Sněhové vločky

Venku zběsile létaly obrovské macaté vločky. Jak se vítr točil, přistávaly i na skle okna. Rozpleskly se na okenní tabulce a pomalu tály a stékaly dolů. Bylo ohromně zajímavé sledovat, jak se jejich složitá stavba rozpadá. Nemohla jsem se odtrhnout od toho pohledu.

Kdysi jsem četla, že neexistují dvě stejné sněhové vločky. Prý je každá jiná. Každá originál. Teď jsem si na tuhle informaci vzpomněla. To ale snad ani nemůže být pravda? Tolik vloček? A každá jiná? A proč? Není to zbytečné? Já bych se s tím nedělala. To teda ne. Nemám ráda piplavou práci. Leda bych měla nějaký opravdu dobrý důvod.

A vybavilo se mi, jak jsem před měsícem malinkýma nůžtičkama z manikúry vystřihovala spousty různých miniaturních sněhových vloček z papíru a pak jsem je lepila na okno do půvabných kompozic, abychom měli doma krásnou vánoční výzdobu. To teda byla piplačka, ale vlastně mi to nevadilo, naopak. Bylo to z lásky. Věděla jsem, že to mí milí ocení.

A že by Bůh měl stejný motiv? Že by tvaroval každou vločku zvlášť, abychom my měli radost? Jak ho znám, bylo by mu to podobné. A tak jsem koukala na padající vločky skoro celé dopoledne a tiše jsem žasla. Každá vločka jako malé precizní vyznání lásky. Tolik přízně! Cítila jsem se velmi vzácná a velmi milovaná.

Se vzpomínkou na tenhle pocit jsem odpoledne vyrazila ven. V městských ulicích sníh nikdy dlouho běloučký nevydrží, takže všude byly nahrnuté našedlé hromady, po chodnících čvachtala břečka, po přesně vykrájených vločkách ani památky. Jenže já jsem je viděla. A přijala jsem od nich vzkaz.

A ten nezapomenu.

PF 2011

U výroby této péefky jsme se doma fakt pobavili. U nás to totiž chodí tak, že já mám původní nápad, Otík ho svědomitě tvořivě zpracuje a holky do toho remcají. Tentokrát to bylo zrovna tak. Hrozně jsme se nasmáli, protože vybírat ve starých fotkách tu, která prokazuje talent dotyčné, je fakt zábava.
Chtěli jsme ještě podobným způsobem pojednat i rodiče (tátu s houslemi a mámu s plnicím perem ve druhé třídě), ale tátovi přišlo jako moc práce už tohle. Tak třeba někdy příště.
Každopádně by neměl zapadnout ten citát. Ten je to podstatné. My jen dokazujeme jeho pravdivost.

Napůl chuť a napůl vůně

Přihodila jsem ji do košíku s nákupem pleťového krému pro sebe, voňavky pro babičku, speciálního šamponu pro dcery a olejíčku z arniky na masírování rukou. Nevypadala nijak zvlášť lákavě ani atraktivně. Taková malá tyčinka na rty. Předvánoční limitovaná edice voňavého zboží nabízela kombinaci vůně pomeranče s čokoládou. Stejně parfemovaná byla i pěna do koupele, tělové mléko a bytová vůně. Koupat bych se v tom nechtěla, ale taková příchuť v tyčince na rty mi přišla zábavná.
„Možná by to mohl být malý dáreček pro nějakou kamarádku,“ napadlo mě. Doma jsem ji uložila do šuplíku s dárky a skoro jsem na ni zapomněla. Ležela tam bez povšimnutí asi tak týden. Včera večer jsem marně hledala svou starou skoro vypotřebovanou tyčinku na rty. Nebyla v žádné kabelce, v žádné kapse, ani na poličce v koupelně, ani v košíku se rtěnkama, nikde. Mé rty byly suché, v mrazivém vzduchu dostaly zabrat a nutně jsem potřebovala si je něčím přetřít. V nouzi jsem si vzpomněla na novou tyčinku.
Vyhrabala jsem ji tedy ze dna zásuvky, přemohla lehké výčitky, že si beru dárek, který možná mohl potěšit někoho jiného, odtrhla jsem plastový pásek, který chránil uzávěr, a zlehka vysunula bílou hmotu. Přetřela jsem si rty, promnula jeden o druhý a ucítila jsem závan jemné chuti čokolády s pomeračem. Bylo to, jako bych právě smlsla nějakou malou čokoládovou pralinku. Úžasné! Rozkošnicky jsem vnímala to nečekané potěšení. Napůl vůně, napůl chuť. Jemňoučké, delikátní a navíc - zcela dietní! Bez jediné kalorie.
Výjimečná voňavá tyčinka na rty nyní leží na mém nočním stolku a každého večera si dopřávám po krátký okamžik malého potěšení – napůl chuť a napůl vůně, jemný obláček pomeranče s čokoládou. Zamlsám si, nepřiberu a potěším se dvojnásob.

Školní koncert na Skleněnce

Moderování je adrenalin. Můj oblíbený.

Nezbytná podmínka

„Tak si představ, co napsala Adélka do testu z prvouky,“ mávala jsem popsanou stránkou papíru manželovi před očima. Jako každý večer jsme spolu seděli v pokoji v houpacích křeslech a povídali jsme si o tom, co den přinesl. Naše domácí vzdělávání bylo častým námětem večerních rozhovorů, protože se skoro denně stalo něco, čemu se dalo smát, nebo nad čím uvažovat.
„Co jsi testovala, paní učitelko?“ zeptal se manžel zvědavě. „Probírali jsme právě, co potřebují živočichové nezbytně k životu,“ vysvětlovala jsem. „Jak jí to šlo?“ zeptal se konečně na věc, o níž jsem chtěla mluvit. „Napsala to výborně. Chtěla jsem ti to právě ukázat. Podívej se, tady na tu odpověď,“ poťukala jsem prstem na jeden z pěti bodů. Muž vzal list papíru do ruky a předčítal nahlas: „Co potřebují živočichové nezbytně k životu? Světlo, vzduch, vodu, potravu a svobodu.“ Zarazil se a vzhlédl přes papír ke mně: „Svobodu? To máte v učebnicích?“ „Ne, to je její vlastní postřeh. Dobrý ne?“ smála jsem se pyšně, protože přesně pro tyhle momenty mám domácí školu tak ráda. Vždycky se o dcerách dozvím něco zajímavého, objevím nějaké nové, dosud netušené chodníčky jejich mysli, nečekané způsoby uchopení učební látky nebo poťouchlý smysl pro humor. Většinou všechno v jednom ranečku, od každého trošku. Připadá mi nesmírně dobrodružné tyhle chytré hlavinky formovat, podněcovat je k jejich vlastnímu hledání a následnému zpracování nálezů.
„Ta holka něco zásadního pochopila, že?“ zkonstatoval můj muž spokojeně a zhoupl se v křesle. „Zdá se,“ odbroukla jsem já, „ačkoli jsme o tom takhle vlastně nemluvily. Ale nejspíš si spojila dohromady jiné rozhovory a takhle jí to dalo smysl.“
Chvíli jsme se mlčky houpali. „Co by na to asi řekli v normální škole?“ zamyslel se můj muž hloubavě. „To ti můžu říct úplně přesně,“ podotkla jsem lehce zachmuřeně. „Potkala jsem se odpoledne s Petrou. Víš, s tou mou bývalou spolužačkou, co teď učí na základce. Ptala se mě na naše holky, jak si vedou v domácí škole, jestli jim nechybí kolektiv a tak. No a já jsem jí vyprávěla spoustu věcí a zmínila jsem se, jak jsem toho byla plná, i o tom dnešním testu. Představ si, že oni ve škole taky zrovna probírají tuhle látku. Slíbila jsem jí, že jí dám svoje testy. Ulehčí jí to práci a mě baví si je vymýšlet.“ Zamyslela jsem se nad tím, které testy by mohla moje kamarádka upotřebit, ale můj muž se dožadoval pointy příběhu: „Co ale říkala na ten Adélčin výčet podmínek k životu nezbytných?“ „Ale no to víš, oni ve škole nemohou míchat předměty a nemají čas moc přemýšlet o tom, co do testů píšou žáci. Ve škole to musí sedět podle tabulky,“ pokoušela jsem se nějak obhájit školu a svou kamarádku, ale mé pokusy byly chabé.
„Tak co teda říkala?“ nenechal se odbýt manžel. Nedalo se nic dělat, nepodařilo se mi to nijak zamluvit ani okecat, musela jsem s pravdou ven. „No říkala, že by to nebylo přesně správně a že by jí dala dvojku.“
Manžel na mne chvíli nevěřícně zíral, ale pak se začal znovu rytmicky pohupovat. „Dobře, že je učíme sami,“ utrousil, „svoboda je přece nezbytná podmínka k životu.“

Klouzačka

Vyšla jsem si takhle jednou dopoledne z domu. Bylo to v dosti rozumnou denní dobu, takže jsem se stihla nejen v klidu nasnídat, ale i patřičně upravit, nalíčit, navonět, doladit a naleštit. Cítila jsem se dobře. Tak nějak víc dámsky než obvykle. Bavilo mě být sama sebou.
Lehce mrzlo. Žádný závratný mráz to nebyl, ale přece jen to štípalo do tváří. Všimla jsem si drobných rampouchů, visících zpod jedné okenní římsy a třpytily se v dopoledním sluníčku. Zhluboka jsem vydechla a zakouřilo se mi od úst. Spokojeně jsem si to rázovala naší ulicí, která se mírně svažuje z kopce a na jejím konci jsem zahnula doleva. Přede mnou se rozkládal široký rovný chodník ozářený sluncem. Cosi mi blesklo do očí. Nějaká lesklá plocha na chodníku. Co to asi je? Přistoupila jsem blíž, abych to zjistila. Klouzačka!
No jistě, klouzačka. Jak jinak, vždyť přece mrzne. Se zalíbením jsem si prohlížela zamrzlou kalužinu, jak je pěkně hladká, bez bublin a praklin. Špičkou boty jsem přejela přes okraj a zatoužila jsem se sklouznout. No ale co kdyby mě někdo uviděl? Jsem oblečená jako dáma, mám už léta, to se vůbec nehodí, abych se klouzala na ulici jako nějaká holka! Ale vždyť já jsem holka! Uvnitř jsem pořád stejná holka jako před dvaceti lety. Proč bych se měla začít cítit jako stařena jen proto, že čísla označující můj věk nějak stoupají? Ta čísla přece o mně nic neříkají! Brání mi snad ještě něco jiného? Dáma nedáma, poodstoupila jsem na dva kroky, pěkně jsem se odrazila a prostě jsem se sklouzla. Bylo to prima.
Proklouzala jsem se ještě asi šesti dalšími klouzačkami, z nichž jedna byla zvlášť dlouhá – asi tak dva metry. Tu jsem sjela dvakrát, protože stála za to. Moc mě to bavilo. Zachytila jsem pobavený pohled kolemjdoucího stařečka a k následování jsem zlákala dva malé kluky a jednu slečnu. Náklady? Nula. Potěšení? Veliké.

Vánoční večírek

Dostala jsem pozvánku na vánoční dámský večírek. Prima. Večírky mám ráda. Vánoční večírky zvlášť. Tento měl být zvláštní, protože ho organizátorky spojily s dobročinným bazarem. To už taky znám. Každá přineseme tašky zbytečností, které je nám líto vyhodit, batohy oblečení, které se nám už omrzelo nebo jsme z něj vyrostly, a navzájem si to povyměňujeme. Co zbude a co už opravdu nikdo nebude chtít, to organizátorky uklidí do popelnice na dvoře anebo odvezou na páté nástupiště hlavního nádraží, kde Charita vybírá oblečení pro uprchlíky a bezdomovce.
Když jsem si pozvánku ještě jednou pečlivě pročítala, abych si datum a čas přepsala do diáře, všimla jsem si, že jako hosté přijdou ženy z uprchlického tábora poblíž našeho města. To mi trochu pokazilo náladu. Těšila jsem se, že si pěkně popovídám se známými, smlsnu si na vybraném pohoštění, poslechnu si nějaký vánočně vyladěný moudrý projev a trochu amatérské hudby a nic nebudu muset řešit. Klídek, pohoda! Ale nějaké uprchlice? Nenaruší hladký průběh večírku? Bude možné si s nimi nějak povídat? Třeba vůbec nebudou mluvit česky? Kdoví, co to bude za ženské?
Přestala jsem se na večírek těšit. Neznámé uprchlice mi byly protivné, aniž jsem o nich cokoli věděla. Představovala jsem si dámský večírek jako vždycky. Jako společenskou událost, která má určitý lesk. Všechny se vždycky snažíme obléct s vybranou elegancí a tváříme se tak… já nevím… noblesně. Jako malé holky si užíváme těch dvou hodinek, kdy máme náš dámský večírek. Během nich si tak trochu hrajeme na nóbl dámy a pak se zase rozejdeme domů ke svým plotnám, žehlicím prknům a domácím úkolům svých dětí. Ale co v tom všem uprchlice? Co tam s nimi budeme dělat?
Se smíšenými pocity jsem probírala skříně a hledala věci, které se mi nechtělo ještě vyhodit, ale nejspíš by na ně došlo při příštím velkém úklidu. Vázička, dva poslední šálky z čajové sady, vyšívaný ubrus, co jsem dostala loni k Vánocům, ale vím, že ho nikdy na stůl neprostřu, ani na zahradě ne, a dvě knížky, které jsem si nadšeně koupila o prázdninách, během dovolené přečetla a dneska vím, že se k nim už nikdy nevrátím. Ze dna šatníku jsem vytáhla jednu sukni, co jsem pořídila na jaře, ale byl to omyl. Cítila jsem se připravená. Možná se objednám na některý den před večírkem k holiči, napadlo mě rozmarně. Před Vánocemi bych tam stejně chtěla zajít, a takhle budu vypadat dobře už na večírku.
Pro jistotu jsem ještě brnkla Vandě, jedné z organizátorek, jestli nepotřebují pomoct s občerstvením, že bych třeba něco přinesla. Řekla mi, ať prý si nedělám starosti, že tentokrát bude občerstvení jiné. Prý ho připraví ty ženy z uprchlického tábora podle svých národních receptů. Nevěděla jsem, jestli se mám těšit nebo obávat.
Pokoušela jsem se představit si, jak budou asi vypadat. Snad ne jako ty bědné postavy, co vídám na ulicích žebrat o drobné. Opatrně se vyhýbám těm nebezpečně vypadajícím mužům s divokým pohledem či v hadrech zabaleným ženám s apatickými dětmi v náručí. Asi nejsou špinaví, ale působí tak. Někdy drží cedulku a na ní příšernou češtinou naškrábané věty. Bojím se to číst, abych se tam na ulici před nimi nerozplakala. Bývá mi jich líto, ale zároveň se strašně stydím jim něco dát. Není to z lakoty, spíš jsem v ohromných rozpacích. Copak pár drobných jim může nějak pomoct? Já přece za jejich zoufalou situaci nemohu! Vždyť existují různé organizace, které uprchlíkům pomáhají profesionálně. Odborníci v nich přesně vědí, co je zapotřebí a jak to udělat, aby tito lidé mohli někde najít nový domov. Co ale budou dělat na večírku? A jak se k nim mám chovat já?
S obrovskou igelitkou, novým účesem a v mé oblíbené slavnostní brokátové sukni jsem se vydala na večírek. Cestou jsem si opakovala, že o nic nejde, že já konec konců nejsem hostitelka, a tak na mně nic neleží. Nemusím si povídat s nikým, s kým se mi nebude chtít. Budu se prostě společensky usmívat a večírek si tak jako tak hezky užiju. Odhodlaně jsem vešla do staré fary. Už na chodbě mě vítala vůně jehličí a veselé plamínky svíček na okně. Ze sálku zněla tichá reprodukovaná hudba a z přilehlé kuchyňky ženské štěbetání. Odložila jsem si kabát na věšák a vešla jsem do sálu. Na stolech už byly prostřeny ubrusy, všude svíčky, červená jablka, kousky skořice a hvězdičky badyánu. Na okenní parapety a do vázy na desce klavíru někdo naaranžoval smrkové a jedlové větve. Stoly podél stěn se začínaly plnit známou veteší, totiž zbožím pro bazar. Pozdravila jsem se s několika známými ženami a taky jsem šla přidat na stoly svůj příspěvek. Opatrně jsem se rozhlížela, ale nikoho divného jsem neviděla. Do kuchyňky jsem se neodvážila vejít. Žádná z mých blízkých kamarádek dosud nedorazila, tak jsem se usadila u stolu se dvěma ženami, které jsem znala od vidění. Zdálo se mi, že jsou ve stejných rozpacích jako já. Sál se postupně zaplnil. Zamávala jsem na pár známých, usmála jsem se na dvě úplně neznámé ženy a zvědavě jsem čekala, kdy se už objeví ty neznámé. Uprchlice.
Konečně se u klavíru postavila Vanda v dlouhých černých šatech a svým zvučným hlasem nás všechny oficiálně přivítala. „A teď, prosím, přivítejte naše vzácné hosty,“ zvolala a my jsme začaly tleskat. Dveře z kuchyňky se otevřely a jedna po druhé před naše překvapené zraky předstoupily čtyři ženy. Byly naprosto překrásné. Drobné, půvabné, černovlasé, s hlubokýma očima a vznešenou chůzí. Měly na sobě krásné šaty, spoustu nádherných šperků a dokonalé střevíčky na vysokých podpatcích. Pečlivě upravené účesy a jemné líčení. Vypadaly jako nějaké orientální princezny. Něco takového jsem nečekala. Podle výrazu tváří mé spolustolovnice prožívaly podobný šok jako já. „Takhle tedy mohou vypadat uprchlice?“ vydechla má sousedka po pravici. Ohromeně jsem kývla hlavou a nespouštěla jsem zraky z cizinek před námi.
Jedna z nich vyprávěla svůj životní příběh. Uprostřed líčení hrůz, které přeťaly šťastný blahobytný život v rozlehlém domě s překrásnou zahradou, se tlumočnice rozplakala. Cizinka ji objala. Dovyprávěla velmi stručně. Co mohli, prodali, co se nedalo prodat, nechali v domě. Pomocí obrovských úplatků sehnali letenky pro celou rodinu. Mířili do Německa, kde mají vzdálené příbuzné, avšak nějakým nedopatřením se ocitli u nás. Skončili v uprchlickém táboře, protože tu nikoho neznali. Ale příbuzní o nich vědí, a tak žijí nadějí, že snad ještě do Vánoc budou pohromadě. Cizinka se smutně usmála a řekla, že jsou poctěny naším pozváním. Nechtěly prý přijít s prázdnou, a tak aspoň připravily malé občerstvení podle jejich národních receptů. Roznášely pak okolo stolů mísy s drobnými sladkostmi, jejichž názvy jsem si nezapamatovala. Jejich chuť ano. Chutnaly výborně.
Všimla jsem si, že nejmladší z cizinek, zářivá křehká kráska je těhotná. Sevřelo se mi srdce úzkostí. Vanda mi v rozhovoru prozradila, že čeká své první dítě. Proto prý tak spěchají, aby byli co nejdříve v Německu. Snad opravdu do Vánoc odjedou. „Jak bychom jim mohli pomoct?“ zeptala jsem se třesoucím hlasem. Vanda pokrčila rameny. „To je těžká věc. Všechno, co mají, musejí být schopné unést. Nejspíš jim prokázat přátelství, povzbudit je. Nic jiného mě nenapadlo,“ usmála se na mne a odspěchala za někým jiným plnit své povinnosti hostitelky.
V rozpacích jsem kradmo pozorovala těhotnou cizinku. Usedla právě kousek ode mne ke stolu a v rukou ladně držela šálek čaje. Malými doušky upíjela a její oči hleděly někam do daleka. Strašně moc jsem jí chtěla něco dát, nějak ji potěšit, ale vůbec mě nenapadalo, co by to mohlo být. Rozhlédla jsem se po věcech, které jsem s sebou přinesla. Nic z toho, co jsem měla u sebe, ani nic z věcí, co jsem dala do bazaru, nepřipadalo v úvahu. Chtělo by to něco lehoučkého, co se zmačká do dlaně, třeba něco jako hedvábný šál, jenže já jsem měla přes ramena jen svůj starý teplý šál s vytahanými nitkami. Já už vím, kde jsou a jak si ho uvázat, aby nebyly vidět, ale jako dárek princezně bych se ho neodvážila nabídnout. Co třeba vizitku? Aby se na mne mohla obrátit, kdyby něco? Jenže ona neumí česky a já neznám její řeč, jak bychom se domlouvaly? Bylo mi do pláče. Mám tu jen bezcenné krámy. Nemám vůbec nic, co bych mohla nabídnout těm smutným očím…
Jak se musí cítit? Cizinka v neznámé zemi, poprvé těhotná. Žádný domov, jen jakási místnost někde za městem. Žádná jistota, žádné bezpečí. Neví, kdy ani kam půjde, kde porodí. To je jako Marie, napadlo mě. Taky byla na cestě v neznámém prostředí a nevěděla, kde porodí své první dítě. S hořkým úsměvem jsem si představila tradiční betlémskou scénu. Ženu, muže a dítě, k nimž spěchají pastýři, venkované, měšťané, andělské chóry i královská výprava. Všichni přinášejí nějaké dary. Taky chtěli něco dát. Možná se cítili podobně jako já. „Je tam nějaká mladá cizinka s manželem, no však víte, tihle uprchlíci, co přespávají za městem, právě se jim narodilo dítě! Asi by se slušelo nějak jim pomoci. Je to nerozum vydávat se na cestu v takovém stavu! Ale třeba neměli zbytí a museli vyrazit právě teď. Doma nemáme ani jednu postel volnou, jsou tu děti, babička a na návštěvě stará teta, domů je vzít nemůžeme. Tak jim aspoň přineseme… něco jako na dobročinný bazar. My už to nepotřebujeme, ale jim by se to mohlo ještě hodit.“
Ach Bože, co mám dělat? Co jen můžu udělat? Lámala jsem si hlavu usilovně, avšak nenapadlo mě nic. Do konce večírku jsem nepřišla na žádný projev sympatií nebo účasti, který by mi nepřipadal přepjatý nebo necitlivý. Domov jsem jim dát nemohla a to, co bych jim byla schopna nabídnout, zjevně nepotřebovaly. Vzdala jsem to. Když nevím, co bych měla udělat, nemůžu dělat nic.
Po cestě domů jsem v chůzi kolem vánočně vyzdobených výkladů uvažovala, kolik podob může mít betlém, a že jedné jeho nečekané a překvapivé podoby jsem byla právě svědkem.