čtvrtek 28. října 2010

Žně máty peprné


„Dáš si čaj?“ optala jsem se kamarádky, která se u nás stavila na návštěvu. „Ráda, ale raději jen nějaký ovocný,“ upřesňovala svou objednávku kamarádka. „Abych usnula, víš?“ Já ovocené čaje moc nepiju, a tak jsem si nebyla jistá, jestli bych vůbec něco takového doma našla. „A nechtěla bys čaj z čerstvé máty?“ napadlo mne řešení. „Ano! Ten mám moc ráda,“ zajásala kamarádka. Vedla jsem ji na balkon, aby si vybrala.

Na své balkoně velikém tak pro sedm kočárků mám totiž spoustu truhlíků a květináčů a kromě květin a jiných bylinek tu pěstuju i tři druhy máty. „Koukni, tady to je máta peprná, tohle máta jablečná a tady ta tmavá je máta čokoládová. Přivoň si a řekni, ze které bys chtěla čaj.“ Kamarádka mnula mezi prsty zelené lupínky, s přivřenýma očima voněla k těm různým druhům voňavé bylinky a po důkladném zkoumání si vybrala. Vrátily jsme se do kuchyně a já jsem připravovala čaj. „Já mám vlastně taky cosi na balkoně v květináči,“ uvědomila si kamarádka, „něco se mi tam plazí, ale já to vůbec nestříhám.“

Chtěla jsem se zeptat proč, ale ona začala mluvit o něčem jiném a pak už jsem si na to nevzpomněla. Zato když pak odešla, mi to nějak nešlo z mysli. Tohle přece vídám v našem sousedství docela často. Lidi si zasadí za okno do květináče bylinky, ale nesklízejí je. Co kvetoucích bazalek roste za okny jen na naší ulici! A přitom každý ví, že bazalka se nesmí nechat vykvést, musí se zaštipovat a nakonec, pro své aromatické lístky se přece pěstuje, ne? Proč si ji tedy zasadí a pak, když jim vyroste a rozkošatí se, nesklidí užitek?

Není to podobné jako s jinou mou kamarádkou, která koupila byt, kompletně ho zrekonstruovala, vybourala a přestavěla. Ale ani ho nestačila zabydlet a užít si ho, a už se vrhla do kupování parcely a stavění domu. Tři roky stojí obrázky opřené o zeď za pohovkou, látka na závěsy se povaluje na dně šatní skříně a nové židle do jídelny už by ani nemělo smysl kupovat. Ani byt nedozařizovala a už staví jiné bydlení. Proč to ti lidi dělají? Proč si neužijí toho, co si pořídili? Vždyť vlastně mezi mátou, bazalkou nebo bytem není velký rozdíl. Dělám to taky?

Co člověka pudí kupovat knihy, které nikdy nebude číst, nebo jídlo, které vyhodí nesnědené. Co nás nutí pořizovat oblečení, které nikdy nevezmeme na sebe, nebo květiny, ke nimž si nepřivoníme? Vždyť ty věci jsou jako symboly marnosti života, který nám protéká mezi prsty. Jako by představovaly radosti a požitky, jichž se nikdy neodvážíme ochutnat. Myslím, že to naše hladová duše volá po nasycení a my jí cpeme nové tričko, novou knížku, kilo čokolády nebo květináč s bazalkou. Ona by chtěla tiše spočinout, ale my jí koupíme lístek do kina. Třeba by nám chtěla říct, ta naše duše, že to, jak žijeme, se jí nelíbí, že to nám se to nelíbí a chtělo by to změnu. A my jdeme a koupíme ve slevě nové boty. Když je pak doma rozbalíme, zjistíme, že jedny úplně stejné už máme od jara v botníku stále ještě nevybalené z krabice. Nechceme slyšet, co by nám potřebovala říct naše duše. Možná by se nám to nelíbilo. Třeba bychom si museli přiznat, že něco neděláme dobře, že něco vůbec nemáme dělat a naopak, něco jiného bychom dělat měli. Ale nechceme to slyšet, a tak si raději pustíme nový napínavý film nebo koupíme nový časopis s obrázky šťastného a úspěšného života. Ten náš vlastní nám přitom protéká mezi prsty.

neděle 24. října 2010

V jemném vánku


Na praní prádla neshledávám nic zvláště zajímavého. Mám automatickou pračku. Strčím prádlo dovnitř, nastavím programy, nasypu a naleju prací prostředky a aviváž a zmáčknu knoflík. Dál už se to pere samo.

Když jsem měla pračku poprvé a teprve krátkou dobu, často jsem neodolala a během praní jsem seděla na bedně se špinavým prádlem a koukala do kulatého okýnka ve dvířkách. Blaženě jsem pozorovala, jak se to uvnitř točí na jednu a pak na druhou stranu, jak se prádlo máchá a odstřeďuje a já přitom nemusím hnout ani prstem. Dnes už mě to neláká. Zvykla jsem si.


Zato věšení prádla – to je jiná! Miluju věšení. Mám s tím spojenu spoustu rituálů. Je to pro mne velké potěšení. nerada přenechávám věšení prádla někomu jinému. Své rituální postupy nedokážu nikomu úplně vysvětlit, a tak samozřejmě nikdo na světě nedokáže pověsit prádlo tak, jak bych si to představovala. Ne že bych se pyšně domnívala, že to jenom já bych uměla věšet prádlo tak neobvykle dobře, to vůbec ne! Jen to prostě dělám po svém.

Tak například striktně odděluju kolíčky. Při věšení na balkoně, tedy na vzduchu, používám zásadně kolíčky dřevěné. Na rozkládacím sušáku v bytě, který používám za deštivého nebo mrazivého počasí, kolíčky nepotřebuji vůbec. Pokud něco pověsím v koupelně, upevňuji to výhradně barevnými plastovými kolíčky. Proč? Neptejte se. Já nevím.

Nejraději věším prádlo na šňůry na našem velkém balkoně. Je obrácen do zahrady a suché prádlo pak hezky voní čerstvým vzduchem. Léty jsem vyvinula přesný systém, kam co pověsím, abych co nejméně stínila kuchyňské okno. Zničit prádlem průhled z kuchyně na zahradu, to nikdy! Jednotlivé kousky věším tak, aby se po uschnutí už nemusely žehlit. Ovšem zdaleka nejde jen o to, jakými kolíčky nebo v jakém pořadí se prádlo věší.

Záleží taky na procesu samém. Opravdu mě těší připevňovat mokré vyprané kousky prádla na šňůry v jemném vánku, nejlépe za časného letního rána. Všechno voní, den se slibně rozvíjí, prádlo se chvěje ve větru a já mám neodbytný pocit, že ten den moc dobře začal. Ovšem ani jarní nebo podzimní ranní větříky nejsou k zahození! V zimě jen nostalgicky vzpomínám, jak jsme s babičkou za mrazů věšely velké prádlo u ní v domě na rozlehlé vysoké půdě a ono tam dobře vymrzlo. My půdu nemáme. Přes zimu nám prádlo schne v pokoji na sušáku. To už takový požitek není. Taky to není takový tělocvik. Nemusím zdvihat ruce s těžkým prádlem až do vzpažení a ohýbat se ke kbelíku (a záměrně si ho nestavím na židli nebo na stoličku).
Věšení prádla je mým nejoblíbenějším cvičením. Baví mě, když nějaká obyčejná praktická domácí činnost je zároveň tělocvikem (dřepy a vzpažování), tvořivostí (prádlo podle barev, velikostí, tvarů nebo jiných v nitřních souvislostí, které jsou nedefinovatelné) a také příležitostí dělat si něco zcela po svém.
A také (a to o sobě vím už dlouho) potěšením.

středa 20. října 2010

Bonifác by mohl vyprávět



V tom kostele byla jednou z hlavních atrakcí. U boční stěny kousek od vchodu stála na nevysokém podstavci krásná skleněná rakev. Její hrany byly ozdobeny zlatým kováním s motivem listů a květin, měkce ji vystlali temně rudým sametem, Sněhurka by záviděla. Okolo postávaly hloučky turistů a někteří polohlasem předčítali z mnohojazyčných cedulí, kdože to tu tak slavně leží.
Dočetli jsme se, že jde o svatého Bonifáce, jehož nekompletní ostatky převezli do města před dávnými časy. Místní jeptišky doplnily chybějící kosti náhradními vyřezanými ze dřeva a oděly kostru do nejvznešenějšího oděvu podle tehdejší módy. Dodnes tam důstojně leží ve skvělém kostýmu z rudého sametu se složitými zlatými výšivkami, širokými portami a překrásným krajkovým lemováním. Kolem těla i na něj poházeli stylizované zlaté květiny a vavřínové snítky, lebku cudně pokryl průhledný bělostný závoj, lehký jako dech. Luxusní, nádherné, velkolepé! Musela to být sláva, až se tajil dech, tenkrát... Tak si asi představovali nejvyšší vznešenost, která na svaté čeká v nebi.
Dneska ovšem celá ta fešácká nádhera ztratila lesk. Zlaté květiny nějak schlíply, tkaniny vybledly, závoj zešedl. Tmavorudý samet pokryl jemný prach. I když občas rakev zřejmě pečlivě přeleští, už to není ono. Vypadá posmutněle jako zašlá připomínka bývalé okázalosti. Usmívala jsem se tehdejším názorům na noblesu a důstojnost, na tu nejvyšší slávu. Jak naivní, říkala jsem si v duchu.
Postávala jsem v tichém zadumání před skleněnou rakví, ještě když se zbytek rodiny odloudal ke starobylým náhrobním deskám o kus dál. Přemítala jsem o našich představách nebeské slávy. Můžeme si malovat ty nejvznešenější a nejskvostnější výjevy, ale všechno je to jen jako povadlá nádhera ze skleněné rakve. Nikdo si to nedovede představit. A přece to člověka láká. Není divu. Považujeme-li věčnost za cíl své cesty, za odměnu celoživotního usilování, za rozkoš nejvyšší, chceme mít představu, jestli to bude stát za to. Jaké to v tom nebi jednou bude? Všechny naše představy jsou nepochybně ke stejně dojemnému pousmání jako dávná přepychová péče o Bonifácovy ostatky. Ale pevně věřím, že když tady na zemi narazím na nějaké mimořádné štěstí, spatřím nějakou zvláštní krásu, mého srdce se dotkne nádherná hudba, nebo se setkám s nesobeckou dobrotou a laskavostí či s velkoryse milosrdným odpuštěním, že právě tehdy jsem prožila kousek budoucího nebe.
Opustili jsme chladivé kostelní prostory a vyšli opět do letního žáru. „Všimla jsem si, že na náměstí prodávají zmrzlinu. Co kdybychom zašli na jednu?“ navrhla jsem rodině. Přijali můj nápad se souhlasným povykováním jako výborný. Cestou k cukrárně se dcery dohadovaly, jestli bude v nebi zmrzlina. Do debaty jsem se nevložila, ale napadlo mě, že pocit sladké chladné úlevy v nebi určitě bude. Bonifác by mohl vyprávět.

pondělí 18. října 2010

Nestačím se divit

ROZHOVOR S HANOU PINKNEROVOU

Čtenáři jejích knih o ní vědí skoro všechno. Sama říká, že když si poskládáte za sebou všech deset vydaných knih, máte tu na hromádce celý její život. Život, který se klikatí mezi psaním, hudbou a péčí o manžela a dvě dcery. K rozhovoru nad šálkem malinového čaje jsme se sešly v jednom brněnském knihkupectví, kde momentálně pracuje. Fakt, že může pracovat v tak příjemném prostředí, komentuje slovy: Od té doby, co jsem poznala Boha, se nestačím divit.

Vystudovala jste pedagogickou fakultu, obor čeština a hudební výchova. Jak jste se dostala ke psaní?
Psala jsem vlastně vždycky. Zpočátku hudební kritiky, scénáře k rozhlasovým pořadům stanice TWR a články do časopisů. Pak mi v roce 2002 vyšla první hezká, vázaná kniha. „Brusinky“ jsou sebrané příběhy, které právě tvořily jádro rozhlasových pořadů.

Máte k některé ze svých knih nějaký zvláštní vztah?

Každá odráží určité období mého života. Když se poskládají za sebe, je v nich celý můj život. Nejbližší je mi vždycky ta poslední, protože je v ní to, co je mi momentálně drahé, i citlivé a bolestné.

A to je kniha Schválně jsem zaspala?

To je zatím poslední vydaná kniha. Ale teď jsem dopsala knížku Jedno potěšení týdně, u níž dokončujeme korektury. Jsou to drobounké tipy, jak nacházet potěšení.

Často píšete o své rodině. Jak nese váš manžel a dcery fakt, že jsou z nich literární hrdinové?
Statečně. Teď, když už jsou holky velké, jim dávám všechno ke schválení. Nechtěla bych se jich nějak dotknout. A kdyby jim něco připadalo citlivé, tak bych to neuveřejnila.

Občas jsou hrdinkami vašich příběhů kamarádky, které nejsou popisovány úplně lichotivě. Například Dáda, která vybírá dětem kroužky podle toho, aby jim zabraly co nejvíce času a mohly na ně samy docházet a ona nemusela jít dříve z práce… Neurazila se někdy některá z nich?
Moje kamarádky v příbězích nejsou skutečné žijící osoby. Kombinuji různé rysy svých skutečných kamarádek a když popisuji některou jejich nelichotivou příhodu, postavím ji do zcela jiných souvislostí, aby nebyly poznatelné. Některé osoby jsou dokonce úplně vymyšlené. Jiné příběhy jsou natolik jasné pro celé okolí, že o nich zkrátka psát nemohu.

Nakolik ve vás v těchto situacích bojuje spisovatelka nad přítelkyní? Není vám to líto, že o něčem nemůžete psát?
Někdy mi to líto je, ale ctím to, že některé záležitosti jsou příliš osobní a příliš živé. Tak si vymyslím něco podobného. Živé vztahy jsou pro mne důležitější než brilantní příběhy.

V knize Schválně jsem zaspala popisujete rok strávený hlídáním dvouleté dcery sousedů. Maminka Marušky chodí do práce, a tak svou dceru do té doby, než nastoupila do školky, svěřila vám. Jak tento rok zpětně hodnotíte?
Byla to báječná práce. Lázně, které jsem myslím dostala za odměnu. Měla jsem už zkušenosti se svými dětmi, věděla jsem, kam chodit. Maruška je ženská, a tak ji nebylo obtížné získat pro věci, které baví i mne. Deštivá nebo mrazivá dopoledne jsme spolu trávily v knihkupectví. Maruška chtěla číst pořád dokola tutéž knížku. Nosila mi Červenou Karkulku v různých vydáních, a tak jsme pořád dokola četly. Když už jsem nemohla, šly jsme na čaj a trubičku. Byly jsme jako velké holky, co si umějí užívat života. Miluji kavárny a Maruška taky.
Ale hlavně jsme bývaly venku. Všude je něco, co se dá zkoumat. V parcích je spousta zvířat, které jsme pozorovaly a počítaly. Každý den jsme chodily okolo Špilberku, kde jsme poznávaly sochy a povídaly si o nich. Maruška pokaždé volala: „Ahoj prezidente, ahoj muzikante, ahoj starosto…“ Tak trochu vlastivěda.

A nenásilně umění…
No určitě. Líbilo se jí v katedrále. Rodiče šokovala tím, že rozpoznala věže katedrály a obyčejného kostela. A znala místní hrad a jaké má Brno vlajky a kde sídlí představitelé města. Měla přirozený zájem o věci, kolem nichž jsme procházely, a mne bavilo jí o všem vyprávět.

Jak se Marušce teď líbí ve školce?
Co jí zbývá? Ráda je nemocná. Někdo z naší rodiny si udělá volno a stará se o ni. Zapadla do naší rodiny a s každým jejím členem měla nějaké své rituály. Večer se o ni starám já, přes den holky i manžel. Hned bychom si ji nechali!

Prostřednictvím svých knih jste se stala známou a v jistých kruzích i velmi populární. Co tomu říkáte?
Mně se to líbí. Přineslo mi to velké povzbuzení. Fakt, že mé texty někoho povzbudí nebo jej dokonce přimějí ke změně života, je úžasný. Knížka To pravé místo mi přinesla hodně radikálních ohlasů. Popisovala jsem v ní své boje po nástupu do zaměstnání. Nenapadlo by mne, že mi bude chybět denodenní vaření, ranní vyprovázení dětí do školy a odpolední popovídání o tom, co se dělo. Zapadla jsem do ženského kolektivu se všemi jeho klady i zápory, narazila jsem na manipulaci a potřebovala jsem se s tím vším čestně vyrovnat.
Asi tři ženy mi napsaly, že po prvních třech kapitolách se rozhodly, že nejdou do práce a zůstanou doma s dětmi. Já jsem je nepřemlouvala, neříkala jsem jim: „Nechoďte do práce!“, ale popsala jsem, jak jsem to prožívala. Ony se v tom našly a zařídily se tak, aby nemusely udělat tu chybu. Nemusely dělat stejnou bolavou zkušenost a zůstaly doma, protože usoudily, že to bude pro všechny lepší. A to je báječné!

Ve svých knihách jednoznačně chválíte ženy, které se rozhodnou nejít do práce a zůstanou doma s dětmi. Já sama po sedmi letech doma teď do práce musím a moje dcera se do školky zatím těší. Zdeněk Matějček, dětský psycholog řekl, že školka je oproti jeslím instituce, kterou by si děti samy vymyslely. Jak to vidíte vy?
Obě moje dcery do školky chodily. Já nikoho nesoudím, protože nežiju v ničí jiné kůži než ve své vlastní. Vím jen, že nikoho nenacpete do tabulky. Některé dítě potřebuje kamarády a školku a pak se rádo vrací k mamince, jiné ještě není zralé a chce být doma, kde všechno důvěrně zná. Záleží také na mamince, má-li dost nápadů, aby se dítě doma nenudilo.


Při čtení jsem pochopila, že je pro vás na prvním místě vždycky vztah s manželem. A pak teprve ostatní vztahy. Chápu to správně?
Určitě. Někdo mívá logicky tendenci upřednostnit děti, ale není to tak dobře. Děti tím člověk poutá na sebe. Ale cílem výchovy je, aby nás děti nepotřebovaly, aby byly samostatné. Máme jim pomoci co nejlíp vystartovat do života, ale toho jejich života. A navíc, když pak děti odejdou, kdo mi zbude? S manželem jsme si přece slíbili vydržet spolu až do smrti.
A krom toho, když dám na první místo vztah s mužem, mám víc síly zvládat děti. Když má člověk totiž děti u sebe celý den, dokážou s ním pěkně zacloumat. A večer už nemá sílu být důsledný. Tehdy je třeba, aby přišla autorita, která zavelí: „Tak to bude a nechte chvíli maminku na pokoji!“. Tohle pramení ze zdravého vztahu a když jsou manželé spolčení proti dětem, dá se všechno dobře přežít.
Sama jsem ve fázi, kdy děti jsou už velké a tím víc je potřeba budovat vztah s manželem. Rozumím tomu, proč se tolik manželství rozpadne, když děti odejdou. Když se vše postaví jen na dětech, nezbývá nic, co by manžele drželo pohromadě. Ale my jsme něco slíbili.

Připadalo mi, že řádky vašich knížek někdy úplně voní – je v nich uklizeno, vaří se skvělá jídla. Nechtěla byste být M. D. Rettigovou 21. století?
Nechtěla. Protože taková nejsem. Hrozně mě to baví, to ano, ale nejsem vzorová hospodyňka.

Trávíte teď celý den v práci. Jak se vám daří kloubit práci a domácnost?
To je teď lepší. Poslední dobou toho na mě bylo moc, a tak táta zavedl služby. Každý z rodiny musí jednou v týdnu připravit oběd pro všechny. Nikdo totiž nechce chodit do školních jídelen. Já jsem v práci, ale manžel pracuje doma a buď s jednou, nebo s oběma dcerami obědvá. S Adélkou si pak ještě dopřávají „coffeebreak“. Pijí kávu, mlsají sladkosti, koukají na kovbojky a hledají v nich morální ponaučení.

To je důležité!
A já se učím objevovat svůj volný čas. Pořád mám v hlavě, že po práci musím běžet domů a něco tam honem dělat, ale on to vlastně po mně nikdo nechce. Snažím se zbavit tohoto starého mechanismu. Včera jsem konečně byla plavat. Snažím se přestat šílet a najít víc sama sebe. Bez dětí. Abych byla připravená, že odejdou. Asi to nebude hned tak, ale Aničce je sedmnáct. Je to věc postoje. Pokud je propustím, tak klidně můžou zůstat doma, ale jsou volné.
Někdy schválně vykřikuji, že až budou dospělé, tak se odstěhují a my si s mužem zase zařídíme romantickou ložnici a obývací pokoj. Chci, aby mohly žít své životy.
Zároveň jsme se domluvili, že až budeme chudí důchodci, budeme chodit k holkám na obědy (směje se). Ale než na to dojde, ať jsou samostatné.

Máte nějakou představu, pro koho píšete své knihy? Sama jsem zpočátku při čtení cítila, jak se vnitřně vzpouzím. Tak já jsem dožehlila a mám si jít číst o tom, jak někdo jiný žehlí? Ale pak jsem pochopila, že vy těm domácím pracím přidáváte ještě jiný rozměr, na který jsem v tom shonu zapomněla. Je to najednou láskyplná služba bližním…
To je pro mne klíč k tomu, abych se z toho nezbláznila. Užívám si, že to můžu dělat.
Vědomě si nechci přestavovat své konkrétní čtenářky. Když jsem psala scénáře k rozhlasovým pořadům, tak mi posluchače pořád někdo připomínal. Abych si uvědomovala, pro koho ten pořad připravuju. Věděla jsem, že píšu pro maminky na mateřské a pak jsem si uvědomila, jak moc tomu ten text přizpůsobuji. A musela jsem nakonec zvolnit, aby mě daná forma netlačila pořád do stejných příběhů. Dalo by se s nimi vystačit asi do konce života, ale to mě nebaví. Potřebuji zkoušet nové věci a dát myšlenkám svobodu. Proto jsem si nakonec dala od práce pro TWR oddych. Teď tam bývám hostem v některých pořadech, ale sama žádný pořad nevytvářím.

Zato na portálu Moje-rodina.cz máte poradnu pro vztahy…
ANo, už několik let. Kromě svých stálých rubrik o vztazích, pokojových květinách a každotýdenních potěšeních odpovídám na dotazy nešťastnic a nešťastníků. Ale k dotazu může diskutovat kdokoli, a to mě na tom někdy zlobí. Některé rady nejsou příliš moudré. Člověk musí nechat na tom, kdo se ptá, aby si vybral. Ale ještě radím v poradně Eva Evě dívkám a tam jsou zajímavé dotazy. Teď mi jedna slečna psala, že se červená, tak co s tím má dělat. To se mi líbilo.

Máte na to radu?
Jasně. Taky se červenám a mně červená sluší.

Člověk dost často poslouchá nářky druhých. Proč se podle vás tak málo lidí cítí dobře?
Nejspíš jsou nevděční. Postoj vděčnosti otevírá člověku dveře k úplně jinému životu. A řekla bych i k poznání Boha.

Vy jste s manželem poznali Boha až spolu v dospělém věku, jak se to stalo?
Začali jsem zdravou stravou, makrobiotikou, odkud je blízko k duchovním věcem. Přes jógu a okultismus jsme se dostali k mormonům. A díky křesťanství jsme poznali Krista. Rozhodli jsme se Mu nabídnout své životy a od té doby se nestačíme divit. Nikdy jsme toho nelitovali, i když některá období byla opravdu těžká a bolestná, třeba úmrtí našeho prvorozeného syna, ale doufáme, že to aspoň trochu vybrousilo náš charakter.

V blízké době si tedy budeme moct přečíst novou knihu Jedno potěšení týdně. Pracujete ještě na něčem?
Odevzdala jsem ještě rukopis jedné knihy, která zatím nemá název. Obsahuje příběhy, které v Bibli nejsou. Třeba jsem se zamýšlela nad tím, co asi říkali učedníci Petrovi po té jeho slavné procházce po vodní hladině a následné koupeli. Dělali si z něj legraci? Oceňovali ho? Jak to bylo? A co mu to Ježíš řekl, když ho chytil za ruku a vytáhl? Nebo situace s rozmnožením chlebů a ryb na poušti úhlem pohledu toho malého kluka, co s sebou tu svačinu měl. Jak to viděl a co si o tom myslel? A přímo miluji sestry Marii a Martu. Co říkala Marta na to, když Marie vylila voňavku Ježíšovi na nohy. Jako praktická hospodyně s tím nemohla souhlasit. Nebo jak probíhala ta slavná večeře, kdy si Marta na Marii stěžovala a byla pokárána. Jaké byly okolnosti, jak to obě sestry vnímaly, nikdo z nás není přece černobílý, ani čistokrevná hospodyňka jako Marta ani mimóza jak vypadá Marie. Ani jen praktická nebo jen éterická bytost. Ježíš to přece musel vidět, a tak jsem zkoušela prožít tu situaci s nimi a popsat to svými slovy. Šlo mi o to, aby vyniklo, jak nás Bůh miluje.
hovořila ZUZANA BURDOVÁ

neděle 17. října 2010

Pribináček

Před odchodem nebo odjezdem na velký nákup se ptám pravidelně svých dcer, co by si tak přály přinést na mlsání. Předpokládám, že to jen pozůstatek z doby, kdy jsem s těžkým srdcem děti opouštěla na celou hodinu až dvě, a jako náplast na výčitky svědomí jsem jim přinášela nějakou dobrotu. Většinou chtějí „Pribináčka!“

Většinou jim ho kupuju. Myslím si, že je to ještě docela zdravé mlsání, tvaroh a smetana, holky rostou, potřebují vápník a bílkoviny, ať si dají. Sama to nejídám, sobě ho nekupuju. Mám dojem, že je to dost drahý špás. Jeden kelímek stojí jako třikrát tolik tvarohu. Násobilku ještě ovládám. Ale co by člověk neudělal pro děti, že. Taky si myslím, že je to přeslazené a pro dámy v mém věku vcelku nevhodné.

Když velkopansky přinesu nebo přivezu malované kelímky z povoskovaného papíru s tím tvarohovým potěšením, holky jásají a děkují mi. Pomlsávají bílý nebo hnědý krém (ten hnědý jednoznačně raději!) po malých troškách nejmenšími moka lžičkami, jaké doma najdou. Vypadají rázem jako ty malé holčičky se sponečkami a culíčky, které jsem s úzkostí v srdci nechávala samotné doma u jejich školních úkolů nebo domácích her a odjížděla se sousedkou nebo s manželem na velký nákup. Nevím, na co si u toho dneska hrají, ale vypadají blaženě. Vyškrábou obsah kelímku do poslední trošičky, olíznou lžičku a zase z nich jsou rázem ty skoro dospělé slečny, co se dokážou samostatně postarat o domácnost a jsou mi oporou. Mlsací chutě mají ale jako zamlada.

Sama jsem nebyla jiná. I mně maminka z města nosívala pribináčka, který se ovšem tehdy u nás jmenoval lakrumáček. V malém průhledném plastovém kelímku a jen v bílé, tedy vanilkové verzi. Taky patřil k mým oblíbeným laskominám. A mám pocit, že stejně jako dnes, se mi ten kelímek zdál ostudně malý. Jen nevím, jestli mi ho maminka taky dopřávala jako náplast na své svědomí.

Naposledy jsem zase kupovala dva velké kelímky kakaového tvarohového krému. Trochu jsem se u pultu s mléčnými pochoutkami zasnila. Když byly holky ještě malinké, někdy dokonce nezvládly celý ten malý kalíšek sníst. Vešla se do nich půlka, ale víc už nemohly. Tajně jsme s mužem soupeřili, kdo to po holkách dojí, protože pribiňáka miluje každý. Pamatuju, jak jsem vyškrabávala zbytečky ze dna, a těšila se, jakou dobrotu ta moje mrňata mohou papat. Nikdy jsem si nekoupila celý jen pro sebe. „Co kdybych si taky jeden koupila?“ zeptala jsem se zamyšleně svého muže, který za mnou trpně jezdil s nákupním vozíkem jako moje pomoc. „Mně taky,“ odvětil souhlasně s náhlou jiskrou zájmu v oku. Naložila jsem tedy místo dvou kelímků čtyři a rozhodla jsem se, že to bude náš dnešní moučník po obědě. Smetanovo tvarohový krém s kakaovou příchutí. No nezní to luxusně? Malá připomínka dětství, malá vzpomínka na dětství vlastních dětí. Nevypadá to jako – potěšení?

Nové šaty mé dcery

Moje starší dcera měla mít za pár dní sedmnácté narozeniny. Dlouho jsem vymýšlela, jaký dárek jí koupit. Vyzvídala jsem na ní, co by si tak přála, co by jí mohlo udělat radost, co bychom spolu šly vybrat. Nemohla se rozhodnout, ale pak ji napadlo, že by bylo hezké mít nové letní šaty. Vyrazily jsme do města.

Kupovat s dospívající, vlastně už skoro dospělou dcerou letní šaty to je svého druhu obřad. Samozřejmě ty šaty musí být krásné. Musí být originální a musí mít styl. Teoreticky nám to bylo oběma jasné, ale když došlo na praxi… Procházely jsme obchod za obchodem, probíraly ramínka na stojanech a nenacházely nic, co by nás zaujalo. Tu a tam jsme něco vybraly a odnesly do kabinky k vyzkoušení, ale žádné nebyly ty pravé. Buď neseděly, nebo nesvědčily Aniččině postavě, nebo měly špatnou barvu, nebo vypadaly nějak divně. Vlastně všechny šaty, o nichž se nám zdálo, že by přicházely do úvahy, se typově podobaly těm, co už Anička měla. A mít dvoje skoro stejné letní šaty? To nedávalo smysl.

Občas jsme se zastavily a ujasňovaly si, co vlastně sháníme. „Chceme krásné letní šaty, že?“ „Ano. Nechceme obal na vařečku s ramínkama,“ ucedila dcera a zavěsila zpátky na stojan ramínko s čímsi uzoučkým, zmuchlaným, v jedovatě zelené barvě. Byly jsme už celé uchozené a ty šaty nás přestávaly bavit. „Byl to vůbec dobrý nápad chtít šaty?“ položila otázku. „Ale proč ne,“ odpověděla jsem, „jen jsme možná vyrazily ve špatný den, nebo možná obcházíme špatné obchody, nebo… já nevím.“ Strašně mě bolely nohy a měla jsem žízeň. „Nepůjdeme se někam něčeho napít?“ měla moje dcera stejné pocity. „Tak jo. Stavíme se ještě tady v tom obchodě, a když tam nic nevybereme, půjdeme si někam na džus nebo na zmrzlinu,“ rozhodla jsem.

Tak jo. Zašly jsme do posledního obchodu, který jsme byly ochotny toho dne ještě navštívit. Byl trochu jiný než všechny předchozí. Oděvy, které tu nabízeli, byly dost podivné a dost drahé. Anička znechuceně posunovala ramínka z jednoho konce stojanu na druhý a mou pozornost přitáhl nízký regál s obuví. Tedy ovšem botičky tu měli nádherné. „Koukni, Ani, nechtěla bys místo šatů střevíčky?“ Dcera lhostejně přejela pohledem vystavené páry a zakroutila hlavou. „Co tyhle?“ ukázala jsem jí jedny červené. Pak můj pohled padl o kousek vedle: „Nebo tyhle černé, podívej, jsou nádherné,“ zvolala jsem v údivu. „Tak si je zkus sama,“ pobídla mě moje dcera. Zaváhala jsem. „Co když mi budou? Co když budou k té vší kráse ještě pohodlné? Co když je budu chtít? To už nebudu mít peníze na ty šaty,“ rozčileně jsem šeptala dceři a přitom jsem čekala, až mi prodavačka přinese pár v mé velikosti. „No tak si je koupíš, co by,“ neviděla žádný problém Anička.

Byly mi. Koupila jsem si je. „To se může stát jen mně. Jdu vybírat dceři šaty a koupím sobě boty. Jsem asi nemožná matka,“ breptala jsem z přemíry štěstí a výčitek svědomí, když jsem si tu krásnou černou krabici ve firemní tašce nesla domů. „Ale mami,“ utěšovala mě Anička, „Vždyť to je hezké, aby dárek k narozeninám dítěte dostala jeho matka, to je přece taky potěšení, ne? Ty to ještě literárně zpracuješ, uvidíš…“

No tak vidíte. Bylo to skutečné potěšení.

Jednu malou radost týdně

Život je těžký. I když máme spoustu velmi závažných důvodů pro radost a vděčnost. Nehladovíme, jídlo někdy i vyhazujeme a v podstatě máme kde bydlet. Oblečení si můžeme vybírat. Nikdo z rodiny není z jakýchkoli důvodů pronásledován tak, že by musel prchat ze země nebo se skrývat. Na běžné nemoci jsou dosažitelné léky a síť odborné lékařské pomoci je pohodlně dosažitelná každému. Naše děti mohou studovat podle svých zájmů, schopností a píle, ne podle finančních možností rodiny nebo politické vůle státu. Můžeme si věřit, čemu chceme a nebudeme kvůli tomu omezeni nebo pronásledováni. I když máme spoustu velmi závažných důvodů pro radost a vděčnost, jsou chvíle, kdy se život zdá přes všechny výhody a pohodlí našich současných okolností těžký a kdy nezbytně potřebujeme nějakou malou osobní radost jen pro sebe.
Malá radost je něco zvláštního, co děláme jen pro sebe. Nemusí to být nic nákladného, často ty nejlepší malé radosti jsou úplně zadarmo. Nejdůležitější na malých radostech se mi zdá skutečnost, že se nesmějí přijímat mechanicky. Je naprosto nezbytné se pečlivě soustředit, zaměřit se na prožitek malé radosti a teprve pak si ji dopřát. Jedině tak působí. Nedbalým užíváním se vytrácí účinek malých radostí a jako radost přestávají existovat. Stávají se běžnou denní rutinou, která žádný efekt radosti nemá a nepřináší.
Pokud se tedy rozhodnete zkusit některou z malých radostí, které vám každý týden navrhnu k vyzkoušení, pamatujte si, že se musíte dobře soustředit. To znamená, že si musíte uvědomit, že vám schází nějaké malé potěšení. V době, kdy se cítíte šťastně a spokojeně, by vám malá radost pravděpodobně nefungovala. Nejspíš proto, že byste ji ani nepotřebovali. Tak tedy správný postoj, kdy si člověk uvědomí svou nouzi a potřebu potěšení, je nezbytnou podmínkou úspěšného prožití radosti.
Také správné načasování malé radosti je velmi důležitým předpokladem úspěchu. Některé malé radosti se dají uskutečnit jen v určité denní době a jednorázově. Jiné si lze připravit kdykoli a fungují bez časových omezení.