Sněhové vločky

Venku zběsile létaly obrovské macaté vločky. Jak se vítr točil, přistávaly i na skle okna. Rozpleskly se na okenní tabulce a pomalu tály a stékaly dolů. Bylo ohromně zajímavé sledovat, jak se jejich složitá stavba rozpadá. Nemohla jsem se odtrhnout od toho pohledu.

Kdysi jsem četla, že neexistují dvě stejné sněhové vločky. Prý je každá jiná. Každá originál. Teď jsem si na tuhle informaci vzpomněla. To ale snad ani nemůže být pravda? Tolik vloček? A každá jiná? A proč? Není to zbytečné? Já bych se s tím nedělala. To teda ne. Nemám ráda piplavou práci. Leda bych měla nějaký opravdu dobrý důvod.

A vybavilo se mi, jak jsem před měsícem malinkýma nůžtičkama z manikúry vystřihovala spousty různých miniaturních sněhových vloček z papíru a pak jsem je lepila na okno do půvabných kompozic, abychom měli doma krásnou vánoční výzdobu. To teda byla piplačka, ale vlastně mi to nevadilo, naopak. Bylo to z lásky. Věděla jsem, že to mí milí ocení.

A že by Bůh měl stejný motiv? Že by tvaroval každou vločku zvlášť, abychom my měli radost? Jak ho znám, bylo by mu to podobné. A tak jsem koukala na padající vločky skoro celé dopoledne a tiše jsem žasla. Každá vločka jako malé precizní vyznání lásky. Tolik přízně! Cítila jsem se velmi vzácná a velmi milovaná.

Se vzpomínkou na tenhle pocit jsem odpoledne vyrazila ven. V městských ulicích sníh nikdy dlouho běloučký nevydrží, takže všude byly nahrnuté našedlé hromady, po chodnících čvachtala břečka, po přesně vykrájených vločkách ani památky. Jenže já jsem je viděla. A přijala jsem od nich vzkaz.

A ten nezapomenu.

PF 2011

U výroby této péefky jsme se doma fakt pobavili. U nás to totiž chodí tak, že já mám původní nápad, Otík ho svědomitě tvořivě zpracuje a holky do toho remcají. Tentokrát to bylo zrovna tak. Hrozně jsme se nasmáli, protože vybírat ve starých fotkách tu, která prokazuje talent dotyčné, je fakt zábava.
Chtěli jsme ještě podobným způsobem pojednat i rodiče (tátu s houslemi a mámu s plnicím perem ve druhé třídě), ale tátovi přišlo jako moc práce už tohle. Tak třeba někdy příště.
Každopádně by neměl zapadnout ten citát. Ten je to podstatné. My jen dokazujeme jeho pravdivost.

Napůl chuť a napůl vůně

Přihodila jsem ji do košíku s nákupem pleťového krému pro sebe, voňavky pro babičku, speciálního šamponu pro dcery a olejíčku z arniky na masírování rukou. Nevypadala nijak zvlášť lákavě ani atraktivně. Taková malá tyčinka na rty. Předvánoční limitovaná edice voňavého zboží nabízela kombinaci vůně pomeranče s čokoládou. Stejně parfemovaná byla i pěna do koupele, tělové mléko a bytová vůně. Koupat bych se v tom nechtěla, ale taková příchuť v tyčince na rty mi přišla zábavná.
„Možná by to mohl být malý dáreček pro nějakou kamarádku,“ napadlo mě. Doma jsem ji uložila do šuplíku s dárky a skoro jsem na ni zapomněla. Ležela tam bez povšimnutí asi tak týden. Včera večer jsem marně hledala svou starou skoro vypotřebovanou tyčinku na rty. Nebyla v žádné kabelce, v žádné kapse, ani na poličce v koupelně, ani v košíku se rtěnkama, nikde. Mé rty byly suché, v mrazivém vzduchu dostaly zabrat a nutně jsem potřebovala si je něčím přetřít. V nouzi jsem si vzpomněla na novou tyčinku.
Vyhrabala jsem ji tedy ze dna zásuvky, přemohla lehké výčitky, že si beru dárek, který možná mohl potěšit někoho jiného, odtrhla jsem plastový pásek, který chránil uzávěr, a zlehka vysunula bílou hmotu. Přetřela jsem si rty, promnula jeden o druhý a ucítila jsem závan jemné chuti čokolády s pomeračem. Bylo to, jako bych právě smlsla nějakou malou čokoládovou pralinku. Úžasné! Rozkošnicky jsem vnímala to nečekané potěšení. Napůl vůně, napůl chuť. Jemňoučké, delikátní a navíc - zcela dietní! Bez jediné kalorie.
Výjimečná voňavá tyčinka na rty nyní leží na mém nočním stolku a každého večera si dopřávám po krátký okamžik malého potěšení – napůl chuť a napůl vůně, jemný obláček pomeranče s čokoládou. Zamlsám si, nepřiberu a potěším se dvojnásob.

Školní koncert na Skleněnce

Moderování je adrenalin. Můj oblíbený.

Nezbytná podmínka

„Tak si představ, co napsala Adélka do testu z prvouky,“ mávala jsem popsanou stránkou papíru manželovi před očima. Jako každý večer jsme spolu seděli v pokoji v houpacích křeslech a povídali jsme si o tom, co den přinesl. Naše domácí vzdělávání bylo častým námětem večerních rozhovorů, protože se skoro denně stalo něco, čemu se dalo smát, nebo nad čím uvažovat.
„Co jsi testovala, paní učitelko?“ zeptal se manžel zvědavě. „Probírali jsme právě, co potřebují živočichové nezbytně k životu,“ vysvětlovala jsem. „Jak jí to šlo?“ zeptal se konečně na věc, o níž jsem chtěla mluvit. „Napsala to výborně. Chtěla jsem ti to právě ukázat. Podívej se, tady na tu odpověď,“ poťukala jsem prstem na jeden z pěti bodů. Muž vzal list papíru do ruky a předčítal nahlas: „Co potřebují živočichové nezbytně k životu? Světlo, vzduch, vodu, potravu a svobodu.“ Zarazil se a vzhlédl přes papír ke mně: „Svobodu? To máte v učebnicích?“ „Ne, to je její vlastní postřeh. Dobrý ne?“ smála jsem se pyšně, protože přesně pro tyhle momenty mám domácí školu tak ráda. Vždycky se o dcerách dozvím něco zajímavého, objevím nějaké nové, dosud netušené chodníčky jejich mysli, nečekané způsoby uchopení učební látky nebo poťouchlý smysl pro humor. Většinou všechno v jednom ranečku, od každého trošku. Připadá mi nesmírně dobrodružné tyhle chytré hlavinky formovat, podněcovat je k jejich vlastnímu hledání a následnému zpracování nálezů.
„Ta holka něco zásadního pochopila, že?“ zkonstatoval můj muž spokojeně a zhoupl se v křesle. „Zdá se,“ odbroukla jsem já, „ačkoli jsme o tom takhle vlastně nemluvily. Ale nejspíš si spojila dohromady jiné rozhovory a takhle jí to dalo smysl.“
Chvíli jsme se mlčky houpali. „Co by na to asi řekli v normální škole?“ zamyslel se můj muž hloubavě. „To ti můžu říct úplně přesně,“ podotkla jsem lehce zachmuřeně. „Potkala jsem se odpoledne s Petrou. Víš, s tou mou bývalou spolužačkou, co teď učí na základce. Ptala se mě na naše holky, jak si vedou v domácí škole, jestli jim nechybí kolektiv a tak. No a já jsem jí vyprávěla spoustu věcí a zmínila jsem se, jak jsem toho byla plná, i o tom dnešním testu. Představ si, že oni ve škole taky zrovna probírají tuhle látku. Slíbila jsem jí, že jí dám svoje testy. Ulehčí jí to práci a mě baví si je vymýšlet.“ Zamyslela jsem se nad tím, které testy by mohla moje kamarádka upotřebit, ale můj muž se dožadoval pointy příběhu: „Co ale říkala na ten Adélčin výčet podmínek k životu nezbytných?“ „Ale no to víš, oni ve škole nemohou míchat předměty a nemají čas moc přemýšlet o tom, co do testů píšou žáci. Ve škole to musí sedět podle tabulky,“ pokoušela jsem se nějak obhájit školu a svou kamarádku, ale mé pokusy byly chabé.
„Tak co teda říkala?“ nenechal se odbýt manžel. Nedalo se nic dělat, nepodařilo se mi to nijak zamluvit ani okecat, musela jsem s pravdou ven. „No říkala, že by to nebylo přesně správně a že by jí dala dvojku.“
Manžel na mne chvíli nevěřícně zíral, ale pak se začal znovu rytmicky pohupovat. „Dobře, že je učíme sami,“ utrousil, „svoboda je přece nezbytná podmínka k životu.“

Klouzačka

Vyšla jsem si takhle jednou dopoledne z domu. Bylo to v dosti rozumnou denní dobu, takže jsem se stihla nejen v klidu nasnídat, ale i patřičně upravit, nalíčit, navonět, doladit a naleštit. Cítila jsem se dobře. Tak nějak víc dámsky než obvykle. Bavilo mě být sama sebou.
Lehce mrzlo. Žádný závratný mráz to nebyl, ale přece jen to štípalo do tváří. Všimla jsem si drobných rampouchů, visících zpod jedné okenní římsy a třpytily se v dopoledním sluníčku. Zhluboka jsem vydechla a zakouřilo se mi od úst. Spokojeně jsem si to rázovala naší ulicí, která se mírně svažuje z kopce a na jejím konci jsem zahnula doleva. Přede mnou se rozkládal široký rovný chodník ozářený sluncem. Cosi mi blesklo do očí. Nějaká lesklá plocha na chodníku. Co to asi je? Přistoupila jsem blíž, abych to zjistila. Klouzačka!
No jistě, klouzačka. Jak jinak, vždyť přece mrzne. Se zalíbením jsem si prohlížela zamrzlou kalužinu, jak je pěkně hladká, bez bublin a praklin. Špičkou boty jsem přejela přes okraj a zatoužila jsem se sklouznout. No ale co kdyby mě někdo uviděl? Jsem oblečená jako dáma, mám už léta, to se vůbec nehodí, abych se klouzala na ulici jako nějaká holka! Ale vždyť já jsem holka! Uvnitř jsem pořád stejná holka jako před dvaceti lety. Proč bych se měla začít cítit jako stařena jen proto, že čísla označující můj věk nějak stoupají? Ta čísla přece o mně nic neříkají! Brání mi snad ještě něco jiného? Dáma nedáma, poodstoupila jsem na dva kroky, pěkně jsem se odrazila a prostě jsem se sklouzla. Bylo to prima.
Proklouzala jsem se ještě asi šesti dalšími klouzačkami, z nichž jedna byla zvlášť dlouhá – asi tak dva metry. Tu jsem sjela dvakrát, protože stála za to. Moc mě to bavilo. Zachytila jsem pobavený pohled kolemjdoucího stařečka a k následování jsem zlákala dva malé kluky a jednu slečnu. Náklady? Nula. Potěšení? Veliké.

Vánoční večírek

Dostala jsem pozvánku na vánoční dámský večírek. Prima. Večírky mám ráda. Vánoční večírky zvlášť. Tento měl být zvláštní, protože ho organizátorky spojily s dobročinným bazarem. To už taky znám. Každá přineseme tašky zbytečností, které je nám líto vyhodit, batohy oblečení, které se nám už omrzelo nebo jsme z něj vyrostly, a navzájem si to povyměňujeme. Co zbude a co už opravdu nikdo nebude chtít, to organizátorky uklidí do popelnice na dvoře anebo odvezou na páté nástupiště hlavního nádraží, kde Charita vybírá oblečení pro uprchlíky a bezdomovce.
Když jsem si pozvánku ještě jednou pečlivě pročítala, abych si datum a čas přepsala do diáře, všimla jsem si, že jako hosté přijdou ženy z uprchlického tábora poblíž našeho města. To mi trochu pokazilo náladu. Těšila jsem se, že si pěkně popovídám se známými, smlsnu si na vybraném pohoštění, poslechnu si nějaký vánočně vyladěný moudrý projev a trochu amatérské hudby a nic nebudu muset řešit. Klídek, pohoda! Ale nějaké uprchlice? Nenaruší hladký průběh večírku? Bude možné si s nimi nějak povídat? Třeba vůbec nebudou mluvit česky? Kdoví, co to bude za ženské?
Přestala jsem se na večírek těšit. Neznámé uprchlice mi byly protivné, aniž jsem o nich cokoli věděla. Představovala jsem si dámský večírek jako vždycky. Jako společenskou událost, která má určitý lesk. Všechny se vždycky snažíme obléct s vybranou elegancí a tváříme se tak… já nevím… noblesně. Jako malé holky si užíváme těch dvou hodinek, kdy máme náš dámský večírek. Během nich si tak trochu hrajeme na nóbl dámy a pak se zase rozejdeme domů ke svým plotnám, žehlicím prknům a domácím úkolům svých dětí. Ale co v tom všem uprchlice? Co tam s nimi budeme dělat?
Se smíšenými pocity jsem probírala skříně a hledala věci, které se mi nechtělo ještě vyhodit, ale nejspíš by na ně došlo při příštím velkém úklidu. Vázička, dva poslední šálky z čajové sady, vyšívaný ubrus, co jsem dostala loni k Vánocům, ale vím, že ho nikdy na stůl neprostřu, ani na zahradě ne, a dvě knížky, které jsem si nadšeně koupila o prázdninách, během dovolené přečetla a dneska vím, že se k nim už nikdy nevrátím. Ze dna šatníku jsem vytáhla jednu sukni, co jsem pořídila na jaře, ale byl to omyl. Cítila jsem se připravená. Možná se objednám na některý den před večírkem k holiči, napadlo mě rozmarně. Před Vánocemi bych tam stejně chtěla zajít, a takhle budu vypadat dobře už na večírku.
Pro jistotu jsem ještě brnkla Vandě, jedné z organizátorek, jestli nepotřebují pomoct s občerstvením, že bych třeba něco přinesla. Řekla mi, ať prý si nedělám starosti, že tentokrát bude občerstvení jiné. Prý ho připraví ty ženy z uprchlického tábora podle svých národních receptů. Nevěděla jsem, jestli se mám těšit nebo obávat.
Pokoušela jsem se představit si, jak budou asi vypadat. Snad ne jako ty bědné postavy, co vídám na ulicích žebrat o drobné. Opatrně se vyhýbám těm nebezpečně vypadajícím mužům s divokým pohledem či v hadrech zabaleným ženám s apatickými dětmi v náručí. Asi nejsou špinaví, ale působí tak. Někdy drží cedulku a na ní příšernou češtinou naškrábané věty. Bojím se to číst, abych se tam na ulici před nimi nerozplakala. Bývá mi jich líto, ale zároveň se strašně stydím jim něco dát. Není to z lakoty, spíš jsem v ohromných rozpacích. Copak pár drobných jim může nějak pomoct? Já přece za jejich zoufalou situaci nemohu! Vždyť existují různé organizace, které uprchlíkům pomáhají profesionálně. Odborníci v nich přesně vědí, co je zapotřebí a jak to udělat, aby tito lidé mohli někde najít nový domov. Co ale budou dělat na večírku? A jak se k nim mám chovat já?
S obrovskou igelitkou, novým účesem a v mé oblíbené slavnostní brokátové sukni jsem se vydala na večírek. Cestou jsem si opakovala, že o nic nejde, že já konec konců nejsem hostitelka, a tak na mně nic neleží. Nemusím si povídat s nikým, s kým se mi nebude chtít. Budu se prostě společensky usmívat a večírek si tak jako tak hezky užiju. Odhodlaně jsem vešla do staré fary. Už na chodbě mě vítala vůně jehličí a veselé plamínky svíček na okně. Ze sálku zněla tichá reprodukovaná hudba a z přilehlé kuchyňky ženské štěbetání. Odložila jsem si kabát na věšák a vešla jsem do sálu. Na stolech už byly prostřeny ubrusy, všude svíčky, červená jablka, kousky skořice a hvězdičky badyánu. Na okenní parapety a do vázy na desce klavíru někdo naaranžoval smrkové a jedlové větve. Stoly podél stěn se začínaly plnit známou veteší, totiž zbožím pro bazar. Pozdravila jsem se s několika známými ženami a taky jsem šla přidat na stoly svůj příspěvek. Opatrně jsem se rozhlížela, ale nikoho divného jsem neviděla. Do kuchyňky jsem se neodvážila vejít. Žádná z mých blízkých kamarádek dosud nedorazila, tak jsem se usadila u stolu se dvěma ženami, které jsem znala od vidění. Zdálo se mi, že jsou ve stejných rozpacích jako já. Sál se postupně zaplnil. Zamávala jsem na pár známých, usmála jsem se na dvě úplně neznámé ženy a zvědavě jsem čekala, kdy se už objeví ty neznámé. Uprchlice.
Konečně se u klavíru postavila Vanda v dlouhých černých šatech a svým zvučným hlasem nás všechny oficiálně přivítala. „A teď, prosím, přivítejte naše vzácné hosty,“ zvolala a my jsme začaly tleskat. Dveře z kuchyňky se otevřely a jedna po druhé před naše překvapené zraky předstoupily čtyři ženy. Byly naprosto překrásné. Drobné, půvabné, černovlasé, s hlubokýma očima a vznešenou chůzí. Měly na sobě krásné šaty, spoustu nádherných šperků a dokonalé střevíčky na vysokých podpatcích. Pečlivě upravené účesy a jemné líčení. Vypadaly jako nějaké orientální princezny. Něco takového jsem nečekala. Podle výrazu tváří mé spolustolovnice prožívaly podobný šok jako já. „Takhle tedy mohou vypadat uprchlice?“ vydechla má sousedka po pravici. Ohromeně jsem kývla hlavou a nespouštěla jsem zraky z cizinek před námi.
Jedna z nich vyprávěla svůj životní příběh. Uprostřed líčení hrůz, které přeťaly šťastný blahobytný život v rozlehlém domě s překrásnou zahradou, se tlumočnice rozplakala. Cizinka ji objala. Dovyprávěla velmi stručně. Co mohli, prodali, co se nedalo prodat, nechali v domě. Pomocí obrovských úplatků sehnali letenky pro celou rodinu. Mířili do Německa, kde mají vzdálené příbuzné, avšak nějakým nedopatřením se ocitli u nás. Skončili v uprchlickém táboře, protože tu nikoho neznali. Ale příbuzní o nich vědí, a tak žijí nadějí, že snad ještě do Vánoc budou pohromadě. Cizinka se smutně usmála a řekla, že jsou poctěny naším pozváním. Nechtěly prý přijít s prázdnou, a tak aspoň připravily malé občerstvení podle jejich národních receptů. Roznášely pak okolo stolů mísy s drobnými sladkostmi, jejichž názvy jsem si nezapamatovala. Jejich chuť ano. Chutnaly výborně.
Všimla jsem si, že nejmladší z cizinek, zářivá křehká kráska je těhotná. Sevřelo se mi srdce úzkostí. Vanda mi v rozhovoru prozradila, že čeká své první dítě. Proto prý tak spěchají, aby byli co nejdříve v Německu. Snad opravdu do Vánoc odjedou. „Jak bychom jim mohli pomoct?“ zeptala jsem se třesoucím hlasem. Vanda pokrčila rameny. „To je těžká věc. Všechno, co mají, musejí být schopné unést. Nejspíš jim prokázat přátelství, povzbudit je. Nic jiného mě nenapadlo,“ usmála se na mne a odspěchala za někým jiným plnit své povinnosti hostitelky.
V rozpacích jsem kradmo pozorovala těhotnou cizinku. Usedla právě kousek ode mne ke stolu a v rukou ladně držela šálek čaje. Malými doušky upíjela a její oči hleděly někam do daleka. Strašně moc jsem jí chtěla něco dát, nějak ji potěšit, ale vůbec mě nenapadalo, co by to mohlo být. Rozhlédla jsem se po věcech, které jsem s sebou přinesla. Nic z toho, co jsem měla u sebe, ani nic z věcí, co jsem dala do bazaru, nepřipadalo v úvahu. Chtělo by to něco lehoučkého, co se zmačká do dlaně, třeba něco jako hedvábný šál, jenže já jsem měla přes ramena jen svůj starý teplý šál s vytahanými nitkami. Já už vím, kde jsou a jak si ho uvázat, aby nebyly vidět, ale jako dárek princezně bych se ho neodvážila nabídnout. Co třeba vizitku? Aby se na mne mohla obrátit, kdyby něco? Jenže ona neumí česky a já neznám její řeč, jak bychom se domlouvaly? Bylo mi do pláče. Mám tu jen bezcenné krámy. Nemám vůbec nic, co bych mohla nabídnout těm smutným očím…
Jak se musí cítit? Cizinka v neznámé zemi, poprvé těhotná. Žádný domov, jen jakási místnost někde za městem. Žádná jistota, žádné bezpečí. Neví, kdy ani kam půjde, kde porodí. To je jako Marie, napadlo mě. Taky byla na cestě v neznámém prostředí a nevěděla, kde porodí své první dítě. S hořkým úsměvem jsem si představila tradiční betlémskou scénu. Ženu, muže a dítě, k nimž spěchají pastýři, venkované, měšťané, andělské chóry i královská výprava. Všichni přinášejí nějaké dary. Taky chtěli něco dát. Možná se cítili podobně jako já. „Je tam nějaká mladá cizinka s manželem, no však víte, tihle uprchlíci, co přespávají za městem, právě se jim narodilo dítě! Asi by se slušelo nějak jim pomoci. Je to nerozum vydávat se na cestu v takovém stavu! Ale třeba neměli zbytí a museli vyrazit právě teď. Doma nemáme ani jednu postel volnou, jsou tu děti, babička a na návštěvě stará teta, domů je vzít nemůžeme. Tak jim aspoň přineseme… něco jako na dobročinný bazar. My už to nepotřebujeme, ale jim by se to mohlo ještě hodit.“
Ach Bože, co mám dělat? Co jen můžu udělat? Lámala jsem si hlavu usilovně, avšak nenapadlo mě nic. Do konce večírku jsem nepřišla na žádný projev sympatií nebo účasti, který by mi nepřipadal přepjatý nebo necitlivý. Domov jsem jim dát nemohla a to, co bych jim byla schopna nabídnout, zjevně nepotřebovaly. Vzdala jsem to. Když nevím, co bych měla udělat, nemůžu dělat nic.
Po cestě domů jsem v chůzi kolem vánočně vyzdobených výkladů uvažovala, kolik podob může mít betlém, a že jedné jeho nečekané a překvapivé podoby jsem byla právě svědkem.

Naděje starého muže

Hubený starý muž v dlouhém plášti se s námahou vlekl ulicí. Při chůzi se opíral o hůl a často se zastavoval, aby si odpočinul. „Simeone, zase jdeš do chrámu?“ volala na něj od dveří svého domu známá žena, která právě na lavici před vchodem čistila zeleninu. „Ano, jdu se pomodlit,“ pokýval starý Simeon šedivou hlavou a pomalu se belhal za svým cílem. Chrámové schody se mu dnes zdály nekonečné.
Zadýchaný se zastavil a shrbeně se opíral o hůl. Kolem něj právě prošla hlídka římských vojáků. Mladí chlapci v pyšných uniformách se něčemu bouřlivě smáli. Čišelo z nich sbevědomíe a provokativní síla. Simeon se zachvěl vzpomínkou na nedávno ukřižované židovské mladíky. Zéloti. Partyzáni. Teroristé. Tak se o nich mluvilo. Horké hlavy, ti hoši se nechali vyprovokovat zpupností římských okupantů. Ach, škoda těch mladých životů. Kolik jich ještě bude utraceno, než Hospodin sešle záchranu?
A to ponižující sčítání lidu! Tisíce lidí musely putovat do svých rodných měst a tam se nechat zapsat. Jako by si císař počítal svůj dobytek! Už jen chybělo, aby nám vypaloval cejchy, jako se to dělává dobytčatům, s hořkostí přemýšlel o probíhajících událostech v zemi. Kdyby nebylo toho proroctví, už bych si byl zoufal, pomyslel si starý muž. Ale tehdy to znělo tak jasně! Nezemřeš, dokud neuvidíš záchranu. Už jsem opravdu starý, sotva se belhám, oči mi už moc neslouží, ruce se mi třesou. Jsou dny, kdy nemám ani sílu dojít do chrámu, abych se pomodlil. A v těch dnech jako by i má víra slábla. Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě budeme čekat, Panovníku Hospodine?! Simeon zavrtěl hlavou, jako by chtěl odehnat nepříjemné myšlenky.
Není nás moc, kdo ještě čekáme. Farizeové, ti učenci, místo aby v posvátných Písmech hledali Boží zaslíbení a povzbuzovali lid ve věrnosti, se raději hádají o slovíčka a vymýšlejí stále nové povinnosti. Saduceové jsou ještě horší. A navzájem se neustále urážejí, nemluví spolu anebo vedou veřejné spory. Ostuda je to, nic než ostuda. Simeon se znechuceně vydal na další pouť.
Co se to onehdy stalo? Je to asi rok, co Simeon prožil to zklamání. Tehdy měl službu v chrámě Zachariáš. Velekněz, do nějž Simeon vkládal tolik nadějí, tolik mu věřil. Najisto čekal, že tento spravedlivý muž vyjde ze svatyně s nějakým proroctvím, s jasným slovem od Nejvyššího, s pokynem nebo řešením… Zachariáš byl ve svatyni neobvykle dlouho. Všichni už o něj měli obavy. Simeon si živě připomněl, jak se mu potily ruce nedočkavostí. Zachariáš pak vyšel a skutečně vypadal divně. Ale místo očekávaného proroctví, povzbuzení nebo povelu k boji velekněz jen vyjeveně koukal. Byl němý! Ach, Panovníku Hospodine, to byla těžká zkouška.
Od těch dnů jakoby Simeonova víra zeslábla, ochabla. Do chrámu se vlekl již jen z povinnosti. Zprávy o krutostech římských vojáků snášel s bolestí v srdci. Zvěsti o násilí radikálních židovských mladíků, ty malé násilné provokace ho zraňovaly ještě víc. Takhle přece nelze zvítězit! Takhle to nikdy v historii nebylo. Ó jak rád si Simeon připomínal ty dávné slavné příběhy! Hrdinské bitvy krále Davida! Krvavá bohoslužba proroka Eliáše! Silák Samson! Ach ano, vždycky se objevil vůdce, bojovník, prorok, muž mimořádných kvalit, který se postavil do čela lidu. Někoho takového Simeon očekával. Silnou osobnost, výrazného muže, vojevůdce a příštího krále Izraele. „Bůh mi přece slíbil, že ho uvidím,“ připomenul si slova, která ho držela při životě.
Celý vyčerpaný se dovlekl do chrámu. Nohy ho bolely, špatně se mu dýchalo, cítil se bídně. Anna tu již byla. Jenže ta milá stařenka nemusela na noc nikam odcházet, nechali ji tu bydlet v malé komůrce a ona denně věrně vykonávala modlitby a ledasjaké pomocné práce. Jeho věrná přítelkyně se s ním dělívala o skrovné příděly jídla a hlavně, a to bylo ještě důležitější, dělila se s ním o naději. Anna byla prorokyně. Moudrá stařenka dokázala vždycky Simeonovi vlít do žil nové naděje. Dnes to bude opravdu zapotřebí!
Anna dokončila svou modlitbu a obrátila se na Simeona zářící tváří. Už jen při pohledu na její šťasné oči v duchu pookřál. Ještě že jsem se rozhodl jít, pomyslel si a belhal se k ní. „Simeone, dnes se něco stane,“ šeptala Anna, „cítíš to také?“ Zahanbeně přiznal, že necítí nic kromě únavy a beznaděje. „Ach, Simeone, soustřeď se přece na to podstatné,“ kárala schlíplého starce jeho přítelkyně. „Dobrá, já to tedy zkusím,“ s novým odhodláním se napřímil a pozvedl ruce k modlitbě díkůčinění. Annu spustil z očí.
V chrámu bylo dnes docela klidno. Několik kajícníků se vzadu tiše modlilo, dva tři obchodníci prosili za zdar svého podnikání, dobré zbožné ženy čistily podlahu. Zuřivě drhly dlaždice a šplouchání vody se rozléhalo chrámovým prostorem. Simeon se usadil v koutku a oddával se úvahám. Snažil se soustředit svou těkající mysl na slova zaslíbení. Pokoušel se vzpomenout si na stará proroctví o zachránci země. Ale jako by dnes jeho mysl byla prázdná. Zdálo se mu, že ho už naprosto opustily všechny síly. Jestliže měla Anna pravdu, jestliže skutečně dnešek je tím dnem, kdy se zjeví ten nový vůdce lidu, pak musí přijít sem, do chrámu. Protože já ho mám uvidět a já už se dneska nikam nedobelhám.
U vchodu najednou nastal nějaký ruch. Simeon zpozorněl. Čekal vysokou ztepilou postavu, krásného muže, vznešený oděv a zařinčení zbraně někoho jako byl Saul, první král. Ale vešel jen další břichatý obchodník a jakási ošuntělá rodinka. Postarší muž s mladinkou ženou nesoucí nemluvně. To nemůže být vůdce, zklamaně svěsil hlavu Simeon. Vtom si uvědomil, že přes chrámový prostor někdo běží. Rychle pozvedl hlavu a zahlédl stařenku Annu, jak cupitá drobnými krůčky ke vchodu. Šaty za ní vlály a ona sama tak křehká běžela a s rukama vztaženýma vítala rodiče s miminkem. Simeon zpozorněl.
„Dítě?“ nedůvěřivě potřásl hlavou. Jak by nemluvně mohlo zachránit národ? Jak by malinký kojenec dokázal přemoci Řím se vším jeho vojskem, zbraněmi a zpupností? Ale hned ho také napadaly jiné slavné příběhy. Co bázlivý Gedeon, který shromáždil početné vojsko, ale zvítězil jen s jeho zlomkem? Co malinký David, který vyšel na obra Goliáše navlečeného v těžké zbroji jen nalehko s prakem? Nebo co tehdy, když podle Božích pokynů postavili do čela armády místo vojáků hudebníky? Jaká to byla skvělá vítězství! Vždyť Panovník Hospodin často vítězil zcela nečekanými způsoby a používal ty nejméně vhodné lidi.
„Dítě?“ zasmál se Simeon, „proč by to nemohlo být dítě?“ Náhle pocítil velký příliv energie. Prudce povstal, jeho hůl se s třeskotem svezla na podlahu, ale stařec si toho nevšímal. Najednou ji nepotřeboval. Vykročil pevným krokem směrem k těm dvěma. Anna už držela v náručí to dítě, oči jí zářily a vypadala velmi šťastně. Simeon kráčel chrámem k ní, a když se přiblížil, vztáhl ruce. Anna mu podala dítě a v jejích očích byl nadšený souhlas. Nebylo třeba se ptát. Simeon k sobě přivinul děťátko pečlivě zabalené v plenkách a cítil, jak na něj sestupuje Duch Boží. Z jeho úst začaly plynout věty, které si nepřipravil. Prorokoval. Rodiče dítěte na něj uctivě hleděli a pozorně naslouchali jeho slovům.
Pak byli najednou pryč, v chrámu postávali jiní lidé. A Anna? Ta na nádvoří vyprávěla každému, kdo byl ochoten ji vyslechnout, že Bůh právě seslal záchranu Jeruzaléma. Simeon se cítil šťastný. Pokojně se vydal na cestu domů. Věděl, že nyní může klidně zemřít, protože Bůh splnil, co mu slíbil. Poslal zachránce.

Autogramiáda

Díky tomu, že Katka nedorazila na smluvenou schůzku do Café Zahrada, jsem si příjemně popovídala s Elen a během řeči jsme naplánovaly autogramiádu. Připomněla mi, co říkaly holky na večírku, že by z Nebiblických příběhů měl číst mužský hlas, aby to bylo jiné. Tak jsme trochu telefonovaly a sehnaly číslo na Láryho Hausera. Kdysi býval mým kolegou (to když jsem jednu sezónu pracovala jako korepetitorka v Divadle na provázku). Nevím, jestli věděl, s kým telefonuje, ale slíbil přijít a přečíst něco dle vlastního výběru.
Hudbu zajistí Anička s nějakou spolužačkou s konzervatoře, o moderaci zatím přemýšlím (a hledám telefonní čísla).
Elen řekla, že připraví mandarinkový dort a doplní zásoby čokolády a vína.
Takže, dámy a pánové, těším se na vás 25. 11. v 17 hodin v Café Zahrada na Skřivanově ulici.

Kuchyňské pohádky ve výrobě

Možná to nevíte, ale v noci kuchyň ožívá a vařečky, hrnečky i lžičky se chichotají, jak si vyprávějí své denní příběhy. Myslíte si, že ve vaší kuchyni žádné pečivo z okna neskáče a neutíká do světa, ovšem třeba jste si toho jen nevšimli. Co může vědět louskáček na ořechy o Popelce? Co si pamatují šípky o Růžence? Jak utrhli převelikou hrušku a kam doputovala neposlušná palačinka? Zaposlouchejte se do rozmarných pohádek, které si povídají skleničky a vařečky nebo sušené šípky a stará scvrklá brambora. Všechny se odehrávají v kuchyni nebo aspoň v její blízkosti. Neřekli byste, jak tajemné je to místo.

Kam tak spěchám?

Vítr jako rozmařilá krasavice rve plnými hrstmi listy ze stromů a vyhazuje je do vzduchu. Je nedočkavý, protože většina listí ještě nestačila zezlátnout. Rve to ještě zelené. Kam tak spěchá?

Když jsem na jaře nedočkavě pozorovala pupeny na větvích stromů, aby mi neuniklo, kdy přesně se rozvinou listy, prožívala jsem zvláštní netrpělivost. Kdy už to bude? Kdy už se konečně stromy zazelenají a zase bude máj? Kdy konečně budu moci nechat doma kabát, šálu i rukavice a kdy už zazimuju kozačky? Snila jsem o potěšení chodit naboso. Nepřipadala jsem si vůbec směšně, když jsem vyběhla z domu trochu víc na lehko, než odpovídalo počasí. Prostě už se toho jara nemůžu dočkat, no. Myslím, že se mi nikdo nedivil, že na jaro tak spěchám.

Teď na podzim je to ale jiné. Ráno už moc teplo není, ale já tvrdošíjně obouvám lodičky. Jako bych jimi mohla pozdržet léto, aby ještě chvíli zůstalo! Nostalgicky pozoruju listí kroužící ve větru. Je mi líto každého lístečku, který už musel opustit svou větev. Sotva ale počet listů na zemi převáží nad počtem listů na stromech zbylých, zase mě postihne ten spěch.

„Kde jsou vločky? Proč už nesněží?“ ptávám se každého rána a vyhlížím bílou přikrývku. Jak ráda bych zaslechla vrzání sněhu pod nohama! Chtěla bych pozorovat stopy ptáků na zasněženém dvorku, stavět si do květináčů s jehličnany malé sněhuláčky a rozplývat se nad jemnou krásou dokonale zasněžených větviček na keřích a ok drátěného plotu. Kde ten sníh jenom je? Proč už dávno nesněží, když listí už opadalo?

Proč já nikdy nejsem spokojená s tím, co právě je? Rozhodla jsem se tento týden být spokojená s tím počasím a s tím ročním obdobím, jaké právě je. Ať je, jak je, já budu potěšená. Na každém počasí, na každé roční době lze přece najít něco krásného!

Žně máty peprné

„Dáš si čaj?“ optala jsem se kamarádky, která se u nás stavila na návštěvu. „Ráda, ale raději jen nějaký ovocný,“ upřesňovala svou objednávku kamarádka. „Abych usnula, víš?“ Já ovocené čaje moc nepiju, a tak jsem si nebyla jistá, jestli bych vůbec něco takového doma našla. „A nechtěla bys čaj z čerstvé máty?“ napadlo mne řešení. „Ano! Ten mám moc ráda,“ zajásala kamarádka. Vedla jsem ji na balkon, aby si vybrala.

Na své balkoně velikém tak pro sedm kočárků mám totiž spoustu truhlíků a květináčů a kromě květin a jiných bylinek tu pěstuju i tři druhy máty. „Koukni, tady to je máta peprná, tohle máta jablečná a tady ta tmavá je máta čokoládová. Přivoň si a řekni, ze které bys chtěla čaj.“ Kamarádka mnula mezi prsty zelené lupínky, s přivřenýma očima voněla k těm různým druhům voňavé bylinky a po důkladném zkoumání si vybrala. Vrátily jsme se do kuchyně a já jsem připravovala čaj. „Já mám vlastně taky cosi na balkoně v květináči,“ uvědomila si kamarádka, „něco se mi tam plazí, ale já to vůbec nestříhám.“

Chtěla jsem se zeptat proč, ale ona začala mluvit o něčem jiném a pak už jsem si na to nevzpomněla. Zato když pak odešla, mi to nějak nešlo z mysli. Tohle přece vídám v našem sousedství docela často. Lidi si zasadí za okno do květináče bylinky, ale nesklízejí je. Co kvetoucích bazalek roste za okny jen na naší ulici! A přitom každý ví, že bazalka se nesmí nechat vykvést, musí se zaštipovat a nakonec, pro své aromatické lístky se přece pěstuje, ne? Proč si ji tedy zasadí a pak, když jim vyroste a rozkošatí se, nesklidí užitek?

Není to podobné jako s jinou mou kamarádkou, která koupila byt, kompletně ho zrekonstruovala, vybourala a přestavěla. Ale ani ho nestačila zabydlet a užít si ho, a už se vrhla do kupování parcely a stavění domu. Tři roky stojí obrázky opřené o zeď za pohovkou, látka na závěsy se povaluje na dně šatní skříně a nové židle do jídelny už by ani nemělo smysl kupovat. Ani byt nedozařizovala a už staví jiné bydlení. Proč to ti lidi dělají? Proč si neužijí toho, co si pořídili? Vždyť vlastně mezi mátou, bazalkou nebo bytem není velký rozdíl. Dělám to taky?

Co člověka pudí kupovat knihy, které nikdy nebude číst, nebo jídlo, které vyhodí nesnědené. Co nás nutí pořizovat oblečení, které nikdy nevezmeme na sebe, nebo květiny, ke nimž si nepřivoníme? Vždyť ty věci jsou jako symboly marnosti života, který nám protéká mezi prsty. Jako by představovaly radosti a požitky, jichž se nikdy neodvážíme ochutnat. Myslím, že to naše hladová duše volá po nasycení a my jí cpeme nové tričko, novou knížku, kilo čokolády nebo květináč s bazalkou. Ona by chtěla tiše spočinout, ale my jí koupíme lístek do kina. Třeba by nám chtěla říct, ta naše duše, že to, jak žijeme, se jí nelíbí, že to nám se to nelíbí a chtělo by to změnu. A my jdeme a koupíme ve slevě nové boty. Když je pak doma rozbalíme, zjistíme, že jedny úplně stejné už máme od jara v botníku stále ještě nevybalené z krabice. Nechceme slyšet, co by nám potřebovala říct naše duše. Možná by se nám to nelíbilo. Třeba bychom si museli přiznat, že něco neděláme dobře, že něco vůbec nemáme dělat a naopak, něco jiného bychom dělat měli. Ale nechceme to slyšet, a tak si raději pustíme nový napínavý film nebo koupíme nový časopis s obrázky šťastného a úspěšného života. Ten náš vlastní nám přitom protéká mezi prsty.

V jemném vánku

Na praní prádla neshledávám nic zvláště zajímavého. Mám automatickou pračku. Strčím prádlo dovnitř, nastavím programy, nasypu a naleju prací prostředky a aviváž a zmáčknu knoflík. Dál už se to pere samo.

Když jsem měla pračku poprvé a teprve krátkou dobu, často jsem neodolala a během praní jsem seděla na bedně se špinavým prádlem a koukala do kulatého okýnka ve dvířkách. Blaženě jsem pozorovala, jak se to uvnitř točí na jednu a pak na druhou stranu, jak se prádlo máchá a odstřeďuje a já přitom nemusím hnout ani prstem. Dnes už mě to neláká. Zvykla jsem si.


Zato věšení prádla – to je jiná! Miluju věšení. Mám s tím spojenu spoustu rituálů. Je to pro mne velké potěšení. nerada přenechávám věšení prádla někomu jinému. Své rituální postupy nedokážu nikomu úplně vysvětlit, a tak samozřejmě nikdo na světě nedokáže pověsit prádlo tak, jak bych si to představovala. Ne že bych se pyšně domnívala, že to jenom já bych uměla věšet prádlo tak neobvykle dobře, to vůbec ne! Jen to prostě dělám po svém.

Tak například striktně odděluju kolíčky. Při věšení na balkoně, tedy na vzduchu, používám zásadně kolíčky dřevěné. Na rozkládacím sušáku v bytě, který používám za deštivého nebo mrazivého počasí, kolíčky nepotřebuji vůbec. Pokud něco pověsím v koupelně, upevňuji to výhradně barevnými plastovými kolíčky. Proč? Neptejte se. Já nevím.

Nejraději věším prádlo na šňůry na našem velkém balkoně. Je obrácen do zahrady a suché prádlo pak hezky voní čerstvým vzduchem. Léty jsem vyvinula přesný systém, kam co pověsím, abych co nejméně stínila kuchyňské okno. Zničit prádlem průhled z kuchyně na zahradu, to nikdy! Jednotlivé kousky věším tak, aby se po uschnutí už nemusely žehlit. Ovšem zdaleka nejde jen o to, jakými kolíčky nebo v jakém pořadí se prádlo věší.

Záleží taky na procesu samém. Opravdu mě těší připevňovat mokré vyprané kousky prádla na šňůry v jemném vánku, nejlépe za časného letního rána. Všechno voní, den se slibně rozvíjí, prádlo se chvěje ve větru a já mám neodbytný pocit, že ten den moc dobře začal. Ovšem ani jarní nebo podzimní ranní větříky nejsou k zahození! V zimě jen nostalgicky vzpomínám, jak jsme s babičkou za mrazů věšely velké prádlo u ní v domě na rozlehlé vysoké půdě a ono tam dobře vymrzlo. My půdu nemáme. Přes zimu nám prádlo schne v pokoji na sušáku. To už takový požitek není. Taky to není takový tělocvik. Nemusím zdvihat ruce s těžkým prádlem až do vzpažení a ohýbat se ke kbelíku (a záměrně si ho nestavím na židli nebo na stoličku).
Věšení prádla je mým nejoblíbenějším cvičením. Baví mě, když nějaká obyčejná praktická domácí činnost je zároveň tělocvikem (dřepy a vzpažování), tvořivostí (prádlo podle barev, velikostí, tvarů nebo jiných v nitřních souvislostí, které jsou nedefinovatelné) a také příležitostí dělat si něco zcela po svém.
A také (a to o sobě vím už dlouho) potěšením.

Bonifác by mohl vyprávět

V tom kostele byla jednou z hlavních atrakcí. U boční stěny kousek od vchodu stála na nevysokém podstavci krásná skleněná rakev. Její hrany byly ozdobeny zlatým kováním s motivem listů a květin, měkce ji vystlali temně rudým sametem, Sněhurka by záviděla. Okolo postávaly hloučky turistů a někteří polohlasem předčítali z mnohojazyčných cedulí, kdože to tu tak slavně leží.
Dočetli jsme se, že jde o svatého Bonifáce, jehož nekompletní ostatky převezli do města před dávnými časy. Místní jeptišky doplnily chybějící kosti náhradními vyřezanými ze dřeva a oděly kostru do nejvznešenějšího oděvu podle tehdejší módy. Dodnes tam důstojně leží ve skvělém kostýmu z rudého sametu se složitými zlatými výšivkami, širokými portami a překrásným krajkovým lemováním. Kolem těla i na něj poházeli stylizované zlaté květiny a vavřínové snítky, lebku cudně pokryl průhledný bělostný závoj, lehký jako dech. Luxusní, nádherné, velkolepé! Musela to být sláva, až se tajil dech, tenkrát... Tak si asi představovali nejvyšší vznešenost, která na svaté čeká v nebi.
Dneska ovšem celá ta fešácká nádhera ztratila lesk. Zlaté květiny nějak schlíply, tkaniny vybledly, závoj zešedl. Tmavorudý samet pokryl jemný prach. I když občas rakev zřejmě pečlivě přeleští, už to není ono. Vypadá posmutněle jako zašlá připomínka bývalé okázalosti. Usmívala jsem se tehdejším názorům na noblesu a důstojnost, na tu nejvyšší slávu. Jak naivní, říkala jsem si v duchu.
Postávala jsem v tichém zadumání před skleněnou rakví, ještě když se zbytek rodiny odloudal ke starobylým náhrobním deskám o kus dál. Přemítala jsem o našich představách nebeské slávy. Můžeme si malovat ty nejvznešenější a nejskvostnější výjevy, ale všechno je to jen jako povadlá nádhera ze skleněné rakve. Nikdo si to nedovede představit. A přece to člověka láká. Není divu. Považujeme-li věčnost za cíl své cesty, za odměnu celoživotního usilování, za rozkoš nejvyšší, chceme mít představu, jestli to bude stát za to. Jaké to v tom nebi jednou bude? Všechny naše představy jsou nepochybně ke stejně dojemnému pousmání jako dávná přepychová péče o Bonifácovy ostatky. Ale pevně věřím, že když tady na zemi narazím na nějaké mimořádné štěstí, spatřím nějakou zvláštní krásu, mého srdce se dotkne nádherná hudba, nebo se setkám s nesobeckou dobrotou a laskavostí či s velkoryse milosrdným odpuštěním, že právě tehdy jsem prožila kousek budoucího nebe.
Opustili jsme chladivé kostelní prostory a vyšli opět do letního žáru. „Všimla jsem si, že na náměstí prodávají zmrzlinu. Co kdybychom zašli na jednu?“ navrhla jsem rodině. Přijali můj nápad se souhlasným povykováním jako výborný. Cestou k cukrárně se dcery dohadovaly, jestli bude v nebi zmrzlina. Do debaty jsem se nevložila, ale napadlo mě, že pocit sladké chladné úlevy v nebi určitě bude. Bonifác by mohl vyprávět.

Nestačím se divit

ROZHOVOR S HANOU PINKNEROVOU

Čtenáři jejích knih o ní vědí skoro všechno. Sama říká, že když si poskládáte za sebou všech deset vydaných knih, máte tu na hromádce celý její život. Život, který se klikatí mezi psaním, hudbou a péčí o manžela a dvě dcery. K rozhovoru nad šálkem malinového čaje jsme se sešly v jednom brněnském knihkupectví, kde momentálně pracuje. Fakt, že může pracovat v tak příjemném prostředí, komentuje slovy: Od té doby, co jsem poznala Boha, se nestačím divit.

Vystudovala jste pedagogickou fakultu, obor čeština a hudební výchova. Jak jste se dostala ke psaní?
Psala jsem vlastně vždycky. Zpočátku hudební kritiky, scénáře k rozhlasovým pořadům stanice TWR a články do časopisů. Pak mi v roce 2002 vyšla první hezká, vázaná kniha. „Brusinky“ jsou sebrané příběhy, které právě tvořily jádro rozhlasových pořadů.

Máte k některé ze svých knih nějaký zvláštní vztah?
Každá odráží určité období mého života. Když se poskládají za sebe, je v nich celý můj život. Nejbližší je mi vždycky ta poslední, protože je v ní to, co je mi momentálně drahé, i citlivé a bolestné.

A to je kniha Schválně jsem zaspala?
To je zatím poslední vydaná kniha. Ale teď jsem dopsala knížku Jedno potěšení týdně, u níž dokončujeme korektury. Jsou to drobounké tipy, jak nacházet potěšení.

Často píšete o své rodině. Jak nese váš manžel a dcery fakt, že jsou z nich literární hrdinové?
Statečně. Teď, když už jsou holky velké, jim dávám všechno ke schválení. Nechtěla bych se jich nějak dotknout. A kdyby jim něco připadalo citlivé, tak bych to neuveřejnila.

Občas jsou hrdinkami vašich příběhů kamarádky, které nejsou popisovány úplně lichotivě. Například Dáda, která vybírá dětem kroužky podle toho, aby jim zabraly co nejvíce času a mohly na ně samy docházet a ona nemusela jít dříve z práce… Neurazila se někdy některá z nich?
Moje kamarádky v příbězích nejsou skutečné žijící osoby. Kombinuji různé rysy svých skutečných kamarádek a když popisuji některou jejich nelichotivou příhodu, postavím ji do zcela jiných souvislostí, aby nebyly poznatelné. Některé osoby jsou dokonce úplně vymyšlené. Jiné příběhy jsou natolik jasné pro celé okolí, že o nich zkrátka psát nemohu.

Nakolik ve vás v těchto situacích bojuje spisovatelka nad přítelkyní? Není vám to líto, že o něčem nemůžete psát?
Někdy mi to líto je, ale ctím to, že některé záležitosti jsou příliš osobní a příliš živé. Tak si vymyslím něco podobného. Živé vztahy jsou pro mne důležitější než brilantní příběhy.

V knize Schválně jsem zaspala popisujete rok strávený hlídáním dvouleté dcery sousedů. Maminka Marušky chodí do práce, a tak svou dceru do té doby, než nastoupila do školky, svěřila vám. Jak tento rok zpětně hodnotíte?
Byla to báječná práce. Lázně, které jsem myslím dostala za odměnu. Měla jsem už zkušenosti se svými dětmi, věděla jsem, kam chodit. Maruška je ženská, a tak ji nebylo obtížné získat pro věci, které baví i mne. Deštivá nebo mrazivá dopoledne jsme spolu trávily v knihkupectví. Maruška chtěla číst pořád dokola tutéž knížku. Nosila mi Červenou Karkulku v různých vydáních, a tak jsme pořád dokola četly. Když už jsem nemohla, šly jsme na čaj a trubičku. Byly jsme jako velké holky, co si umějí užívat života. Miluji kavárny a Maruška taky.
Ale hlavně jsme bývaly venku. Všude je něco, co se dá zkoumat. V parcích je spousta zvířat, které jsme pozorovaly a počítaly. Každý den jsme chodily okolo Špilberku, kde jsme poznávaly sochy a povídaly si o nich. Maruška pokaždé volala: „Ahoj prezidente, ahoj muzikante, ahoj starosto…“ Tak trochu vlastivěda.

A nenásilně umění…
No určitě. Líbilo se jí v katedrále. Rodiče šokovala tím, že rozpoznala věže katedrály a obyčejného kostela. A znala místní hrad a jaké má Brno vlajky a kde sídlí představitelé města. Měla přirozený zájem o věci, kolem nichž jsme procházely, a mne bavilo jí o všem vyprávět.

Jak se Marušce teď líbí ve školce?
Co jí zbývá? Ráda je nemocná. Někdo z naší rodiny si udělá volno a stará se o ni. Zapadla do naší rodiny a s každým jejím členem měla nějaké své rituály. Večer se o ni starám já, přes den holky i manžel. Hned bychom si ji nechali!

Prostřednictvím svých knih jste se stala známou a v jistých kruzích i velmi populární. Co tomu říkáte?
Mně se to líbí. Přineslo mi to velké povzbuzení. Fakt, že mé texty někoho povzbudí nebo jej dokonce přimějí ke změně života, je úžasný. Knížka To pravé místo mi přinesla hodně radikálních ohlasů. Popisovala jsem v ní své boje po nástupu do zaměstnání. Nenapadlo by mne, že mi bude chybět denodenní vaření, ranní vyprovázení dětí do školy a odpolední popovídání o tom, co se dělo. Zapadla jsem do ženského kolektivu se všemi jeho klady i zápory, narazila jsem na manipulaci a potřebovala jsem se s tím vším čestně vyrovnat.
Asi tři ženy mi napsaly, že po prvních třech kapitolách se rozhodly, že nejdou do práce a zůstanou doma s dětmi. Já jsem je nepřemlouvala, neříkala jsem jim: „Nechoďte do práce!“, ale popsala jsem, jak jsem to prožívala. Ony se v tom našly a zařídily se tak, aby nemusely udělat tu chybu. Nemusely dělat stejnou bolavou zkušenost a zůstaly doma, protože usoudily, že to bude pro všechny lepší. A to je báječné!

Ve svých knihách jednoznačně chválíte ženy, které se rozhodnou nejít do práce a zůstanou doma s dětmi. Já sama po sedmi letech doma teď do práce musím a moje dcera se do školky zatím těší. Zdeněk Matějček, dětský psycholog řekl, že školka je oproti jeslím instituce, kterou by si děti samy vymyslely. Jak to vidíte vy?
Obě moje dcery do školky chodily. Já nikoho nesoudím, protože nežiju v ničí jiné kůži než ve své vlastní. Vím jen, že nikoho nenacpete do tabulky. Některé dítě potřebuje kamarády a školku a pak se rádo vrací k mamince, jiné ještě není zralé a chce být doma, kde všechno důvěrně zná. Záleží také na mamince, má-li dost nápadů, aby se dítě doma nenudilo.


Při čtení jsem pochopila, že je pro vás na prvním místě vždycky vztah s manželem. A pak teprve ostatní vztahy. Chápu to správně?
Určitě. Někdo mívá logicky tendenci upřednostnit děti, ale není to tak dobře. Děti tím člověk poutá na sebe. Ale cílem výchovy je, aby nás děti nepotřebovaly, aby byly samostatné. Máme jim pomoci co nejlíp vystartovat do života, ale toho jejich života. A navíc, když pak děti odejdou, kdo mi zbude? S manželem jsme si přece slíbili vydržet spolu až do smrti.
A krom toho, když dám na první místo vztah s mužem, mám víc síly zvládat děti. Když má člověk totiž děti u sebe celý den, dokážou s ním pěkně zacloumat. A večer už nemá sílu být důsledný. Tehdy je třeba, aby přišla autorita, která zavelí: „Tak to bude a nechte chvíli maminku na pokoji!“. Tohle pramení ze zdravého vztahu a když jsou manželé spolčení proti dětem, dá se všechno dobře přežít.
Sama jsem ve fázi, kdy děti jsou už velké a tím víc je potřeba budovat vztah s manželem. Rozumím tomu, proč se tolik manželství rozpadne, když děti odejdou. Když se vše postaví jen na dětech, nezbývá nic, co by manžele drželo pohromadě. Ale my jsme něco slíbili.

Připadalo mi, že řádky vašich knížek někdy úplně voní – je v nich uklizeno, vaří se skvělá jídla. Nechtěla byste být M. D. Rettigovou 21. století?
Nechtěla. Protože taková nejsem. Hrozně mě to baví, to ano, ale nejsem vzorová hospodyňka.

Trávíte teď celý den v práci. Jak se vám daří kloubit práci a domácnost?
To je teď lepší. Poslední dobou toho na mě bylo moc, a tak táta zavedl služby. Každý z rodiny musí jednou v týdnu připravit oběd pro všechny. Nikdo totiž nechce chodit do školních jídelen. Já jsem v práci, ale manžel pracuje doma a buď s jednou, nebo s oběma dcerami obědvá. S Adélkou si pak ještě dopřávají „coffeebreak“. Pijí kávu, mlsají sladkosti, koukají na kovbojky a hledají v nich morální ponaučení.

To je důležité!
A já se učím objevovat svůj volný čas. Pořád mám v hlavě, že po práci musím běžet domů a něco tam honem dělat, ale on to vlastně po mně nikdo nechce. Snažím se zbavit tohoto starého mechanismu. Včera jsem konečně byla plavat. Snažím se přestat šílet a najít víc sama sebe. Bez dětí. Abych byla připravená, že odejdou. Asi to nebude hned tak, ale Aničce je sedmnáct. Je to věc postoje. Pokud je propustím, tak klidně můžou zůstat doma, ale jsou volné.
Někdy schválně vykřikuji, že až budou dospělé, tak se odstěhují a my si s mužem zase zařídíme romantickou ložnici a obývací pokoj. Chci, aby mohly žít své životy.
Zároveň jsme se domluvili, že až budeme chudí důchodci, budeme chodit k holkám na obědy (směje se). Ale než na to dojde, ať jsou samostatné.

Máte nějakou představu, pro koho píšete své knihy? Sama jsem zpočátku při čtení cítila, jak se vnitřně vzpouzím. Tak já jsem dožehlila a mám si jít číst o tom, jak někdo jiný žehlí? Ale pak jsem pochopila, že vy těm domácím pracím přidáváte ještě jiný rozměr, na který jsem v tom shonu zapomněla. Je to najednou láskyplná služba bližním…
To je pro mne klíč k tomu, abych se z toho nezbláznila. Užívám si, že to můžu dělat.
Vědomě si nechci přestavovat své konkrétní čtenářky. Když jsem psala scénáře k rozhlasovým pořadům, tak mi posluchače pořád někdo připomínal. Abych si uvědomovala, pro koho ten pořad připravuju. Věděla jsem, že píšu pro maminky na mateřské a pak jsem si uvědomila, jak moc tomu ten text přizpůsobuji. A musela jsem nakonec zvolnit, aby mě daná forma netlačila pořád do stejných příběhů. Dalo by se s nimi vystačit asi do konce života, ale to mě nebaví. Potřebuji zkoušet nové věci a dát myšlenkám svobodu. Proto jsem si nakonec dala od práce pro TWR oddych. Teď tam bývám hostem v některých pořadech, ale sama žádný pořad nevytvářím.

Zato na portálu Moje-rodina.cz máte poradnu pro vztahy…
ANo, už několik let. Kromě svých stálých rubrik o vztazích, pokojových květinách a každotýdenních potěšeních odpovídám na dotazy nešťastnic a nešťastníků. Ale k dotazu může diskutovat kdokoli, a to mě na tom někdy zlobí. Některé rady nejsou příliš moudré. Člověk musí nechat na tom, kdo se ptá, aby si vybral. Ale ještě radím v poradně Eva Evě dívkám a tam jsou zajímavé dotazy. Teď mi jedna slečna psala, že se červená, tak co s tím má dělat. To se mi líbilo.

Máte na to radu?
Jasně. Taky se červenám a mně červená sluší.

Člověk dost často poslouchá nářky druhých. Proč se podle vás tak málo lidí cítí dobře?
Nejspíš jsou nevděční. Postoj vděčnosti otevírá člověku dveře k úplně jinému životu. A řekla bych i k poznání Boha.

Vy jste s manželem poznali Boha až spolu v dospělém věku, jak se to stalo?
Začali jsem zdravou stravou, makrobiotikou, odkud je blízko k duchovním věcem. Přes jógu a okultismus jsme se dostali k mormonům. A díky křesťanství jsme poznali Krista. Rozhodli jsme se Mu nabídnout své životy a od té doby se nestačíme divit. Nikdy jsme toho nelitovali, i když některá období byla opravdu těžká a bolestná, třeba úmrtí našeho prvorozeného syna, ale doufáme, že to aspoň trochu vybrousilo náš charakter.

V blízké době si tedy budeme moct přečíst novou knihu Jedno potěšení týdně. Pracujete ještě na něčem?
Odevzdala jsem ještě rukopis jedné knihy, která zatím nemá název. Obsahuje příběhy, které v Bibli nejsou. Třeba jsem se zamýšlela nad tím, co asi říkali učedníci Petrovi po té jeho slavné procházce po vodní hladině a následné koupeli. Dělali si z něj legraci? Oceňovali ho? Jak to bylo? A co mu to Ježíš řekl, když ho chytil za ruku a vytáhl? Nebo situace s rozmnožením chlebů a ryb na poušti úhlem pohledu toho malého kluka, co s sebou tu svačinu měl. Jak to viděl a co si o tom myslel? A přímo miluji sestry Marii a Martu. Co říkala Marta na to, když Marie vylila voňavku Ježíšovi na nohy. Jako praktická hospodyně s tím nemohla souhlasit. Nebo jak probíhala ta slavná večeře, kdy si Marta na Marii stěžovala a byla pokárána. Jaké byly okolnosti, jak to obě sestry vnímaly, nikdo z nás není přece černobílý, ani čistokrevná hospodyňka jako Marta ani mimóza jak vypadá Marie. Ani jen praktická nebo jen éterická bytost. Ježíš to přece musel vidět, a tak jsem zkoušela prožít tu situaci s nimi a popsat to svými slovy. Šlo mi o to, aby vyniklo, jak nás Bůh miluje.
hovořila ZUZANA BURDOVÁ

Pribináček

Před odchodem nebo odjezdem na velký nákup se ptám pravidelně svých dcer, co by si tak přály přinést na mlsání. Předpokládám, že to jen pozůstatek z doby, kdy jsem s těžkým srdcem děti opouštěla na celou hodinu až dvě, a jako náplast na výčitky svědomí jsem jim přinášela nějakou dobrotu. Většinou chtějí „Pribináčka!“

Většinou jim ho kupuju. Myslím si, že je to ještě docela zdravé mlsání, tvaroh a smetana, holky rostou, potřebují vápník a bílkoviny, ať si dají. Sama to nejídám, sobě ho nekupuju. Mám dojem, že je to dost drahý špás. Jeden kelímek stojí jako třikrát tolik tvarohu. Násobilku ještě ovládám. Ale co by člověk neudělal pro děti, že. Taky si myslím, že je to přeslazené a pro dámy v mém věku vcelku nevhodné.

Když velkopansky přinesu nebo přivezu malované kelímky z povoskovaného papíru s tím tvarohovým potěšením, holky jásají a děkují mi. Pomlsávají bílý nebo hnědý krém (ten hnědý jednoznačně raději!) po malých troškách nejmenšími moka lžičkami, jaké doma najdou. Vypadají rázem jako ty malé holčičky se sponečkami a culíčky, které jsem s úzkostí v srdci nechávala samotné doma u jejich školních úkolů nebo domácích her a odjížděla se sousedkou nebo s manželem na velký nákup. Nevím, na co si u toho dneska hrají, ale vypadají blaženě. Vyškrábou obsah kelímku do poslední trošičky, olíznou lžičku a zase z nich jsou rázem ty skoro dospělé slečny, co se dokážou samostatně postarat o domácnost a jsou mi oporou. Mlsací chutě mají ale jako zamlada.

Sama jsem nebyla jiná. I mně maminka z města nosívala pribináčka, který se ovšem tehdy u nás jmenoval lakrumáček. V malém průhledném plastovém kelímku a jen v bílé, tedy vanilkové verzi. Taky patřil k mým oblíbeným laskominám. A mám pocit, že stejně jako dnes, se mi ten kelímek zdál ostudně malý. Jen nevím, jestli mi ho maminka taky dopřávala jako náplast na své svědomí.

Naposledy jsem zase kupovala dva velké kelímky kakaového tvarohového krému. Trochu jsem se u pultu s mléčnými pochoutkami zasnila. Když byly holky ještě malinké, někdy dokonce nezvládly celý ten malý kalíšek sníst. Vešla se do nich půlka, ale víc už nemohly. Tajně jsme s mužem soupeřili, kdo to po holkách dojí, protože pribiňáka miluje každý. Pamatuju, jak jsem vyškrabávala zbytečky ze dna, a těšila se, jakou dobrotu ta moje mrňata mohou papat. Nikdy jsem si nekoupila celý jen pro sebe. „Co kdybych si taky jeden koupila?“ zeptala jsem se zamyšleně svého muže, který za mnou trpně jezdil s nákupním vozíkem jako moje pomoc. „Mně taky,“ odvětil souhlasně s náhlou jiskrou zájmu v oku. Naložila jsem tedy místo dvou kelímků čtyři a rozhodla jsem se, že to bude náš dnešní moučník po obědě. Smetanovo tvarohový krém s kakaovou příchutí. No nezní to luxusně? Malá připomínka dětství, malá vzpomínka na dětství vlastních dětí. Nevypadá to jako – potěšení?

Nové šaty mé dcery

Moje starší dcera měla mít za pár dní sedmnácté narozeniny. Dlouho jsem vymýšlela, jaký dárek jí koupit. Vyzvídala jsem na ní, co by si tak přála, co by jí mohlo udělat radost, co bychom spolu šly vybrat. Nemohla se rozhodnout, ale pak ji napadlo, že by bylo hezké mít nové letní šaty. Vyrazily jsme do města.

Kupovat s dospívající, vlastně už skoro dospělou dcerou letní šaty to je svého druhu obřad. Samozřejmě ty šaty musí být krásné. Musí být originální a musí mít styl. Teoreticky nám to bylo oběma jasné, ale když došlo na praxi… Procházely jsme obchod za obchodem, probíraly ramínka na stojanech a nenacházely nic, co by nás zaujalo. Tu a tam jsme něco vybraly a odnesly do kabinky k vyzkoušení, ale žádné nebyly ty pravé. Buď neseděly, nebo nesvědčily Aniččině postavě, nebo měly špatnou barvu, nebo vypadaly nějak divně. Vlastně všechny šaty, o nichž se nám zdálo, že by přicházely do úvahy, se typově podobaly těm, co už Anička měla. A mít dvoje skoro stejné letní šaty? To nedávalo smysl.

Občas jsme se zastavily a ujasňovaly si, co vlastně sháníme. „Chceme krásné letní šaty, že?“ „Ano. Nechceme obal na vařečku s ramínkama,“ ucedila dcera a zavěsila zpátky na stojan ramínko s čímsi uzoučkým, zmuchlaným, v jedovatě zelené barvě. Byly jsme už celé uchozené a ty šaty nás přestávaly bavit. „Byl to vůbec dobrý nápad chtít šaty?“ položila otázku. „Ale proč ne,“ odpověděla jsem, „jen jsme možná vyrazily ve špatný den, nebo možná obcházíme špatné obchody, nebo… já nevím.“ Strašně mě bolely nohy a měla jsem žízeň. „Nepůjdeme se někam něčeho napít?“ měla moje dcera stejné pocity. „Tak jo. Stavíme se ještě tady v tom obchodě, a když tam nic nevybereme, půjdeme si někam na džus nebo na zmrzlinu,“ rozhodla jsem.

Tak jo. Zašly jsme do posledního obchodu, který jsme byly ochotny toho dne ještě navštívit. Byl trochu jiný než všechny předchozí. Oděvy, které tu nabízeli, byly dost podivné a dost drahé. Anička znechuceně posunovala ramínka z jednoho konce stojanu na druhý a mou pozornost přitáhl nízký regál s obuví. Tedy ovšem botičky tu měli nádherné. „Koukni, Ani, nechtěla bys místo šatů střevíčky?“ Dcera lhostejně přejela pohledem vystavené páry a zakroutila hlavou. „Co tyhle?“ ukázala jsem jí jedny červené. Pak můj pohled padl o kousek vedle: „Nebo tyhle černé, podívej, jsou nádherné,“ zvolala jsem v údivu. „Tak si je zkus sama,“ pobídla mě moje dcera. Zaváhala jsem. „Co když mi budou? Co když budou k té vší kráse ještě pohodlné? Co když je budu chtít? To už nebudu mít peníze na ty šaty,“ rozčileně jsem šeptala dceři a přitom jsem čekala, až mi prodavačka přinese pár v mé velikosti. „No tak si je koupíš, co by,“ neviděla žádný problém Anička.

Byly mi. Koupila jsem si je. „To se může stát jen mně. Jdu vybírat dceři šaty a koupím sobě boty. Jsem asi nemožná matka,“ breptala jsem z přemíry štěstí a výčitek svědomí, když jsem si tu krásnou černou krabici ve firemní tašce nesla domů. „Ale mami,“ utěšovala mě Anička, „Vždyť to je hezké, aby dárek k narozeninám dítěte dostala jeho matka, to je přece taky potěšení, ne? Ty to ještě literárně zpracuješ, uvidíš…“

No tak vidíte. Bylo to skutečné potěšení.