pátek 30. září 2011

Tři podoby švestky


Ráno jsem vstala docela časně. Na to, že byla sobota, až nezvykle brzo. Měla jsem ovšem dobrý důvod. Ve spíži na mě čekal obrovský koš zralých švestek. Včera večer nám ho přivezl kamarád jako milou pozornost. K ránu už jsem nemohla dospat, jak jsem se těšila, co všechno s nimi podniknu.

Upeču koláč. Uvařím knedlíky. Pár jich taky usuším. Ty nejkrásnější narovnám do staré polévkové mísy na kuchyňském stole a všichni budeme chodit kolem a ujídat. Nesmím jen zapomenout položit na stůl k míse taky misku na pecky, jinak je budu sbírat z nejneuvěřitelnějších míst po celém bytě, napadlo mě. Před mým vnitřním zrakem už defilovaly plechy s koláčem pokrytým šťavnatými švestkami a zlatou křupavou drobenkou. Hned za nimi poletovaly v mých myšlenkách talíře plné knedlíků sypaných mákem a polévaných rozpuštěným máslem. O sušených švestkách jsem ani nestihla přemýšlet. Do čeho se pustím nejdřív?

Není to legrační? Švestky mohou mít různou podobu. Pořád jsou to švestky, ale jednou jako koláč, jednou jako knedlík a jindy jako křížaly. Napadaly mě ještě i jiné podoby, jaké by švestky mohly mít. Co je jejich pravou podstatou? Rozvažovat takhle po ránu o identitě švestky se mi náhle zdálo příliš složité.

Vyčistila jsem si zuby a prohlédla věšák, co bych si tak pro dnešní volný den oblékla. Vedle sebe tam visel můj romantický kytičkovaný župánek, ušmudlané pracovní kalhoty, které nosívám do zahrady, a zástěra. „Kým dneska budu?“ napadlo mě. Vzhledem ke koši švestek šlo o jednoduché rozhodnutí. Nebudu ani zahradnicí, ani odpočívající maminkou. Budu kuchařit. Taky legrační podobnost: jedna žena ve třech různých podobách. Pořád jsem to já, ale pokaždé tak trochu někdo jiný.

Kým jste dneska po ránu vy?

pátek 23. září 2011

Kdo může učit své děti doma?


Nejjednodušší odpověď na palčivou otázku všech rodičů, kteří seriózně uvažují o tom, že by vzdělávání svých dětí vzali do vlastních rukou, je tato: Kdo si troufne. Pojďme se podívat na podrobnosti.

Zákonné podmínky

Zákon stanoví, že rodič vzdělávající své dítě v domácím prostředí, musí mít maturitu. Tečka. Není stanovena žádná specializace, žádné pedagogické minimum, žádné psychologické testy rodiče. Pouze středoškolské vzdělání ukončené maturitou.
Žádné jiné podmínky ohledně vzdělávající osoby stanoveny nejsou. Podobně nejsou blíže specifikovány „vyhovující materiální podmínky“. Není vypsáno, zda dítě musí mít svůj pracovní stůl (stejně se nejlíp a nejvíc učí v kuchyni), svou židli, svou skříňku nebo něco takového. Prostě nějaké vhodné podmínky.

Kdo by neměl

Nehledě na tu maturitu, já soudím, že by se do domácího vzdělávání neměl pouštět rodič příliš úzkostlivý a také rodič, který má potíže s důsledností, kázní a řádem.
Úzkostlivý rodič by trápil sebe i dítě. Nedisciplinovaný rodič by vychovával nedisciplinované dítě. Nemusesli by zvládat školní požadavky a dítě by mohlo dospět k závěru, že je hloupé. Přitom by jen chyběl řád a kázeň.


Co když nezvládnu všechny předměty

Časté obavy rodičů vyvolává představa, že by měli vyučovat předměty, v nichž si z nějakých důvodů nevěří. Týká se to hlavně výchov a jazyků.

Nemám hudební sluch

Žádný problém. Základy teorie, zpívání a pískat na nějakou tu flétničku vaše dítě naučí v místní základní umělecké škole či v zájmovém hudebním kroužku. Pokud víte ve vaší blízkosti o dalších rodinách, kde učí své děti doma, můžete dát síly dohromady. Lze pak pořádat semináře a soustředění, kde se jeden z rodičů věnuje hudebnímu nebo jinému programu dětí, ostatní mohou konzultovat, podniknout něco jako pedagogickou radu.

Neumím nakreslit ani hrušku

Žádný problém. Existuje spousta časopisů plných nápadů pro tvořivé ruce, dá se koupit spousta různých pomůcek, materiálů a návodů. A kdyby vám to opravdu nešlo, tak výtvarné kroužky jsou stejně běžné jako ty hudební. Využijte pomoci profesionálů. A samozřejmě vzájemná výpomoc rodičů jiných dětí je i na tomto poli možná, vítaná a užitečná.

Nesvedu kotrmelec

Tělocvik bývá doménou tatínků. Mohou své děti prohánět, trénovat a učit tělovýchovným disciplínám o sobotách. Sportovní tréninky, gymnastika, plavání nebo obyčejný Sokol dokáží školní hodiny tělocviku vydatně nahradit.

A co cizí jazyk

Výuku cizího jazyka, pokud si rodič na ni netroufá, může svěřit opět odborníkům. Ať už by dítě mohlo docházet na hodiny cizího jazyka do školy, kde je zapsáno, nebo do jazykové školy či k soukromému učiteli.


Shoda je nutná

Asi nejdůležitějším předpokladem však je široká rodinná shoda s tímto způsobem vzdělávání. Oba rodiče musí chtít. Bez jejich spolupráce je tento úkol velmi obtížně splnitelný, nejen dokonce nesplnitelný. Důležitý je také souhlas dítěte.
V případě jakýchkoli potíží si musí být vzájemnou oporou. Nastanou-li tlaky zvenčí (babičky a jiní příbuzní reagují překvapivě emotivně a většinou nesouhlasně), bez společné jednoty se nedá dlouhodobě odolávat.
Domácí vzdělávání je obtížný úkol. Je to těžká práce. Ale její ovoce stojí za to. Pro rodiče i pro dítě.

úterý 20. září 2011

Domácí škola je taky řešení


Kdykoli a kdekoli se hovoří o možnosti vyučovat své vlastní děti v domácím prostředí, vyrojí se spousta otázek. Ať už se ptají vážní zájemci o tento typ výuky, náhodní zvědavci nebo odpůrci, většinou mají stejné dotazy.
Já osobně jsem vyučovala obě své děti jejich prvních pět let školní docházky doma. Strávila jsem tedy osm let v pozici domácí učitelky. Během té doby i po skončení domácí školy jsem odpovídala mnohokrát na užaslé, zvědavé, naštvané, nepřející, dojaté i nadšené otázky. Písemně i ústně, jednotlivcům i plným sálům, v televizi, rozhlase i při soukromých rozhovorech. Vím, na co se lidé většinou chtějí zeptat. Zpracovala jsem si předpokládané okruhy dotazů a pravidelně je budu v této rubrice uveřejňovat. Pokud vás vyprovokují k zamyšlení, z něhož vyplynou otázky k podrobnějšímu vysvětlení nebo dotazy na úplně jiné věci, co ještě nikoho před vámi nenapadlo mi položit, napište mi je, prosím. Ráda na ně odpovím, budu-li to umět.

Proč si propánakrále tak komplikujete život?
Do prvního okruhu otázek jsem zahrnula ty, které se vztahují k motivaci rodičů. Bývají formulovány různým způsobem. Proč si propánakrále tak komplikujete život? Dali byste dítě do školy a měli byste pokoj. Jaké důvody tedy vedou rodiče k rozhodnutí vyučovat své děti sami?

Dítě potřebuje speciální péči
Mnoho dětí se vyvíjí v různých oblastech výrazně nerovnoměrně. Jejich inteligence se rozvinula rychle a nápadně, sociálně však zůstávají nerozvinuté. Tento důvod se ve větší míře týká chlapečků. Takové dítě je nadprůměrně inteligentní – samo již čte a píše, aniž by je kdokoli nějak zásadně učil. Věčně leží v encyklopediích, má znalosti, jimiž zahanbuje třeba i vysokoškolsky vzdělané rodiče. Posaďte malého mudrlanta do školní lavice vedle spolužáka, který se bude celý první rok učit písmenka! Bude se strašlivě nudit, což může mít za následek buď že bude zlobit, vyrušovat, dostávat poznámky a získá k celé té hrozné škole nechuť a odpor. Nebo zmizí ve svém světě, do něhož hned tak někoho nevpustí. Toto riziko vypadá nenápadně, ale může vyústit v naprostou izolaci a citovou deprivaci dítěte. Jeho intelekt si žádá nové a nové podněty pro svůj rozvoj, úkoly a výzvy přiměřené stádiu jeho vývoje i odbornému zaměření.

Děti s výrazným uměleckým nadáním či mimořádným sportovním talentem také potřebují zvláštní režim. Neznamená to, že by školní vědomosti nepotřebovaly, ale jejich čas dostává zcela jiné proporce, které se s běžným školním režimem příliš neslučují. Některé sporty vyžadují ke tréninku specifické prostředí. Umělecké disciplíny zase čas a konzultace. Obojí může být se školní docházkou neslučitelné.

V neposlední řadě se může jednat o speciální péči, která dítěti pomůže vyrovnat se s nedostatky v jeho životním vybavení. Ať jsou to různé disfunkce, zdravotní potíže nebo dlouhodobá nemoc. V některých školách se může dítěti dostat speciální pomoci, ale ne ve všech a ne všichni učitelé dokážou být s dítětem trpěliví a povzbudiví. Rodičovská péče v takových případech často znamená doslovnou záchranu.

Zodpovědnost rodičů

Zodpovědnost rodičů plynoucí z jejich vlastních špatných zkušeností ze školních let může znamenat silnou motivaci pro domácí vzdělávání. Pokud byli rodiče v dětství ve školním prostředí šikanováni nebo nějak pronásledováni, setkali se s nespravedlností a násilím ať už od spolužáků nebo dokonce od učitelů, chtěli by své děti od podobného trápení uchránit.
Nezpochybnitelným faktem je, že citlivé dítě v šesti letech je daleko ohrozitelnější a slabší nežli dítě desetileté. To již má charakter z větší části utvořený, zná svou cenu, životní hodnoty i světový názor, a není tak snadné je šikanovat, deptat a manipulovat s ním. Zvláště dítě, které vyrostlo ve stimulujícím, bezpečném a zdravě náročném prostředí domácí výuky.
Rodiče mohou být také v rozpacích z informací o místní základní škole a její úrovni. Ptali se rodičů dětí, které místní školu navštěvují, a tyto informace je zneklidnily. Co teď? Dojíždět? Vozit denně dítě někam do vzdálenější školy, o níž navíc nic podrobnějšího nevíme? Takové řešení je nákladné časově i finančně.

Obavy z negativního působení školního kolektivu a případně před poněkud patologickou osobností učitele vypůsobí snahu rodičů ochránit dítě před újmou takovým prostředím způsobenou. Chtěli by, aby jejich dítě vyrůstalo ve vlídném pokojném prostředí, v úctě k jeho jedinečné osobnosti a s ohledem na originální kombinaci talentu a schopností.

Vlastní představy o formování

Vlastní představy o formování charakteru dítěte a jeho správného vztahu k celoživotnímu procesu vzdělávání mohou být ovlivněny alternativním životním stylem celé rodiny. Ať se jedná o rodinu žijící výlučným způsobem života kvůli přespříliš příznivým majetkovým poměrům a chtějí, aby jejich dítě mělo skutečně jen to nejlepší (a soukromý učitel, který poskytne dítěti individuální výuku, je už od dob feudalismu luxusní výsadou těch nejbohatších), nebo žijí podle ekologických či náboženských zásad, které většinová společnost nechápe a snad je k nim málo vnímavá a tolerantní.

První stupeň základní školy neznamená pro dítě pouze vštěpování vědomostí, ale rovněž budování postojů, tříbení hodnotových kritérií a tvorbu světového názoru. Osobnost učitele se do dítěte otiskuje verbálními i neverbálními projevy a rodiče většinou nemají možnost osobu učitele ani pořádně poznat, natož nějak korigovat hodnoty a postoje jím prezentované a dětem předávané.

Dobrý příklad někoho známého

Dobrý příklad někoho známého, kdo doma své děti vyučoval, je také častým důvodem ke vzdělávání dětí vlastními silami. Kdo domácí školu neabsolvoval, nemůže si ani dobře představit, jak to ve skutečnosti funguje. Příklad spokojené harmonické rodiny může inspirovat k následování i tak „bláznivého projektu“ jako je domácí vyučování. Uvidíme, že to jde i v našich podmínkách, nejen někde v Americe, kde je to přece jen jiné.

Pustí-li se do domácího vzdělávání známá rodina se stejně starými dětmi, je to už velká výzva! Můžeme si navzájem vypomoci.

Namaluj mi obličej


Tuhle hru jsem s holkama hrávala, už když byly ještě malé. Je to hra mazlivá, něžná, uvolňovací a nic k ní nepotřebujete. Žádné pomůcky, zvláštní prostor nebo speciální oblečení. Prostě nic. Jen chuť udělat si navzájem dobře. Hra se jmenuje: Namaluj mi obličej.

Možná to ani vlastně není hra, ale takové mazlení. Spočívá v tom, že jeden člověk druhému něžně prsty hladí obličej, jako by mu kreslil rysy. Většinou se začíná od čela. „Čelo, obočí, spánky,“ říkalo se nahlas, protože když jsme si takhle hrály s holčičkama, učily se pojmenovávat části obličeje. Teď jsou už velké slečny, ale některých tradic se drží přímo sveřepě. „Tak a teď tvářičky,“ a jemné prstíky zlehka jezdily po tváři, jako by nejdříve nakreslily její obrys a pak ji ještě vybarvovaly. Potom se nakreslil obrys očí a doplnil se dlouhými řasami, potom nosík a pusinku. Při obkreslování rtů se vždycky musela položit otázka, jestli kreslím paní nebo pána. Bylo to důležité, protože pokud jsem kreslila pána, bylo možné načrtnout fousy pod nosem a na bradičce třeba i plnovous. Paní žádné vousy ani plnovousy nemívaly. Těm jsme naopak kreslily předlouhé kadeře až ke kolenům.

Tahle hra, tohle mazlení mělo vždycky zajímavý účinek. Když byla některá z nás unavená, mrzutá, smutná nebo dokonce nešťastná, skoro vždycky to pomohlo zlepšit náladu, dodat sílu a potěšit. Čím byly holky větší, tím míň jsme tu hru hrály. Kdoví proč, vždyť únavu, mrzutost nebo smutek jsme prožívaly tu a tam stále. Ovšem nedávno jsem se cítila tak nějak mrzutě, sklesle a znechuceně. Neměla jsem k tomu žádný pořádný důvod, ale bylo mi mizerně. Seděla jsem doma v křesle, koukala do blba a na nic jsem neměla sílu. Moje dcerušky kolem mne chodily a nenápadně se vyptávaly, jestli nemám na něco chuť, jestli se nechci napít, nebo zdali by mne nepotěšil nějaký film nebo muzika. Já jsem ale nic nechtěla, jen jsem se pořád tak nešťastně tvářila. Konečně Anička zvolala: „Už to mám! Nechtěla bys namalovat obličej?“

Chtěla jsem. Dostala jsem pořádného pána s knírem pod nosem i s dlouhým plnovousem a vážně mi to udělalo moc dobře. Některé dětské zvyky je dobré nezapomínat, člověk by se tím připravil o báječné potěšení.

Holčičí sny


Nejsem příliš snivý typ. Netoužím po zvláštních požitcích, neprahnu po exotických cestách, netrápím se kvůli něčemu neuskutečnitelnému, oč bych moc stála, a nemám to. Nevytahuju se tím, nemůžu za to. Jsem tak prostě stvořená. Proto mě občas překvapí, když v nečekané situaci prožívám něco jako naplnění holčičího snu.

Uvědomila jsem si to při jednom natáčení krátkého příspěvku pro televizi. Točili jsme podle mého textu a paní režisérka měla dojem, že nejlepší by to bylo někde na zámku. A tak jsem procházela komnatami, povalovala se v překrásné starožitné hraběcí posteli, pudrovala si nosík před toaletkou paní hraběnky, seděla u rozkošného psacího stolku s mnoha šuplátky, porcelánovým kalamářem a sametovou psací podložkou a probírala se hraběcím albem. K dovršení mého údivu mi navlékli krajkové rukavičky po paní hraběnce a nechali mě nastoupit a usadit se ve zlaceném polstrovaném kočáře.

Při zpáteční cestě domů jsem si teprve uvědomila, co se mi to přihodilo. Vždyť mně se splnil holčičí sen! Přesně to jsem si při návštěvách zámků vždycky přála. Snila jsem o tom, jaké to musí být posadit se k psacímu stolku, pohladit dlaní desku, cvrnknout do víčka kalamáře a povytáhnout aspoň jedno šuplátko. Přála jsem si vyzkoušet, jak se leželo ve vyřezávané vznešené posteli v historické komnatě a představovat si, že já jsem ta šlechtična, která tam bydlí. Byl to splněný sen, o němž jsem ani nevěděla, že ho mám. Přemýšlela jsem, že do stejné kategorie patří i kabelka, kterou nosím místo aktovky, rtěnka místo tyčinky jeleního loje a třeba lodičky na podpatku místo nudných polobotek mé dětské reality.

Připomínat si holčičí sny a radovat se z jejich naplnění je potěšení vskutku nečekané

Čerstvě povlečené peřiny


Ráda spím. Někdy se do postele těším už od rána. Baví mě ulehnout, pěkně si natřást polštář pod hlavou, zachumlat se do peřiny, šťastně si promítnout hezké zážitky uplynulého dne nebo zaujmout odhodlaný postoj, že v novém dni vyřeším to, co se mi dnes nepovedlo, a usnout.

Ale obzvlášť se těším do postele v ty dny, když mám čerstvě povlečené peřiny. Podle zvyku své babičky dávám vysvlečené peřiny, než je znovu povleču, vyvětrat na balkón. Lůžkoviny mi pak voní dvojnásob. Jednak čerstvým povětřím, jednak čistým povlečením. Nemám nějak moc v oblibě vůně aviváží, většinou mi připadají chemické, nepůsobí přirozeně. Prádlo peru v roztoku z marseillského mýdla a suším venku. Složené povlečení ve skříni prokládám plátěnými pytlíčky se sušenou levandulí. Ono to pak voní jinak.

V ten den, kdy převlékám peřiny, chodím do postele schválně docela brzo, abych si té krásy užila dřív, než usnu. Nejsem na tom ještě tak špatně, jako býval můj dědeček. Ten totiž vždycky, když babička převlékala peřiny, ochořel nějakou krátkou drobnou nemocí. Nějaké malé nachlazení, slabá horečka, lehká nevolnost. Prostě musel do postele. Babička brala dědečkovo ulehnutí do čerstvě povlečených peřin stoicky, podobně jako vnímala skutečnost, že vždycky (nebo hodně často), když umyje okna, začne pršet. Pokud vím, nahlas to nikdy nijak nekomentovala.

To já si večer blaženě hovím v té hebkosti a vůni, převaluju se opatrně, abych peřiny hned moc nepomačkala, a užívám si nenáročného potěšení. Někdy se ke mně pod peřinu vmáčknou i obě moje dcerušky, tulíme se, špitáme si nejtajnější tajemství a chichotáme se. Ale to je už docela jiné potěšení…

Marnotratný Bůh


„Marnotratný Bůh? Snad marnotratný syn, ne? O něm se v tom příběhu vždycky jedná,“ napadlo mě, když jsem zahlédla titul knížky Timothyho Kellera. Podtitul mne ovšem zarazil. Jak uzdravit srdce křesťanské víry. „To je dost odvážné tvrzení, tuhle knížku si musím přečíst,“ rozhodla jsem se.
Když se někdo pustí do rozebírání nějakého notoricky známého příběhu, buď může být výsledkem strašlivá nuda, nebo ohromující objev. Co se dá vytřískat z té historky o dvou bratrech, z nichž jeden bývá líčen jako kladný a druhý jako záporný hrdina, jsem si nedovedla představit. Kázání na toto téma jsem za svůj křesťanský život slyšela desítky. Většinou z něj kazatelé vyvozovali osnovu pokání: 1. Mladík zhřešil, 2. přišel k sobě, 3. obrátil se a šel domů, 4. tam vyznal svůj hřích. My musíme být jako on. O jeho starším bráchovi toho už tolik nebylo. S ním měli kazatelé většinou soucit. Chápali ho, že to pro něj bylo těžké. No bodejť.
Timothy Keller nás všechny rozdělil do dvou skupin – na ty, kdo jsou jako mladší bratr, prozřelí hříšníci, kteří to rozeznali a obrátili se k otci s žádostí o odpuštění, a na ty, kdo celý život poctivě a odpovědně plnili všechna přikázání jako bratr starší. Kdo myslíte, že je na tom líp? Schytali to oba a právem. S kým myslíte, že měl Ježíš větší soucit, komu se víc osobně věnoval? Starším nebo mladším bratrům? A koho častěji káral a tvrdě napomínal? Mladší nebo starší bratry? A kdo si myslíte, že jste vy?
Srdce křesťanské víry skutečně potřebuje uzdravit. Jak tak jezdím po nejrůznějších křesťanských sborech a vidím, s čím se potýkají, mám dojem, že tahle knížka by prospěla všem. Mně v první řadě.
Keller, Timothy: Marnotratný Bůh, Triton 2011.