knihu, který poprvé spatřila světlo světa před deseti lety!
Ten příběh O dřevěném panáčkovi jsem nosila v hlavě přes rok. Pak jsem ho za jedno odpoledne sepsala, proškrtala a bylo to. Text jsem ukázala Janičce Marvánové, tehdy ještě studentce, a za krátkou dobu mi přinesla návrh postavičky. Byla jsem nadšená. Hotový koncept jsem předložila svému nakladateli a když při čtení uronil slzu, věděla jsem, že je vyhráno.
Dnes je na světě druhé vydání. Menší formát kompenzuje nižší cena a lepší kvalita barevného tisku.

Pracuju v práci

Nastalo léto a já zvelebuju. Nejdřív v práci. ne že by to bylo proto, že je důležitější. Jednoduše řemeslníci měli termín.
Nejdříve jsme trochu stěhovali.
Teď právě probíhá výměna oken, což není vůbec malebné.
Neplánovaně mi vyměňují i jedny wawky.
Ale až to bude hotové, bude to krásné. Doufám.