Kramflíčky

Sobotní ráno, mlhavé, zamžené, chladné a neurčité. Spěchala jsem jen pro rohlíky k snídani. Nic víc jsem venku nechtěla. Fakt. Proto jsem se ani nelíčila. Jen jsem na sebe hodila dlouhý zimní plášť, kozačky a baret. Pod tím, nikomu to neříkejte, jsem měla teplé pyžamo. Nikdo z miláčků doma ještě nevstával a já jsem nechtěla štracháním v šatníku nikoho předčasně budit.

Obula jsem se do vysokých kozaček a vyběhla z domu. V chůzi jsem si ještě upravovala na hlavě baret a natahovala rukavice. Pak jsem zřetelným kývnutím pozdravila sousedku, která se po opačné straně ulice už z nákupu vracela. Pak přejelo několik aut za sebou a já jsem moha přejít přes křižovatku na chodník k samoobsluze. Přemýšlela jsem, jestli nepotřebuju koupit ještě něco jiného než jen čerstvé rohlíky k snídani, ale nic mě nenapadlo. Cupitala jsem po asfaltovaném chodníku a vtom jsem si to uvědomila! Já klapu. Moje podpatky pěkně ťukaly takovým příjemným vysokým tónem. Cítila jsem se hrozně dobře, tak nějak žensky. Hned jsem se pořádně narovnala, abych si tu chůzi jaksepatří užila. Trošku jsem zpomalila a pak zas trošku zrychlila. Hezký zvuk!

Málokteré moje boty takhle klapou. Nejspíš je to dáno materiálem, z něhož je vyroben podpatek. Možná i konstrukcí boty. Je to zajímavé, když jsem byla ještě holka, taky jsem měla jedny silně klapavé botky. Pamatuju si, že jsem se styděla v nich chodit například do hudební školy, protože tam to na chodbě v přízemí, kde se nacházelo houslové oddělení, vždycky znělo, jako kdyby někdo střílel ze samopalu. Takový hluk způsobovalo to moje klapání. Pan školník na mě jednou udělal takový přísný kukuč a zasyčel: „Psssst!“ Od té doby jsem chodila chodbou v hudebce po špičkách. Bála jsem se došlápnout na celé chodidlo, abych zase neklapala a pan školník se nezlobil, že ruším celé houslové oddělení.

Teď to na ulici zjevně nikomu nevadilo a já jsem si uvědomila, že je mi to vlastně příjemné. Velmi příjemné. Klapat si takhle po ránu ulicí, vyťukávat rytmem chůze rytmus své nálady. Nesla jsem domů čerstvé voňavé rohlíky a užívala si objevu velmi ženského a velmi nenáročného potěšení. Hezký začátek nového dne…

Mikulášské potěšení

Jsou svátky, které nemohu ignorovat. Jsou zvyky, které nechci opomíjet. Jsou potěšení, která si nenechám ujít. Jako například svátek svatého Mikuláše. Kdysi před lety jsem si ujasnila, co to bylo za chlapíka a co má říci ještě po všech těch staletích mně osobně. Rozhodla jsem se jeho odkaz připomínat sobě, své rodině a vlastně i vám.

Nikdy jsem nepochopila, kde se a kdy k dobrotivému štědrému muži přimotali čerti a andělé. Podle legendy chodil sám. A navíc záměrně tak, aby nebyl viděn. Chtěl obdarovávat tajně, aby poděkování připadlo Bohu. Myslím si tedy, že by se k takto tajemnému plížení pod okny spoluobyvatel těžko oblékal do svátečního ornátu s mitrou na hlavě. Jen si to představte! Taky by se netázal chudých obdarovávaných, zda byli hodní, zda si nějaký dar vůbec zaslouží. Rozdával dárky z milosti, protože chtěl někomu udělat radost, podle historických pramenů dával peníze, aby někoho zachránil před otroctvím kvůli dluhům. Ani my bychom neměli dětem dávat dárky podminečně, ale z lásky, protože jsou naše. Beztak totiž i největším zlobilům něco nakonec dáme, a tak se výhrůžky míjejí s účinkem. Tím jenom snižujeme svou rodičovskou autoritu.

Na mikulášském svátku není tak podstatné, co vlastně darujeme. V naší rodinné tradici to jsou sladkosti, ovoce, slanosti a ořechy. Moje babička například zavedla tradici „mikulášských párečků“. Jednoho roku totiž zřejmě z čiré bezradnosti přidala k mikulášské nadílce párky, které mínila podávat k večeři. Obyčejné párky nazvala podle slavného svatého a pro velký úspěch zařadila mikulášské párky do rodinných tradic. Daleko podstatnější než výběr laskomin však je způsob obdarování. Jasně, vždyť párky, mandarinky nebo perníky s mikulášskou nálepkou si můžete dát skoro kdykoli, ale tak, jako obdarovával pravý Mikuláš, tak se obvykle dárky nedávají.

Svátek svatého Mikuláše je překrásný hlavně proto, že je tak tajemný. Člověk nic netuší, jen tak si žije jako vždycky a najednou, z ničeho nic, se za oknem, pod polštářem, na psacím stole, na parapetu nebo prostě někde objeví nadílka. Hromádka balíčků, všelijakých sáčků nebo jedna velká punčocha. Některé děti si chystají na okno podkolenky, aby je Mikuláš mohl naplnit, kdyby šel náhodou kolem. O dárci se lze dohadovat, ale najisto nic nevíte. Jediným způsobem, jak dárek oplatit, je taky někoho obdarovat.

Myslela jsem si, že tento svátek je hlavně pro malé děti. Jejich radostné výskání, když objeví pamlsky a drobné dárky, jejich bázní rozevřené oči, když se dotýkají tajemna, to musí okouzlovat každého rodiče. Nezdálo se mi, že by staré lidi mohl potěšit sáček sladkostí tajně pověšený na kliku dveří od bytu, jak jsme to s dcerami začaly dělat, ale nad jejich reakcemi jsem užasla. Slzy z pohnutí, radostný smích, dojaté dopisy napsané třesoucí se rukou... Všichni příbuzní si nejspíš mysleli, že staří lidé už na takové hlouposti nejsou, a tak svým dědouškům nic nedávali. Jenže se mýlili. Každý člověk potřebuje vědět, že na něj někdo myslí. Starého i mladého, chudého i bohatého, zdravého i nemocného potěší důkaz lásky. A co je mikulášská nadílka jiného? Já si to otevřeně přiznávám a na Mikuláše se moc těším. K nám přijde docela určitě.

Natáčení letošního posledního Jak to vidím já

Větrník

Moje potěšení pro tento týden není zákusek s názvem větrník, ačkoli ten by také stál za úvahu. Nejspíš bych tomu sama nevěřila, kdyby mi někdo předpověděl, že mě potěší bílý plastový větrník zapíchnutý v květináči, ale skutečně je to tak. Popíšu vám, jak to bylo.

Šla jsem domů z práce. Dost unavená. Trochu mě bolela hlava a taky mě už tlačily boty, měla jsem strašný hlad a nejasný pocit, že jsem měla cestou domů něco koupit, ale za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout, co to mělo být. Citrony? Zelí? Rýže? Chleba? Nevěděla jsem. Opravdu zoufale jsem potřebovala nějaké to malé potěšení.

Rozhodla jsem se zvolit cestu ulicí kolem malého květinářství, kde mají vždycky něco hezkého za výlohou a kde už na ulici před krámkem vždycky naaranžují nějaké květináče, truhlíky nebo stojany tak zajímavě, že se musím aspoň na chvilku zastavit a pokochat se. Často mě inspirují k vlastním zdobicím výkonům, když žasnu, jak vynalézavě lze dekorovat třeba jen zahnutou větví a hrstí suché trávy. Onehdy jsem dokonce podle vzoru slečny květinářky vyryla ze záhonu na zahradě trs šalvěje a přesadila jej do hezkého květináče. Ten pak zdobil jeden roh na balkoně a všechny návštěvy koukaly, co to mám za exotickou rostlinu. Přitom na zahradě si mého šalvějového houští nikdo ani nevšiml. A navíc jsem pro šalvějové lístky do vepřových plátků nebo na čaj nemusela běhat do zahrady, ale byly pěkně po ruce.

Uhodla jsem. Už zdálky jsem viděla, že to bude něco krásného. Na chodníku před květinářstvím se v rozestavěných velkých i malých květináčích mezi zelení něco bělalo. Nemohla jsem odhadnout, co to může být. Kopretiny? Chryzantémy? Jiřiny? Čím víc jsem se blížila, tím méně květin přicházelo v úvahu. Co to jenom je? Když jsem se přiblížila na pár kroků, zjistila jsem, že ve všech květináčích jsou zapíchány bílé plastové větrníky. Malé i větší, všechny ze stejného bílého materiálu se vzorem, který vypadal jako krajka. Nedokázala jsem odolat, sehnula jsem se a jeden větrníček vytáhla z květináče, abych si ho mohla zblízka prohlédnout. Ten krajkový vzor byl průhledný! Jak jsem tak držela větrník v ruce, zafoukal větřík, větrník se roztočil a v mé ruce jakoby rozkvetla bílá květina. Kopretina? Chryzantéma? Nebo jiřina? Vstoupila jsem do prodejny a zaplatila.

Zbytek cesty jsem si vykračovala s větrníkem v ruce a zaměstnávala mne vytrvalá snaha udržet ho nastavený větru tak, aby se točil. Zapomněla jsem na hlavu, hlad, boty i nákup. Bylo to krásné. Sklidila jsem pobavený obdiv několika kolemjdoucích, zaslechla jsem nadšené výskání osazenstva několika kočárků a zdá se mi, že ten chlapeček v modré bundě, co ho vedl za ruku jeho dědeček, si ještě téhož dne stejný větrník vybrečel.

Já jsem svůj potěšující úlovek zasadila do květináče s dokulata sestříhaným zimostrázem. Stojí na zahradní zídce, takže ho mám pěkně na očích, kdykoli vyhlédnu z kuchyňského okna. Dokonce i v bezvětří je krásný, ale na podzim to docela fouká, a tak mám o svou drobnou radost postaráno.

Louskání ořechů

Přišla jsem domů z práce a už byla tma. Snědla jsem zbytek zelňačky, co Adélka uvařila k obědu, a postavila jsem si vodu na čaj. Převlékla jsem se do pohodlného domácího oblečení a přemýšlela jsem, co bych tak měla dělat. Žehlit? Uklízet? Vařit? Něco upéct? Strašně se mi do ničeho nechtělo.
Upřímně řečeno bych šla nejraději spát, to ale přece jenom nešlo. Maminka přece nemůže spát, když je ještě den. Maminka musí něco kutit, aby dávala dobrý příklad dětem. Co bych jen tak mohla…? Rozhlížela jsem se po kuchyni, jestli mě něco neosloví. Nějaká drobná nenáročná práce, která by se dala vykonávat nejlépe vsedě. Nic mi nepřipadalo zvlášť naléhavé, nic nehořelo, ani na mne naléhavě nevolalo. Také ode mne nikdo nic nepožadoval, na nic se neptal, ani si mne vlastně nikdo nevšímal. Do oka mi padla proutěná ošatka s ořechy stojící v rohu na zemi. Vánoce skoro za dveřmi, neškodilo by nalouskat zase trochu ořechů, napadlo mne. Ty, co jsem vylouskala minulou sobotu, jsme už snědli. Jakmile se někde na dosah ocitne miska ořechových jader, všichni chodí nápadně nenápadně kolem a uzobávají tak dlouho, dokud je co. A zanedlouho bude třeba myslet na pečení vanilkových rohlíčků. Bylo rozhodnuto.
Na obdélníkový dřevěný podnos jsem si připravila tři misky. Jednu s nevylouskanými ořechy, druhou na vylouskaná jádra a třetí na skořápky. Pro louskáček a hrnek s čajem jsem se do kuchyně vrátila a všechno jsem to přinesla k nízkému stolku v pokoji. Usadila jsem se pohodlně do křesla, pustila jsem si hezký film a louskala jeden ořech za druhým. Šlo mi to dobře od ruky a zanedlouho jsem měla jednu misku plnou skořápek a druhou zpoloviny naplněnou krásnými jádry ořechů. Cítila jsem se velmi užitečně. Odpočívala jsem, koukala na film, popíjela čaj a přitom jsem vlastně pilně pracovala. Bylo mi fajn. Sem tam jsem ochutnala kousek oříšku, abych zkontrolovala, jsou-li dost chutné. Byly.
Když byla miska s ořechy prázdná, došla jsem si pro další do spíže, kde jich v košíku ještě bylo dost a dost. Louskala jsem a louskala. Zdálo se mi, že jsem dosáhla ryzího nefalšovaného potěšení. Odpočinek, který vypadá jako práce? Pohodlně usazená u filmu a čaje, a přesto užitečná. Ach!

Tisková zpráva: Svět je v pořádku

Pravidelně čtu noviny. Každé ráno do nich aspoň nakouknu a projdu očima hlavní titulky. Některé články orientačně přeběhnu, ty, co mi připadají nejzajímavější, si prostuduju pečlivě až do konce. Mám pár oblíbených autorů, jejichž komentáře mi vždycky přinesou nový, originální pohled na svět a jeho bolesti. Chci vědět, co se děje. Chci být v obraze.

Musím přiznat, že ranní noviny nebývají právě veselé a povzbudivé čtení. Nejčastějšími náměty novinových článků, zpráv a komentářů jsou témata povětšinou neveselá, řekla bych až ošklivá, rozhodně přinejmenším zneklidňující. Když se ráno necítím dobře, váhám, jestli denní tisk vůbec otevírat, aby se mi ještě nepřitížilo. Pořád se píše jen o přírodních katastrofách, lidských zločinech nebo zoufalé neschopnosti domluvit se a spolupracovat bez postranních úmyslů či sobeckých ambicí. Většinou se píše o všelijakých nepořádcích. Tak zřídka čtu, že něco dobře dopadlo, že je něco v pořádku, že věci jsou, jak mají být.

Dnes jsem šla ráno po naší ulici a přemýšlela o zprávách, co jsem ráno četla. Dlužníci neplatí dluhy, lékaři nechtějí léčit nemocné, politici nejsou ochotní se dohodnout. Zase není nic v pořádku, zase je všechno špatně. Číst noviny je jako jít na ples škarohlídů. Rozhlížela jsem se kolem sebe po tom zkaženém světě, ale nezdál se mi tak špatný, jak se to jevilo v novinách. Vysoké stromy po obou stranách ulice zářily žlutými listy. Na silnici při okraji chodníku se kupilo to vlhké spadané zlato. Jednotlivé listy vířily vzduchem, vítr jimi pohazoval, že to vypadalo jako divoké taneční kreace. Zdálo se mi, že někdo neviditelný potřásá větvemi a zkouší, který z listů ještě drží, a který už uzrál a uvolnil se pro let. Byla to fascinující podívaná. Inu, listopad v plném proudu.

Mívám vždycky takový marný pocit, že mi život protéká mezi prsty, pokud se mi nepodaří ani na chvíli být při tom a pozorovat, jak na podzim zlátne a padá listí, jak v létě na zahradě zrají meruňky, nebo jak se na jaře z pupenů vyloupnou listy. Tohle mi totiž připadá jako zásadní světové události. Někdo hlídá výsledky sportovních utkání, já dávám pozor, kdy přiletí havrani. Někdo se stará o výsledky soutěží krásy, losování loterií nebo pořadí Zlatého slavíka. Já sleduju, kdy začnou padat kaštany, jsou-li zralé šípky, nebo zda už rozkvetly šeříky, sněženky či konvalinky. Nepamatuju si, kdo byl loni vítězem v nějaké slavné anketě, nepamatuju si, jak dopadla jakákoli sportovní liga, ale kdybyste chtěli vědět, kdy loni přiletěli havrani, nebo kdy dozrály u nás na zahradě meruňky, mám to poznamenáno.

Okouzleně jsem pozorovala padající listí. Skoro mě rozesmál jeden osamělý havran, který s nepopsatelně seriózním výrazem něco zkoumal v trávníku za samoobsluhou, když klofal svým mohutným zobákem do země. Napadlo mě, že můj svět, oblasti mého pozorování, to na čem mi ve skutečnosti opravdu záleží, je v pořádku. Jistě mi není jedno, podle jakých zákonů budu platit daně. I nadále se zajímám o věci spravedlnosti, sleduju bujení korupce a nenechá mě v klidu téma úcty k přírodě a životnímu prostředí. Ale pro dnešek mám tuto osobní tiskovou zprávu: Svět je v pořádku. Listí žloutne a valem opadává, jak tomu v listopadu má správně být.

Autogramiáda

V pátek 18. 11. budu podepisovat svou novou knížku Další porce potěšení všem, pro něž to je potěšením mít ode mne počmáranou knížku. Začneme v pět v Místogalerii na Skleněnce na Kounicově ulici v Brně. Asi něco přečtu, můj choť nacvičil nové skladby a pak, až toho bude dost, rozjede se jam k-studia. Bude to hezké a já se těším. Přijdete?

Kytice modrých zvonečků

Jde tu možná o dětskou úchylku. Snad se jedná o dědičnou deformaci. Ale dost možná, že tohle dělají všechny malé holčičky. Jen některým to zůstane ještě i v době, když už jsou velké. Chlapečci dělají vlastně zcela spontánně něco podobného. Kdykoli se ocitnou v přírodě, okamžitě najdou a seberou pořádný klacek, který se v té chvíli stává zbraní podle okamžité představy. Holčičky trhají květiny. Já kromě nich sbírám kde co.

Vyšli jsme si s rodinou a pár přáteli na procházku do přírody. Cestička podél řeky se úzce vinula příkrým svahem. Museli jsme proto jít pěkně za sebou, protože vedle sebe se nevešly ani dvě osoby. Po nějaké chvíli jsme se celá výprava roztáhli do délky. Povídat si mohli vždycky jen dva právě za sebou jdoucí. Šla jsem jako poslední a zůstala jsem sama. Dokonce jsem se schválně zdržela, aby měli ostatní přede mnou náskok. Vyhovovalo mi to. Nemusela jsem se na nic soustředit, jen abych nezakopla o kořen. Spokojeně jsem se loudala na konci výpravy, rozhlížela jsem se kolem sebe, aby mi neuniklo ani zrníčko té krásy. Chtěla jsem načerpat co nejvíc a odvézt si v paměti zpátky domů do města.

Za dlouhého čekání na tramvajovém ostrůvku uprostřed silnice nebo ve chvílích chůze po prašných, hlučných ulicích bude stačit jen přivřít oči a budu zpátky. Vrátím se ve vzpomínkách do toho chladného letního dne, kdy chvilku svítilo slunce, chvilku foukal chladný vítr a jednou dvakrát dokonce drobně poprchalo. Ocitnu se opět na uzoučké cestičce zaříznuté do svahu říčního břehu. Na mysli mi opět vytane klidná hladina řeky, v níž se zrcadlí zalesněné svahy okolních kopců. O hladinu sebou občas plácne ryba, zaslechnu naříkavý hlas dravce. Vybavím si ostrou vůni borovic a závany rybiny z řeky. Můj pohled se zalíbením spočine na kamenech bujně porostlých lišejníky a naducanými poduškami mechu. Znovu si připomenu, že jsem cestou strčila do kapsy jeden hříbek, jednoho kozáka, dvě pěkné holubinky a dokonce dvě drobné lišky. Od poloviny cesty, když už jsme se vlastně vraceli k domovu, jsem v ruce nesla krásný zakroucený klacík. Nebyla jsem si jistá, co s ním budu dělat, k čemu se bude hodit, ale to se mi pro tu chvíli nezdálo tak důležité. Krásně padl do ruky, jeho malebné křivky lahodily mým očím. Do druhé kapsy bundy jsem sbírala lískové oříšky. Zkusila jsem je a byly už sladké.

Poslední kořistí byly květiny. Blankytně modré zvonečky kvetly tu a tam po stráni nad řekou. Pro některé jsem musela zdolat kousek svahu, pro ty nejkrásnější jsem neváhala šplhat i po kamenech a přes kmeny zhroucených stromů. Trhala jsem je do svazečku a odolala pokušení přidávat k nim i jiné druhy květin. V mé kytičce se snoubila jen jasná modrá s jemnou sytou zelení stonků a lístků. Tahle barevná kombinace na mne působila tak důvěrně známě, tak domácky bezpečně, že jsem se musela každou chvíli na kytku koukat a pokochat se. Připomínala mi podobné vycházky před mnoha lety, kdy jsem jako malá holčička chodívala s rodiči týmiž místy a trhala modré zvonečky, sbírala hezké klacíky nebo zajímavé kamínky.

Zdá se, že v něčem jsem stále stejná, jako tehdy. Vzpomínky na procházku zhmotnělé v kytičce modrých zvonečků mi vydržely týden. Ty, co jsem si nastřádala do paměti, mi vydrží zřejmě mnohem déle. Je to takové trvanlivé potěšení.

Kramaření

Přišla jsem z práce a byla už skoro tma. Doma bylo ticho a prázdno, tma a teplo. Uvařila jsem si čaj, převlékla se do pohodlného domácí oblečení a vychutnávala jsem si tu sladkou chvíli samoty. Nic se mi nechtělo.

Rozsvítila jsem si stojací lampu u pohovky a s šálkem čaje jsem se uvelebila mezi poštáři. Zachtělo se mi podívat se na stará alba, která na mne vykukovala ze spodní police knihovny. Vytáhla jsem si jedno z prvních, kde ještě ani nepózovaly naše děti a otáčela stránku za stránkou. Páni, to je už pěkně dávno, proletělo mi hlavou.
Někde by ještě měla být krabice, do které jsme ukládali fotografie, co se do alba už nevešly. Tam asi teprve budou historické poklady! Kdepak tu krabici jenom mám? Zvědavě jsem vytáhla spodní zásuvku psacího stolu. Byla plná neuvěřitelných věcí. Úplných pokladů.

Ještě asi hodinu jsem žasla nad všemi těmi podivuhodnými věcmi, které jsem vytahovala z hlubin přeplněné zásuvky. Objevila jsem zmateně popsané obálky fotografií, miniaturní sošky, roztrhané korálky, šnečí ulity, prázdné dřevěné rámečky a svazečky dopisů převázané barevnými saténovými stuhami. Odvážila jsem se jeden balíček rozvázat a prohlédnout si pár složených listů dopisního papíru. Dojetím mi zvlhly oči nad vřelými slovy dopisu od dívky, jejíž tvář jsem si vybavovala jen stěží. Tak jsme si byly blízko? Našla jsem své staré diáře a začetla jsem se do svých mnoho let starých zápisků. Jako by přede mnou ožily osoby, schůzky a úkoly z té dávné doby.

Čaj mi vystydl, přebrněly mě nohy, jak jsem seděla na zemi v tureckém sedu, ale šťastně jsem kramařila v té spodní zásuvce svého psacího stolu. Má minulost živě zavoněla z těch starých dopisů a fotek, cítila jsem se velmi bohatá, i když na první pohled jsem se probírala bezcenným harampádím. Jenže pro mne to byly poklady. Důkazy vztahů, zážitků, práce a lásky. Doklady mého života. Kde všude lze nalézt potěšení?

Vzpomínka na jaro

Malé dobré zprávy

Snadno se rozpláču. Už se mi stalo, že mě dojala i televizní reklama. U filmů brečím skoro vždycky a u knížek dost často. Abych ale poplakávala u každé druhé, třetí stránky, to je i na mne moc.

To je ta knížka tak tragická? Právě že ne. Je plná happyendů, ačkoli všichni hrdinové umírají. Malé dobré zprávy pojednávají o posledních hodinách, dnech, nanejvýš týdnech života různých lidí. V žádném z příběhů necítíme pochybnost, že pak, po smrti, ještě něco bude. Nesetkáme se tu ani se svírajícícm strachem nebo mučivou hrůzou ze smrti, která je už na dosah. Nejčastěji v závěru života dochází ke smíření a uklidnění způsobeném odpuštěním a vyjasněním. Poslední slovo mívá nenápadná láska bez velkých slov i dramatických gest. Narovnaná dečka na nočním stolku, společně dvojhlasně zazpívaná písnička, svěřené tajemství, o němž ještě živá duše nemá tušení, setkání celé rodiny u společného stolu – tak nějak vypadají hrdinské skutky, které usnadňují jedněm odchod a druhým rozloučení.

Jak nesmírně útěšné je číst tyto příběhy, které nemluví o Bohu, ale bez něj by nebylo možné, aby se staly. Člověk prožije uklidnění, že smrt neznamená tragédii, ale může pomoci usmířit se a láskyplně rozloučit. Vždyť je to stejně jen dočasné loučení...

Graficky i jazykově líbezná knížka vypráví o situacích, do nichž se každý několikrát za život pravděpodobně dostaneme. Dosvědčuje, že ani umírání nemusí být cosi hrůzostrašného a bolestného. Těžko se tomu věří, ale může to tak být. Však si o tom přečtěte sami. (A mějte po ruce kapesník!)

Šinková, Martina: Malé dobré zprávy, Cesta domů, 2011.

Záběry z natáčení

Na zámku v Lysicích

Ořechová vášeň

V dopisní schránce jsem našla tiskopis s oznámením, že se mi pošta marně pokusila doručit balíček. Prý mě nezastihli. Náhodou to byla pravda. Z formuláře se dalo vyčíst ledacos. Třeba že nejde o dobírku, že zásilka není určena do vlastních rukou a také to, že můj nedoručený balíček váží přes tři kila. Co to může být?

Marně jsem dumala. Už jsem v balíčku dostala ledacos potěšujícího. Poslali mi čokoládu, ručně pletené teplé ponožky, houby sušené, zavařené i čerstvé, sušené bylinky na čaj a ještě i jiné milé drobnosti. Kdopak mi co posílá? Tenhle údaj se z poštovního tiskopisu vyčíst nedal.

Poprosila jsem manžela, aby se mnou na poštu sjel autem. Nevím, jak u vás, ale u nás je pošta, kde vám schovají nedoručené zásilky k pozdějšímu vydání, situována mimo trasy hromadné dopravy a dost daleko od naší čtvrti. Nechtělo se mi vláčet tříkilový balík nehostinnými ulicemi na tramvaj. Pošta s tím zjevně počítala a u budovy poštovního úřadu zřídila pěkné rozlehlé parkoviště. Na poště kupodivu nebyly fronty, všechno jsme celkem rychle vyřídili a zjistili, že v balíčku se nacházejí autorské výtisky mé nové knížky. Opatrně jsme je položili na zadní sedadla auta a chystali jsme se odjet. Hmátla jsem po paměti za své pravé rameno, abych si podala bezpečnostní pás a můj pohled zaletěl k rohu parkoviště. Cosi tam leželo na zemi. Cosi povědomého. Ořech. A ne jediný.

„Oti,“ špitla jsem, „tam leží ořech. Já pro něj skočím, jo?“ A už jsem se hrnula z auta. Nebyl zdaleka jediný. Upřímně řečeno, byla jich tam strašná spousta. Byly velké a krásně tvarované. Některé už byly rozbité, jak praskly pod koly parkujících aut. Mohutný ořešák zakrýval roh parkoviště a velký kus přilehlého trávníku. Sbírala jsem a sbírala. Podpatky mých pracovních střevíčků se bořily do mokré hlíny trávníku, ale mně to bylo jedno. Obě kapsy kabátu jsem měla za chvíli plné. Když manžel viděl, že se dlouho nevracím a pořád sbírám, vydal se mi na pomoc. Přinesl mi igelitku a sám si taky jednu vzal. Kdo ví, kde je v hlubinách vozu vyštrachal? Sbírali jsme a sbírali a ořechy pořád neubývaly. Naplnili jsme obě tašky a všechny kapsy. To bylo požehnání! Před očima mi putovaly mísy vanilkových rohlíčků, poletovaly ořechové bábovky, kroužily mufinky plné kousků ořechových jader a úplně jsem cítila vůni vepřové pečínky obložené cibulkami a jablky a navrchu posypané půlkami vlašských ořechů. Miluju ořechy. Plno jich tam ještě zůstalo a když jsem nastupovala do auta, s lítostí jsem se po nich ohlédla. Ale už jsme se nemohli zdržet, spěchali jsme domů.

„Nedokázala jsem se dívat, jak se to tam válí,“ omluvně jsem se usmála na muže. „To bylo hezké, jak tě popadla sběratelská vášeň,“ vrátil mi úsměv a nastartoval. Třeba mi ještě tento týden pošta nedoručí balíček, napadlo mě...

Inu, podzim...

Stála jsem nerozhodně u šatní skříně a za nic na světě jsem se nemohla rozhodnout, co si vezmu na sebe. Podle venkovního teploměru už nebylo žádné léto, dokonce ani babí už ne. Obloha tajemně halila v polojasnu, jak se den vyvine. Na déšť to nevypadalo, možná by mohlo vykouknout i sluníčko, těšila jsem se, ale větřík bude studený. Inu podzim. Přesto se mi ještě nechtělo opouštět styl oblékání připomínající léto.

Kdybych si přes bundičku přehodila teplý pléd, ještě by to šlo, uvažovala jsem. Snad by mi nebyla zima. Jako bych tím, že si vezmu lehké plátěné kalhoty a oblíbenou bundičku, mohla pozastavit odcházející léto. Proč vůbec váhám vytáhnout poctivé teplé zimní oblečení? Chci snad zadržet čas? Bojím se stárnutí? Nebo má nerozhodnost jen dokumentuje mou pohodlnost opustit zažité stereotypy?

Vždyť se na zimu docela těším. Podzim mám vlastně ráda. Tak v čem je problém? Proč se mi nechce opouštět oblečení, na které jsem si za pár letních týdnů zvykla? A to mám nové kozačky! Je to divné... Na jaře to bývá jiné. Možná přímo opačné. Jakmile ve vzduchu jen trochu ucítím jaro, shazuju zimník a kozačky a i za cenu lehkých omrzlin vyrážím ven v lodičkách nebo teniskách. Je to snad tím, že nemám ráda těžké oblečení? Anebo špatně snáším chlad? Možná je pro člověka přirozené žít v nějaké přiměřené teplotě a co je mimo určité teplotní hranice, je mu nepříjemné. To potom v průběhu ročních období zažíváme dny, kdy je nám teplotně fajn a dny, kdy to není ono. Moc vedro nebo mrzne, až to praští. Mé myšlenky se už zase stočily k ráji, k tomu výchozímu místu, odkud pocházíme. Že by?

Inu podzim. Bylo by bláhové se tvářit, že není, když rtuť teploměru nevyleze nad deset stupňů. Sundala jsem z věšáku teplou koženou bundu a zauvažovala o rukavicích. Adamovi s Evou Bůh taky opatřil nějaké kožené bundy, když museli odejít z ráje... Kolem krku jsem si ještě uvázala hedvábný šáteček, což je příjemné i teplé zároveň. To Eva neměla, napadlo mne marnivě, jsem na tom líp. Tak, dost houpostí, je čas vyrazit do žloutnoucího listí, studeného větru a dešťových mraků. Je podzim a bude krásný.

Podobenství v hrnci

Koupila jsem si na trhu dva kusy dýně. Ne dvě celé dýně, ale dva velké kusy vykrojené z jedné obří oranžové dýně. Dohromady vážily přes dvě kila. Prodavač, takový dědoušek, tykev na místě rozpůlil, jednou polovinu nechal vcelku jako dekoraci a druhou naporcoval na zhruba kilové kousky, zbavil jader a nastrkal do sáčků. Nejspíš by tak velikánskou dýni nikdo nekoupil, protože by ji ani neunesl. A kutálet dýni domů ulicemi města?

Už jsem se těšila, jak z toho krásného materiálu uvařím polévku. To je naše typická podzimní pochoutka. Dovlekla jsem svůj zeleninový náklad domů a pustila se do dýně. Mínila jsem přichystat čerstvou dýňovou polévku k večeři. Je to hutné ale lehké jídlo, plné chutí a povzbuzující barvy. Naštěstí pro pro můj recept toho nepotřebuji mnoho. Je to jedna z nejjednodušších polévek, co znám. Kapku oleje, karí koření, sůl a na každou porci lžíci tekuté šlehačky.

Zbavila jsem kusy dužiny slupky a nakrájela na menší kostky. Ty jsem vsypala do velkého hrnce na malou trošku rozehřátého slunečnicového oleje. Když se kostky trochu opekly, posolila jsem je a nepatrně zakápla vodou. Pak jsem přisypala karí koření, rychle přiklopila poklici a a stáhla plamen. Dyně se už dál sama dusila. Po patnácti dvaceti minutách, se kostky rozpadaly a kuchyní to silně vonělo. Vypla jsem vařič a vytáhla ponorný mixér, mého věrného kuchyňského pomocníka. Hrnec jsem si postavila na prkénko na kuchyňské lince a mixér zabořila doprostřed. Trochu jsem se obávala, že když ho zapnu hned na nejvyšší rychlost, že mi oranžová kaše zacáká kuchyň. Začala jsem tedy mixovat na nižší rychlost. Necákalo to.

Zamyšleně jsem pozorovala pohyb částí. Překonala jsem pokušení honit mixérem jednotlivé kousky po hrnci a držela jsem železnou vrtuli uprostřed hrnce. Jen jsem postupně zvyšovala rychlost. Kousky samy lezly pod vrtuli přitahovány dostředivou silou. Hmota se dala do pohybu. Za chvíli byla v hrnci jemná hladká řídká kaše barvy slunce. Prstem jsem setřela trošku polévky z kovové hlavice mixéru a olízla. Už teď to nebylo špatné, ale ještě trocha karí a malinko dosolit. Přesto jsem nepřemýšlela o chuti a vůni téhle podzimní pochoutky. Uvažovala jsem o podobenství, které se mi právě odehrálo před očima.

Jak často honím příležitosti a životní okolnosti jako kousky dýně v hrnci. Většinou vyniká moje křečovitá snaha. Jako nerozmixované kousky dýně v polévce. Pokud se mi podaří zůstat v klidu a čekat, okolnosti se srovnají a příležitosti samy přijdou až ke mně. Výsledkem bývá plynulý, jemný, hladký a barevný životaběh. Jako ta krémová dýňová polévka.

Ne že by polévka nebyla potěšením, to teda byla, se lžicí šlehačky v každém talíři a ozdobená lístečky bazalky, ale podobenství, které jsem pozorovala v hrnci, mě zahřálo ještě o trochu víc.

Dávná vzpomínka

Tahle fotka je stará sedm let. Jsou na ní naše holky se svou vdávající se nejoblíbenější hlídací tetou. Byly přešťastné, že se smějí s krásnou nevěstou vyfotit. Takhle ji totiž vždycky v duchu viděly. Jako princeznu.

Jaké učebnice používat?

Častým dotazem rodičů, kteří uvažují o domácím vzdělávání vlastních dětí, je také výběr učebnic. Není divu. Učebnice je spolehlivým vodítkem, které poměřuje, jakým tempem postupujeme s probíráním látky. Ukazuje nám i množství látky a hloubku i šíři, do jaké bychom měli nebo mohli různá témata pojmout. Dobře zvolená učebnice bude pomocí, špatně zvolená brzdou.

Musíme mít stejné učebnice jako škola, kde je dítě zapsáno?

„Musíme mít stejné učebnice jako škola, kde je dítě zapsáno?“ ptají se starostliví rodiče. Nemusí. Mohou si vybrat sami. Podle rámcových vzdělávacích plánů, jimiž se v současnosti řídí výuka na základních školách, obsah i rozložení látky je v kompetenci vedení jednotlivých škol. Je tedy důležité domluvit se s učitelem, který bude naše dítě přezkušovat, aby se připravil na zkoušení z témat, která budeme s dítětem probírat. Například v předmětu Prvouka (později Vlastivěda) jsou tematicky pestré a jednotlivá témata se mohou libovolně přesouvat.

Můžeme si vybrat, jaké se nám budou líbit?

Samozřejmě! Je přece důležité, aby se dítěti líbila učebnice, z níž se bude učit. Také je důležité, aby vyhovovala rodiči jako učiteli.
My jsme měli s dcerami důležitý rituál vybírání učebnic. Půlden jsme strávily ve specializovaném knihkupectví a probraly všechny učebnice pro daný ročník. Vybíraly jsme pečlivě, aby učebnice ladila s jejich vkusem a mými požadavky. Nelíbily se mi učebnice graficky příliš zahuštěné, kde bylo na stránce mnoho textu, a taková úprava budila dojmem tlaku. Dávala jsem přednost přehledně uspořádané vzdušně působící grafice.

Musíme používat učebnice vůbec?!

No nemusíte, ale s nimi je to pohodlnější. Já jsem zjistila, že mne některé učebnice znudily, a tak jsem chystala dětem vlastní pracovní listy. Používaly jsme tedy obojí – vlastní materiály i učebnice.
Mne ohromně bavilo si pomocné materiály vytvářet, ale nechtěla bych nikoho děsit, že to taky bude muset. V nabídce knihkupců je spousta procvičovacích pracovních sešitů, které jsou zábavné i hezké a ušetří vám spoustu práce, na niž byste se třeba necítili.

Jára Cimrman a já

Popisovat vztah s Járou Cimrmanem je jako vyprávět o dávném důvěrném příteli. V mládí mi byl tak trochu idolem, později moudrým průvodcem a vykladačem složitostí světa, pomocníkem a inspirátorem ve výchově dětí, spiklencem i útěchou v nepochopení a nedocenění. Chápat Járův život a dílo se ukázalo být prubířským kamenem mnoha mých přátelských vztahů. Ne že bych nemohla kamarádit s někým, koho Cimrman nezajímá, ale takovému vztahu jako by něco chybělo.
S Járou jsem se seznámila, když mi bylo nějakých šestnáct let. Kluci z kapely, mí starší spolužáci z gymnázia, spolu komunikovali v podivných narážkách, kterým jsem nerozuměla. Abych zapadla do party, půjčovali mi gramofonové desky se semináři a hrami Járy Cimrmana. Poslouchala jsem je pořád dokola. Protože se mi nechtělo je neustále vracet a znovu půjčovat, koupila jsem si vlastní. Brzy jsem také dokázala zařadit repliky k postavám a hrám, příslušně správně odpovídat, a později dokonce sama pronášet citáty z her jako připomínky či komentáře v běžných životních situacích.
První představení naživo jsem shlédla na scéně malého divadélka ve svém rodném městě. Do Znojma občas zajížděly divadelní soubory z větších měst, a když přijeli herci z Prahy, nechyběl v hledišti žádný, kdo se považoval za uměnímilovného. Seděli jsme s klukama v přízemí v desáté řadě, před námi paní ředitelka knihovny, vedle ředitel hudební školy s chotí a z lóže nás pochvalným úsměvem zdravila naše profesorka češtiny. Strašně jsme se těšili. Znali jsme text hry dokonale. Kdyby jen text! Pamatovali jsme si každé nadechnutí, intonaci každé repliky, rytmus každého dialogu. Napjatě jsme čekali na oblíbená místa, budou-li znít přesně stejně jako z desky. Zněly. Bylo to tehdy jako sen. Nevím, jaký požitek ze hry (tehdy hráli Hospodu na mýtince) měli jmenovaní diváci, my jsme byli zcela okouzleni. Pamatuji si, že profesorka češtiny potom občas v hodinách utrousila nějakou poznámku, která byla Járovým citátem, a spiklenecky přitom na mne mrkla. Nikdo jiný zpravidla nereagoval, a já byla na toto tajné spojenectví pyšná. Pocit sounáležitosti s někým, kdo ví, mi dával jakousi jistotu a vědomí hodnoty.
Vysokou jsem studovala v Brně. Jako budoucí učitelka češtiny jsem si více všímala jazykové stránky textů Divadla Járy Cimrmana. Fascinovala mne přesnost, s jakou slova nacházela svá místa, nabývala nových odstínů významů a vyjadřovala i svůj pravý opak. Uvědomovala jsem si, že by stačilo jen přehodit pořadí dvou slov nebo zvolit jiné synonymum a účinek by byl pryč! Strašně jsem toužila v tomto oboru vyniknout a alespoň se přiblížit obdivovanému mistrovství slova. Snad i touha pokusit se zacházet se slovy stejně jemně a citlivě jako on mne hnala k vlastním literárním dílům.
Mí spolužáci nadšení pro takovou disciplínu příliš nesdíleli. Ráda vzpomínám na kolegu Béďu, který po celou dobu studií řešil, zda „ten Cimrman fakt byl nebo je to výmysl“. Přiznávám, že jsem jej s velkým potěšením utvrzovala v domnění, že jde o reálnou historickou postavu, vlastně o takového historického disidenta, o němž „se to nesmí nahlas říkat“. Dodnes nevím, co si tehdy opravdu myslel…
Nebyla to však jen jazyková stránka her, co jsem více a hlouběji dokázala vychutnávat a oceňovat. Uvědomovala jsem si další roviny významů, širší souvislosti a pochopila jsem, že čím vzdělanější divák, tím větší potěšení z textů může vydobýt. Po revoluci jsme poslouchávaly nahrávky her s mou americkou kamarádkou Kim, a když jsem jí vysvětlovala, v čem spočívá vtip, vypadalo tak trochu jako přednášky z politologie, historie, vlastivědy, literatury, dějin hudby a filozofie zároveň. Kim říkala, že my Evropani jsme tak kultivovaní a vzdělaní… a mně to dělalo dobře. Byla jsem na Járu jaksepatří hrdá.
Můj manžel, jak jinak, je znalcem a dokáže trousit repliky s kamennou tváří v těch nejvhodnějších chvílích. Právě před chvílí jsem uvažovala o synonymu slova spiklenectví a volala jsem na něj, neví-li o něčem vhodném. Odpověděl: „Co Oto? A Trávníček?“ „Otu právě zkouším a je mi k ničemu,“ odpověděla jsem, neboť manžel se jmenuje Otakar, „zkusím tedy Trávníčka, snad bude hustší…“ Oba jsme se smáli a byla to hezká chvíle.
Společně jsme chodívali na představení do Svatoboje, později do Divadla Bolka Polívky a prožívali tu krásnou pospolitost s ostatními, to vřelé spojení mezi jevištěm a hledištěm, protože všichni jsme si dosazovali do vět významy, které v nich prvoplánově nebyly, ale o nichž jsme nepochybovali. Hry Járy Cimrmana pro nás byly posilou v šedých časech totality. Po revoluci mnohé z „posvátných“ děl i autorů ztratilo sílu, ale ukázalo se, že dílo Járovo má v sobě takové přesahy a takové hlubiny, že i přes změnu režimu oslovuje nejen své staré věrné diváky, ale i jejich děti a děti jejich dětí. Nešlo přece jen o nějaký nesouhlas s režimem, ale o nesouhlas se vším hloupým, špatným a zlým, a toho je v člověku dost a dost za každého režimu.
Děti. Ach, chcete, aby znaly a oceňovaly totéž, co vy. Někdy je to stejné jako s kamarádkou Kim, některé věci, termíny nebo události už dnes nemohou znát! Sledovaly s námi videokazety a později dvd od malinka. Zpočátku se smály vždycky ve stejných chvílích jako my rodiče. Prostě se smály s námi. Později přicházely s otázkami, jež naznačovaly hloubavost jejich povah. Samozřejmě, že nás to lákalo dělat si z nich legraci jako ze spolužáka Bédi, ale pro děti chce člověk vždycky to nejlepší. A tak jsme zastavovali během her i seminářů, vysvětlovali, dokazovali a popisovali. Vytahovali jsme vlastní alba, schované staré výstřižky a deníky. Historie společnosti popisovaná na dějinách rodiny. Děti se učily dobře. Dnes spolehlivě zařadí repliky k postavám a hrám, vtipně je používají a stejně jako my testují své přátele. „Znáš? Neznáš? To, žes viděl v televizi dvě hry, ještě neznamená, že znáš Cimrmana…“ Ve vztahu k vzdělávání dětí musím podotknout, že zejména Cimrmanova šesterka nám prakticky posloužila i v mnoha situacích při výuce v naší domácí škole.
Nechtěla bych na Járu házet všechno, už tak to vypadá podezřele: vybrala jsem si manžela, protože znal Cimrmana, děti vychovávám podle jeho zásad, píšu knihy, protože se mi líbí, jak nakládá s jazykem. Ne, přece nemohu tvrdit, že formoval můj život kompletně celý. Něco ale ještě přiznat musím. Zasáhlo mne a zcela jistě ovlivnilo, když jsem si uvědomila, jak nestandardně zachází s hodnotami. Běžná měřítka hodnot staví totiž na hlavu a obrací naruby. Velké události, úctyhodné osoby a obecně ceněné věci tak trochu zesměšňuje, bagatelizuje a zpochybňuje. Naopak událostem nepodstatným, osobám opovrženým a věcem bezcenným se dostává pozornosti, péče a zkoumání. Neobsahují snad překvapivě hodnotu, kterou zatím nikdo nepostřehl? A často zjistíme, že ano, je tomu tak. Ukáže se například, že lidé slabí mají stejnou sílu jako ti bez omezení. Kdo jiný než Jára Cimrman by psal role na tělo pro vozíčkáře? Mám ho proto ráda.
Vnímám ho jako nějakého svého strýčka, tak trochu černou ovci rodiny, které vlastně nikdo dobře nerozumí, protože je nevyzpytatelný, ale kterého mají všichni nakonec rádi, i když je takový podivín. Má totiž přes všechny své podivuhodné výstřelky a vášeň pro zkoumání slepých uliček měkké a laskavé srdce.

Musíme držet spolu

„Ale tati, maminka mi to dovolila,“ škemrala Diana. „Vážně?“ podivil se tatínek, „to bych se docela divil. Víš, co zeptáme se jí, až se vrátí domů. Do té doby počkáme.“ „No ale já bych chtěla jít ven hned, víš, holky budou na lavičkách,“ snažila se získat tatínkovo svolení k vycházce dcera.

Maminka měla v zaměstnání odpolední směnu a tatínek se právě vrátil z práce. Neměl tušení, jaké dohody byly nastoleny mezi manželkou a dcerou, nevěděl, jaká jednání proběhla, a nechtěl být nespravedlivý. Kdyby manželka skutečně z nějakých jemu neznámých důvodů povolila dceři jít s kamarádkami ven ještě předtím, než splnila své domácí povinnosti a než si udělala úkoly do školy, měl by toto povolení respektovat. Vyjádřením nedůvěry by se mohl dcery dotknout. Nechce přece říci, že dcera lže. Ale protože znal svou ženu, měl oprávněné pochybnosti. „Možná jsi mamince špatně rozuměla,“ usoudil a byl rád, že přišel na vhodnou formulaci svého postoje.

„Ale tati, já přece nemůžu čekat, až maminka přijde z práce,“ naléhavým tónem pokračovala Diana ve vyjednávání. „Holky už tam jistě jsou. Já všechny úkoly a učení stihnu pak. Beztak toho na zítřek nemáme moc. No tak tati, můžu jít? Já se fakt za hodinu vrátím,“ a upírala své velké modré oči žádostivě do tatínkových.

Tatínek si mnul nos a drbal se za uchem, což u něj bylo jasným znamením nerozhodnosti. Diana očekávala snadné vítězství. Vyzývavě hleděla otci do tváře

Varianta 1

„Víš co, beruško moje zlatá? Já zavolám mamince,“ rozhodl se tatínek. A hned si šel pro mobilní telefon a vyťukal manželčino číslo. Diana svěsila ramínka, stejně jako to dělávala, když byla ještě malá a snažila se vzbudit dojem pronásledované chudinky. Tatínka to vždycky hrozně štvalo, měl dojem, že jím dcera manipuluje.

„Haló, ahoj Marie,“ zahájil rozhovor, „tady Dianka říkala, žes jí dovolila jít hned po škole s holkama ven. Já nevím, neměla bys jí takové věci dovolovat, vždyť to není moudré. Měli jsme se o tom přece poradit. Cože? Že máš vlastní hlavu a nemusím ti všechno říkat? Ale tak jsem to nemyslel, já tě přece nepodceňuju. Ano, respektuju tě a…“ Tatínek se odmlčel a ze sluchátka se linul rozhořčený proud hlasité řeči jeho ženy. Trochu rozpačitě pohlédl na dceru a zaznamenal její pobavený výraz. Přece se nebudeme hádat před ní, napadlo ho a gestem ruky naznačil, aby šla ven. Diana bleskurychle vypadla do předsíně a za pár vteřin bylo už slyšet jen prásknutí dveří a úprk po schodech. Tatínek si povzdechl a pokračoval v telefonátu s manželkou.

Varianta 2

„Možná bych mohl zavolat mamince, jak to myslela,“ napadlo ho a poohlížel se, kdepak leží jeho mobilní telefon. „Klidně si jí zavolej, ale víš, jak nemá ráda, když jí voláš do práce kvůli každé prkotině. Vždycky se pak pohádáte. Jen si vzpomeň, jak to bylo posledně,“ namítala Diana. Tatínek nerozhodně hleděl dceři do tváře. Zvažoval její argumenty a musel sám sobě přiznat, že na nich něco je. Manželka skutečně neměla ráda, když ji v práci někdo vyrušoval. Bývala v telefonátu podrážděná a snadno se nechala vyprovokovat k hádce. Jedná se skutečně o tak závažný problém? Nepatří výchova dcer spíže do kompetence matky? Třeba měla žena nějaký rozumný důvod, proč rozhodnout jinak, než se původně dohodli. Možná četla nějakou výchovnou publikaci a ještě to nestačili prohovořit. No skutečně, výchova dětí je obtížný problém.

A tak tatínek rezignoval a s poslední větou, že to tedy nechá na mamince, poslal dceru ven. Diana bleskurychle vypadla do předsíně a za pár vteřin bylo už slyšet jen prásknutí dveří a úprk po schodech.

Varianta 3

„Já zavolám mamince, jestli jsi jí skutečně dobře rozumněla,“ napadlo tatínka a hned vzal mobilní telefon a vyťukal manželčino číslo. „Marie, volám jen pro ujištění. Dovolilas skutečně Dianě jít ven dřív, než si udělá úkoly? Že za určitých podmínek? Přesně jak jsme se dohodli? Ano, až si udělá úkoly, což zkontroluju já. No jasně, myslel jsem si to. Měj se hezky, miláčku. Už se na tebe těším.“

Tatínek upřel pobavený pohled na svou dceru. Ta se provinile zavrtěla a očekávala ortel. „Tak, moje milá, maminka řekla, že můžeš jít ven, pokud si uděláš úkoly a ukážeš mi je. Přesně tak jsme se s maminkou dohodli a tak to platí. Takže žádný park, dokud mi nepředložíš úkoly hotové.“ Diana se schlíple odšourala do svého pokoje a tiše za sebou zavřela dveře. „Tak to bychom měli,“ pomyslel si tatínek, „ty děti jsou pořád stejné. Chtějí rozdělit rodiče a vyrazit z nich, co právě chtějí. Ale my rodiče se nesmíme dát. Musíme držet spolu.“ Spokojeně se usadil s novinami a zabořil svůj pohled do sportovní rubriky.

Jakou variantu byste zvolily vy?

Proč?

Našly byste i jiné řešení?

S Adélkou ve Znojmě

Která škola je vhodná

Při úvahách o výběru vhodné školy jako domovské školy pro domácí vzdělávání je třeba vzít v úvahu několik důležitých faktorů a pak pár nedůležitých. Jako obvykle záleží na tom, co byste chtěli víc, a na čem vám tolik nesejde.

Nejjednodušší nemusí být vždy nejjednodušší

Zdánlivě nejjednodušším řešením je zapsat dítě do spádové základní školy v místě bydliště. Normálně jít k zápisu a pak požádat o individuální plán. Dohodnout se s vyučujícím dotyčného ročníku, protože patrně on bude tím, kdo vám bude poskytovat metodickou pomoc a kdo bude dítě každého půl roku přezkušovat.
Tato varianta je výhodná proto, že nemusíte nikam cestovat. Poskytuje možnost pružně konzultovat podle potřeby. Kdybyste chtěli, dítě může absolvovat některý předmět se spolužáky ve škole (například cizí jazyk, pokud se na něj necítíte).
Tady však také může nastat hned první komplikace. Co když učitel, který vás dostane na starosti, případně spolu s ředitelem školy domácímu vzdělání nedůvěřují, nelíbí se jim to, nechtějí nic takového podporovat a dají vám to najevo. Co vám?! Vašemu dítěti! V ničem vám nevyhoví, budou vám házet klacky pod nohy, jen aby dokázali, že celé domácí vzdělávání je naprostý nesmysl, že dítě patří do rukou odborníkům, kteří vystudovali vysokou školu a mají proto na vzdělávání patent.
Já si nevymýšlím žádné katastrofické scénáře. Od mnoha maminek jsem o podobných zážitcích slyšela vyprávět a jediným řešením bylo změnit školu.
Proto tedy buďte obezřetní a nepodceňujte neochotný přístup v jednání se zástupci školy, do níž chcete své dítě zapsat.

Vzdálenost nemusí hrát roli

Možná jste slyšeli vyprávět o nějaké vzdálenější škole, kde mají s domácím vzděláváním dobré zkušenosti někteří vaši známí, nebo jste se o nějaké dočetli třeba na internetu. Nepodceňujte takovou reklamu! Doprovázející učitel – profesionál vám bude buď povzbuzením a podporou nebo strašákem a noční hrůzou.
Nepřipadá-li vám škola v místě bydliště vhodná, nebo dokonce jste již získali špatné zkušenosti (ředitel při prvním jednání projevil nedůvěru ve vaše schopnosti, odsoudil domácí vzdělávání nebo jinak znevažoval vaše rozhodnutí), poohlédněte se jinde. Uvidíte, že nebudete litovat.

Vždycky záleží na člověku

Jako ve všem, nekoukejte na instituce, ale na člověka. Ve škole s hrůzyplnou pověstí můžete narazit na zlaté srdce a chápající citlivou mysl. Ve vyhlášeném vzdělávacím ústavu se můžete setkat s omezeným tupcem bez citu. Tak to v životě chodí.
Pro informace o školách, kde jsou na domácí vzdělávání specializovaní, si klikněte na webové stránky Asociace pro domácí vzdělávání: http://www.domaciskola.cz/

Přibližte se k Bohu...

Někdy objevím knihu, která vyšla už před pár lety a žasnu, jakým podivuhodným řízením se mi dostala do rukou právě nyní. V době, kdy se stala knižní novinkou, bych nejspíš plně nepochopila a nedocenila její poselství. A teď žasnu, jak přesně a aktuálně ke mně mluví.

Tyto pocity jsem prožívala, když jsem se začetla do již postaršího titulu Larryho Crabba s názvem Přibližte se k Bohu... V češtině vyšel poprvé v roce 2006 a já ho minula. Možná je to dobře. Tehdy mi stačila jediná věta, kterou mi během vyprávění nějakého příběhu řekla kamarádka. Nepamatuju si podrobnosti toho příběhu, nevím už ani o koho šlo, ani proč mi jej vyprávěla. Tu větu ale nezapomenu do smrti. Řekla: „A Bůh se jí zeptal: Budeš se mnou, i když ti nepožehnám?“ Měla jsem pocit, jako by Bůh položil prst na mé srdce. Tak jako táta ukazuje dítěti důležité místo v knížce.

Crabbův titul je o tomtéž. Usilujeme víc o Boží požehnání nebo o jeho přítomnost? Snažíme se ze všech sil, aby náš život fungoval a jsme ochotni pro to respektovat Boží nařízení a pravidla? Přicházíme k Bohu, aby napravil naše manželství, vybudoval naše církevní společenství, zkorigoval životní cesty našich dětí, požehnal našemu podnikání či službě? Nebo k němu přistupujeme jen proto, abychom prostě byli s ním. Abychom ho poznávali víc a víc a stávali se mu podobnými. To je ta otázka: Budu Boha uctívat i tehdy, když se mi v životě nebude dařit? Čekám, že budu-li plnit jeho požadavky, nic mě nebude bolet a on mi za to bude žehnat?

Jistě, že toužíme po Božích požehnáních, ale musíme zjistit, že nejsou tím nejcennějším, co ze vztahu s Bohem plyne. Ti, kdo zkoumají, jaké chování povede ke kýženým výsledkům, mají křesťanský život jako techniku. Pravda se stává pouhým nástrojem. Jsou poutníky Staré cesty. Na Nové cestě se pravda stává osobou. Život – to je Kristus, ne výchova zbožných dětí, navazování nových přátelství, úspěšná služba nebo snaha jednat morálně.

No, dostala jsem na frak. Ale rozhodla jsem se. Nechci hledat v první řadě řešení problémů, ale Boží blízkost. Možná pak nebude potřeba nic řešit.

Crabb, Larry: Přibližte se k Bohu..., Návrat domů 2006.

Tři podoby švestky

Ráno jsem vstala docela časně. Na to, že byla sobota, až nezvykle brzo. Měla jsem ovšem dobrý důvod. Ve spíži na mě čekal obrovský koš zralých švestek. Včera večer nám ho přivezl kamarád jako milou pozornost. K ránu už jsem nemohla dospat, jak jsem se těšila, co všechno s nimi podniknu.

Upeču koláč. Uvařím knedlíky. Pár jich taky usuším. Ty nejkrásnější narovnám do staré polévkové mísy na kuchyňském stole a všichni budeme chodit kolem a ujídat. Nesmím jen zapomenout položit na stůl k míse taky misku na pecky, jinak je budu sbírat z nejneuvěřitelnějších míst po celém bytě, napadlo mě. Před mým vnitřním zrakem už defilovaly plechy s koláčem pokrytým šťavnatými švestkami a zlatou křupavou drobenkou. Hned za nimi poletovaly v mých myšlenkách talíře plné knedlíků sypaných mákem a polévaných rozpuštěným máslem. O sušených švestkách jsem ani nestihla přemýšlet. Do čeho se pustím nejdřív?

Není to legrační? Švestky mohou mít různou podobu. Pořád jsou to švestky, ale jednou jako koláč, jednou jako knedlík a jindy jako křížaly. Napadaly mě ještě i jiné podoby, jaké by švestky mohly mít. Co je jejich pravou podstatou? Rozvažovat takhle po ránu o identitě švestky se mi náhle zdálo příliš složité.

Vyčistila jsem si zuby a prohlédla věšák, co bych si tak pro dnešní volný den oblékla. Vedle sebe tam visel můj romantický kytičkovaný župánek, ušmudlané pracovní kalhoty, které nosívám do zahrady, a zástěra. „Kým dneska budu?“ napadlo mě. Vzhledem ke koši švestek šlo o jednoduché rozhodnutí. Nebudu ani zahradnicí, ani odpočívající maminkou. Budu kuchařit. Taky legrační podobnost: jedna žena ve třech různých podobách. Pořád jsem to já, ale pokaždé tak trochu někdo jiný.

Kým jste dneska po ránu vy?

Kdo může učit své děti doma?

Nejjednodušší odpověď na palčivou otázku všech rodičů, kteří seriózně uvažují o tom, že by vzdělávání svých dětí vzali do vlastních rukou, je tato: Kdo si troufne. Pojďme se podívat na podrobnosti.

Zákonné podmínky

Zákon stanoví, že rodič vzdělávající své dítě v domácím prostředí, musí mít maturitu. Tečka. Není stanovena žádná specializace, žádné pedagogické minimum, žádné psychologické testy rodiče. Pouze středoškolské vzdělání ukončené maturitou.
Žádné jiné podmínky ohledně vzdělávající osoby stanoveny nejsou. Podobně nejsou blíže specifikovány „vyhovující materiální podmínky“. Není vypsáno, zda dítě musí mít svůj pracovní stůl (stejně se nejlíp a nejvíc učí v kuchyni), svou židli, svou skříňku nebo něco takového. Prostě nějaké vhodné podmínky.

Kdo by neměl

Nehledě na tu maturitu, já soudím, že by se do domácího vzdělávání neměl pouštět rodič příliš úzkostlivý a také rodič, který má potíže s důsledností, kázní a řádem.
Úzkostlivý rodič by trápil sebe i dítě. Nedisciplinovaný rodič by vychovával nedisciplinované dítě. Nemusesli by zvládat školní požadavky a dítě by mohlo dospět k závěru, že je hloupé. Přitom by jen chyběl řád a kázeň.


Co když nezvládnu všechny předměty

Časté obavy rodičů vyvolává představa, že by měli vyučovat předměty, v nichž si z nějakých důvodů nevěří. Týká se to hlavně výchov a jazyků.

Nemám hudební sluch

Žádný problém. Základy teorie, zpívání a pískat na nějakou tu flétničku vaše dítě naučí v místní základní umělecké škole či v zájmovém hudebním kroužku. Pokud víte ve vaší blízkosti o dalších rodinách, kde učí své děti doma, můžete dát síly dohromady. Lze pak pořádat semináře a soustředění, kde se jeden z rodičů věnuje hudebnímu nebo jinému programu dětí, ostatní mohou konzultovat, podniknout něco jako pedagogickou radu.

Neumím nakreslit ani hrušku

Žádný problém. Existuje spousta časopisů plných nápadů pro tvořivé ruce, dá se koupit spousta různých pomůcek, materiálů a návodů. A kdyby vám to opravdu nešlo, tak výtvarné kroužky jsou stejně běžné jako ty hudební. Využijte pomoci profesionálů. A samozřejmě vzájemná výpomoc rodičů jiných dětí je i na tomto poli možná, vítaná a užitečná.

Nesvedu kotrmelec

Tělocvik bývá doménou tatínků. Mohou své děti prohánět, trénovat a učit tělovýchovným disciplínám o sobotách. Sportovní tréninky, gymnastika, plavání nebo obyčejný Sokol dokáží školní hodiny tělocviku vydatně nahradit.

A co cizí jazyk

Výuku cizího jazyka, pokud si rodič na ni netroufá, může svěřit opět odborníkům. Ať už by dítě mohlo docházet na hodiny cizího jazyka do školy, kde je zapsáno, nebo do jazykové školy či k soukromému učiteli.


Shoda je nutná

Asi nejdůležitějším předpokladem však je široká rodinná shoda s tímto způsobem vzdělávání. Oba rodiče musí chtít. Bez jejich spolupráce je tento úkol velmi obtížně splnitelný, nejen dokonce nesplnitelný. Důležitý je také souhlas dítěte.
V případě jakýchkoli potíží si musí být vzájemnou oporou. Nastanou-li tlaky zvenčí (babičky a jiní příbuzní reagují překvapivě emotivně a většinou nesouhlasně), bez společné jednoty se nedá dlouhodobě odolávat.
Domácí vzdělávání je obtížný úkol. Je to těžká práce. Ale její ovoce stojí za to. Pro rodiče i pro dítě.

Domácí škola je taky řešení

Kdykoli a kdekoli se hovoří o možnosti vyučovat své vlastní děti v domácím prostředí, vyrojí se spousta otázek. Ať už se ptají vážní zájemci o tento typ výuky, náhodní zvědavci nebo odpůrci, většinou mají stejné dotazy.
Já osobně jsem vyučovala obě své děti jejich prvních pět let školní docházky doma. Strávila jsem tedy osm let v pozici domácí učitelky. Během té doby i po skončení domácí školy jsem odpovídala mnohokrát na užaslé, zvědavé, naštvané, nepřející, dojaté i nadšené otázky. Písemně i ústně, jednotlivcům i plným sálům, v televizi, rozhlase i při soukromých rozhovorech. Vím, na co se lidé většinou chtějí zeptat. Zpracovala jsem si předpokládané okruhy dotazů a pravidelně je budu v této rubrice uveřejňovat. Pokud vás vyprovokují k zamyšlení, z něhož vyplynou otázky k podrobnějšímu vysvětlení nebo dotazy na úplně jiné věci, co ještě nikoho před vámi nenapadlo mi položit, napište mi je, prosím. Ráda na ně odpovím, budu-li to umět.

Proč si propánakrále tak komplikujete život?
Do prvního okruhu otázek jsem zahrnula ty, které se vztahují k motivaci rodičů. Bývají formulovány různým způsobem. Proč si propánakrále tak komplikujete život? Dali byste dítě do školy a měli byste pokoj. Jaké důvody tedy vedou rodiče k rozhodnutí vyučovat své děti sami?

Dítě potřebuje speciální péči
Mnoho dětí se vyvíjí v různých oblastech výrazně nerovnoměrně. Jejich inteligence se rozvinula rychle a nápadně, sociálně však zůstávají nerozvinuté. Tento důvod se ve větší míře týká chlapečků. Takové dítě je nadprůměrně inteligentní – samo již čte a píše, aniž by je kdokoli nějak zásadně učil. Věčně leží v encyklopediích, má znalosti, jimiž zahanbuje třeba i vysokoškolsky vzdělané rodiče. Posaďte malého mudrlanta do školní lavice vedle spolužáka, který se bude celý první rok učit písmenka! Bude se strašlivě nudit, což může mít za následek buď že bude zlobit, vyrušovat, dostávat poznámky a získá k celé té hrozné škole nechuť a odpor. Nebo zmizí ve svém světě, do něhož hned tak někoho nevpustí. Toto riziko vypadá nenápadně, ale může vyústit v naprostou izolaci a citovou deprivaci dítěte. Jeho intelekt si žádá nové a nové podněty pro svůj rozvoj, úkoly a výzvy přiměřené stádiu jeho vývoje i odbornému zaměření.

Děti s výrazným uměleckým nadáním či mimořádným sportovním talentem také potřebují zvláštní režim. Neznamená to, že by školní vědomosti nepotřebovaly, ale jejich čas dostává zcela jiné proporce, které se s běžným školním režimem příliš neslučují. Některé sporty vyžadují ke tréninku specifické prostředí. Umělecké disciplíny zase čas a konzultace. Obojí může být se školní docházkou neslučitelné.

V neposlední řadě se může jednat o speciální péči, která dítěti pomůže vyrovnat se s nedostatky v jeho životním vybavení. Ať jsou to různé disfunkce, zdravotní potíže nebo dlouhodobá nemoc. V některých školách se může dítěti dostat speciální pomoci, ale ne ve všech a ne všichni učitelé dokážou být s dítětem trpěliví a povzbudiví. Rodičovská péče v takových případech často znamená doslovnou záchranu.

Zodpovědnost rodičů

Zodpovědnost rodičů plynoucí z jejich vlastních špatných zkušeností ze školních let může znamenat silnou motivaci pro domácí vzdělávání. Pokud byli rodiče v dětství ve školním prostředí šikanováni nebo nějak pronásledováni, setkali se s nespravedlností a násilím ať už od spolužáků nebo dokonce od učitelů, chtěli by své děti od podobného trápení uchránit.
Nezpochybnitelným faktem je, že citlivé dítě v šesti letech je daleko ohrozitelnější a slabší nežli dítě desetileté. To již má charakter z větší části utvořený, zná svou cenu, životní hodnoty i světový názor, a není tak snadné je šikanovat, deptat a manipulovat s ním. Zvláště dítě, které vyrostlo ve stimulujícím, bezpečném a zdravě náročném prostředí domácí výuky.
Rodiče mohou být také v rozpacích z informací o místní základní škole a její úrovni. Ptali se rodičů dětí, které místní školu navštěvují, a tyto informace je zneklidnily. Co teď? Dojíždět? Vozit denně dítě někam do vzdálenější školy, o níž navíc nic podrobnějšího nevíme? Takové řešení je nákladné časově i finančně.

Obavy z negativního působení školního kolektivu a případně před poněkud patologickou osobností učitele vypůsobí snahu rodičů ochránit dítě před újmou takovým prostředím způsobenou. Chtěli by, aby jejich dítě vyrůstalo ve vlídném pokojném prostředí, v úctě k jeho jedinečné osobnosti a s ohledem na originální kombinaci talentu a schopností.

Vlastní představy o formování

Vlastní představy o formování charakteru dítěte a jeho správného vztahu k celoživotnímu procesu vzdělávání mohou být ovlivněny alternativním životním stylem celé rodiny. Ať se jedná o rodinu žijící výlučným způsobem života kvůli přespříliš příznivým majetkovým poměrům a chtějí, aby jejich dítě mělo skutečně jen to nejlepší (a soukromý učitel, který poskytne dítěti individuální výuku, je už od dob feudalismu luxusní výsadou těch nejbohatších), nebo žijí podle ekologických či náboženských zásad, které většinová společnost nechápe a snad je k nim málo vnímavá a tolerantní.

První stupeň základní školy neznamená pro dítě pouze vštěpování vědomostí, ale rovněž budování postojů, tříbení hodnotových kritérií a tvorbu světového názoru. Osobnost učitele se do dítěte otiskuje verbálními i neverbálními projevy a rodiče většinou nemají možnost osobu učitele ani pořádně poznat, natož nějak korigovat hodnoty a postoje jím prezentované a dětem předávané.

Dobrý příklad někoho známého

Dobrý příklad někoho známého, kdo doma své děti vyučoval, je také častým důvodem ke vzdělávání dětí vlastními silami. Kdo domácí školu neabsolvoval, nemůže si ani dobře představit, jak to ve skutečnosti funguje. Příklad spokojené harmonické rodiny může inspirovat k následování i tak „bláznivého projektu“ jako je domácí vyučování. Uvidíme, že to jde i v našich podmínkách, nejen někde v Americe, kde je to přece jen jiné.

Pustí-li se do domácího vzdělávání známá rodina se stejně starými dětmi, je to už velká výzva! Můžeme si navzájem vypomoci.

Namaluj mi obličej

Tuhle hru jsem s holkama hrávala, už když byly ještě malé. Je to hra mazlivá, něžná, uvolňovací a nic k ní nepotřebujete. Žádné pomůcky, zvláštní prostor nebo speciální oblečení. Prostě nic. Jen chuť udělat si navzájem dobře. Hra se jmenuje: Namaluj mi obličej.

Možná to ani vlastně není hra, ale takové mazlení. Spočívá v tom, že jeden člověk druhému něžně prsty hladí obličej, jako by mu kreslil rysy. Většinou se začíná od čela. „Čelo, obočí, spánky,“ říkalo se nahlas, protože když jsme si takhle hrály s holčičkama, učily se pojmenovávat části obličeje. Teď jsou už velké slečny, ale některých tradic se drží přímo sveřepě. „Tak a teď tvářičky,“ a jemné prstíky zlehka jezdily po tváři, jako by nejdříve nakreslily její obrys a pak ji ještě vybarvovaly. Potom se nakreslil obrys očí a doplnil se dlouhými řasami, potom nosík a pusinku. Při obkreslování rtů se vždycky musela položit otázka, jestli kreslím paní nebo pána. Bylo to důležité, protože pokud jsem kreslila pána, bylo možné načrtnout fousy pod nosem a na bradičce třeba i plnovous. Paní žádné vousy ani plnovousy nemívaly. Těm jsme naopak kreslily předlouhé kadeře až ke kolenům.

Tahle hra, tohle mazlení mělo vždycky zajímavý účinek. Když byla některá z nás unavená, mrzutá, smutná nebo dokonce nešťastná, skoro vždycky to pomohlo zlepšit náladu, dodat sílu a potěšit. Čím byly holky větší, tím míň jsme tu hru hrály. Kdoví proč, vždyť únavu, mrzutost nebo smutek jsme prožívaly tu a tam stále. Ovšem nedávno jsem se cítila tak nějak mrzutě, sklesle a znechuceně. Neměla jsem k tomu žádný pořádný důvod, ale bylo mi mizerně. Seděla jsem doma v křesle, koukala do blba a na nic jsem neměla sílu. Moje dcerušky kolem mne chodily a nenápadně se vyptávaly, jestli nemám na něco chuť, jestli se nechci napít, nebo zdali by mne nepotěšil nějaký film nebo muzika. Já jsem ale nic nechtěla, jen jsem se pořád tak nešťastně tvářila. Konečně Anička zvolala: „Už to mám! Nechtěla bys namalovat obličej?“

Chtěla jsem. Dostala jsem pořádného pána s knírem pod nosem i s dlouhým plnovousem a vážně mi to udělalo moc dobře. Některé dětské zvyky je dobré nezapomínat, člověk by se tím připravil o báječné potěšení.

Holčičí sny

Nejsem příliš snivý typ. Netoužím po zvláštních požitcích, neprahnu po exotických cestách, netrápím se kvůli něčemu neuskutečnitelnému, oč bych moc stála, a nemám to. Nevytahuju se tím, nemůžu za to. Jsem tak prostě stvořená. Proto mě občas překvapí, když v nečekané situaci prožívám něco jako naplnění holčičího snu.

Uvědomila jsem si to při jednom natáčení krátkého příspěvku pro televizi. Točili jsme podle mého textu a paní režisérka měla dojem, že nejlepší by to bylo někde na zámku. A tak jsem procházela komnatami, povalovala se v překrásné starožitné hraběcí posteli, pudrovala si nosík před toaletkou paní hraběnky, seděla u rozkošného psacího stolku s mnoha šuplátky, porcelánovým kalamářem a sametovou psací podložkou a probírala se hraběcím albem. K dovršení mého údivu mi navlékli krajkové rukavičky po paní hraběnce a nechali mě nastoupit a usadit se ve zlaceném polstrovaném kočáře.

Při zpáteční cestě domů jsem si teprve uvědomila, co se mi to přihodilo. Vždyť mně se splnil holčičí sen! Přesně to jsem si při návštěvách zámků vždycky přála. Snila jsem o tom, jaké to musí být posadit se k psacímu stolku, pohladit dlaní desku, cvrnknout do víčka kalamáře a povytáhnout aspoň jedno šuplátko. Přála jsem si vyzkoušet, jak se leželo ve vyřezávané vznešené posteli v historické komnatě a představovat si, že já jsem ta šlechtična, která tam bydlí. Byl to splněný sen, o němž jsem ani nevěděla, že ho mám. Přemýšlela jsem, že do stejné kategorie patří i kabelka, kterou nosím místo aktovky, rtěnka místo tyčinky jeleního loje a třeba lodičky na podpatku místo nudných polobotek mé dětské reality.

Připomínat si holčičí sny a radovat se z jejich naplnění je potěšení vskutku nečekané

Čerstvě povlečené peřiny

Ráda spím. Někdy se do postele těším už od rána. Baví mě ulehnout, pěkně si natřást polštář pod hlavou, zachumlat se do peřiny, šťastně si promítnout hezké zážitky uplynulého dne nebo zaujmout odhodlaný postoj, že v novém dni vyřeším to, co se mi dnes nepovedlo, a usnout.

Ale obzvlášť se těším do postele v ty dny, když mám čerstvě povlečené peřiny. Podle zvyku své babičky dávám vysvlečené peřiny, než je znovu povleču, vyvětrat na balkón. Lůžkoviny mi pak voní dvojnásob. Jednak čerstvým povětřím, jednak čistým povlečením. Nemám nějak moc v oblibě vůně aviváží, většinou mi připadají chemické, nepůsobí přirozeně. Prádlo peru v roztoku z marseillského mýdla a suším venku. Složené povlečení ve skříni prokládám plátěnými pytlíčky se sušenou levandulí. Ono to pak voní jinak.

V ten den, kdy převlékám peřiny, chodím do postele schválně docela brzo, abych si té krásy užila dřív, než usnu. Nejsem na tom ještě tak špatně, jako býval můj dědeček. Ten totiž vždycky, když babička převlékala peřiny, ochořel nějakou krátkou drobnou nemocí. Nějaké malé nachlazení, slabá horečka, lehká nevolnost. Prostě musel do postele. Babička brala dědečkovo ulehnutí do čerstvě povlečených peřin stoicky, podobně jako vnímala skutečnost, že vždycky (nebo hodně často), když umyje okna, začne pršet. Pokud vím, nahlas to nikdy nijak nekomentovala.

To já si večer blaženě hovím v té hebkosti a vůni, převaluju se opatrně, abych peřiny hned moc nepomačkala, a užívám si nenáročného potěšení. Někdy se ke mně pod peřinu vmáčknou i obě moje dcerušky, tulíme se, špitáme si nejtajnější tajemství a chichotáme se. Ale to je už docela jiné potěšení…

Marnotratný Bůh

„Marnotratný Bůh? Snad marnotratný syn, ne? O něm se v tom příběhu vždycky jedná,“ napadlo mě, když jsem zahlédla titul knížky Timothyho Kellera. Podtitul mne ovšem zarazil. Jak uzdravit srdce křesťanské víry. „To je dost odvážné tvrzení, tuhle knížku si musím přečíst,“ rozhodla jsem se.
Když se někdo pustí do rozebírání nějakého notoricky známého příběhu, buď může být výsledkem strašlivá nuda, nebo ohromující objev. Co se dá vytřískat z té historky o dvou bratrech, z nichž jeden bývá líčen jako kladný a druhý jako záporný hrdina, jsem si nedovedla představit. Kázání na toto téma jsem za svůj křesťanský život slyšela desítky. Většinou z něj kazatelé vyvozovali osnovu pokání: 1. Mladík zhřešil, 2. přišel k sobě, 3. obrátil se a šel domů, 4. tam vyznal svůj hřích. My musíme být jako on. O jeho starším bráchovi toho už tolik nebylo. S ním měli kazatelé většinou soucit. Chápali ho, že to pro něj bylo těžké. No bodejť.
Timothy Keller nás všechny rozdělil do dvou skupin – na ty, kdo jsou jako mladší bratr, prozřelí hříšníci, kteří to rozeznali a obrátili se k otci s žádostí o odpuštění, a na ty, kdo celý život poctivě a odpovědně plnili všechna přikázání jako bratr starší. Kdo myslíte, že je na tom líp? Schytali to oba a právem. S kým myslíte, že měl Ježíš větší soucit, komu se víc osobně věnoval? Starším nebo mladším bratrům? A koho častěji káral a tvrdě napomínal? Mladší nebo starší bratry? A kdo si myslíte, že jste vy?
Srdce křesťanské víry skutečně potřebuje uzdravit. Jak tak jezdím po nejrůznějších křesťanských sborech a vidím, s čím se potýkají, mám dojem, že tahle knížka by prospěla všem. Mně v první řadě.
Keller, Timothy: Marnotratný Bůh, Triton 2011.

Oskar a růžová paní

Některé knížky nemusí mít lesklé obálky, tlusté hřbety a spoustu slov uvnitř. Některé knížky mohou být klidně útlé svazky bez obrázků a stejně vás dostanou. Začtete se do nich na veřejnosti a ať děláte, co chcete, musíte plakat, protože jejich slova se nějak dotknou vašeho srdce.
Knížku Oskar a růžová paní jsem vzala do ruky náhodou. Ležela tak nenápadně na kraji stolu prodejního stánku na jedné konferenci. Prohlížela jsem si tam o přestávce knížky, které jsem ještě neznala a tuhle jsem viděla poprvé. Jen tak zběžně jsem ji prolistovala a usoudila, že bych ji mohla malinko ochutnat. Konferenční přestávka byla dlouhá. Začetla jsem se někde zhruba uprostřed. Malý kluk někde v nemocnici psal dopisy Bohu. Musela jsem se vrátit na začátek a nemohla jsem se odtrhnout, dokud jsem nedočetla do konce, i když bylo skoro od začátku víceméně jasné, jak to dopadne. Na začátku jsem zvedala obočí, uprostřed jsem se usmívala a při čtení posledních stránek jsem plakala. Co mě tak dostalo? Prostinký příběh, obyčejná slova, předvídatelné rozuzlení?
Psát o složitých věcech tak prostě, že porozumět může i dítě, je strašně těžké. Psát o nemoci, bolesti, loučení, smrti, naději, lásce a Bohu je někdy nemožné. Autorovi Oskara a růžové paní se to povedlo. Prostý příběh malého kluka, který umírá v nemocnici, vám poví o Bohu víc než tlusté traktáty plné cizích slov. Nevěříte? Přečtěte si to. (Jestli se stydíte plakat na veřejnosti, počkejte se čtením na doma.)

Schmitt, Eric-Emmanuel: Oskar a růžová paní, Garamond 2006.

Tramvaj

Tímto popisovaným potěšením vás samozřejmě nenabádám k nadbytečnému používání autobusů, trolejbusů, tramvají nebo aut. Chodit pěšky je velké potěšení. Ale někdy může jízda tramvají přes dvě zastávky přinést nečekaný požitek. Však posuďte sami.
Když se člověk po práci vydá do města, vystavuje se riziku. A to několikerému. Může se stát, že je hladový, unavený a díky tomu to mezi všemi těmi lákavými obchody přežene. Nakupuje tu i tam, trošku tuhle, trošku támhle, krabičku pastelek, pytlík citronů, knížku, lahvičku šampónu nebo nové punčocháče. Navrch bochník chleba nebo květináč s kaktusem a nadělení je vykonáno. Jak to dovléct domů?

Zaručeně se k tomu přidá žízeň, náhle k večeru těsné boty, taška s nákupem se zařezává do ruky, kabelka, která ještě před hodinou skoro nic nevážila, se najednou na rameni zdá, jako bych do ní nacpala aspoň dvě cihly. Cesta domů, kterou normálně urazím běžným tempem chůze za čtvrt hodiny, se jeví jako výlet na půl dne. Dojdu ještě dneska? Tuším, že bych mohla padnout na ulici vysílením. Kolem mne se budou kutálet vysypané citrony, potulný pes chňapne punčocháče a potáhne je za sebou pryč a já bídně zahynu, než se doplazím ke kaluži. Tak chmurný konec si přece nezasloužím. Rozhodnu se zvolit slabošské, změkčilé řešení. Pojedu tramvají.

Protože běžně městskou hromadnou dopravu nepoužívám, musím si nejprve koupit jízdenku. Pak počkat na zastávce, až pojede ta moje a pak se vmáčknout dovnitř tak šikovně, abych s plnýma rukama všech těch tašek a balíčků dokázala označit jízdenku a ještě si honem sednout. Dvě rychle za sebou jdoucí zatáčky bych dnes nevybalancovala. Podařilo se!

Jaká úžasná úleva… Sedím na sedadle, všechny tašky jsem si naskládala na klín a protahuju si nohy. Chodidla mě pálí, jsem jak přelomená v kříži a necítím prsty na rukou. Vyhlížím z okna, jak kolem rychle míjejí známé výklady obchodů, křižovatky s bočními ulicemi a školní budovy. Člověk málem ani nemrkne a je o takový kus cesty blíž. Přiblížil se dřevěný plot botanické zahrady, tady vystupuju. Sbírám zase všechna svá zavazadla a poslední zbytek sil a mířím k domovu. Taková úleva, takové potěšení, že se můžu kousek svézt. Teď snad zvládnu nejen dojít domů, ale třeba i nachystat večeři.

Společný sobotní oběd

Manžel s dcerami odešli v sobotu dopoledne na procházku a nechali mne samotnou doma. Mohla jsem v klidu uvařit, poletovat po bytě a letmo uklízet, čechrat a přesunovat věci, zpívat si nahlas bez výčitek, že někoho ruším při práci, a vůbec jen tak svobodně být. Opravdu jsem si to užila. Připadala jsem si jako velká holka, co zůstala sama doma, když rodiče odešli někam ven.
V sobotu vaříváme buď něco zcela jednoduchého, protože máme na práci jiné věci a nechceme se dlouhým vařením zbytečně zdržovat. Nebo naopak vařím jídla, která se musí u plotny vystát. Vaření je pro mne formou tvořivého odpočinku. Tentokrát jsem zvolila náročnější jídlo. Koupila jsem u řeznice krásné roštěnky a ty jsem hezky pomalu dusila na plotně. K nim jsem vařila pololoupanou rýži. Pomalu jsem prostřela stůl a připravila džbán se šťávou pro holky a ze spíže přinesla lahev vína pro nás rodiče. Všechno už bylo hotové a miláčkové pořád nešli. Šmejdila jsem po kuchyni a zabývala se spoustou zbytečných drobných úkonů. Tu jsem něco srovnala, tu něco přeložila jinam. Čím déle nepřicházeli, tím větší hlad jsem pociťovala. Nakonec jsem se rozhodla, že nachystám ještě malý předkrm. „Určitě budou strašně hladoví, vždyť se pohybují na čerstvém vzduchu,“ rozvažovala jsem.
Pila jsem už třetí sklenici vody a myslela jsem, že to hlady nevydržím, když konečně dorazili domů. Zablácení, protože raději chodí necestami nežli cestami, provlhlí, protože drobně mžilo, a rozesmátí, protože jim bylo dobře. Přinesli mi větvičky do vázy, slibovali na odpoledne velkou fotografickou šou, protože nafotili spoustu báječných záběrů, a jeden přes druhého mě ujišťovali, jak obrovský mají hlad a jak jsou rádi, že jsou doma. Bylo to hezké.
Seděli jsme pak v kuchyni u prostřeného stolu, pochutnávali jsme si na dobrém jídle, vyprávěli si a smáli se, žertovali a žasli, vzpomínali a plánovali. Manžel mě chválil za oběd, holky se vyptávaly, jak jsem to vařila. Uprostřed toho všeho jsem si s velkou intenzitou uvědomila, že jsem šťastná. Sedět u společného stolu s celou rodinou není samozřejmost. Někdo by mohl být nemocen. Někdo by mohl mít něco jiného na práci. Někdo by se mohl naštvat. Někdo by mohl být prostě někde jinde. Ale my tu všichni seděli a měli spolu dobrou vůli. To teda bylo potěšení!

Pomalá chůze

Potěšení z pomalé chůze mi doporučila moje dcera. Ona je vysoké postavy a svýma dlouhýma nohama dělá dlouhé kroky. Většinou všude chodí taktak nebo mírně pozdě, a proto také většinou spěchá. Skoro jí nestačím. Proto mě překvapilo, že zrovna ona mi doporučovala takové potěšení.
Vždycky, když mi doporučuje nějaký požitek někdo, od nějž bych to nejméně očekávala, zpozorním. Existuje tu možnost, že dotyčný objevil něco, co mi uniklo. Pořádně jsem se tedy své dcery vyptala, jak to s tím potěšením z pomalé chůze má, když jejím obvyklým tempem je spěch. Smála se mé nedůvěře a pak mi to pěkně podrobně vysvětlila.
Tvrdí, že pomalou chůzi si dopřává jen jednou týdně, protože častěji na to není čas. Za to ale si ji užívá vydatně. Dělá se to takhle: Člověk musí vyjít aspoň o hodinu dříve, než obvykle chodívá. Při chůzi nesmí zapomínat na pomalé hluboké dýchání. Taková vychutnávací chůze musí také hezky vypadat. To znamená, že je třeba si pořádně srovnat záda, nejlépe s představou, že je člověk za temeno hlavy někde nahoře zavěšen jako loutka. Kráčet je třeba půvabně, klást nohy pěkně za sebou, jako při chůzi po laně, neklátit sebou, nepádlovat rukama ve vzduchu, nemračit se. A nemyslete, na to všechno je třeba stále pamatovat, protože není-li člověk zvyklý tak běžně chodit, po chvíli už se zase hrbí, klátí a kaboní jako obvykle. Pomáhá to ukáznit se a odpočívat.
Při pomalém tempu chůze si člověk dokáže uvědomit rozdílnou strukturu povrchu chodníku, silnice, nebo cesty v parku. Najednou úplně jinak vnímám například vůně. Všimli jste si, že úplně jinak voní ulice a jinak parky?
Chci-li jít pomalu, musím zpomalit i své myšlenky. Pokud totiž něco splašeně plánuju, něco mě hryže a já se to zoufale snažím vyřešit, bezděky v chůzi zrychluji. Silou vůle se musím přinutit, abych šla pěkně pomalu. Jen při pomalé chůzi se totiž dá vychutnat ono potěšení. Musím odložit všechny problémy a nepříjemné myšlenky a oddávat se dýchání a hlídání rovných zad. V závěru procházky pak zjistím, že všechny problémy vidím jaksi z nadhledu, a většinu z nich už ani není potřeba řešit. Cítím se provětraná, odpočinutá a svěží.
No, jak říká Anička: Jen jednou týdně, protože častěji na to není čas.

Patka

Jako obvykle jsem se navečer vlekla domů z práce. Cítila jsem se unavená a hladová. Mám to domů mírně do kopce a večer se mi vždycky zdá, že se jeho prudkost nějak násobí. „Ještě se musím stavit někde cestou pro chleba,“ napadlo mě, „jinak nebude co k večeři a zítra holkám do školy na svačinu.“
Ovšem představa, že bych se musela ještě proplétat mezi davy lidí v supermarketu na hlavní ulici, mi vůbec nedělala dobře. Navíc tam většinou nebývá vzduch, ale zato strašné horko. Ne, tam nepůjdu, rozhodla jsem se pevně. Kde ale vezmu chleba? Mohla bych upéct domácí, jenže to do večeře nejsem s to stihnout.
V tenoučké igelitové tašce jsem nesla dvě knihy, které se mi podařilo koupit v antikvariátu během polední cesty na poštu. Čím víc jsem se blížila k domovu, tím se zdály těžší. Chmurně jsem uvažovala, jak to provedu s tím chlebem, a v tom jsem si všimla malého nenápadného pekařství. Vida, na tenhle obchod jsem zapomněla! Vešla jsem a koupila krásný čerstvý bochník chleba. Byl ještě teplý a přenádherně voněl. Nesla jsem si ho opatrně v náručí jako miminko. Do tenké taštičky ke knihám jsem ho nechtěla cpát, aby nepraskla, a do kabelky by se mi nevešel. Vyšla jsem na chodník a zabočila na naši ulici.
Patka s vypečenou kůrkou se pyšnila jemným popraškem mouky, jako kdyby ji někdo napudroval, a na špičce měla pod kůrkou takovou tu bublinu. Přivoněla jsem si úplně zblízka a málem se mi zatočila hlava. Najednou jsem měla plnou pusu slin. Rychle jsem polkla. Ta vůně! Úplně živě jsem si představila, jak křupne hnědá kůrka, kterou nadouvá vzduchová bublina, na jazyku se mi rozvine ta báječná neopakovatelná chuť čerstvého chleba… dost! „Přece nebudu ukusovat z bochníku chleba na ulici! To je nevychované…“ Bochník mě hřál do rukou a myslím, že se na mne potměšile usmíval. Bublina na patce provokativně mrkala. Na paměť mi vstupovaly vzpomínky, jak jsme s dcerami okusovaly celý bochník chleba cestou z obchodu loni o prázdninách. Taky byl ještě teplý, taky tak voněl a my jsme si ho podávaly jedna druhé, smály jsme se a okusovaly a než jsme došly domů, dobrou čtvrtku jsme ho snědly. Doma jsme půlku dorazily s čerstvým máslem a domácím mlékem od sousedů. To byla nebeská pochoutka! Znovu jsem polkla a i přes vrstvy svetru a kabátu jsem uslyšela, jak mi zakručelo v břiše hlady. To nevydržím! Opatrně jsem se rozhlédla, pevně jsem uchopila bochník oběma rukama a pořádně jsem si kousla přímo do té bubliny.
Bylo to přesně takové, jak jsem si pamatovala. Nebeské. Pomalu jsem žvýkala a prožívala si tu chuť. Naprosto uspokojivou, omamnou, ryzí. Než jsem došla k našemu domu, kousla jsem si ještě dvakrát. Cítila jsem se naprosto šťastně. V kuchyni jsem položila sáček s okousaným chlebem na stůl a šla jsem si umýt ruce. „A jéje,“ ozvalo se za mými zády. To Anička zahlédla okousanou patku. „Maminka si dopřávala potěšení,“ smála se. Otočila jsem se a zahlédla svoji krásnou, velkou, skoro dospělou dceru, jak si právě pořádně ukousla stejně jako já prve na ulici. „Ani nevíš, kolik odvahy mě to stálo,“ poznamenala jsem. „Tak to si kousni honem ještě jednou,“ podala mi bochník dcera a já si dopřála ještě jedno pořádné kousnutí. Čerstvý chleba se nikdy nepřejí, říkávala moje babička a měla pravdu.