pondělí 24. června 2013

Mrkev ho vcucla pod zem


Rozkošná, bláznivá a skoro přírodovědná pohádka s hádankami na konci každé kapitolky a se třemi různými konci. Ten svůj si můžete vybrat podle nasbíraných hvězdiček za správně odpovězené otázky. Doporučuju vám luštit pořádně a poctivě, protože ten nejdražší konec je samozřejmě ten nejlepší!

Fantazie tu jede na plné obrátky, hrdinové, děj i prostředí vypadají jako z hororu, a přesto jde o takové věci jako přátelství, svoboda a statečnost. Zlo je potrestáno, zrádci nezvítězí. Na cestě ke svobodě se objevují nenápadní pomocníci, kteří vykonají potřebný úkol nebo nějak poslouží a zase zmizí bez nároků na odměnu nebo vděčnost. Jména hrdinů vyvolají překvapené chichotání dětských čtenářů nebo posluchačů, protože jsou skutečně pikantní a vtipná. Kromě zábavy se také dozvíme spoustu zajímavých poznatků z říše rostlinné i živočišné, protože právě v těchto říších se příběh odehrává a kromě hlavního hrdiny kluka Ctibora, jsou pořád ještě dost hlavními hrdiny i slon Alfréééd a myš Hryž. V ději se však vyskytují ještě různá další zvířata, jeden obr jménem Drtihnát a kuchyní se mihne i paní obrová, když míchá žulovou polévku. 

Možná, že děj trochu připomíná styl příběhů jako je Alenka v říši divů, ale Petr Stančík má tolik vlastních vtipných i chytrých nápadů, že ta podobnost vlastně nehraje žádnou roli. Ostatně – prchali jste někdy na šicím stroji? Jedli jste chleba s komářím sádlem? Tak vidíte.

Příběh je členěný do poměrně krátkých kapitolek, což je pro malého čtenáře výborné. Čtení je to ovšem napínavé, takže jedna kapitola stačí málokdy. Nevšední ilustrace Jiřího Stacha umocňují tajemnou náladu podzemních světů. Chybí jedno jediné – nějaká záložka, na niž by si chytří čtenáři zaznačovali své hvězdičky za úspěšně vyluštěné hádanky. Jinak je kniha naprosto doporučeníhodná a já ji tedy doporučuji, protože se mi moc líbila. Řekla bych, že parádně si počtou děti od šesti, sedmi let.

Stančík, Petr: Mrkev ho vcucla pod zem, Meander 2013


pátek 21. června 2013

Pohádky o malé tlusté víle



Dědeček, Jiří: Pohádky o malé tlusté víle, Meander 2012

Pohádky o malé tlusté víle mne zaujaly hned z několika důvodů. Za prvé název. Copak víly bývají tlusté? Za druhé Jiří Dědeček. Ten vtipný autor mnoha skvělých písní? Ten brilantní básník mnoha sbírek dětské poezie? Ten ctihodný předseda českého PEN klubu? Za třetí Petr Nikl. Tenhle veleúspěšný malíř ilustruje něčí knížku? A dokonce podle přání autora textu vytvoří lehce kýčovitý doprovod? Za čtvrté vydavatel. Meander vydává knížky krásné zvenčí i zevnitř. Tedy formou i obsahem. Dala jsem se do čtení a nelitovala jsem ani vteřinu.

Může brát prase do zaječích? Jsme-li v koupelně a mydlíme se, smíme říci, že dlíme na mydlitbách a jsme v mydlitebně? Co počít, když někdo neumí lhát, a říká nám proto nepřijemné věci? Je lepší se změnit, aby nepříjemnosti neplatily, nebo pokusit naučit ho lhát? Malá tlustá víla, Trpasl, kocour Šroubováček, Prasisko, Špinavý zajíc, Panáče, Pardynka, Knedlík a Nastydlá rybička prožívají uvěřitelné příhody, řeší starosti, jaké známe i my, a vůbec, na to, že jsou to obyčejné hračky, jsou nám lidem nějak podivně směšně podobní. Jenom bychom to tak možná neřekli. Autor ústy svých postav zastává hodnoty, které hodnotami skutečně jsou, ale nijak je svým čtenářům necpe. Laskavě se směje špatným vlastnostem hrdinů knížky, ale projevuje pro ně také mnoho pochopení, protože nikdo není dokonalý a bezchybný. Dokonce ani pravdomluvná Malá tlustá víla.

Za zvláštní pozornost stojí jazyková stránka knížky. V ní spočívá těžiště kvality a originality díla. Je totiž lahůdková. Stačí změnit jediné písmenko a už se jedná o úplně jiné slovo. Stačí vzít běžnou frázi příliš doslovně a už se ocitáme v úplně jiné situaci. Často nám může připadat, že na nějakém tom slovíčku vlastně ani tak moc nezáleží. Pokud se ale hry se slovy mírně přeženou, vyvstane problém v jasné zřetelnosti. Na každém slovíčku, co slovíčku, na každém písmenku záleží, mají-li slova říkat to, co chceme vyjádřit. Pro děti i jejich rodiče se při čtení naskýtá mnohá příležitost k zamyšlení nad váhou slova, nad pravým jejich významem, nad situacemi, v nichž určitá úsloví používáme, a je-li to tak dobře. Už dlouho jsem se tak nenasmála a zároveň se necítila postrčena k zamyšlení nad tím, co to vlastně bezmyšlenkovitě říkám.


Jiřímu Dědečkovi se knížka opravdu povedla. Petru Niklovi ovšem také. Rozhodl se podrobit přání autora textu a vytvořil ilustrace mírně kýčovité. Kýč sem nebo tam, jsou přiléhavé a krásné.