pátek 23. června 2017

Mé soukromé muzeum


Včera jsem uklízela v horním šuplíku u mého psacího stolu. Nemohla jsem totiž najít nějaký záruční list. Tyhle dokumenty normálně skladuje můj muž v pečlivě nadepsaných deskách ve své pracovně, ale tentokrát tam hledaný list nebyl, a tak musel být u mne. Bránila jsem se, že takové věci ve svých zásuvkách vůbec nemám, ale někde přece být musel. Můj milý muž mi řekl: „Ty, takový systematik, bys ho jistě hravě našla, kdyby tam byl... Máš přece ve svém stole pořádek?“  Nebylo tedy zbytí a musela jsem ten šuplík probrat.

Mezi složkami s dopisy od posluchaček a čtenářek jsem našla příručku o používání internetu pro ženy, několik krásně ilustrovaných dopisů od dcer, když jsme si hrály na princezny, programy divadelních představení, výstřižky z časopisů, které mi kdysi připadaly inspirativní, ale dneska už jsem marně vzpomínala proč, různé moje papírky s poznámkami, úkoly a telefonními čísly... No takový můj archiv. Samozřejmě záruční list nikde. To zas bude řečí o pořádku a systému.

Třídila jsem papírky, obrázky a pohlednice, pročítala dopisy a zařazovala do složek a obálek nebo házela do koše. Nad některými psaníčky jsem se musela pozastavit a připomenout si celou tu situaci. Třeba tady. Malý vzkaz od naší Adélky, když ještě neznala pravopis: „Dobré ráno, maminko moje hodná, sladká, starostlivá, chitrá! Ahoj. A.“ Tenhle papírek ležel jednou ráno na stole pod mým hrnečkem s kávou a Adélka, která tu kávu vařila, se náramně potutelně usmívala. Čekala, jak budu reagovat na takové překvapení.

Nebo dopis od neznámé ženy, co mi otevřela své srdce, když jí bylo těžko. Zaplakala jsem si nad ním. Taky psaní od kamarádky, v němž píše o pohřbu jiné naší společné kamarádky. Jaká to byla oslava, projev vděčnosti za naplněný život, kdy všichni smuteční hosté s rodinou v čele děkovali Bohu za skvělou maminku a babičku. To jsem plakala taky.

A tady svazek pohlednic z našich prázdninových výprav. O prázdninách jsme měli půjčené auto, a tak jsme si dopřáli pár výletů. Chtěli jsme si prohlédnout některé hrady a zámky v okolí našeho města. Vždycky jsme si koupili pohlednici na památku. Ano, tady jsme obědvali skvělé místní koláče na náměstí u kašny a obdivovali jsme bohatou květinovou výzdobu celého městečka. Odkud je tahle obyčejná vstupenka? Muzeum Ždánice? Co to bylo? Už si vzpomínám, tím malým městečkem jsme projížděli a mému muži byl ten název povědomý. Prý tu někdy navštívil spolužáka. Zastavili jsme a šli se projít do zámeckého parku. Tam jsme narazili na nenápadný boční vchod do jinak uzavřené zámecké budovy s nápisem Muzeum. Zaplatili jsme nepatrné vstupné a vešli. Něco takového jsem ještě v životě neviděla! Tohle bylo skutečné muzeum tohoto města. Vystavovalo se tu všechno možné. Od zmenšených ale funkčních pohyblivých modelů různých zemědělských i průmyslových strojů přes zbytky zařízení domácnosti místní šlechtické rodiny, obrazy slavných místních malířů, prastaré hračky, nádobí, výšivky, kroje, nábytek. Většinou s kartičkou, kdo tento muzejní exponát věnoval.

Nejvíc nás tenkrát pobavila první televize, u níž byl komentář trochu obšírnější. Psalo se tam, že občan, jenž tuto první televizi do muzea věnoval, jel tehdy původně do města Brna koupit své manželce pračku, ale neodolal a místo toho se vrátil s televizí, jež byla tehdy ve Ždánicích první a všichni se na ni chodili dívat. Komentář manželky tam bohužel nebyl. Ve vitrínách vedle sebe spočívaly žehličky na uhlí a první elektrická a první napařovací. Různé vystavené kuchyňské náčiní jsem pamatovala ještě z kuchyně mé babičky. No jo, ale co mně je dnes ještě milou připomínkou dětství, za pár let bude pro mé děti „středověk“. Před námi se v místnostech muzea rozkládala opravdová historie městečka. O to vzácnější, že ji shromažďovali sami obyvatelé. Běžné věci denní potřeby se v zasklených vitrínách proměňovaly v opravdové seriózní muzejní exponáty. Musí to být zvláštní pocit chodit do muzea koukat na cep svého prapradědečka, vyšívanou zástěru prababičky, první kalkulačku strejdy Emila a kočárek s panenkou, s nímž si hrála maminka. Jak moudrý je člověk, který takovou na první pohled směšnou expozici spravuje, třídí a doplňuje.

Uklízela jsem svůj šuplík a přemítala o tom, jak bohatý je národ, která zná minulost své země, historii své kultury, váží si jí a předává nějaký odkaz svým potomkům. Najednou mě napadlo, že ten můj šuplík je vlastně také takovým muzeem naší rodiny. Malé soukromé muzeum. Že ty moje složky s nápisy Rodinné výlety, Dopisy čtenářek, Přáníčka od dětí nebo Nápady ke zpracování jsou podobné vitrínám v muzeu. Rozhodla jsem se, že budu taky moudrou ředitelkou našeho rodinného muzea, abychom měli jaký odkaz předat dětem našich dětí. Vstupenku ze Ždánického muzea jsem vybrala z koše a přidala do složky Rodinné výlety k jednomu číslu Ždánického zpravodaje, který jsme si tam taky koupili. Mapovalo totiž historii šlechtické rodiny původně obývající zámek. Byl to tehdy moc prima výlet.

Záruční list jsem stejně nenašla. Šuplík jsem ale zavírala s velkou vděčností za hřejivé vzpomínky na krásné první roky našich dětí, za přátelství na dálku, jehož stopy neslo množství dopisů, za velké bohatství, kterým nás jako rodinu Bůh obdaroval. Ani mi nevadilo poslouchat lehce štiplavé řeči o proslaveném systému v mém psacím stole. Co je jeden záruční list proti takovém bohatství historie, které máme! Mávla jsem rukou, že on se jistě najde, však někde musí být.

Ten záruční list se nakonec našel až večer. Nějak záhadně se přimotal do úplně jiné složky v pracovně mého muže. No jasně, někde přece být musel.

Z  knihy Hořká čokoláda


úterý 20. června 2017

Volná stránka


Nevím už, proč jsem se potřebovala podívat do diáře. Možná ze zvyku. Můj černý malý Moleskine diář patří k předmětům, které nosím vždycky a všude s sebou. Je v něm celý můj život. Všechny mé termíny, nejrůznější čísla čehokoli, útržky nápadů, které mne náhle přepadnou, zatímco čekám na oběd, všechny mé soukromé úkoly i pracovní plány. Co si nezapíšu, pravděpodobně zapomenu.
Navykla jsem si používat diář už za studentských let a každý rok si kupuju nový. Posledních pár let je to vždycky černý týdenní Moleskine. Připadá mi, že ho vymysleli pro mne. Přesně mi sedí do ruky, rozvržení stránek mi dokonale vyhovuje. Během ledna, února si ho ještě šetřím, ale nejpozději v březnu už do něj čmárám všechno možné. Nákupy, jídelníčky, poznámky o ševci i čistírně, najdete tam zubaře i divadlo, rozpis výstav v mé galerii a také to, kam jedu přednášet. Dívám se do něj často.
Myslím, že jsme s Evičkou mluvily o nějakých plánech do budoucna. Pravděpodobně jsme uvažovaly o nějaké podzimní výstavě a já jsem si potřebovala připomenout, jak to tam mám na podzim v galerii obsazené. Otevřela jsem na aktuální stránce svůj krásný černý notýsek, který jsem vyštrachala v kabelce, a zděsila jsem se. Byla totiž úplně prázdná. Ani písmenko, ani čárka. Zkontrolovala jsem datum a to sedělo. Chladně mne oválo někde kolem žaludku. Musela jsem na něco zapomenout. To přece není možné, abych v diáři neměla nic, ale vůbec nic! Jak je to možné? Beze slov jsem hleděla na prázdnou dvojstranu a pozvolna mi to docházelo. Jasně, v diáři nic není, protože mám dovolenou. No to dá rozum, o dovolené přece žádné úkoly neplním, na nákupy nechodím, termíny nestíhám. Vaříme, na co dostaneme chuť, z toho, co zrovna máme. Nic neplánujeme, protože děláme, co se nám právě chce. Hrozně se mi ulevilo. Musela jsem se začít smát.
Cvičně jsem zalistovala jen o pár stránek dozadu a tam už byly všechny listy hustě popsány. O několik listů dopředu se už taky nějaké poznámky vyskytovaly. Jen tyto dvě dvoustrany mé přímořské dovolené zely prázdnotou. Zpočátku mi připadaly jako chyba. Jak to, že tam nic nemám? To ode mne nikdo nic nechce ani nepotřebuje? To mě nic zajímavého nečeká? Ale jak jsem si postupně zvykala, bílé stránky se mi čím dál víc líbily. Je to hezké, nic nemuset. Nikam nemuset. kdyby to tak mělo být pořád, asi by mě to nebavilo, ale sem tam prázdná dvojstrana v diáři může být příjemná změna. Budu na to hledět pamatovat.

Do listopadu jsem zapsala návrh termínu Eviččiny výstavy a záložku jsem honem přesunula zpátky do května. Na prázdnou dvojstranu své dovolené. Ještě pár dní tam nic nemám. 

pondělí 19. června 2017

Škola bez tabule


Pro některé rodiče jsou tak nesmírně důležité určité školní propriety, že každá škola bez nich je prostě nemožná. Například podle nich nemůže existovat školní třída, která by postrádala tak nezbytné vybavení, jakým je školní tabule. Je možné si představit školu bez tabule? Bez té černé desky s poličkou na křídy a smradlavou vlhkou houbu?

My jsme ji měli

No možná jsou třídy, kde žádná tabule není, my jsme ji v naší domácí škole měli. Ne snad tu obrovskou černou nebo tmavě zelenou příšeru, tu ne. Nám táta vyrobil tabuli zcela originální. Ze dřeva sestrojil nízký stojan a do něj upevnil víko sporáku, které jsme v kuchyni nijak nepoužívali. Celý ten aparátek stál na psacím stole, anebo jsme si ho podle potřeby přenášeli tam, kde zrovna byla potřeba.
Na pěkně bíle smaltované víko sporáku se moc dobře píše fixou a ještě lépe se to maže suchým hadříkem. Je to mnohem hezčí a daleko hygieničtější než klasická tmavá deska s bílou křídou, která se odroluje, práší a znečišťuje podlahu i pisatele.
Kromě toho, že se na takovouto tabuli hezky píše fixami, velmi dobře se na ni připevňují magnetkami různé materiály. Její využití je tedy daleko bohatější než klasické dřevěné tabule. V moderních školách se už používají přesně takovéto tabule a píše se na ně fixem.

Tabule je dobrá

Pořídili jsme si ji, protože tabule je dobrá učební pomůcka. Ne že by to bez ní nešlo. To klidně. Ani nesdílíme názor, že bez tabule není žádná pořádná škola. Ale připadala nám funkční a praktická. Kromě školní výuky jsme ji úspěšně používali k soukromým vzkazům, ke hrám (například přes vánoční prázdniny jsme na ní přehledně v tabulkách zachycovali výsledky našich závodů na autodráze), či zachycení okamžitých nápadů. Naše děti jako všechny děti také po tabuli jen tak rády čmáraly a kreslily.

Názornost

Správná výuka by měla být co nejvíc názorná a tabule je pro názorné vyučování jako stvořená. Počítat na tabuli taky umožňovalo pružně mazat špatné výpočty a opravovat je, nebo při větném rozboru operovat s grafy. Kromě jiného to byla změna. Vstát od stolu, kde se dá psát jen do sešitu nebo na papír, a jít psát k tabuli, to znamenalo pohyb a osvěžení.
Důležité poznámky zápisem na tabuli získávaly na důležitosti. Tou veřejnou pozicí vypadaly významnější než soukromé zápisy v sešitě.
Podobně jako tabuli na víku od sporáku jsme se naučili psát a črtat na ploše horních skříněk plechové kuchyňské linky. Naše kuchyň pak skutečně působila jako dílna lidskosti, když zde probíhaly paralelní procesy výuky a vaření. Jen si to představte: U kuchyňského stolu sedí dvě copaté žákyně a opisují do svých sešitů početní příklady z kuchyňské linky, každé ze svých dvířek. U linky maminka-učitelka krájí zeleninu na polévku (když předtím vymyslela a zapsala na „tabuli“ ty příklady). Střídavě pak nahlíží do sešitů svých žákyň a za správně vyřešené sloupečky příkladů je odměňuje mrkví, kterou nespotřebovala do polévky.
Zvláštní jev jsem zpozorovala při nácviku písemného dělení. Některé příklady se daly lépe spočítat na tabuli než v sešitě. Proč tomu tak bylo, přesně nevím, ale obě žákyně tuto skutečnost svorně potvrzovaly.



Učitel obětuje kariéru


„Ten z rodičů, který vyučuje, ale musí obětovat svou vlastní kariéru, ne?“ ptají se maminky s obavami. „Kam mě po těch pěti – deseti letech vezmou? Vždyť ztratím kontakt s oborem,“ strachují se. No ano, je to tak. Domácí vzdělávání je práce na plný úvazek, není možné při něm naplno docházet někam do zaměstnání. Neznamená to ovšem, že by člověk nemohl vykonávat vůbec žádnou další pracovní činnost.

Není profese jako profese

Je pochopitelné, že žena matka nepřestává kvůli svému mateřství být například lékařkou, učitelkou, spisovatelkou, knihovnicí, prodavačkou nebo prostě tou profesí, které se věnovala předtím. I když své povolání musela v souvislosti s narozením dítěte či dětí na delší či kratší dobu opustit, mateřská dovolená neznamená jejímu profesnímu růstu konec. Avšak domácí vzdělávání prodlužuje pobyt doma s dětmi na dobu povážlivou. Při pouhých dvou dětech narozených v rozumném intervalu tří let od sebe se jedná o čtrnáct let. To je dost. K některé profesi se lze i po takové době vrátit bez větších obtíží, jinde je přerušená kontinuita vážnou překážkou.
Záleží také na typu člověka. Někdo zvládá bez obtíží obhospodařovat více oblastí života a shledává to osvěžujícím a pestrým. Jiný typ osobnosti se dokáže opravdu soustředit pouze na jednu oblast a je pro něj neúměrnou zátěží stíhat vyučování, práci i domácnost. Nikdo by se neměl odsuzovat za to, že je jiný.

Práce na poloviční úvazek

Já sama jsem při domácím učitelování vždycky dělala ještě něco. Většinou to byly nějaké jednorázové intelektuální úkony. Něco napsat, provést korektury, někde moderovat nebo předčítat. Během mateřské a následujícího domácího vzdělávání jsem začala psát knihy.
Vzniklo to z objednávky mé kamarádky, rozhlasové redaktorky, která mě vyzvala k vytváření scénářů pro pravidelný rozhlasový pořad pro ženy na mateřské. Po roce a padesáti dvou scénářích vyšla první knížka. Já jsem si zvykla pravidelně psát a objevila jsem v sobě schopnost, o níž jsem věděla, že ji mám, ale nevyužívala jsem ji.
Znám ženy, které se takto nárazově věnovaly překládání z cizích jazyků, rukodělné tvořivosti, kterou dokázaly zajímavě zpeněžit, výuce na hudební nástroj či profesionálnímu úklidu. Když bylo náročné období pro školáka, mohly svůj čas a energii věnovat jemu. V obdobích prázdnin (a prázdniny v domácí škole jsou dlooooouhé – o tom někdy příště) anebo v době volnějšího režimu mohly přibrat ještě nějakou tu práci.
Fakt je, že malí školáčci stejně nevydrží pracovat tak dlouho, aby se u toho nedalo stihnout ještě něco jiného. Větší školáci jsou zase již schopní pracovat nějaký čas samostatně, takže se mohou své práci věnovat učitel i žák paralelně.
Dost času i sil může také ušetřit skupinová výuka. I dvě maminky si mohou významně vypomoci, pokud spojí své síly (a hlavně své děti do skupiny) a rozdělí si tak práci na poloviny. Mně vypomáhal manžel. Jednou týdně vyučoval tělocvik. Manžel je totiž učitel hudby a pracuje výhradně odpoledne. Dopoledne má tudíž volná (pokud necvičí, nepřipravuje se, nevyřizuje a tak). Což prakticky znamenalo, že v pátek ráno sbalil děti, švihadla, míče, házecí talíře, stopky, brusle, sáně… a svačinu a vyrazil s nimi ven. Věnovali se pohybovým aktivitám, které v tom daném ročním období připadaly v úvahu. Vraceli se k obědu. Když to ven nešlo, učili se soustavu rehabilitačních cviků na záda, dělali doma na molitanech kotrmelce, házeli šipkami do terče nebo se učili střílet ze vzduchovky (od koupelnových dveří přes kuchyň a předsíň to bylo dostatečně daleko). Já jsem měla volno.

Jako obvykle otázkou jsou priority

Jako obvykle otázkou jsou priority. Je-li naší životní prioritou naše vědecká, umělecká nebo podnikatelská kariéra, nemůžeme se věnovat ničemu rozptylujícímu, tedy ani domácímu vzdělávání. Svěříme tedy děti důvěryhodnému vzdělávacímu zařízení a neděláme si výčitky, že je neučíme doma. Nedělali bychom to rádi, vadilo by nám, že se nemůžeme věnovat tomu, co pokládáme za skutečně podstatné.
Pokud je naší prioritou rodina a výchova dětí, je to hodnota krátkodobá. Dětem se totiž má smysl věnovat intenzivně po těch pár let, kdy jsou tvárné. Dejme tomu prvních deset let života. Pak potřebují i jiné vzory, jiné učitele, pestřejší možnosti rozvoje. Pak je pro děti nejlepším příkladem rodič poctivě se věnující nějaké smysluplné práci.
Často mi píší zoufalé maminky, které se po mateřské dostaly na vysněné místo někde ve škole a plny elánu se vrhly do práce. Dítě ve školce, nová pracovní pozice, velké nároky na přípravu… po několika měsících si nebyly tak jisty, že to bylo správné rozhodnutí. Ale mohou teď odejít? Co když už nikdy nedostanou takovou možnost? Jak vyjdou s penězi? Bude stačit manželův plat? Je domácí vzdělávání dostatečným důvodem pro opuštění jistoty pracovního místa (notabene vysněného)?

Odpověď na otázku

Mojí odpovědí je otázka. Co vám říká vaše srdce? Odpovězte si opravdu upřímně. Pokud uvidíte, že přes všechny výhrady a s veškerými riziky chcete svému dítěti (svým dětem) těch pár let života věnovat, jděte do toho. Ona se nějaká práce zase najde. A možná jako já v sobě objevíte dosud plně nevyužívané zdroje. Pokud své děti milujete, ale další setrvávání v plné péči o ně byste viděla jako svoji ztrátu, dejte je do školy.

Ať jste ten či onen případ, neodsuzujte se, až se rozhodnete. Nikdo nežije ve vaší kůži a nikdo nemá právo vás soudit. Ani vy se nesuďte. Užívejte si té cesty, kterou jste si zvolila.

Kdo supluje?

„Co když rodič, který vyučuje, onemocní? Jak se to pak řeší?“ uvažovala svědomitá maminka o možných nástrahách domácího vzdělávání a chtěl mít ve všem jasno. „Ve škole se přece vždycky nějak suplovalo a se zameškanou látkou se dělala velká věda,“ vzpomínala na svá dětská školní léta. „Kdo supluje doma?“ zeptala se nakonec.

Vážná dlouhodobá nemoc
Samozřejmě, že v případě vážné dlouhodobé nemoci, která výrazně naruší chod celé rodiny, je nutné zvážit, nemělo-li by dítě jít do školy. Nedovedu si představit, že by rodič, na kterém by zůstala zátěž zabezpečení celého chodu rodiny včetně vydělávání peněz, mohl ještě stihnout domácí vzdělávání. Snad by mohl vypomoci některý z prarodičů nebo známá rodina, kde také učí stejně staré dítě doma. Ale jít do školy není žádná tragédie. Když to nejde, nejde to.

Běžná chřipka
Ovšem běžná banální chřipka, z níž se učitel za týden vystůně, je báječná modelová situace pro výuku disciplíny, kterou normální škola nemá a mít ani nemůže. Totiž péče o nemocného. Podle mne je jasnou součástí prvouky hned v několika tematických oblastech – rodina, lidské tělo a také zdraví a hygiena.
Naučit se, jak pečovat o nemocného, to je přece velmi důležité! A kde jinde vás to naučí než právě v rodině? Nemoc na vlastní kůži je taky dobrá, ale je-li učitel tak laskavý, že onemocní sám…!? Lepší situaci bychom si z hlediska názornosti výuky ani nemohli přát.

Péče
Děti s nadšením převzaly roli autority. Kontrolovaly, jak beru léky, kolikrát jsem si kapala do nosu a mám-li dostatečný přísun vitamínů. Vařily mi čaj, loupaly mandarinky, nařizovaly odpočinek a doporučovaly spánek. Když mi už bylo trochu líp, nahlas mi četly, hrály na nástroj, zpívaly nebo tančily. K nezapomenutelným zážitkům, které k uzdravování z chřipky vřele doporučuji, patří loutkové divadlo hrané dětmi. Dodnes si pamatuju, jak jsem při jejich verzi pohádky o Popelce brečela smíchy.

Samozřejmě také musely převzít některé mé povinnosti jako například vaření. Myslím, že ta jejich česnečka byla dokonce léčivá, a za to, jak prostíraly stůl, jsem jim napsala do deníčku jedničku z výtvarné výchovy. Tehdy také triumfovaly nad tatínkem, protože věděly, jak se obsluhuje pračka, nebo kde máme doma žehličku.

Samostatnost a zodpovědnost
Jistě, že kromě nových přechodných povinností v domácnosti a úkolů spojených s péčí o mne také plnily školní povinnosti. Samy si volily předmět a vybíraly cvičení, které pak vypracovaly. Byly poctěny důvěrou, s níž jsme na ně spoléhali, že své úkoly neodbudou, i když pracují samostatně bez učitelského dohledu.

Tato situace byla také báječným důvodem k rozhovorům o zodpovědnosti a smyslu vzdělávání. Neučí se přece proto, abych já byla spokojená, nebo proto, aby měly v žákovské knížce dobré známky. To není ten důvod. Učí se, protože vzdělaný člověk může v životě obstát lépe. V případě mé nemoci skutečně obstály. A suplování? Nebylo zapotřebí.



středa 14. června 2017

Dloooouhé prázdniny


„Dodržovali jste v domácí škole prázdniny přesně nebo jste se učili pořád?“ ptala se mne jednou jedna úzkostlivá maminka, která uvažovala, že by taky učila doma. Taková otázka mě málem urazila! Domácí škola je přece lepší než škola obyčejná, nemůže tedy krátit volno, svátky a prázdniny. To by byla školou jednoznačně horší, ne?

Jiná efektivita práce
Vzhledem k tomu, že styl práce doma s jedním, dvěma nebo třemi žáky (početnější rodiny jsou opravdu výjimkou) je velmi odlišný od pracovního pořádku ve třídě, kde se počítá s větším množstvím žáků, je domácí práce nesporně efektivnější. Jen si to představte.
V hodině čtení v běžné třídě o dvaceti žácích se k hlasitému čtení jedno dítě dostane tak jednou, dvakrát za hodinu. Pokud už čte dobře, přijde na řadu ještě méněkrát, protože přece musíme více procvičovat čtení s těmi slabšími žáky. Ze čtyřiceti pěti minut školní vyučovací hodiny je žák aktivní tři až čtyři minuty. Doma to vypadá jinak. Žák přečte kus textu za deset minut. Celou dobu byl aktivní a ještě ušetřil třicet pět minut času.
S takovým přístupem jsme doma věnovali přímé výuce v prvních dvou třech ročnících dvě tři hodiny denně. Učili jsme se čtyři dny v týdnu, protože v pátek býval celodenní tělocvik. Ani později jsme nepotřebovali pro výuku více než čtyři hodiny denně.

Svátky
Svátky jsme dodržovali svědomitě, protože pro nás vždy byly učební látkou. Vyprávěli jsme si o důvodu jejich slavení, o jejich historii, folklórních zvyklostech, náboženském nebo společenském pozadí a jiných souvislostech.

Prázdniny
Jak už jsem psala v odpovědi na jinou otázku, naše prázdniny začínaly v průměru o dva měsíce dříve než ty školní. Co jsme dělali v tom ušetřeném čase? Inu, víte, učili jsme se, jenže to vypadalo, jakoby nic.
V prosinci jsme se museli chystat na Vánoce. Vzhledem k bohatým mimoškolním aktivitám obou dcer to bylo vždycky období nabité vystoupeními, večírky, besídkami, přehrávkami a podobnými kratochvílemi. Všude tam zpívaly, hrály, tančily a vystavovaly produkty své umělecké činnosti. (Byly aktivní v předmětech čeština, hudební výchova, tělesná výchova a výchova výtvarná.) Protože v období domácího vzdělávání jsme neměli nikdy dost peněz, většinu dárků jsme vlastnoručně vyráběli (což se týkalo pracovních činností a výchovy výtvarné).
Pekli jsme doma cukroví a u toho jsme využívali a procvičovali poznatky z matematiky. Já jsem se totiž nikdy nemohla rozhodnout, z jaké dávky těsta budeme péct třeba vanilkové rohlíčky, a víte, kolik je to přepočítávání? A ještě ty převody jednotek!
U nás doma se vždycky hodně četlo a dcery to odkoukaly. Staly se nadšenými návštěvnicemi knihovny a spoustu volného času trávily s hlavou zabořenou v knize. Přečetly tedy mnoho knih, které poutavou formou vyprávěly učivo, s nímž se později setkaly ve vlastivědě nebo v literatuře.
V květnu a dalších letních měsících jsme se většinou věnovali zkoumání přírody, pozorování ptáků, práci na zahradě, výletům a psali jsme knihy. Vybrali jsme si buď některou historickou pozoruhodnost ve městě jako například městskou radnici nebo historickou kašnu na hlavní třídě a pokusili jsme se najít informace o vzniku, výstavbě, autorech a historii. Pak jsme objekt zájmu kreslili, popisovali a z obrázků a textů jsme pak sestavili knihu. Jedny letní prázdniny jsme se věnovali průzkumu fontán, kašen a vodních prvků ve městě. Zakreslovali jsme je do mapy, popisovali a kreslili. Co všechno jsme se přitom naučili! Ale byla to spíše zábava, opravdová škola hrou.

Divadelní představení
Nezanedbatelnou kapitolou našich domácích prázdniny byly dramatické produkce. Nedivte se, maminka je češtinářka! Nadchnout dcery pro divadlo nebylo vůbec obtížné. Hrát pohádky, to bylo něco! Společně jsme vybraly nějaký námět, holky si ho samy zpracovaly do scénáře, vymyslely a vyrobily si kostýmy i rekvizity. Pak se projevily jejich speciální rysy. Starší pohodlně vklouzla do role režisérky a vášnivě komandovala svou mladší sestru, z níž se vyklubala pozoruhodná komická herečka. Společně připravily scénu, vyrobily vstupenky, plakáty i osobní pozvánky a ty roznesly sousedům v domě. U nás bydlí totiž většinou starší lidé a ti rádi přijali pozvání na divadelní představení ať už u nás doma nebo na společném dvoře.
Sama jsem žasla nad samostatností a tvořivostí vlastních dětí. Jejich obrazotvornost a bujná fantazie mě dojímaly a smála jsem se na celé kolo, jak byly vtipné.
Není divu, že tak začátkem srpna se dcery znuděné třetím měsícem prázdnin začaly opatrně vyptávat, jestli bychom si nemohly jen tak něco zlehka opakovat. Když jsem odporovala, že škola začíná až v září, umluvily mne.


Vysvědčení


„A dostávali jste v domácí škole taky vysvědčení?“ ptala se mne jedna maminka, která zrovna řešila se svým synkem nějaké potíže ohledně tohoto úředního dokumentu.  Za pomoci tatínkova skeneru se pokusil o drobnou revizi pololetního archu. „A to ty známky vám dali podle přezkoušení?“ než jsem stačila odpovědět, napadlo ji ještě: „A jak vám to vysvědčení dali? A jak jste to oslavili?“

Dostávali
Samozřejmě, že jsme v domácí škole dostávali vysvědčení. Jen pro nás mělo menší význam, než pro běžné školáky. Jednak to pro nás rodiče nebylo žádné překvapení, protože známky navrhuje vyučující. Odpadlo tedy známé napětí, jak to nakonec dopadne, jestli se úča smiluje, a přece jen dá tu jedničku, když průměr kolísá mezi jedničkou a dvojkou. A jednak v domácí škole známky nehrají zdaleka takovou roli jako ve škole běžné.
V domácí škole se totiž učíte, abyste učivo ovládli a uměli je prakticky používat. Jasně, že se v domácí škole zkouší! Jenomže když se zkoušením zjistí, žák neumí, hledá se způsob, jak se to naučit. Neopustíme látku, kterou jsme nezvládli. Ve škole je to jinak. Tam je často výsledek zkoušení ovocem náhody, nálady a nevyzpytatelných okolností. Známky pak bývají stigmatem žáka. Máš špatné známky? Jsi hloupý. Máš samé jedničky? Jsi výjimečně inteligentní. Tak tomu ale přece není.

Kdo je vydal
Vysvědčení vždy vydává žákova kmenová škola, tedy ta, kde byl přezkoušen. Na přezkoušení rodiče vezou návrh hodnocení podle výsledků pololetní práce doma. Přezkoušením se známky potvrdí nebo revidují. Hodnocení může být slovní nebo klasické číselné.

Neslavili
Nijak jsme vysvědčení neslavili. Vzhledem k tomu, že domácí vzdělávání je daleko efektivnějším procesem, nežli tomu je ve školních budovách, dostavovali jsme se na pololetní přezkoušení se značným časovým předstihem. Z látky prvního pololetí jsme se nechávali přezkoušet někdy koncem listopadu, druhé pololetí jsme uzavírali koncem dubna, nanejvýš začátkem května. S látkou i jejím procvičením jsme byli hotovi, ve školách ještě byl docela klid a paní učitelky na nás měly čas. Slavili jsme tedy úspěšné přezkoušení. Pamatuju si, že jsme se vždycky po zkouškách stavovali v cukrárně u školy. Doma nás čekala slavnostní večeře a pyšná hlášení babičkám. Než přišlo vysvědčení (podle předpisů se nesmí vydávat dříve než poslední školní den), měli jsme za sebou spoustu další práce, nových zážitků i poznatků. Ten školní papír byl už něco tak starého, že nikdy nevzbudil větší pozornost. Někdy nám ho hodná paní učitelka poslala poštou, někdy jsme si pro ně museli zajít. Máme je všechna, ale nechyběla by nám.

Vysvědčení v domácí škole nemá zdaleka takový význam, jako pro běžné školáky.

Přezkoušení


„A jak probíhalo přezkoušení?“ „Jak často vás zkoušeli?“ „Bylo to před komisí nebo zkoušel jen jeden učitel?“ „Věděli jste, z čeho vás budou zkoušet?“ „Báli jste se?“ Takové a podobné otázky padají, kdykoli v tématu domácí vzdělávání zavadíme o pololetní povinné přezkušování.

Jak často
Přezkoušení je nařízeno dvakrát ročně. To znamená, že se jedná o jakési pololetní zkoušky, které jsou podkladem pro vysvědčení. Probíhá podle dohody s učitelem buď jednorázově - to znamená, že přezkoušení ze všech předmětů proběhne na jeden zátah během jednoho odpoledne, nebo dvojfázově. To když si rodiče se zkoušejícím učitelem dohodnou dva (nebo více termínů) a předměty si rozdělí do dvou (nebo více) porcí.
Na jednorázovém přezkoušení je výhodné, že to máte rychle za sebou a je od toho pokoj. Nicméně ve vyšších ročnících, kdy přibývá předmětů, se jedná o náročnou operaci.  Přezkoušení je únavné a nervově vyčerpávající, protože je toho moc a trvá to dlouho. Rozdělíme-li předměty do dvou skupin a přezkoušení proběhne v etapách, je to do jisté míry úlevné. Ovšem zase je třeba prožít si nervy a trému dvakrát.

Kdo
Přezkoušení vede učitel, který má dítko v kompetenci. Většinou se jedná o učitele, který právě vyučuje stejnou třídu a má tedy o učivu probíraném v daném ročníku nejlepší přehled. Má taky nejlepší srovnání, jak se daří stejně starým dětem učivo zvládat.
Jedné kamarádce se stalo, že při přezkoušení ji přezkušující paní učitelka kárala, že jsou se synkem moc vpředu. On se totiž sám a bez pomoci naučil číst už v pěti letech a v prvním pololetí první třídy ho nebavilo slabikovat, což ovšem paní učitelka vyžadovala. Nu ano, stává se, že učitel přesně nepochopí smysl domácího vzdělávání, ale s tím musí rodič počítat.
Někdy si na přezkoušení například z cizího jazyka přizve příslušně aprobovaného učitele.

Jak probíhalo přezkoušení
Při přezkušování se nepoužívají žádné zvláštní metody. Z češtiny diktát a doplňovací text, hlasité čtení a rozhovor o přečteném. Z matematiky běžná písemka, případně ústní počítání. Z prvouky, později vlastivědy a přírodovědy mívá učitel připraveny testy k vyplňování, případně otázky k ústnímu pohovoru. Kromě toho si žák přinese s sebou na přezkoušení všechny záznamy o domácí práci.
V praxi to znamená, že s sebou vlečete všechny sešity, učebnice, pracovní listy, záznamy o projektech, všechny výkresy, krabice ručních prací a také všechny výsledky pracovních činností, které je možné převážet. Vlastnoručně pečené sušenky, malované hedvábí, keramické pokusy, dekorované sklenice nebo vzorky vyšívání. Ty výsledky výukových procesů, které se transportovat nedají, si prozíraví rodiče fotografují a fotografie pak předvádějí jako součást dokumentace o vzdělávání.
Hudební výchovu jsme předváděli i bez vyzvání, protože byla náhodou silnou stránkou naší rodiny. Dcery si vždycky připravily nějaké vystoupení se zpěvy, tanci i hrou na hudební nástroje. Občas sehrály nějakou dramatickou scénku nebo loutkové minipředstavení s vlastnoručně vyrobenými loutkami. Přezkoušení z tělocviku jsme zažili jen jednou a byla to legrace. Stačilo, že jsme potvrdili, že děti chodí do Sokola a další důkazy už nikdo nevyžadoval. (Když pak holky chodily do normální školy, žasly nad fyzickou nezdatností některých svých spolužaček. „Co v té škole v tělocviku celých těch pět let dělali?“ ptala se dcera, když zjistila, že spolužačky nepřeskočí kozu.)
Jako důležitou vidím dobrou komunikaci se zkoušejícím zejména kvůli obsahu probíraného učiva. Pokud používáte doma jiné učebnice, než ve škole (a je pravděpodobné, že tomu tak bude), může být obsah učiva zejména u vlastivědy v jednotlivých pololetích zcela odlišný. Podobně také v předmětu cizí jazyk nemusí ladit probíraná slovíčka.

Báli jste se?
Jasně, že jsme měli trému. Děti takovou tu normální, jako před každým jiným vystoupením, a já jako učitelka naprosto hroznou. Nejen, že jsem prožívala napětí, jak to děti zvládnou, ale tížila mne i zodpovědnost, zda obstojí má práce. V počátečních letech, kdy domácí vzdělávání bylo právně v naší zemi pouze v pozici ověřovacího experimentu, jsem cítila i zodpovědnost za celý projekt. Nechtěla jsem mu udělat ostudu, a tak poškodit šance dalších rodin na dobrodiní domácího vzdělávání.

Dáváte i pětky?


Nesvádí domácí vzdělávání k přílišné shovívavosti rodičů – učitelů k dítěti – žákovi? Nejsou snad naopak domácí učitelé neúměrně přísní, když jim chybí srovnání se zbytkem třídy? Jak vůbec hodnotit prospěch, úroveň znalostí, zájem o předmět nebo úpravnost krasopisu v domácí škole? Jsou pro takový typ vzdělávání známky vůbec důležité? Jsou užitečné? Jakou vlastně mají funkci? Nesou stejný význam jako v běžné školní výuce?

Známky
Samozřejmě, že doma je to jiné. Velmi brzy jsme poznali, že známky jsou pramalou motivací, když není s kým soutěžit. Při hodnocení se naplno projevil rozdíl mezi školou – učivo se probere, procvičí, vyzkouší a jde se dál. Doma se učivo učí tak dlouho, až se naučí.
Rozdíl je v přístupu učitele (což mohu posoudit, jelikož jsem profesí učitelka, která si učila své děti doma). Ve škole učitel probere látku. I kdyby se rozkrájel, není v jeho moci probírat, opakovat a procvičovat učivo s každým jednotlivě tak dlouho, až všichni pochopí. Prostě to ve škole není možné a nic to neříká o kvalitě učitele. Doma je to jiné. Učitel hledá, jak látku vysvětlit, jak ji aktualizovat či přiblížit, aby dítě pochopilo, osvojilo si ji a umělo použít.  Zkoušení tudíž nabývá svého původního významu – prostě se zjišťuje, jestli dítě chápe. Ztrácí svou hrozivost, protože, pokud se vyzkoušením zjistí, že nepochopilo, nepamatuje si, neví, vysvětlí se, zopakuje znovu, případně se hledá jiný způsob, jak látku předat.

Slovní hodnocení
Hodnocení slovní, nikoli číselné je podstatně výstižnější a při domácím vzdělávání se hojně používá. Učitel má možnost vyjádřit, co se dítě naučilo na rozdíl od minulého stavu. Lze pochválit, povzbudit a zároveň poukázat na možnosti zlepšení. Na takové vymazlené hodnocení ve škole při hromadné výuce nemůže mít učitel kapacitu.

Obrázkové hodnocení
Někdy je nejvýstižnější hodnocení nakreslit. Týká se především písemných projevů například v písankách. Vzpomínám si, že když moje žákyně kroutily obloučky, smyčky a první psací písmenka, největší odměnou jim byl obrázek něčeho hezkého – zvířátka, dobrůtky, kytičky. (A pamatuju, jak jednou byla písemná práce mé žákyňky tak odbytá, že jsem pod její nahrabané řádky nakreslila slepici nohama vzhůru. Zabralo to, už nikdy nechtěla mít v sešitě nic podobného.)

Kritéria

Rodič má možnost hodnotit prospěch svého dítěte v širších souvislostech. Když naše dcera napsala ve druhé třídě do testu z prvouky v odpověď na otázku, jaké jsou nezbytné životní podmínky živočichů, že potřebují: slunce, vzduch, vodu, potravu a svobodu, já jako učitelka jsem jí pyšně poklepala na rameno. Ta holka něco pochopila. Ve škole by nejspíš dostala dvojku.

Pracovní činnosti


„A to jste se učili opravdu každý den?“ ptají se často maminky a nevěřícně u toho kroutí hlavou. „Co když se vám nechtělo?“ zkoušejí mne nachytat tatínkové. Každý si totiž dovede představit takový ten zamračený deštivý den, kdy se nikomu nechce vylézat z postele, každého tak trochu pobolívá hlava a na žádné vědy nebo umění není nálada. Nebo naopak den jako lusk, kdy člověka z postele tahá sluníčko za oknem, ptáci se rvou u krmítka a doma u učení by zůstával jen zapšklý morous.
Tak v takových situacích může výuku zachránit předmět nazvaný pracovní činnosti. Jeho úkolem je naučit děti něčemu praktickému. Ve škole je to trochu obtížné, protože školy většinou na nějaké praktické činnosti nebývají vybaveny. Nářadí mívá leda tak pan školník a do školní kuchyně se nesmí. Zato doma!
Domov je ideální dílna
Domov je pro výuku praktických činností zcela ideálním místem. Když o tom začnete uvažovat, zjistíte, že například vaření vyžaduje poznatky z biologie, fyziky, chemie, matematiky a nakonec i výtvarné výchovy. Kde jinde, než v domácí kuchyni by mohl člověk zjistit, že špenát se nevyrábí někde v mrazírnách jako směs nějakých bílkovin, vlákniny, železa a zeleného barviva, ale že je to lupení, které roste z hlíny. Troufám si opovážlivě tvrdit, že násobilka sedmi je stejně důležitá jako dovednost uvařit polívku z pytlíku. (Na vlastní oči jsem totiž viděla trapné rozpaky mladého sedmnáctiletého muže, který si s návodem na sáčku nevěděl rady.)
Kdykoli tedy nastaly okolnosti teoretické výuce nepříznivé, vydali jsme se do kuchyně, na zahradu, do sklepa něco kutit nebo prostě ven. Učili jsme se obsluhovat všechny možné domácí spotřebiče pračkou počínaje, přes vysavač, myčku, domácí pekárnu, troubu, všelikými mixéry konče. Učili jsme se vařit polívku, péct sušenky, míchat salátovou zálivku, důkladně čistit boty. Na zahradě jsme probírali rytí, hrabání, sázení, setí, pletí i sklízení.
Vyráběli jsme roztodivné kýče školní. Vánoční kvězdičky z hliníkových kalíšků od vyhořelých čajových svíček, střapce a bambule ze zbytků vlny, osobitá přáníčka jako koláže z nejrůznějších materiálů, lepenkoví andělíčci nebo velikonoční kraslice. Vytvořili jsme ovšem i v rámci mozartovského projektu rokokovou Mozartovu paruku z proužků bílého kartonu. Malovali jsme na sklo i na hedvábí, vyšívali jsme a aranžovali kytky. Měli jsme tím většinou postaráno o dárky pro celou širokou rodinu (ovšam až po pololetním přezkoušení, kde jsme se svými výrobky náležitě chlubili).
Venku se lze také učit
Když v naší domácnosti řádili dělníci a něco opravovali, vyrazili jsme učit se ven. Vlastně jsme chodili na exkurze. Do knihovny a k hasičům, na úřad a na poštu. Všude k nám byli velmi milí, jen co jsme přiznali, že jsme domácí škola na exkurzi. Všichni žasli a ptali se na tytéž věci… no, jako se ptáte vy.
V učivu prvouky je totiž část učiva s názvem Svět okolo nás. Učí se tam o poště, o úřadech, obchodech, lékařích a tak. V učebnici nuda. Ale v terénu? To se nedá zapomenout.
Zkoušli jsme prostorovou představivost a kreslili plány oblíbeného parku. Učili jsme se o rodném městě tím, že jsme procházeli jeho ulice, vypravovali si o tom, jak vypadaly před deseti, padesáti nebo dvěma sty lety, navštěvovali jsme památná místa a historické budovy. Jedno léto jsme vyhlásili projekt zkoumání městských kašen. Kreslili jsme je, umisťovali do plánu města, zkoumali jejich historii a zajímavé příběhy, popisovali je a z těchto materiálů vznikla kniha. Naše školní kniha. Podobnou jsme vyrobili o radniční věži nebo o kašně na hlavní třídě.
Velmi záhy jsem zjistila, že domácí vzdělávání je vlastně životní styl. Všechno, co se doma i jinde děje, poslouží s příhodným komentářem jako učební látka. Kdekoli jsme byli, něco jsme pozorovali, rozebírali, vysvětlovali, počítali nebo jinak zkoumali. Běžná cesta do samoobsluhy se mohla stát výzkumným úkolem, procházka po parku laboratorní prací z prvouky nebo přírodovědy. Učili jsme se vlastně všude a pořád. Ani jsme sama netušila, co všechno vlastně vím. A co jsem nevěděla, to jsme společně nastudovali. I to je kus vzdělání – zjistit, že nikdo neví všechno, ale je důležité vědět, kde potřebné informace hledat.