Kramflíčky

Sobotní ráno, mlhavé, zamžené, chladné a neurčité. Spěchala jsem jen pro rohlíky k snídani. Nic víc jsem venku nechtěla. Fakt. Proto jsem se ani nelíčila. Jen jsem na sebe hodila dlouhý zimní plášť, kozačky a baret. Pod tím, nikomu to neříkejte, jsem měla teplé pyžamo. Nikdo z miláčků doma ještě nevstával a já jsem nechtěla štracháním v šatníku nikoho předčasně budit.

Obula jsem se do vysokých kozaček a vyběhla z domu. V chůzi jsem si ještě upravovala na hlavě baret a natahovala rukavice. Pak jsem zřetelným kývnutím pozdravila sousedku, která se po opačné straně ulice už z nákupu vracela. Pak přejelo několik aut za sebou a já jsem moha přejít přes křižovatku na chodník k samoobsluze. Přemýšlela jsem, jestli nepotřebuju koupit ještě něco jiného než jen čerstvé rohlíky k snídani, ale nic mě nenapadlo. Cupitala jsem po asfaltovaném chodníku a vtom jsem si to uvědomila! Já klapu. Moje podpatky pěkně ťukaly takovým příjemným vysokým tónem. Cítila jsem se hrozně dobře, tak nějak žensky. Hned jsem se pořádně narovnala, abych si tu chůzi jaksepatří užila. Trošku jsem zpomalila a pak zas trošku zrychlila. Hezký zvuk!

Málokteré moje boty takhle klapou. Nejspíš je to dáno materiálem, z něhož je vyroben podpatek. Možná i konstrukcí boty. Je to zajímavé, když jsem byla ještě holka, taky jsem měla jedny silně klapavé botky. Pamatuju si, že jsem se styděla v nich chodit například do hudební školy, protože tam to na chodbě v přízemí, kde se nacházelo houslové oddělení, vždycky znělo, jako kdyby někdo střílel ze samopalu. Takový hluk způsobovalo to moje klapání. Pan školník na mě jednou udělal takový přísný kukuč a zasyčel: „Psssst!“ Od té doby jsem chodila chodbou v hudebce po špičkách. Bála jsem se došlápnout na celé chodidlo, abych zase neklapala a pan školník se nezlobil, že ruším celé houslové oddělení.

Teď to na ulici zjevně nikomu nevadilo a já jsem si uvědomila, že je mi to vlastně příjemné. Velmi příjemné. Klapat si takhle po ránu ulicí, vyťukávat rytmem chůze rytmus své nálady. Nesla jsem domů čerstvé voňavé rohlíky a užívala si objevu velmi ženského a velmi nenáročného potěšení. Hezký začátek nového dne…

Mikulášské potěšení

Jsou svátky, které nemohu ignorovat. Jsou zvyky, které nechci opomíjet. Jsou potěšení, která si nenechám ujít. Jako například svátek svatého Mikuláše. Kdysi před lety jsem si ujasnila, co to bylo za chlapíka a co má říci ještě po všech těch staletích mně osobně. Rozhodla jsem se jeho odkaz připomínat sobě, své rodině a vlastně i vám.

Nikdy jsem nepochopila, kde se a kdy k dobrotivému štědrému muži přimotali čerti a andělé. Podle legendy chodil sám. A navíc záměrně tak, aby nebyl viděn. Chtěl obdarovávat tajně, aby poděkování připadlo Bohu. Myslím si tedy, že by se k takto tajemnému plížení pod okny spoluobyvatel těžko oblékal do svátečního ornátu s mitrou na hlavě. Jen si to představte! Taky by se netázal chudých obdarovávaných, zda byli hodní, zda si nějaký dar vůbec zaslouží. Rozdával dárky z milosti, protože chtěl někomu udělat radost, podle historických pramenů dával peníze, aby někoho zachránil před otroctvím kvůli dluhům. Ani my bychom neměli dětem dávat dárky podminečně, ale z lásky, protože jsou naše. Beztak totiž i největším zlobilům něco nakonec dáme, a tak se výhrůžky míjejí s účinkem. Tím jenom snižujeme svou rodičovskou autoritu.

Na mikulášském svátku není tak podstatné, co vlastně darujeme. V naší rodinné tradici to jsou sladkosti, ovoce, slanosti a ořechy. Moje babička například zavedla tradici „mikulášských párečků“. Jednoho roku totiž zřejmě z čiré bezradnosti přidala k mikulášské nadílce párky, které mínila podávat k večeři. Obyčejné párky nazvala podle slavného svatého a pro velký úspěch zařadila mikulášské párky do rodinných tradic. Daleko podstatnější než výběr laskomin však je způsob obdarování. Jasně, vždyť párky, mandarinky nebo perníky s mikulášskou nálepkou si můžete dát skoro kdykoli, ale tak, jako obdarovával pravý Mikuláš, tak se obvykle dárky nedávají.

Svátek svatého Mikuláše je překrásný hlavně proto, že je tak tajemný. Člověk nic netuší, jen tak si žije jako vždycky a najednou, z ničeho nic, se za oknem, pod polštářem, na psacím stole, na parapetu nebo prostě někde objeví nadílka. Hromádka balíčků, všelijakých sáčků nebo jedna velká punčocha. Některé děti si chystají na okno podkolenky, aby je Mikuláš mohl naplnit, kdyby šel náhodou kolem. O dárci se lze dohadovat, ale najisto nic nevíte. Jediným způsobem, jak dárek oplatit, je taky někoho obdarovat.

Myslela jsem si, že tento svátek je hlavně pro malé děti. Jejich radostné výskání, když objeví pamlsky a drobné dárky, jejich bázní rozevřené oči, když se dotýkají tajemna, to musí okouzlovat každého rodiče. Nezdálo se mi, že by staré lidi mohl potěšit sáček sladkostí tajně pověšený na kliku dveří od bytu, jak jsme to s dcerami začaly dělat, ale nad jejich reakcemi jsem užasla. Slzy z pohnutí, radostný smích, dojaté dopisy napsané třesoucí se rukou... Všichni příbuzní si nejspíš mysleli, že staří lidé už na takové hlouposti nejsou, a tak svým dědouškům nic nedávali. Jenže se mýlili. Každý člověk potřebuje vědět, že na něj někdo myslí. Starého i mladého, chudého i bohatého, zdravého i nemocného potěší důkaz lásky. A co je mikulášská nadílka jiného? Já si to otevřeně přiznávám a na Mikuláše se moc těším. K nám přijde docela určitě.

Natáčení letošního posledního Jak to vidím já